Americká finanční krize je často porovnávána s velkou hospodářskou krizí 30. let minulého století. Zda-li ta současná bude svým rozsahem podobná, ne-li horší, ještě uvidíme. Jisté ale je, že obě mají stejnou fundamentální příčinu, v obou případech je tato příčina stále nepochopena a v obou případech je díky tomu reakce americké vlády a veřejnosti katastrofální.

Příčinou krize není „chamtivost“ spekulantů a finančníků, jak si myslí McCain i Obama a s nimi zřejmě drtivá většina lidí. Cílem finančníků je vytváření zisku pomocí produkce a obchodu. Přesně to je zcela morálním cílem jakékoli racionální soukromé firmy. Kdyby sledování zisku bylo chamtivostí, proč najednou nekrachují i jiná odvětví? Proč krachují právě americké banky a ne české? Američtí bankéři jsou chamtiví a čeští ne? Ne, chamtivost není tou fundamentální příčinou, jakkoli může v mnoha jednotlivých případech hrát určitou roli. Obchodování na finančních trzích je obchodování s úsporami mezi těmi, kdo je chtějí půjčovat a těmi, kdo je chtějí produktivně investovat. Poskytovaní finančních služeb, které zajišťují přesun úspor do investic, je stejně potřebné a morálně ušlechtilé jako výroba chleba, léků či počítačů.

Je nepochybné a důležité, že mnozí bankéři a investoři nezodpovědně a dlouhodobě riskovali.
Jejich riskování však spočívalo (zjednodušeně řečeno) v podcenění rozsahu dopadů obrovských výkyvů úrokové míry manipulované centrální bankou, jinými slovy tedy v podcenění míry škodlivosti a nebezpečnosti státních zásahů do finančních trhů. Motivuje-li navíc stát investory k neopatrnosti tím, že se vždy v minulosti řídil socialistickou zásadou „too big to fail“, a stále jak vidíme v této hanebné „záchranné“ politice pokračuje, pak není divu, že se ten finanční dům z karet, jak to hezky nazval George Reisman, musel sesypat.

Příčinou tedy není selhání „neregulovaného kapitalismu“, jak dnes čteme téměř v každém komentáři či prohlášení. Regulovaná ekonomika není kapitalismem. V Americe kapitalismus, tedy svobodný trh, není a nikdy nebyl. Nejblíže mu Amerika byla kolem poloviny 19. století. Od začátku 20. století ve Spojených státech výrazně narůstají státní regulace, přičemž jednou z nejhorších je likvidace svobodného bankovnictví, postupné opuštění zlatého standardu a nahrazení měnové funkce zlata centrálním bankovnictvím s nekrytými penězi. Amerika 21. století je polosocialistickou společností, kde stát masivně pošlapává svobodu a individuální práva. Amerika má s kapitalismem společného už velmi málo, všechny systémové ekonomické problémy jsou problémy způsobené státními regulacemi, podporami a zásahy.

Co tedy způsobilo finanční krizi? Už jsem to shora naznačil a řekli to na různých webech už jiní, ale je třeba to znovu a jasně zopakovat:

Bezprostřední příčinou je kombinace měnové politiky americké centrální banky a masivní státní angažovanosti na trhu hypoték.

Výrazné snížení klíčové (Fedem manipulované) úrokové sazby v letech 2001-2004 vedlo k velké peněžní expanzi, která se projevila obrovskou poptávkou a nabídkou hypotečních úvěrů a doprovodným růstem cen realit. Velká část hypoték byla poskytována státem masivně podporovanými a zaštiťovanými agenturami, jejichž tržní síla přiměla i ostatní hypoteční věřitele poskytovat půjčky natolik levně, že na ně dosáhla velká část nebonitních klientů. Protože hypoteční dluhopisy jsou obecně považovány za relativně bezpečné investice, jsou velmi žádanou součástí investičních portfolií finančních institucí. Když ale velká část hypotečních dlužníků není schopna splácet a centrální banka zároveň  přiškrtí svůj penězovod, přestávají být hypoteční banky schopny plnit své závazky. Masové exekuce zastavených nemovitostí neprobíhají rychle a ceny exekuovaných domů jsou hluboko pod úrovní před několika lety. Státem nafouknutá hypoteční bublina splaskla, hypoteční dluhopisy jsou bezcenné, banky a investoři odepisují obrovské ztráty.

„Stabilizační“ plán napumpování dalších stovek miliard nemocným bankám není jen ostudně nespravedlivý vůči obětem budoucího zdanění nebo inflace a vůči nezodpovědným investorům, které za jejich selhání odměňuje. Plán totiž hlavně žádnou stabilizaci nepřinese. Naopak, jen přileje olej do ohně, protože místo reálného ozdravení projevujícího se finančními ztrátami, bankroty, restrukturalizacemi a výkyvy v nezaměstnanosti jen prodlouží a zhorší současnou agónii.

Plán je prý potřebný k obnově důvěry ve finanční systém. Nic není falešnější než tento argument. Naopak, dokud sám stát nepojmenuje a nepřizná pravou příčinu krize, a na základě toho pak vyvodí správné závěry, měli by mít investoři, zákazníci a celá veřejnost velkou nedůvěru ve finanční systém, který bude i nadále vystaven ničivým regulacím a státní manipulaci.  

Pokud se americké vládě přece jen podaří svůj záměr uskutečnit, nebude to možná ještě to nejhorší, co nás čeká. Státní omezování manažerských platů v soukromém sektoru, které se nyní navrhuje, je předzvěstí dalších, ještě více ničivých zásahů a regulací finančního sektoru potápějících Ameriku ještě hlouběji do bahna socialismu a bezpráví. A to je velmi chmurná vize pro celý svět.

Další kolaps amerického a světového socialismu, který právě prožíváme, není první a ani poslední. Finanční domy New Yorku budou dříve či později padat dál, dokud budou lidé (a zejména ekonomové) ignorovat pravou příčinu pádů. Tedy tak dlouho, dokud budou existovat centrální banky a regulace finančních trhů, nebo ještě jinak: dokud lidé nepoznají kapitalismus.

Kapitalismus je, slovy americké filozofky Ayn Randové, neznámým ideálem. Přitom je to jediný morální společenský systém.

(psáno pro blog.ihned.cz)