Ředitel Občanského institutu, pan Semín (MFD, 17. 4. 01)^[1] jistě dobře ví, že potrat není „usmrcením osoby před vlastním narozením“, ačkoli tvrdí opak To jen náboženští mystikové, které reprezentuje, se uchylují k záměrnému pojmovému překrucování, aby co nejvíce očernili člověka, který sleduje svůj vlastní život a prospěch a aby vyzdvihli morálku sebeobětování, která je vlastní náboženské ideologii.

Potrat je odstraněním zárodku (potenciálního člověka) z těla matky. Tento zárodek není „osobou“, není člověkem, nýbrž integrální součástí jejího těla. Je právem každého člověka rozhodovat o vlastním životě a o vlastním těle, aniž by omezoval totéž právo ostatních osob (nikoli zárodků, ty žádná práva nemají !). Semín však odmítá fakt, že člověk je suverénní bytostí. Podle náboženské víry je přece člověk jen pouhou deterministickou loutkou v božích rukou. Orientaci v životě mu – podle Semína – poskytuje „nezávislý morální řád“ náboženství. Stačí zahodit rozum, oddat se slepotě víry a je tu pevný řád. Musíte ale slepě věřit jen tomu, co říká určitá „autorita“, nikoli čemukoli, co by se právě vám líbilo. V tom je ona pevnost a „nezávislost“ Semínova morálního řádu. Budete-li dostatečně závisle papouškovat oficiální víru, vyjeví se před vámi „nezávislý řád“.

„Náboženský obraz světa je překonán, měřítkem správnosti lidského jednání je člověk sám“, postýskl si Semín. Vyjadřuje tím tradiční obavu řady lidí (nejen věřících), že život bez pevných pravidel nezávislých na lidské libovůli není možný. Ano, určitě není. Z toho však nevyplývá, že kýženou pevnost principů musíme hledat v mystických dogmatech nepřístupných rozumu.

Klíčový omyl totiž spočívá v představě, že je-li měřítkem morálky člověk, znamená to závislost morálky na jeho libovůli a tedy proměnlivost mravních zásad podle momentálního rozmaru. Není tomu tak. Měřítkem morálky nejsou myšlenky, které člověk chová. Člověk je měřítkem morálky, ale v tom smyslu, že jeho přirozenost (tj. jeho volní, rozumová schopnost, materiální a duševní potřeby jeho života) diktuje nejobecnější morální principy, jimiž se každý člověk musí řídit, má-li úspěšně žít na tomto světě. Tato přirozenost člověka a jeho potřeb není závislá na jeho libovůli, existuje nezávisle na jeho myšlenkách a přáních.

Morální principy jsou tedy rozumem odvozené abstraktní myšlenky, přičemž měřítkem jejich správnosti je realita a zákonitosti ležící mimo lidskou volbu. Mimo lidskou volbu však neznamená mimo tento svět, nýbrž v něm.

Kéž by většina lidí skutečně za měřítko správnosti lidského jednání považovala člověka samotného, tj. jeho přirozenost. Bohužel tomu tak není, protože světu stále dominuje obětní náboženská morálka Semínova, byť v sekularizované podobě. Dnes už se lidé neobětují tolik bohu, nýbrž „společnosti“, neposkvrněné přírodě a zárodkům.

Je načase odmítnout mystická dogmata stejně jako lidské vrtochy zahalené trapně průhledným pláštíkem nesmyslného „veřejného prospěchu“. Je načase, abychom se vrátili k rozumu a hlasitě odmítli zrůdnou morálku sebeobětování ničící tento svět.

Jen rozum nabízí morálku orientovanou na život a vede k morální obhajobě práva člověka na život a tedy i na potrat a na ukončení vlastního života. Potrat ani eutanazie nejsou radostnými okamžiky lidského života a jejich volba může být morálně správná nebo chybná, podle toho, jaké argumenty k ní člověka v rámci jeho individuálního kontextu vedou – což je téma na samostatnou diskusi. Ať však zvolí jakkoli, je to jeho nezcizitelné právo.

^[1]Michal Semín, Genocida na postupu, MF Dnes 17. 4. 01
(článek je dostupný po registraci v archívu Mladé Fronty Dnes)