Objektivismus je filozofií americké filozofky a spisovatelky Ayn Rand (1905-1982), která své ideje představila v několika slavných románech a řadě dalších prací. Objektivismus je integrovaným systémem, který definuje abstraktní principy, jimiž by se měl člověk řídit ve svém myšlení a jednání, má-li žít životem hodným člověka. Klíčem k epochálnímu filozofickému obratu, který Ayn Rand přináší, je její odhalení způsobu, jímž člověk odvozuje své pojmy ze smyslově vnímané reality.

Ayn Rand neříká, že vše na světě se doposud dělo špatně a že vše je třeba zbořit. Vše, co je dobré a čeho lidé dosáhli (a je toho hodně), je však postaveno na velmi chatrných základech a je odsouzeno k zániku, pokud je někdo zásadně nezpevní. Ayn Rand tento historický krok učinila.

Proč vlastně člověk nutně potřebuje filozofii? Protože je volní bytostí, tj. musí se neustále rozhodovat, jak bude jednat, potřebuje ke svým volbám vodítko. Potřebuje nejobecnější východiska, tedy myšlenky, z nichž při každé konkrétní volbě vychází. Ať si to uvědomuje nebo ne, každá jeho konkrétní myšlenka vychází z určitého abstraktního pojmu či principu. Jde o to, zda nejabstraktnější principy, jimiž se (často bezděky) řídíme, jsou v souladu s přirozeností člověka a reality nebo zda jsou naopak proti lidskému životu. Je úkolem filozofie, aby tyto nejobecnější principy explicitně identifikovala, aby definovala základní rámec pro život člověka – rámec, platný pro každého člověka, má-li žít jako člověk, a nikoli biologicky přežívat jako otrok či zvíře. Selhání filozofie v této roli znamená podkopání základů lidského myšlení a nevyhnutelné směřování člověka k primitivismu a barbarství.

V běžných projevech a diskusích se většinou nesetkáváme s technickými filozofickými termíny. Při pozorném sledování však často zaznamenáváme některé typické fráze a slogany. Lidé si zpravidla vůbec nejsou vědomi, že jde o přenašeče zhoubných filozofických idejí. Mezi nejfrekventovanější patří například „veřejný prospěch,““nikdo není majitelem pravdy“ nebo „svět přece není černobílý“, „nic není absolutní,“ nebo „to je sice hezká teorie, ale praxe je jiná“ nebo „nechme stranou ideologie a velká slova a věnujme se věcným problémům“, nebo „nechme té konfrontace a zkusme najít společnou řeč,“ nebo „žádná jednoduchá řešení neexistují“ nebo „každý se přece může mýlit“ atd. Tyto a mnohé další fráze, klišé a pojmové pasti účinně paralyzují schopnost přesvědčování, schopnost identifikace a vylučování nesprávných názorů. Jsou jakýmsi neviditelným nástrojem k intelektuálnímu odzbrojení oponentů, k podrývání jejich sebevědomí a poznávací jistoty. Od neschopnosti rozumově obhájit své názory je pak již jen krůček ke ztrátě sebevědomí, k orientaci na víru, na kolektiv, k intelektuální závislosti, rezignaci, bezzásadovosti, snaze přenést odpovědnost za vlastní život na ostatní, na společnost, k pocitu viny, k sebeobětování a zoufalému volání po „konsenzu“ a „toleranci.“ Jednotlivec přestává být prvotní, reálnou entitou a stává se podřízeným přívěškem kolektivu.

Zachránit člověka před otroctvím a obhájit jej jako primární suverénní bytost schopnou poznání a plně odpovědnou za uchování svého života, znamená obhájit schopnost rozumu. Objektivistická filozofie přichází s definitivní obhajobou rozumu a odstraňuje tak nejhlubší kořeny skepticismu a mysticismu.

Objektivistický filozofický systém lze shrnout do několika základních principů:

Realita
Svět (realita) existuje nezávisle na člověku, na jeho vědomí. Vědomí svět vnímá, nikoli vytváří. Nezávisle na našich přáních, idejích či emocích existují přirozené zákony, zákony příčiny a účinku. Nic není bez příčiny, žádná příčina není bez následku. Aby člověk přírodu ovládl, musí se jí přizpůsobit. Přirozený svět zahrnuje vše, co existuje. Proto nemůže existovat žádný „nadpřirozený“ svět.

Poznání
Rozum je jediným nástrojem člověka k poznání reality a člověk je schopen ji poznávat na základě nezbytně platného smyslového poznání. Rozum integruje smyslově vnímaná data do pojmů, na jejichž základě člověk jedná. Víra není nástrojem poznání, je naopak únikem od poznávací odpovědnosti, není osvícením člověka, je jeho oslepením. Ani pocity (emoce) nejsou argumenty, jsou druhotné, vyplývají z myšlenek (správných či nesprávných), které člověk přijal.

Člověk
Člověk je reálnou autonomní bytostí, jednotou těla a vědomí. Je strůjcem svého charakteru a osudu. Má volní schopnost a je plně odpovědný za svůj život a důsledky svého jednání. Ani ve svém myšlení, ani ve svém jednání není bezmocnou loutkou neznámých vnějších sil, společenského prostředí, historických trendů či nevysvětlitelných vnitřních pudů.

Morálka
Jediným platným soudcem hodnot, které si člověk volí, je rozum. Nejvyšší hodnotou a měřítkem správnosti všech hodnot je život člověka jako člověka. Člověk nežije jako člověk, pokud se rozhodne nepoužívat svůj rozum nebo pokud nemá možnost závěry svého rozumu prakticky uplatňovat. Existuje jen jeden systém správných morálních hodnot, stejný pro každého člověka, protože morálními hodnotami jsou nejobecnější hodnoty, které jsou objektivně diktovány přirozeností světa a člověka, nikoli konkrétními podmínkami jeho života ani subjektivními a arbitrárními rozmary lidského vědomí bez ohledu na realitu. Člověk je sám sobě nejvyšším cílem a hodnotou, není nástrojem k cílům ostatních. Neobětuje se ostatním, ani nežije z obětování ostatních sobě. Žije z hodnot získaných vlastní prací a/nebo dobrovolnou směnou. Dosahování vlastního štěstí je nejvyšším morálním cílem člověka.

Politika
Život člověka ve společnosti vyžaduje takové uspořádání, které mu umožňuje uplatňovat závěry svého rozumu, řídit se racionální morálkou. Stát je kolektivním nástrojem jednotlivců k sebeobrannému a objektivnímu použití síly proti iniciaci násilí. Funkcí státu není zabránit člověku, aby se choval iracionálně, nýbrž zastavit (resp. trestat) jen takový typ iracionálního chování, které znemožňuje ostatním chovat se racionálně a sledovat svůj život. Jediným typem iracionálního chování, které znemožňuje ostatním prakticky uplatnit závěry svého rozumu (tj. racionálně se chovat), je iniciace fyzické síly vůči člověku. Politickým systémem, který principiálně chrání člověka proti iniciaci násilí, je kapitalismus. Kapitalismus je politický systém, kde jedinou funkcí státu je prosazení a ochrana individuálních práv člověka. Pouze politický systém chránící svobodu a majetek člověka umožňuje, aby člověk mohl žít jako člověk. Funkce státu tedy tkví v zajištění vnitřní a vnější bezpečnosti, justice a zahraniční politiky. Právo na život, majetek a svobodu je neslučitelné s jakýmkoli odstínem „sociálního státu“ či „smíšené,“ státem regulované ekonomiky. Kapitalismus není jen praktickým nástrojem k dosažení blahobytu člověka. Je jediným morálním společenským uspořádáním. Kapitalismus není dobrem jen pro zdravé, sebevědomé, racionální či bohaté lidi. Je dobrem pro každého člověka, protože je odvozen z podstaty člověka jako volní bytosti se schopností rozumu. Každému otevírá možnost pro realizaci svého potenciálu, umožňuje člověku žít jako člověk.

Kontrast objektivismu s tradičním filozofickým myšlením

Cílem filozofické revoluce, kterou zahájila Ayn Rand, je dokázat, že egoismus (racionálně pojímaný) není zlem, že je dobrem, ctností, že je morálkou umožňující a podporující život člověka. Protože morálka racionálního egoismu je odvozena rozumem, je primárním úkolem objektivismu obhájit rozum jako jediný nástroj lidského poznání a přežití.