Článek je z archívu, původně byl publikován 16.2. 2001

Za několik dnů zaklepou na naše dveře nezvaní hosté.
Jejich nestoudné vymáhání ryze soukromých informací od jednotlivců v rámci „sčítání lidu, domů a bytů“ má být v zájmu „veřejného prospěchu“. Stát prý potřebuje „sledovat vývoj lidské společnosti ve všech souvislostech a výsledky využít k dalšímu rozvoji společnosti i ekonomiky“, říká důvodová zpráva k příslušnému zákonu.

Komisaři, vyslaní naším socialistickým státem, nás pod pohrůžkou pokuty (tj. iniciace fyzické síly) budou nutit k vyplňování absurdních dotazníků, jejichž účelem je poznat, jak se „společnost“ chová. Příslušní „analytici“ s námi budou zacházet jako se stádem bezcenných sčítanců, aby se po ukončení „sčítání lidu“ podívali na součty, násobky, podíly, průměry, časové řady a trendy, a pak prohlásili, že „společnost“ vynakládá tolik a tolik peněz na televize či na auta, že tolik a tolik procent společnosti má či nemá tu či onu věc a dělá či nedělá to či ono. Z toho poté svou altruisticko-kolektivistickou „logikou“ řada sociologů a vysokoškolských profesorů nejspíš vyvodí, že „kapitalismus“ má ty či ony negativní důsledky a doporučí svým ideovým bratrům v politice, aby zavedli
– samozřejmě v rámci „společenského prospěchu“ – další a další regulace, aby se ten či onen indikátor (či jeho „poměr k HDP“) přiblížil úrovni v EU, a abychom svou „občanskou solidaritou“ (rozuměj: ještě intenzivnější daňovou konfiskací) posunuli příliš „extrémní sociální stratifikaci“ směrem k větší „sociální spravedlnosti“.

Počítačoví experti, úředníci statistického úřadu a politici se předhánějí v ubezpečování veřejnosti, že získaná data budou dobře zabezpečena, že žádný jejich únik ani zneužití nehrozí. Někteří lidé argumentují, že ten či onen údaj v dotazníku je nadbytečný nebo že celá akce je příliš nákladná. Jiní zase lamentují, proč nás stát obtěžuje, když většinu údajů si může poskládat z již existujících informací či registrů a různých státních institucí.

O všech těchto věcech lze jistě diskutovat. Taková diskuse však není na místě, když existuje fundamentální důvod proti celé této akci, na který dosud nikdo, alespoň ne dostatečně razantně a veřejně, nepoukázal: stát totiž nemá žádné morální právo vymáhat od občanů informace, které neslouží k plnění jeho racionálních funkcí. K efektivnímu fungování policie, justice a obrany stát nepochybně musí mít a má právo na informace o identitě občanů, tj. základní data týkající se jména, narození a bydliště. Tyto informace samozřejmě již má a k jejich průběžné aktualizaci
nepotřebuje žádné akce typu sčítání lidu. Převážná většina informací, které nás dotazník ke „sčítání lidu“ nutí vyplňovat, však nemá s racionální funkcí státu nic společného, jako například: náboženství, vzdělání, profese, postavení v zaměstnání, odvětví ekonomické činnosti, podrobnosti o dojížďce do zaměstnání a školy, způsob a úroveň bydlení, vlastnictví osobních automobilů,
počítačů, telefonu, rekreačních chat, apod.

Nejde tu primárně o to, že tato data jsou citlivá, ani o to, zda by mohla být zneužita, nýbrž o samotné donucení k odevzdání tohoto typu dat. Jde tu o princip individuálních práv. I kdyby počítače
byly bezchybně zabezpečeny a žádná data nikdy neunikla, nebo i kdyby příslušný sčítací komisař vteřinu poté, co bychom mu vyplněný dotazník odevzdali, před našimi zraky vše spálil a nenávratně zničil (a nic by tedy nemohlo být zneužito), šlo by od samého počátku o bezpráví ze strany státu, který nás fyzickou silou (pokuta, soud, vězení) nutí takový dotazník vůbec vyplňovat a
odevzdávat, čímž pošlapává právo člověka na majetek a svobodu. Všechny kolektivistické fráze, jimiž se ve prospěch této akce argumentuje, mají jedno jediné společné východisko: myšlenku, že
člověk (jednotlivec) není podstatný. Vždyť je jen zanedbatelným ozubeným kolečkem společenského „organismu“, kterému je třeba se obětovat. Jak si může nějaký bezcenný jednotlivec dovolit vzpírat se „obecnému zájmu“, „veřejnému prospěchu“? „Společnost“ přece potřebuje mít informace, aby efektivně řídila naše životy. Potřebuje, aby kolektivističtí profesoři a (státem živené)
„vědecké“ ústavy prováděli své nesmyslné sociologické výzkumy.