David Sojka v  textu Scestí filosofické etiky – racionální egoismus publikovaném v elektronickém časopise katedry filozofie VŠE, E-LOGOS[1], zásadně kritizuje objektivistickou etiku. Stejně jako řada dalších kritiků objektivismu publikujících v tomto časopise či jinde, i Sojka prezentuje rozsáhlé nepochopení či prostou neznalost objektivistického systému, zejména pak metafyziky a epistemologie, z nichž objektivistická etika vyrůstá. Vyvozuje nesmyslné závěry, mimo jiné i díky iracionálním filozofiím, jimiž se inspiruje.

 

Níže podrobně reaguji na jednotlivé části jeho stati – bez ohledu na to, zda tvrzení, která budu kritizovat, jsou Sojkova nebo jiných, jím citovaných autorů. Pro usnadnění čtenářovy orientace v textu zachovávám původní členění a nadpisy jednotlivých kapitol. Původní text je uveden v uvozovkách a původní tučně zvýrazněné pasáže jsou v zobrazeny jako podtržený text. Moje reakce je od Sojkova textu odlišena jiným písmem. Podstatné pasáže citovaného původního textu označím kurzívou. Tam, kde je kurzíva původní, ji samozřejmě ponechám a opatřím poznámkou.

1. Proč se zabývat objektivistickou etikou

„[Hartman] odhaluje omyl v chápání altruismu a egoismu ... nabízí řešení v podobě syntézy, která zachovává podstatné z obou přístupů a současně zavrhuje jejich disjunktivní pojetí. Teprve pochopení altruismu a egoismu jako součástí jednoho fenoménu je skutečnou zbraní proti argumentům zastánců některého z těchto izolovaných artefaktů.“ (kurzíva původní).

„Tato dvě pojetí pochopená odděleně vytvářejí řadu konfliktů, které plynou z jejich nároku na normativnost.“

Egoismus je opakem altruismu. Egoismus požaduje, aby příjemcem prospěchu z hodnoty byl její tvůrce, altruismus od tvůrce požaduje, aby hodnotu nezištně obětoval ostatním. Taková je podstata těchto pojmů a jevů, které označují. Pokoušet se ji přepisovat znamená zničit oba pojmy. Oba pojmy se vztahují na reálné normy chování lidí, tj. odvolávají se na pozorovanou realitu, nejde o žádné „artefakty“. Nelze „zachovat podstatné“ z obou a provést jejich „syntézu“, stejně jako nelze vymazat rozdíl mezi černou a bílou a provést jejich syntézu. Snažit se o vygumování protikladů a „syntetizovat je“ znamená zoufale a beznadějně revoltovat (spolu s Hegelem) proti aristotelovské logice a popírat zákon identity.

Samozřejmě, že egoismus i altruismus si činí „nárok na normativnost“, vždyť etika (morálka) je normativní součást filozofie! Odpovídá na otázku, co by měl člověk dělat, co je dobro a zlo, jaké chování je správné a jaké nesprávné. Objektivismus vyzdvihuje egoismus jako dobro a odsuzuje altruismus jako zlo.

„Naléhavost problému objektivismu je o to větší, že příznivci této filosofie ji chápou jako prostředek k politickým aktivitám. Samo o sobě to není nic špatného, každé politické uskupení by mělo vycházet z nějakých nejobecnějších východisek ...“

Objektivisté nechápou svou filozofii jako prostředek k politickým aktivitám a objektivismus zásadně není politickým uskupením ani politickým hnutím (čímž se, mimo jiné, odlišuje od libertariánů, kteří se zaměřují především na politickou oblast). Objektivismus je uceleným, hierarchickým a plně integrovaným filozofickým systémem, kde fundamentální roli hraje metafyzika, epistemologie a etika. Politika je jejich (víceméně samozřejmým) důsledkem. Objektivisté se nechovají iracionálně jako libertariáni, kteří nejprve arbitrárně postulují „svobodu“ jako svůj základní princip a cíl a pak pro ni případně hledají nějaké zdůvodnění. Pro objektivismus je politická filozofie nikoli cílem ale logickým a nutným důsledkem, důsledkem mnohem hlubších a filozoficky podstatnějších principů. Fakt, že objektivisté nejsou politickým uskupením ani hnutím samozřejmě neznamená, že nemají vyhraněné a principiální politické názory, které veřejně obhajují.

2. Etika a morálka

„Nejprve je třeba uvést, že objektivismus nerozlišuje mezi etikou a morálkou: Etika či morálka – tyto termíny zde budeme používat jako synonyma – je hodnotícím oborem. [5] Avšak etika hledá kritérium dobra, které oněm pozitivním morálkám chybí. [6] Neboť jak uvádí Hartmann, existují různé druhy morálek, které si vzájemné i zcela odporují. My však nemůžeme tyto protiklady zamítnout, oba členy mají své oprávnění, ?.nemohou být libovolně

zaměněny nebo nivelizovány. [7] Což zdůvodňuje tím, že: Je jasné, že etika se nemůže k některému z těchto (protikladných) směrů stavět odmítavě, opomíjivě. Jakmile by některý vyloučila, stala by se sama partikulární, stranickou., nestála by nad platnými typy morálky, nýbrž vedle nich. [8]“ (kurzíva původní)

Objektivismus skutečně nerozlišuje mezi etikou a morálkou, protože jsou to synonyma. Sojka neuvádí jediný důvod, proč by tyto pojmy neměly být synonymy. Neuvádí definici ani morálky ani etiky. Morálka egoismu není žádnou „pozitivní morálkou“, které chybí kritérium dobra. O kritériu dobra jsou v objektivistické literatuře popsány desítky stránek. Měřítkem hodnoty a kritériem dobra je život člověka (jako člověka). Co život člověka podporuje, je dobrem, co jej poškozuje či ohrožuje, je zlem.

Kromě toho morálka nemůže být „pozitivní“ v tom smyslu, že by neposkytovala kritérium hodnoty a dobra. Taková „morálka“ by nebyla morálkou, nebyla by normativní vědou, byla by pojmovým rozporem.

„Objektivisté však nemohou jinak než dát mezi morálku a etiku rovnítko, neboť to plyne z jejich hierarchie hodnot založené na životě jako nejvyšší hodnotě [9] (viz. dále). Pokud je totiž věc postavena takto, z Hartmannova pojetí vztahu etiky a morálky je zřejmé, že objektivisté musí všechny alternativy odmítnout ...“

Ano, objektivismus všechny ostatní alternativy k morálce/etice egoismu odmítá, protože je-li A (egoismus) dobrem, nemůže být non-A (opak egoismu) také dobrem. Vše, co je proti egoismu, je proti životu člověka a je zlem.

„čímž se však nutně jejich [objektivistická] etika stává pouhou morálkou, což nám hned v úvodu umožňuje nahlédnout proč teorie o životě jako nejvyšší hodnotě je neudržitelná.“

To je úžasné vyvození, když etiku ani morálku Sojka nikde nedefinuje a nevysvětluje údajný rozdíl mezi nimi.

3. Objektivistická modifikace „Hartmannových“ egoistických koncepcí

„Jak tedy Hartmann chápe egoistické koncepce obecně: Požadavky mají smysl jen tehdy, mohou-li být splněny. K tomu je potřebná aktivní síla v člověku, ke které se tyto požadavky mohou obrátit, tj. nějaká vzpruha, nějaký vzrušující základní motiv. Neboť veškeré lidské konání je „motivováno“. Nejobecnější motiv může spočívat jen v podstatě toho „Já“, o jehož konání jde. Základní tendencí „Já“ je však zaměření na sebe sama. V této tendenci tedy musí spočívat základní motiv veškerého určení vůle: sebezachování „Já“, „suum esse conservare. [11]

Objektivistická etika však vykazuje jisté odlišnosti od tohoto základního schématu, neboť k Já se dostáváme až skrze poznání života jako nejvyšší hodnoty.“

Sebezáchova, jako základní motiv jednání, není žádnou „tendencí Já“, a úkolem etiky není „dostat se k Já“.  Kromě toho pojem „já“ hierarchicky předchází pojmu „hodnota“, je v pojmu hodnota již obsažen, takže se „k Já“ rozhodně přes život jako nejvyšší hodnotu nedostáváme. Daleko podstatnější je však fakt, že etika nezačíná konstatováním jakési vágní „tendence Já k zaměření na sebe sama“. Etika má jasný úkol: je vědním oborem, v jehož rámci člověk, jako volní bytost, musí nalézt odpovědi na tyto základní otázky: Co má člověk dělat? Co je hodnota? Co je dobro a co je jeho měřítkem? Kdo má být příjemcem prospěchu z dosažených hodnot? Tvůrce hodnot nebo někdo jiný? Každý člověk má na tyto otázky odpovědi, ať si to uvědomuje či nikoli. Jde o to, aby ony odpovědi byly v souladu s jeho sebezáchovou (tj. životem hodným člověka), kterou si implicitně volí v každém okamžiku svého života.

4. Život jako nejvyšší hodnota

„Protože živé organismy iniciují cílené jednání tváří v tvář alternativám ... dochází objektivismus k tvrzení, že všechny živé organismy sledují hodnoty ... všechny hodnoty předpokládají konečný cíl, o čemž však již lze s úspěchem pochybovat“.

Není o čem pochybovat. Soustava hodnot musí mít konečný cíl, neexistuje a nemůže existovat nekonečná regrese cílů a prostředků, protože realita je konečná a život je omezený a konečný. Popírat to znamená popírat zákon identity. Nižší hodnota A je prostředkem k dosažení B, B k dosažení C, C k dosažení D … atd., přičemž na konci tohoto omezeného řetězce je jistá konečná hodnota K a nikoli absurdní „nekonečno“. Pojem hodnota nemá smysl mimo kontext života člověka. (To samozřejmě neznamená, že například bezdětný stařec před smrtí nemůže usilovat o napsání závěti, kde mu jde o dobro jistých konkrétních dědiců – po jeho smrti. Tuto hodnotu sleduje ještě před svou smrtí, odkaz majetku se děje ve prospěch osob, které jsou pro něj hodnotou za jeho života.)

„Objektivismus říká, že morálce předchází rozhodnutí žít. Život se pak stává cílem a morálka prostředkem k dosažení tohoto cíle. Člověk, který se rozhodne pro smrt se pak nachází mimo sféru hodnot. Na vznesenou námitku, že existuje i možnost sebevraždy odpovídají objektivisté takto: [sebevražda] je oprávněná pokud život člověka – kvůli okolnostem mimo jeho kontrolu – je už dále nemožný. A jako příklad uvádějí vězně v koncentračním táboře. Neboť tehdy sebevražda nemusí znamenat filozofické odmítnutí života či reality?? Sebezničení za takových okolností může vyjadřovat zoufalý výkřik: Život člověka pro mne znamená tolik, že se nesmířím s ničím, co je pod jeho úroveň. [17]

Uvědomme si však, že cíl, kterým je život, mohu splnit jen tehdy, pokud Já zůstává zachováno. Avšak objektivismus ve výše uvedené citaci žádá sledování cíle způsobem, který v důsledku vede ke zničení Já! Jak mohu sledovat hodnotu život tak, že chci zemřít? Nemohu zároveň v konání sledovat život a smrt!!!“ (kurzíva původní)

V uvedeném příkladě objektivismus nežádá „sledování cíle“. Jde o extrémní případ, kdy sledování cíle, tj. života, je nemožné. Člověk, který za uvedených okolností takto jedná, nesleduje zároveň život a smrt – to je jen Sojkovo absurdní vyvození. V takovém případě je volba vlastní smrti logickým důsledkem nemožnosti žít jako člověk, tj. sledovat život jako nejvyšší hodnotu. Je to platný příklad a není v rozporu s životem jako měřítkem hodnoty. Uvedený člověk usoudil, že za daných okolností jeho život (jako člověka) nemožný a odmítá se smířit s tím, že by svůj život redukoval na pouhou biologickou existenci, tj. na subhumánní úroveň. Svým rozhodnutím přestat existovat není s ničím ani sám se sebou v rozporu. Naopak, kdyby se smířil s redukcí života na biologickou existenci, dostal by se do rozporu se svou vlastní lidskou přirozeností, protože by nemohl žít v souladu s ní.

Sojka se prostě nedokáže vyrovnat se skutečností, že realita v jistých extrémních případech neumožňuje člověku žít jako člověk.

„Je zcela nepodstatné v jakých souvislostech („život“ v koncentračním táboře) toto rozhodování probíhá.“

Nikoli, je to velmi podstatné. Kontext lidského rozhodování je vždy a všude podstatný.

„Život jako nejvyšší hodnota je [v objektivismu] odvozen na základě analogie ke zvířecí říši.“

Nejde o odvození metodou analogie. Jde o logickou indukci na základě přímého pozorování velkého počtu různých druhů živých organismů – včetně člověka. I kdyby zvířecí svět neexistoval a existoval by jen člověk, platilo by na základě pozorování člověka stejné odvození (zobecnění), které Ayn Randová provedla pro celou živočišnou říši: fundamentální alternativou, která je u kořene pojmu hodnota, je život vs. smrt.

„Považuji za chybné použít pro ospravedlnění života jako nejvyšší hodnoty animální vzory. Toto je nepřípustný krok v objektivistickém odvozování.“

„ Objektivismus tím, že provedl aplikaci vzorů z animální říše (viz. dále) si sám uzavřel cestu k takové argumentaci, kterou ve výše zmíněné citaci provádí.“

„Na další možnou námitku objektivistů o možnosti chápat život nejen jako biologickou existenci je pak již zcela jednoznačná odpověď: logická výstavba objektivistické etiky je vystavěna na pojmu života jako biologické existenci.“

Žádnou „aplikaci vzorů“ ze zvířecí říše objektivismus neprovedl. Ayn Randová správně na základě pozorování faktů reality a následné logické indukce tvrdí, že fundamentální alternativou, které čelí všechny živé organismy a která je předpokladem vzniku hodnot, je alternativa život nebo smrt. Sojka však mylně pojímá „život“ jako nějaký z kontextu vytržený abstraktní atribut či fenomén (jakoby nehmotnou a neměnnou platonickou „formu“ či univerzálii ze světa idejí), kterým je ta či ona entita nadána, a proto nesmyslně viní objektivismus z „aplikace vzorů“ ze zvířecí říše. Je to stejné jako kdyby napadl správně vyvozené tvrzení, že živé organismy potřebují k životu potravu, s argumentem, že na člověka přece nelze „aplikovat animální vzory“, protože člověk nemůže jíst to samé, čím se živí zvěř.

Pokud podle objektivismu pes nebo ryba čelí alternativě život nebo smrt a člověk jí čelí také, interpretuje to Sojka tak, že pro člověka je ona alternativa zcela identická, tj. že u člověka jde také jen o biologickou/fyzickou existenci nebo neexistenci. Sojka nechápe, že život člověka je něco jiného než život zvířete. Na každou živou entitu je třeba pojem život aplikovat tak, jak vyžaduje její přirozenost, tj. její identita. Přirozenost člověka vyžaduje, aby jednal rozumovým úsilím a úsudkem své vlastní vůle vytvářel/dosahoval hodnoty, a podporoval tak jednak svou biologickou existenci a jednak svůj zdravý duševní stav, který je nezbytnou součástí jeho života jako tvora s volním vědomím. Vědomí člověka má své přirozené potřeby, jejichž trvalá frustrace znamená, že člověk nežije životem člověka a dlouhodobě nemůže přežít.

Alternativa život nebo smrt znamená život organismu tak, jak vyžaduje jeho přirozenost, nebo smrt. Pro zvíře to znamená biologickou existenci nebo smrt, pro člověka to znamená (v dlouhodobém horizontu) život dle přirozených biologických a duševních potřeb člověka nebo smrt. Součástí přirozenosti zvířete je krátkodobý horizont, součástí přirozenosti člověka je dlouhodobý horizont.

Objektivismus tedy argumentuje správně a ničím si „cestu k takové argumentaci“ neuzavřel.

Pokud ani toto vysvětlení nestačí, nabízím citát z knihy Ayn Randové The Virtue of Selfishness (Ctnost sobectví):

„Hodnotovým měřítkem objektivistické etiky – měřítkem, jímž člověk posuzuje, co je dobré nebo špatné – je život člověka, neboli: to, co je zapotřebí k přežití člověka jako člověka.

Protože rozum je člověku základním prostředkem přežití, je to, co je vhodné pro život rozumové bytosti, dobrem; to, co jej popírá, co mu protiřečí, nebo co ho ničí, je zlem.

Protože všechno, co člověk potřebuje, musí objevit vlastní myslí a vytvořit vlastním úsilím, spočívá způsob přežití rozumové bytosti na dvou základních pilířích: myšlení a produktivní práci.

Pokud se někteří lidé nerozhodnou přemýšlet, ale přežívají – podobně jako to dělají cvičená zvířata – jen prostřednictvím napodobování a opakování zvuků a pohybů, které se naučili od druhých, aniž by se pokusili porozumět vlastní práci, nemění to nic na skutečnosti, že jejich přežití je možné jen prostřednictvím těch druhých, kteří se rozhodli, že přemýšlet budou, že to, co jiní jen opakují, budou oni objevovat. Přežití duševních parazitů závisí na slepé náhodě; jejich nesoustředěné mysli nejsou schopné rozpoznat, koho mají napodobovat, čí pohyby je bezpečné sledovat. Právě oni jsou lidmi, kteří pochodují k propasti ve stopách každého ničitele, který jim slíbí, že na sebe převezme odpovědnost, před níž unikají: odpovědnost být při vědomí.

Pokud se někteří lidé pokoušejí přežít prostřednictvím hrubé síly nebo podvodu, drancováním, loupením, podváděním nebo zotročováním lidí, kteří produkují, stále platí, že jejich přežití umožňují jen jejich oběti, jen lidé, kteří si zvolili myšlení a tvorbu hodnot, jichž se oni, uchvatitelé, zmocňují. Takoví násilníci jsou parazity neschopnými přežití, existují prostřednictvím ničení těch, kteří jsou schopni přežití, ničení všech, kdo jednají způsobem hodným člověka.

Lidé, kteří se snaží přežít nikoli prostřednictvím rozumu, ale prostřednictvím síly, se pokoušejí přežít metodou zvířat. Ale stejně jako by zvířata nedokázala přežít tak, že by zkoušela použít metodu rostlin, odmítala by schopnost pohybu a čekala by, že je nakrmí půda – tak ani lidé nemohou přežít, budou-li používat metodu zvířat, odmítat rozum a spoléhat se na to, že produktivní lidé jim poslouží jako jejich kořist. Takoví uchvatitelé mohou dosáhnout svého cíle jen na okamžik, za cenu záhuby: záhuby svých obětí i sebe samých. Jako důkaz vám nabízím jakéhokoli zločince nebo jakoukoli diktaturu.

Člověk nemůže přežít tak, že bude jako zvíře jednat jen pro daný okamžik. Život zvířete sestává z řady oddělených cyklů, které se znovu a znovu opakují, jako například cyklus výchovy mláďat nebo odložení potravy na zimu. Vědomí zvířete nedokáže integrovat celý svůj život; zvíře se vždy vrátí na začátek nového cyklu bez spojení s minulostí. Lidský život je souvislý celek: …  každý den, každý rok a desetiletí svého života obsahuje sumu všech prožitých dní. Člověk může měnit svou volbu, může svobodně měnit své směřování, v mnohých případech může dokonce odčinit důsledky své minulosti – ale nemůže jim uniknout, ani beztrestně prožít svůj život jen pro daný okamžik jako zvíře, flamendr nebo hrdlořez. Má-li člověk uspět v úloze přežití, nemá-li jeho jednání vést k vlastní záhubě, musí si zvolit své směřování, své cíle, své hodnoty v kontextu celého svého života. Nelze toho dosáhnout počitky, vjemy, nutkáními nebo „instinkty“; dokáže to jen rozum.

V tom spočívá obsah definice „toho, co vyžaduje přežití člověka jako člověka“? Nejde o chvilkové nebo pouhé fyzické přežití. Nejde o chvilkové fyzické přežití tupého zvířete, které čeká na jiné zvíře, aby mu rozsápalo hlavu. Nejde o chvilkové fyzické přežití pohybující se hromady svalů, která je ochotna přijmout jakékoli podmínky, poslechnout jakéhokoli hrdlořeza a vzdát se jakýchkoli hodnot ve jménu toho, čemu se říká „přežití za každou cenu“, přičemž toto přežití může, ale nemusí trvat týden či rok. „Přežití člověka jako člověka“ – znamená podmínky, metody a cíle, které vyžaduje přežití rozumové bytosti po celou dobu jejího života a ve všech aspektech její existence, které jsou předmětem její volby.

Člověk nemůže přežít jinak než jako člověk. Může se vzdát svých prostředků přežití, své mysli, může se chovat jako živočich nižší než lidské úrovně a může svůj život přeměnit na krátké období agónie – tak jako i jeho tělo může chvíli existovat v procesu rozpadu, zapříčiněného chorobou. Ale jako tvor chovající se pod úrovní člověka nemůže uspět a dosáhnout ničeho jiného než toho, co je adekvátní zvířecí úrovni – svědčí o tom nevýslovná hrůza antiracionálních období v dějinách lidstva.“[2]

Pokud výše uvedené komentáře nepřesvědčí čtenáře o tom, že objektivismus nepojímá život člověka (a tedy měřítko hodnoty) jako pouhou biologickou existenci, pak nemá smysl, aby takový čtenář pokračoval dále. Kdo nechce být přesvědčen a není otevřen logické argumentaci, s tím nemá smysl diskutovat.

„[Objektivismus] život totiž postavil jako konečnou, nejvyšší a nepodmíněnou hodnotu. Argumentace výše uvedeným tvrzením je rozporem. Nelze umírat pro hodnoty, u nichž smrt znamená popření našeho předchozího konání.“ (kurzíva původní)

Ano, život je „nepodmíněnou“ a konečnou hodnotou v tom smyslu, že není podmínkou/prostředkem k žádné další, vyšší hodnotě. Zvolí-li si racionální člověk smrt, protože kvůli okolnostem mimo jeho kontrolu nemůže žít jako člověk, neumírá „pro hodnoty“, nýbrž proto, že žádných hodnot nemůže dosahovat. Nepopírá tím nijak své předchozí jednání, ani nepopírá fakt, že život je pro něj nejvyšší hodnotou. Když nejvíce toužím po jistém obrazu holandského mistra, nemohu jej však mít, protože není na prodej, a koupím si proto jiný obraz nebo žádný, popírám tím, že nejvíce obdivuji onen obraz holandského mistra?

„Jakékoliv jiné interpretace pojmu život jsou v rozporu s dedukcemi, které byly z koncepce života jako nejvyšší hodnoty provedeny. Jiná argumentace je však závažnější: Při zavedení nové interpretace pojmu život totiž schází objektivistům jakékoliv kritérium pro rozhodnutí o tom, co je možno za život považovat“.

Kriterium toho, co je možno za život považovat, objektivismu neschází. Každý živý organismus, včetně člověka, má svou přirozenost, tj. svou identitu. Jinými slovy: člověk má od přírody jisté atributy a jisté potřeby. Život člověka je takový život, který je v souladu s těmito přirozenými vlastnostmi a potřebami. Kdekoli se Ayn Randová odvolává na život „člověka jako člověka“ (man qua man), má tím na mysli život člověka v souladu s jeho přirozeností, s jeho identitou. Právě takový obsah má pojem život, který objektivismus považuje za měřítko hodnoty, za konečnou hodnotu. Kritériem, o němž Sojka mylně tvrdí, že objektivismu schází, je metafyzická realita, neboli existence a identita.

Viz též výše.

5. Hierarchie hodnot a její nepřevoditelnost

„Objektivismus nepředložil žádný důkaz převoditelnosti hierarchie hodnot mezi svobodnou bytostí a deterministickou bytostí.“

Žádnou „převoditelnost hierarchie hodnot mezi svobodnou bytostí a deterministickou bytostí“ objektivismus nehájí, a to ani implicitně. Není třeba nic z deterministické bytosti převádět a „hledat pro člověka nějaké vzory“. Stačí (a je třeba) přímo pozorovat realitu – včetně člověka. A to objektivismus činí.

„Existuje nespočet empirických faktů, kdy dochází k popření tvrzení o životě jako nejvyšší hodnotě.“

Která jsou ta empirická fakta, která to popírají? Sojka neuvedl ani jediný příklad.

„Pokud přijmeme předpoklad, že člověk je svobodná bytost, máme před sebou zcela novou kvalitu, která se dosud v živočišné říši nikdy nevyskytla (je to zásadní zvrat, který je příčinou toho, proč člověk nutně nesleduje život jako nejvyšší hodnotu).“

Ano, člověk – na rozdíl od zvířete – nesleduje nutně život jako nejvyšší hodnotu. Kdyby ji sledoval nutně, nepotřeboval by etiku. Etika je mu vodítkem v rozhodování, co by sledovat měl. Smutný fakt, že řada iracionálních lidí nesleduje vlastní život jako svou nejvyšší hodnotu (a chovají se v rozporu se svou lidskou přirozeností), nijak nezpochybňuje, že by ji sledovat měli. Etika není oborem, který studuje, jak se lidé chovají. Účelem etiky, jako normativního oboru, je poskytnout člověku – jako volní bytosti – vodítko k tomu, jak by se chovat měl.

„[Objektivisté ]sledují rozum jako jedinou možnost naplnění zvířecích „hodnotových“ vzorů.“

Sojka se opakovaně vrací ke svému nesmyslnému vyvození o zvířecí říši jako „hodnotovém vzoru“ pro člověka. Nevím, jak k tomu mohl dospět. Možná nedokáže pochopit, že se člověk, byť je volní bytostí, musí podřizovat jistým zákonitostem a omezením, má-li žít jako člověk. Možná to je důvod, proč dochází k absurdnímu závěru, že objektivismus si bere vzor ve zvířecí říši. Sojka jakoby se vzpíral faktu přirozenosti člověka a metafyzické nezměnitelnosti tohoto faktu. Jakoby byl toho názoru, že volní bytost – na rozdíl od zvířete – si může subjektivně zvolit libovolné etické kritérium, právě proto, že je volní bytostí.

To je však fatální omyl. Měřítko hodnoty sice volí lidská vůle, ale nevolí ho libovolně. Ani ho lidem nediktuje objektivismus (ten ho pouze poznává), diktuje ho nezměnitelná realita lidské přirozenosti a ostatní přírodní zákonitosti.

Opět zde vyvstává problém ze Sojkovou implicitní metafyzikou. Tam zřejmě leží kořen jeho potíží s racionální (objektivistickou) etikou.

6. Spor s environmentalismem – chybné pojetí rozumu

„Narozdíl od environmentalismu, což je politické a etické hnutí, které se snaží zlepšit a chránit kvalitu přirozeného životního prostředí před škodlivými lidskými aktivitami. [19]“

„Ale koho se snaží environmentalismus chránit před škodlivými lidskými aktivitami – no samozřejmě, že člověka.“

Nikoli, environmentalisté chrání životní prostředí nikoli pro člověka ale před člověkem. Konečným jejich cílem není člověk, ale životní prostředí. Ve svém textu Příroda bez člověka? jsem uvedl: „Málokdo pochybuje o tom, že průmyslová civilizace přináší některé negativní vedlejší efekty. Environmentalismus však nespočívá v jejich pečlivém vědeckém zkoumání, nýbrž v jejich vytržení z kontextu lidského života a zdůraznění. Všimněme si, že ekologové stále hovoří o negativním vlivu činnosti člověka na přírodu. Nezmiňují se však o pozitivním vlivu činnosti člověka na člověka. Hovoří o ubývání nejrůznějších obskurních živočišných druhů, ale obrovského životodárného vlivu vyspělých technologií na jeden velmi známý živočišný druh si vůbec nevšímají. Nevšímají si člověka. Podstata environmentalismu totiž spočívá v ignorování člověka jako nositele prospěchu ze své činnosti. Hodnotíme-li racionálně jakoukoli činnost člověka, musíme poměřovat její výnosy a náklady, nikoli zcela pomíjet výnosy a zdůrazňovat náklady. Ekologové mlčí o tom, že moderní průmyslová civilizace přinesla člověku obrovský nárůst kvality a prodloužení jeho života ve srovnání např. s primitivismem středověku. Nejde jim o ochranu přírody pro člověka, nýbrž před člověkem.“ Tolik můj dřívější text. Na něm trvám a nic na tom nemění skutečnost, že na tvrdé jádro radikálních environmentalistických skupin (které např. neváhají vtrhnout na soukromý pozemek a ničit soukromý majetek – geneticky modifikované rostliny) se nabaluje řada slušných lidí vedených normální rozumnou snahou uchovat přírodu pro člověka. Většina těchto lidí souhlasí s tím, že životní prostředí se často poškozuje a drancuje, ale netuší, že pravou příčinou je veřejné (státní, obecní, apod.) vlastnictví přírody a nevyvozuje, co by následovalo, kdyby se environmentalistická ideologie uplatnila do důsledku.

„environmentalismus projevuje onu objektivisty tolik žádanou racionalitu, přesněji racionální egoismus (i když jistě nežádá stanovení života jako nejvyšší hodnoty). Snaží se zabránit krátkodobým výhodám, které se v důsledku mohou ukázat jako fatální.“

Environmentalismus jistě nežádá stanovení života člověka jako nejvyšší hodnoty a proto není pravda, že „projevuje objektivisty žádanou racionalitu“. Naopak nejvyšší hodnotou pro environmentalisty je příroda, které se má člověk obětovat.

Na základě čeho environmentalisté vyvozují, že se výhody „mohou v důsledku ukázat jako fatální“? Environmentalismus se nevyznačuje tím, že pečlivým, chladným pozorováním identifikuje kauzality a na jejich základě pak upozorňuje na dlouhodobé následky. Dokladem skutečnosti, že ekologům dokonce ani nejde především o ochranu přírody ale o omezení blahobytu člověka, je bohatá historie nejrůznějších alarmujících „odhalení“, jež měla dokazovat poškozování životního prostředí člověkem, ale o nichž se nakonec ukázalo, že byla vědecky nepodložená. Často jde o případy jevů, kdy je sice zjištěn vliv člověka, ale mnohem důležitějším jejich kauzálním faktorem jsou přirozené biologické/klimatické či jiné, člověkem neovlivněné změny. Environmentalistům nejde o střízlivé, vědecké zjištění faktů ale o arbitrární spekulace, o „možné dopady lidské aktivity“, o spoutání sobeckého a úspěšného jednání podnikatelů a všech ekonomických, ziskem motivovaných aktivit.

„[Objektivismus] není vůbec schopen řídit své jednání s ohledem na dlouhodobé následky, ... [n]eboť ty jsou tak nevypočitatelné, že lze zcela legitimně zastávat zcela protichůdná stanoviska (environmentalisté a objektivisté) a přitom argumentovat ze stejné pozice.“

Nelze oprávněně (logicky) zastávat zcela protichůdná stanoviska. Fakta reality jsou taková jaká jsou a jejich poznání na základě smyslového vnímání a logického vyvozování (tj. dosažené vědecké poznání) vede k zcela jistým, pravdivým a jednoznačným závěrům. Pokud jde o nevyřešené otázky, na které věda zatím odpověd nezná, v žádném smyslu z toho nelze vyvodit, že k nim lze legitimně zastávat zcela protichůdná stanoviska. Dokud věda tu či onu kauzalitu neprokáže, je legitimní jediné stanovisko: taková kauzalita neexistuje, a podle toho se člověk má chovat. Nejde o to, zda domnělá kauzalita existuje či neexistuje metafyzicky (tj. bez ohledu na poznávající vědomí). Jde o to, zda existuje jako poznaná kauzalita. Člověk se přirozeně může a musí chovat jen na základě toho, co již poznal, nikoli na základě toho, co ještě nepoznal.

(To vše se však netýká samotné filozofie a sféry morálky. Morální principy jsou nezávislé na úrovni vědeckého poznání dosaženého v rámci speciálních věd, protože jsou odvozeny z přirozenosti člověka a z nejobecnějších filozofických principů.)

Metoda environmentalistů nespočívá v dokazování hypotéz, nýbrž v požadavku, aby někdo „vyvrátil“ jejich arbitrární, nepodložené spekulace, kterým Sojka říká „nevypočitatelné dlouhodobé následky“. Nutnost epistemologické validace tvrzení však spočívá v jejich dokazování či demonstraci jejich vztahu k realitě a nikoli ve vyvracení arbitrárních tvrzení. Arbitrární spekulace vyvracet nelze, protože vyvracet lze pouze to, co je odvozováno (byť mylně) z reality. Místo, aby environmentalisté předložili vědecké důkazy či alespoň seriózní hypotézy, volají: „dokažte, že v dalekém horizontu se nedostaví možné nepředvídatelné negativní následky“! Kdyby se environmentalisté a Sojka řídili racionální epistemologií, věděli by, že nelze dokázat, že se něco někdy nedostaví. Takový požadavek je absurdní. Vychází z neschopnosti si uvědomit, že lidské poznání je kontextové, nelze k němu přistupovat s měřítkem boží vševědoucnosti – viz níže.

„Případná objektivistická námitka, že je důležité, aby člověk jednal podle maxima dostupných informací problém nijak neřeší. Nikdy nebude dostatek informací, abychom mohli spolehlivě rozhodnout i mezi zcela protichůdnými stanovisky.“

Člověk vždy bude mít pro své rozhodování a hodnocení tolik informací, kolik jich bude k dispozici na dané úrovni vědeckého poznání, a na jejich základě bude schopen s plnou (epistemologickou i morální) jistotou jednat. Sojka však implicitně za „dostatek informací“ považuje boží vševědoucnost. Opět revoltuje proti realitě. Chtěl by, aby člověk věděl všechno jedním zábleskem. Protože takovou nadpřirozenou schopnost člověk nemá, nikdy údajně nemůže nic vědět jistě. Sojka (spolu s Humem, Popperem, Hayekem a 99% metodology věd, o laické veřejnosti ani nemluvě) ignoruje přirozenost (identitu) člověka, který musí jednat na základě svého dosavadního poznání a nikoli mystické vševědoucnosti, jak by si implicitně Sojka přál. Chtěl by člověka s nadlidskou formou poznání a teprve této fantastické nadlidské formě poznání by byl ochoten přiznat nárok na jistotu a spolehlivost. Ignoruje, že poznání a poznávací jistota je a musí být kontextovou záležitostí. Daný kontext znalostí vždy směřuje k jednomu jistému a správnému závěru. Arbitrární výmysly typu „co by mohlo možná nastat“ a „nepředvídatelné následky“ nejsou poznáním. Mají nulovou (nebo spíše zápornou) epistemologickou hodnotu. Jsou epistemologickou rakovinou, kterou skeptikové po celá staletí podrývají sebedůvěru, poznávací a morální jistotu všech, kdo usilují o poctivé poznání faktů. Výsledkem je ochota veřejnosti naslouchat všemožným pseudovědeckým nesmyslům (junkscience), orientovat se na „moudrost a objektivní konsensus kolektivu“, a podporovat zničující státní regulace pro „veřejný prospěch“.

„objektivismus do svých stanovisek implicitně zabudoval vševědoucího plánovače, což jistě není skutečnost, která by jejich politické filosofii zakládala oprávněnost a která by pro ně byla žádoucí.“

Ne objektivismus ale Sojka se implicitně odvolává na „ideál“ vševědoucího plánovače, který jediný si může být svým poznáním jist, protože realitu poznává celou najednou, jedním zábleskem. Objektivismus si – na rozdíl od Sojky – uvědomuje přirozenost člověka, akceptuje realitu a neprojektuje fantastická měřítka poznání typu boží vševědoucnosti, aby pak člověka, neschopného dosáhnout takového „ideálu“, degradoval (jménem „kritického racionalismu“) na impotentního tvora neschopného jistoty v poznání, tj. v podstatě neschopného poznávat realitu. Opět tu řvavě vystřeluje na povrch Sojkova revolta proti realitě, proti identitě člověka. Je to subjektivistická revolta, kde „já bych si přál“ má přednost před fakty, je to bezděčné volání po primátu vědomí před existencí. Ale existence existuje, je primární, a vědomí je tu, aby ji vnímalo a poznávalo, nikoli aby ji měnilo podle svého pocitu či přání.

„Objektivisté tedy mohou u jedince mluvit o neomezeném rozumu, a nechat jej podle toho jednat. Je však zcela nepřípustné, aby se stavěli do role soudce nad správností činů. Jejich princip (život jako nejvyšší hodnota) jim je totiž při rozhodování k ničemu. Konečně toto si i uvědomoval i Hayek, když tvrdil, že nikdo neví kdo ví nejlépe co je v jeho zájmu“. (kurzíva původní)

Skeptik Sojka nepřekvapuje svým morálním agnosticismem, ani odvolávkou na Hayeka. Kdo explicitně či implicitně tvrdí, že člověk není schopen poznávat, bude samozřejmě odmítat jakékoli morální soudy vůči ostatním. Položme Hayekovi (a všem skeptikům) otázku, jak může s jistotou tvrdit, že „nikdo neví kdo ví nejlépe co je v jeho zájmu“, když člověk údajně (tj. ani Hayek dle své vlastní filozofie) nikdy neví nic jistě. Skeptik jednoduše popírá sám sebe, ať tvrdí cokoli. Hayekovu iracionální filozofii jsem kritizoval v knize Hayekova cesta do otroctví, kam odkazuji případné zájemce. Objektivismus znamená renesanci filozofie, zásadní rozdrcení skeptických, subjektivistických a mystických ideologií. Právě objektivismus, jako jediná filozofie, má morální právo vynášet morální soudy, protože jedině objektivismus plně obhájil schopnost člověka poznávat realitu.

Objektivismus netvrdí, že ví lépe než jakýkoli jednotlivec, co je v jeho konkrétním zájmu. Objektivismus odvozuje a obhajuje morální kodex člověka jako druhu. Fundamentální morální hodnoty (integrované v pojmu racionální egoismus) jsou nejobecnější morální principy, platné pro každého člověka, protože je člověkem. Tyto normativní principy diktuje přirozenost člověka. Patří mezi ně intelektuální nezávislost, spravedlnost, produktivnost, poctivost, integrita a hrdost.

Morální principy člověku neříkají, zda má pracovat v ČKD nebo v Coca Cole nebo si založit vlastní firmu. Říkají mu, že je-li jeho cílem vlastní sebezáchova, musí svou prací produkovat hodnoty. Neříkají mu, zda má pít vodu, minerálku nebo čaj. Říkají mu, že je-li jeho cílem vlastní sebezáchova, musí uspokojovat své biologické potřeby, tj. musí pečovat o svůj život a o své racionální zájmy. Neříkají mu, zda má přemýšlet na poli fyziky, ekonomie, medicíny nebo firemních financí. Říkají mu, že je-li vlastní sebezáchova jeho cílem, musí přemýšlet. Musí používat svůj rozum. Neříkají mu, zda si má na stáří včas akumulovat finanční rezervy prostřednictvím penzijního fondu nebo odkládáním úspor na vkladní knížku, říkají mu, že celý jeho dospělý život je jeho vlastní odpovědností, a nikoli odpovědností „společnosti“, tj. ostatních, od nichž má ve stáří jako parazit žádat peníze či jiné oběti. Neříkají mu, zda se má přátelit s Petrem nebo Pavlem, říkají mu, že musí lidi ve svém okolí spravedlivě morálně hodnotit a podle toho se k nim chovat, říkají mu, co to je spravedlnost a proč ji člověk nezbytně potřebuje, aby mohl žít jako člověk.

Jinými slovy: úkolem etické teorie je poskytnout obecné vodítko. Jeho aplikace na konkrétní životní situace je samozřejmě odpovědností každého jednotlivce.

7. Předporozumění etickým pojmům

„Objektivismus postupuje takto: na základě spekulativní teorie odvrhne určitý empirický fakt a vystoupí proti běžnému předporozumění. Postup by však měl být opačný. Vyjít z faktu a jeho předporozumění a tento se snažit objasňovat.“

Objektivismus žádný empirický fakt neodvrhl. Spíše Sojka by měl vysvětlit, co je to „předporozumění“. Poznání reality nespočívá na žádném „předporozumění“ , nýbrž na pozorovaných faktech smyslového vnímání a následném logickém odvozování, tj. bezrozporové integraci vjemů do pojmového poznání.

„Předporozumění pojmům altruismus a egoismus je totiž takové, že to, že jednání probíhá skrze Já (jen Já je jednající) je automaticky předpokládáno. Předporozumění těmto pojmům však probíhá v jiné „vztažné soustavě“. Nad úrovní automatického jednání skrze Já, kterému se nelze vyhnout a nemůže být tedy předmětem etického zkoumání (toto jednání Já není egoismus) je oblast rozhodování mezi altruistickým a egoistickým.“

Co je to „jednání skrze Já“? Existuje nějaké jednání plně soustředěného člověka, které „není skrze Já“? Neexistuje. Co je to jednání „nad úrovní automatického jednání skrze Já“? Soustředěnost je klíčovým požadavkem poznání a jednání a prvotním závazkem a odpovědností člověka, má-li zůstat v kontaktu s realitou a jednat v souladu se svou sebezáchovou. Je možné se na chvíli nechat „unášet“ podněty mimovolně probuzenými z podvědomí a chaoticky vystupujícími na povrch. Ale jen na chvíli. Takové podněty nemají nic společného s poznáním reality a s etikou. Případné polovědomé jednání či myšlenkové tápání nesoustředěného člověka není relevantní pro jakoukoli diskusi o epistemologii či etice. Co to je „vztažná soustava“?

„Objektivismus však ztotožnil tuto nejnižší úroveň (úroveň kdy jedná Já) s egoismem, tak jak mu rozumíme díky předporozumění. Tímto úskokem pak došlo k tomu, že objektivismus může pojímat i altruismus jako egoismus.“

Těžko lze rozumět této fantastické terminologii. Existuje nějaká „úroveň kdy „nejedná Já“? Jsem-li soustředěn a tedy plně v kontaktu s realitou, kdo jiný ještě může jednat než Já? Objektivismus neprovádí žádné úskoky a ke grotesknímu Sojkově závěru, že objektivismus může „pojímat altruismus jako egoismus“ už po všem, co jsem výše uvedl, nemám další komentář.

8. Rozšíření Hartmannovy kritiky na objektivismus

„Hartmann egoistickou etiku výstižně charakterizuje takto: Všechny zdánlivě jinak utvářené motivy jsou jen dílčími projevy egoistické tendence.“ (kurzíva původní)

Nikoli. To je zcela absurdní pojetí egoistické etiky. Egoismus není žádnou tendencí. Je obrovskou morální ctností, o níž musí racionální člověk dlouhodobě usilovat. Obětuje-li se někdo pro svého bližního na úkor svého prospěchu, protože mu to přikazuje křesťanská víra, není to egoismus, nýbrž sebeobětování, sebezapření. Samozřejmě, že z toho dotyčný má dobrý pocit a vlastní uspokojení, avšak podstata egoismu nespočívá v dosažení pocitu uspokojení ale ve sledování svého života a ve sledování vlastních hodnot nikoli v jejich obětování.

Egoismus není hédonismem. Pro hédonismus, který za měřítko hodnoty považuje pocit uspokojení, je dobrem v podstatě cokoli. Protože uspokojení je automatická emocionální reakce na dosažení hodnoty. Jaké hodnoty? To už hédonismus neřeší. Jakoukoli hodnotu, byť sebeiracionálnější, člověk sleduje, musí hédonismus uznat jako správnou, protože dosažení jakékoli hodnoty automaticky přináší dobrý pocit. To objektivismus samozřejmě fundamentálně odmítá a správně etiku staví na primární otázce co jsou hodnoty, proč je člověk potřebuje a jaké hodnoty jsou dobrem. Uspokojení a štěstí člověka jsou podle objektivismu účelem etiky, nikoli však měřítkem hodnot. Je-li tedy např. pro někoho motivem (hodnotou) dodržovat náboženská dogmata, nemá to nic společného s egoismem, nejde o žádný „dílčí projev egoistické tendence“.

„Každý jiný výklad je sebeklam. Poctivost a láska k lidem nejsou v základě primárními postoji k jiným lidem, nýbrž jsou správně pochopeným egoismem.“ (kurzíva původní)

Ano, poctivost je jedním z pilířů racionálního egoismu, pokud ji člověk vědomě sleduje jako egoistickou ctnost, pokud ji ale sleduje například jen ze strachu z trestu nebo jako poslušnost vůči náboženskému dogmatu, nejde o poctivost v pravém slova smyslu, a tudíž ani o egoismus. Láska je samozřejmě navýsost egoistickou záležitostí. Konkrétního člověka miluji na základě jeho fundamentálních charakterových vlastností, tedy proto, že je pro mě hodnotou. Láskou tak projevuji blaženost z konkrétního člověka jako hodnoty, z níž se těším a mám mimořádný prospěch (doprovázený samozřejmě intenzivní emocí). Je hlubokým omylem myslet si, že láska je nesobecká, že je obětováním vlastních hodnot a sledováním jen prospěchu druhého. Takovou nesobeckou, obětavou „lásku“ k bližnímu (tj. vůči jakémukoli člověku bez ohledu na jeho chování a charakter) přikazuje náboženské desatero. To samozřejmě není láska, nýbrž zrůdný vrchol sebeobětování, vrchol altruismu.

„Avšak objektivisté hlásají racionální egoismus jako alternativu k egoismu takzvaně krátkodobému.“

Nic takového objektivismus neříká. Žádná alternativa racionální vs. krátkodobý egoismus neexistuje. Objektivismus uznává pouze jedno jediné racionální a správné pojetí egoismu. Ayn Randová jako historicky první filozof dává tomuto pojmu racionální obsah a zavrhuje jeho tragicky mylná předcházející pojetí, která způsobila neschopnost lidstva hlasitě odsoudit a odvrhnout smrtonosnou altruistickou morálku. Objektivismus uznává jen jeden egoismus, jedno jediné jeho pojetí. Jakékoli jiné pojetí není egoismem. A je A, nemůže být zároveň non-A.

„Ono grandiózní zastření problému je v oné snaze považovat rozum za skutečně spolehlivého rádce. [27] Nikdy nemohu vědět, co skutečně je v zájmu života z dlouhodobého hlediska a co ne. Mohu to vždy vědět více či méně přesněji.

„Úplně přesně“ by to mohla vědět jen vševědoucí bytost (bůh), která je skeptikovi Sojkovi „ideálem“ poznání. Ideálem ale nemůže být to, co se příčí realitě, a co je fantastickým výmyslem. Člověk samozřejmě má metodu, jak obsáhnout dlouhodobý horizont svého života, který je adekvátní jeho přirozenosti. Člověk – na rozdíl od zvířat – má totiž pojmové poznání a dlouhodobost je obsažena v obecných kauzálních principech, které integrují veškeré jeho naakumulované dosavadní poznání a umožňují mu dlouhodobě a s jistotou (jistota je vždy kontextová záležitost) předvídat důsledky svého jednání. Sojkovi se to však nelíbí. Sojka odmítá přirozenost, a raději by si přál nadčlověka, který nemá principy a který dopředu vidí a obsáhne naprosto všechno, co v realitě existuje a co kdy nastane a jedním zábleskem pozná všechny kauzální vztahy. Lidský rozum však takto nefunguje a proto podle Sojky není spolehlivý. Spolehlivý by byl jen tehdy, kdyby fungoval tak, jak by si Sojka přál. Takové je kritérium spolehlivosti poznání podle Sojky. Jeho postup je následující:

Nejprve unikne z reality. Poté vyprojektuje fantastického supermana dle přání vlastního vědomí. Toto nemožné a nedosažitelné a realitu popírající přání nazve „ideálem“. Kromě důležitého morálního pojmu ideál pak musí zničit ještě klíčové epistemologické pojmy jistota a spolehlivost, vyjmout je z reality, přenést je do sféry fantazie. Jen takový typ poznání (vševědoucnost), který neexistuje, může v  Sojkově pojetí být „jistým“ a „spolehlivým“ nástrojem poznání. A pak se podívá zpět na realitu a skutečného člověka. Nesplňuje jeho přání, jeho ideál? Tak k čertu s člověkem, který neumí poznávat, tak jak by se mu líbilo. K čertu s takovým „nespolehlivým“ rozumem. Sojka chce jiný. Anebo možná chce nějakého „spolehlivějšího“ rádce než je rozum. Možná emoce? Nebo náboženskou víru?

Jako každý skeptik, i on se nutně dostává do rozporu sám se sebou. Jeho tvrzení, že člověk nikdy nemůže vědět, co skutečně je v zájmu života z dlouhodobého hlediska a co ne, a tudíž rozum není „spolehlivým rádcem“, se jistě opírá o Sojkův rozumový úsudek založený na jeho předchozí argumentaci (nebo je to jen věc jeho víry či arbitrární spekulace?). Je-li tomu tak, pak samo toto tvrzení není spolehlivé a není třeba se jím vážně zabývat.

Sojkova pozice vyjádřena filozoficky: prvotnost vědomí před existencí a identitou, revolta vědomí proti existenci, protože vědomí si přeje něco jiného, „já chci“ má přednost před „to je“.

Realita se však nebude ohýbat podle Sojkova přání. Existence, identita a kauzalita existují, jsou primární, a my je nemůžeme měnit, my je můžeme pouze vnímat a poznávat. Sojka by určitě namítl, že on pojmy neničí, realitu přece měnit nechce, že on si jenom uvědomuje omezení, která člověk má. Neuvědomuje si však, že implicitně (!!) říká něco jiného. Implicitně si jako měřítko stanovit vševědoucnost, tu postavit jako „ideál“ jistoty a spolehlivosti a v důsledku toho tvrdit, že rozum není spolehlivý, a že nikdy nevíme nic jistě a přesně, znamená odmítat realitu (v tomto případě přirozenost člověka jako součást reality) a požadovat její přepisování podle vlastního přání. Opět se dostáváme k primární příčině, z níž pramení Sojkova kritika objektivistické etiky: Sojka je ve fundamentálním konfliktu s racionální (objektivistickou) metafyzikou a epistemologií. Chce-li kritizovat etiku, měl by se nejprve pokusit kritizovat zmíněné její báze.

9. Altruismus a egoismus jako konstitutivní součásti dvojjediného fenoménu

„Hartmann začíná položením si základní otázky: Jak je našemu vlastnímu vědomí dán „druhý“ člověk? Ptá se po nitru, nikoli po tom, co vidíme a slyšíme. Východiskem jsou mu dvě teorie. První říká: Veškeré pochopení cizího vědomí se pak děje podle zkušenostní analogie vlastního vědomí. [29] Za slabost tohoto pojetí považuje Hartmann neschopnost vyložit vědění o neanalogickém. Druhá teorie předpokládá nějaký morální „smysl“, nějaký orgán pro cizí étos.

Zároveň si však uvědomuje, že předpoklad tohoto orgánu je vysoce metafyzický a nadbytečný, když si uvědomíme, že existuje také morální zkušenost, ba že naše morální chápání cizí osoby roste s růstem našeho vlastního morálního života. [30]“ (kurzíva původní)

„Pochopení cizího vědomí či cizí osoby“ je zcela irelevantní pro odvození racionální etiky. Odpověď na otázku, jak má člověk (jako druh) jednat, rozhodně nenajdeme v tom, že se budeme nějakým zvláštním způsobem snažit „chápat cizí vědomí“ a „vciťovat se do něj“. Pozorování člověka a ostatní reality, z něhož jsou etické (a jakékoli jiné) principy induktivně odvozeny, spočívá ve smyslovém vnímání a introspekci, tj. vnímání vlastního vědomí. Pokud jde o vnitřní vnímání vědomí, je metafyzicky možné vnitřně vnímat pouze vlastní vědomí.

Etické principy – právě proto že byly induktivně odvozeny – jsou platné pro každého člověka.

„Hartmann nachází východisko v syntéze těchto dvou krajních stanovisek. Předpokládá smyslově zprostředkovanou zkušenost zároveň s dalekosáhlým psychickým apriorismem. Sám Hartmann k tomu říká: O subjektivitě jako takové, o onom „Já“ v cizím vědomí, které všemu zkušenostně zjistitelnému smýšlení teprve dává personální ráz, nepochybně nemáme zkušenost (v přísném smyslu), nýbrž ji předpokládáme. Zde se takříkajíc můžeme dotknout psychického a priori. Anebo bychom měli raději říci: a priori etického? ?.. soud před vědomým soudem, který oduševňuje tělesnou jevovou formu a vidí v ní osobu. [31] Morálně apriorní je tedy podle Hartmanna ve vztahu s morálně aposteriorním. Proto pak mluví ve vztahu k ostatním lidským bytostem nejen o vcítění ale současně s ním i o zpětném vcítění.“ (kurzíva původní)

To jsou naprosto nesrozumitelná tvrzení, zejména díky termínům „psychický apriorismus“, „etické apriori“ a „morální aposteriori“ a „zpětné vcítění“. Objektivismus je nezná. Pokud je Sojka používá pro kritiku objektivismu, měl by je odvodit a definovat, což nečiní. Nevím, co jimi má na mysli. Pokud se jedná o termíny inspirované Kantovou filozofií, jde o neplatné pojmy, stejně jako je fundamentálně falešná celá Kantova filozofie.

„V této souvislosti se domnívám, že tento dvojjediný akt [vcítění a zpětného vcítění] lze vztáhnout na všechny živé bytosti, přičemž vztah je tím silnější, čím blíže je živý organismus člověku ve stromu evoluce. Toto je podle mého dobře ověřitelné každodenní zkušeností vztahu člověka a zvířete. A právě zde je možno vidět nedostatky objektivistické teorie egoismu zcela zřetelně. Proto pak vidíme onen despekt ke zvířatům a vůbec k životnímu prostředí, který je pro objektivismus tak příznačný.“

Pozice objektivismu ke zvířatům ani k životnímu prostředí není dána žádným „vcítěním se“ ale racionálním poznáním reality, kterému je Sojkova filozofie nekonečně vzdálena. Objektivismus chová despekt nikoli vůči zvířatům a životnímu prostředí, nýbrž vůči environmentalistům, jako moderním iracionalistům, kteří chtějí (implicitně či explicitně), aby život člověka jako člověka byl obětován ve prospěch keříků, brouků či pokusných laboratorních krys.

„Je to nutný důsledek chybných předpokladů, které pak vedou k rozporům s realitou (proti nimž objektivismus sám paradoxně bojuje.) Objektivismus se inspiruje živočišnou říší neodůvodněnými analogiemi (přenos hierarchie automatických hodnot) ...“

Tento nesmysl jsem již výše dostatečně komentoval.

„Hlavním přínosem Hartmannovy koncepce je jeho pojetí etického fenoménu jako syntézy altruismu a egoismu, kdy oba mají v člověku samostatné kořeny, neboť: Člověk je svým lidstvím hluboce identický s druhým člověkem, přesto však současně nezrušitelně neidentický??? „Já“ a „Ty“ jsou oba subjektem i objektem??? Teprve z metafyzického protějšku osoby vzniká reálný etický vztah, situace, ze které teprve vyplývá rozhodnutí a jednání. [33]“ (kurzíva původní)

Ve sféře etiky vůbec nejde primárně o vztah „Já“ a „Ty“, tj. o vztahy mezi lidmi. Jde v ní o to, co má člověk dělat, aby žil jako člověk. Etika nevzniká proto, aby nabídla normy pro mezilidské vztahy. Její potřeba vzniká v okamžiku, kdy existuje volní bytost, která potřebuje vodítko k jakémukoli vědomému jednání v realitě (zdaleka nejen ve společnosti). Morální norma vztahu k druhému člověku je odvozena z toho, co je dobré pro každého člověka, tj. člověka jako druh, nikoli co je dobré jen pro dva konkrétní jednotlivce, kteří se snaží se chápat a „vcítit se“.

To jen altruismus zcela vymazal primární a klíčové etické otázky co jsou hodnoty, proč (a jaké) hodnoty člověk potřebuje k životu. Altruismus tak zúžil sféru etiky na jedinou otázku: kdo má být příjemcem hodnot a prospěchu z nich. Na ni odpovídá jasně: nikoli jejich tvůrce ale ostatní lidé. Proto se altruistům jeví etika jako norma chování vůči ostatním.

„Syntéza altruismu s egoismem“ je kolosálním pojmovým rozporem.

„Tato kritika objektivismu je následně pro objektivistický racionální egoismus zcela zničující, protože dokáže vysvětlit proč jsou egoistické teorie tak úspěšné v argumentaci ve prospěch Já, na druhé straně proč jejich teorie selhává před fakty (především psychologickými.)“

Sojka neuvedl žádná psychologická ani jiná fakta, s nimiž by objektivismus byl v rozporu.

„Interpretace altruismu a egoismu, jak ji předvádí Hartmann, je pak o to přesvědčivější, že je v souladu s předporozuměním těmto dvěma pojmům.“

Absurdní interpretace altruismu a egoismu, jak ji prezentuje Sojka s odvoláním na Hartmanna, není díky „předporozumění“ o nic přesvědčivější. Pojmové poznání reality nestaví na žádném „předporozumění“.

10. Hartmannovo pojetí hierarchie hodnot

„Nad reálnou závislost toho, co je hodnotné ve vyšším smyslu, na tom, co je hodnotnév nižším smyslu, se zřetelně nadřazuje ideální závislost ve vztahu samých hodnot: závislost hodnot nižších na hodnotách vyšších. Tento vztah je čistě axiologický základní vztah. Prosvítá všude skrze reálný vztah závislosti a je poznatelný z něho samého.“ (kurzíva původní)

Neexistuje žádná jiná než reálná závislost hodnot. Žádná další, ideální závislost hodnot, která by byla navíc ještě „nadřazena“ té reálné, neexistuje. Co je ona ideální závislost na rozdíl od reálné? Sojka nedává žádnou odpověď. Co to je „prosvítání“? Místo vágních termínů by měl jasně definovat, co má na mysli, a jak ke svému tvrzení dospěl. Co znamená „poznatelný z něho samého“? Sojka nenabízí žádnou odpověď, žádné vysvětlení.

„Také pro egoismus je rozhodující, že hodnotový cit každému říká, že egoismus je hodnotou nižší a altruismus je hodnotou vyšší. Zde máme před sebou in nuce problém hierarchie hodnot. [35]

Ideální závislost se pak projevuje v případech, kdy člověk například kvůli spravedlnosti hladoví, nebo dokonce zemře. [36]“ (kurzíva původní)

Tvrdit že „egoismus je hodnotou nižší a altruismus je hodnotou vyšší“, znamená zcela překroutit obsah obou pojmů, zničit je. Jde o absurdní tvrzení pramenící z pojmového chaosu, v němž se Sojka od samého začátku utápí. Hierarchie hodnot není věcí citu, nýbrž poznání a logického úsudku. Člověk, který pro spravedlnost dobrovolně hladoví, neprojevuje žádnou „ideální závislost“ hodnot, nýbrž svoji iracionalitu. Hladovění není argumentem, je v lepším případě jen hloupým, nic neřešícím protestem a v horším případě apelem na altruistickou morálku protistrany sporu či ostatních (dnes se tomu říká „citové vydírání“), kterým se má zželet hladovějícího a ustoupit či změnit svůj názor. Pokud taková hladovka vede až ke smrti, je to jen dovedení iracionality hladovkáře do důsledku. Pro spravedlnost lze ale zemřít třeba v sebeobraně nebo v boji proti nepříteli. V takovém případě smrt není cílem, ale možným a samozřejmě nežádoucím důsledkem a rizikem, jehož si je dotyčný vědom. Takový boj je egoistickým chováním s cílem hájit racionální hodnoty např. proti jejich nespravedlivému uchvácení. Racionální člověk, který s rizikem smrti za takových okolností usiluje o spravedlnost, nepředstavuje „obětavého hrdinu“, který neváhá položit život za svůj národ či pro dobro vlasti, jak ho jako „ideál ušlechtilosti“ vykresluje altruistická morálka. Zápasit za spravedlnost (racionálně definovanou) znamená sobecky hájit své hodnoty a svůj život.

„Neoprávněnost zavedení tzv. nejvyšší hodnoty vysvětluje J. Charles King [37]: Existence hodnot je možná i bez nejvyšší hodnoty. Musí ovšem být nějaké nejvyšší hodnoty, ale Randová toto chybně interpretuje tak, že musí existovat nejvyšší hodnota. Přitom může být jednoduše systém hodnot, kde jakýkoliv počet hodnot bude nejvyšších, tzn. bez toho, že by některá z nich byla prostředkem k nějaké jiné nejvyšší hodnotě.“ (kurzíva původní)

Ayn Randová správně vyvozuje, že hierarchii hodnot musí završovat jedna jediná konečná hodnota, která není prostředkem pro dosažení žádné další. Pokud by existovalo více nejvyšších hodnot, byla by maximálně jedna z nich totožná s nejvyšší hodnotou podle objektivismu, přičemž ostatní by byly nutně jiné. Jaké? Pokud nejvyšší hodnotou není život člověka jako člověka, musí to být hodnota, která buď není nijak svázána s životem, nebo život přímo nebo nepřímo popírá. V prvním případě jde o rozpor, protože pojem hodnota nemá mimo kontext života člověka smysl. V druhém případě se hodnota se příčí životu a realitě, je iracionální. Je-li pro někoho hodnotou například „blaženost v posmrtném životě“, jde o absurdní a iracionální hodnotu, protože žádný „posmrtný život“ neexistuje a navíc taková hodnota popírá život na tomto světě, kdykoli se s jeho požadavky dostane do konfliktu.

„Na možnou námitku, že při konfliktu dvou hodnot musíme rozhodnout pomocí hodnoty vyšší odpovídá ve svém eseji [38] John Ku : Pokud zjistím, že upřednostňuji n jednotek x před jednou jednotkou y, potom mám způsob rozřešení jakéhokoliv konfliktu, který může nastat mezi mými dvěma hodnotami x a y. Přičemž tento způsob řešení konfliktů mezi hodnotami nachází své praktické uplatnění nejzjevněji v ekonomii.“

Jsou-li hodnoty člověka racionální, nemůže docházet k jejich konfliktu. Obecné morální hodnoty (včetně politických) v žádném vzájemném konfliktu nejsou, naopak všechny jsou nedílnou součástí systému hodnot, o něž člověk musí usilovat, má-li žít v souladu s realitou a se svou přirozeností. Je nejen možné ale dokonce žádoucí sledovat je všechny zároveň: nezávislost, poctivost, integritu, produktivnost, spravedlnost atd. Samozřejmě, že mezi některými běžnými, konkrétními hodnotami je pak třeba volit, není možné sledovat všechny. Nemohu ve stejné době zároveň vykonávat profesi horníka a pilota. Nemohu jet na dovolenou zároveň do Kanady a do Řecka. Volbu provádí člověk v kontextu všech svých ostatních hodnot, osobních dispozic a ostatních okolností. Rozumem musí zvážit krátkodobé a dlouhodobé důsledky, seřadit hodnoty dle priorit a zvolit.

Není na místě se odvolávat na ekonomii, protože ekonomie identifikuje principy produkce a směny hodnot, nikoli normativní principy volby hodnot, což je doména morálky a její aplikace.

11. Závěr

„Je smutnou ironií, že Randová srovnává situaci racionálního člověka se situací Atlantovou. Skutečně odpovídajícím způsobem vystihla paralelu mezi člověkem a obrem po formální stránce. Nikoliv však po obsahové. Objektivismus si tak pro člověka osobuje právo být „nositelem klenby nebeské“ bez ohledu na to, že je to místo, které mu nenáleží a z podstaty jeho konstituce nemůže náležet.“

Sojka jistě pochopil, že podobenství Ayn Randové o Atlantovi, jako obrovi, který nese svět na svých bedrech, neplatí o každém člověku, nýbrž právě jen o těch nejlepších z nás, o vynikajících jedincích, kteří svým neúnavným mentálním úsilím úspěšně jednají v realitě – o hrdinech na poli podnikání nebo vědy nebo v jakémkoli jiném oboru lidské aktivity. Tento román je oslavou nezávisle přemýšlejícího člověka – člověka jako tvůrce, jako egoisty, člověka takového, jakého ze sebe může a měl by učinit každý z nás tím, že maximálně využije svůj potenciál, že se bude chovat důsledně racionálně (tj. morálně), člověka odmítajícího kompromisy se zlem. Takoví lidé jsou skutečnými obry mezi námi, především oni posouvají hranice možného a umožňují nám ostatním žít stále kvalitněji. Vždy existují ti, kdo jsou první, kdo jsou průkopníky nového a lepšího, kdo jsou ochotni a stateční nést riziko, ti, kdo nezávisle přemýšlejí, kdo se nebojí jít proti proudu uprostřed opovržení. To oni jsou Atlanty, kteří si zaslouží náš obdiv. Nejsou „nositeli klenby nebeské“, závisí na nich však náš život. Čím více takových hrdinů bude a čím méně bude jejich opaků, tím lepším místem pro život bude náš svět. Jejich hrdinství není věcí „podstaty jejich konstituce“, nýbrž je výsledkem jejich pevné vůle, důsledně morálního jednání, racionality. Ayn Randová takové hrdiny fundamentálně, spravedlivě a hrdě hájí a oslavuje.

„Objektivistický člověk je totiž plně určen vědomím. Nevědomí je jen vědomím ovlivnitelná nepodstatná součást člověka. Poté může člověk zaujmout téměř místo Boha, což také vysvětluje zarytý ateismus objektivistů. Jak však ukázal C.G.Jung – vědomí jsou jen roztroušené ostrůvky plující v oceánu nevědomí.“

Objektivismus nezná žádný jev „nevědomí“, který by byl „součástí člověka“, jak mylně tvrdí Sojka. Pojem „nevědomí“ je pouze negativním pojmem, označujícím absenci vědomosti o určitých faktech, nevědomí samo o sobě není žádným reálně existujícím jevem. Nevědomí je pouze vyjádření stavu, kdy si vědomí člověka není něčeho reálného vědomo, tj. kdy jeho vědomí neobsahuje informaci o určitém faktu. Řeknu-li, že moje kapsa zeje prázdnotou, nemám tím na mysli, že v mé kapse existuje něco, co označuji jako prázdnotu, nýbrž míním to, že v mé kapse nejsou žádné věci, tj. věci, které v kapsách obvykle bývají. Koncept „oceánu nevědomí, v němž plují ostrůvky vědomí“, je stejně fantastický a absurdní jako tvrzení, že v mé kapse je prázdnota, a uprostřed – tj. kromě – této prázdnoty jsou v mé kapse ještě další věci: kapesník, vstupenka do kina a desetník, takže v mé kapse jsou, podle tohoto absurdního pojetí, celkem čtyři věci: prázdnota, kapesník, vstupenka do kina a desetník.

To, že si nejsem něčeho vědom, neznamená, že existuje jakési nevědomí, jako reálně existujícího atribut člověka. Vztažný negativní pojem nevědomí je tedy odvozen od vědomí, popisuje jeho určitý stav, označuje skutečnost, že vědomí, jako reálně existující atribut člověka, si není něčeho vědomo. Nevědomí není žádný další atribut člověka, který by existoval vedle vědomí, natož aby vědomí bylo jeho součástí.

Mimochodem, objektivismus samozřejmě uznává existenci podvědomí, jako součásti atributu vědomí, to už je však jiné téma.

Ateismus objektivistů vůbec nevyplývá z absurdní Sojkovy konstrukce o vědomí, které „ovlivňuje nebo neovlivňuje nevědomí“. Ateismus objektivismu je samozřejmým důsledkem (nikoli nějakým ústředním pozitivním principem) klíčového metafyzického vztahu existence a vědomí. Objektivismus zastává názor, že existence (realita) a identita, jako neoddělitelný aspekt existence, jsou primární a vědomí je pouze identifikuje, registruje, či vnímá. Vědomí nemůže realitu vytvořit, změnit ani vymazat. Koncept boha, jako všemocného stvořitele existence (reality), je přímým popřením prvotnosti existence (stvořil ji bůh dle svého přání a dle své libovůle ji ovládá), je přímým popřením identity (bůh nemá identitu, je něčím neuchopitelným, neomezeným) a přímým popřením kauzality (bůh není součástí přírodních zákonů, je nad nimi, může přivodit zázraky, tj. věci se mohou chovat v rozporu se svou identitou, pokud si to bůh přeje apod..). Akceptovat objektivistickou metafyziku, tj. v podstatě uznat nevyhnutelnost základních axiomů existence, identity a vědomí a jejich vztahu, nutně vede k odmítnutí jakéhokoli mysticismu a pojmu boha.

„A jakákoliv snaha stavět lidské vědomí do pozice nejvyšší autority se míjí účinkem: Vědomí se dá drezírovat jako papoušek, nevědomí však nikoli. Proto také sv.Augustin děkoval Bohu, že jej nečinil odpovědným za jeho sny.“

Není třeba žádné nevědomí „drezírovat“, protože neexistuje – viz výše. Existence snů jako jistých psychických jevů či událostí a naše nemožnost jejich příchod a průběh ovlivňovat (neboť k nim dochází ve spánku, kdy je volní vědomí ve „spícím“ stavu), neimplikuje existenci jakéhosi nezkrotného „nevědomí“. Sen není projevem nevědomí, je automatickou, mimovolní psychickou akcí či reakcí podvědomí, které různě skládá dříve vnímaná, do podvědomí uložená fakta, kombinuje je s dalšími „náhodně“ vybranými částmi z obsahu podvědomí a vytváří často bizarní „příběhy“. Sen nemá nic společného s poznáním reality, ani s metodou poznání. Podobně jako emoce je sen jen automatickou událostí, nikoli vnímáním reality.

„Nevědomí je něco psychického, co se dá jen zdánlivě – a pak ke škodě vědomí – vycepovat. Vymyká se a bude se vymykat každé subjektivní libovůli, je součástí přírody, která se nedá vylepšovat či kazit, oblastí přírody a jejího tajemství, jemuž můžeme jenom naslouchat, ale nemůžeme je ohmatat. [39] Což je mimo jiné důkazem toho, že etika nemůže být subjektivistická, v člověka se „cosi“ vzpírá – je to něco, co má velkou sílu a nemůže být jen libovolným rozhodnutím vědomí ignorováno.“

„ ... jak říká Hartmann –

? vymyšlené nad člověkem nemá moc. Nemá sílu k tomu, aby přesvědčilo jeho cit, aby určilo jeho skutečné, cítící vědomí hodnot a aby je nejniterněji přeorientovalo. Neboť vědomí hodnoty, nechť je to jinak cokoli, je v prvé řadě cítěním hodnoty, primárním, bezprostředním stykem s hodnotným. Ukázalo se, že cítění hodnoty nelze bez odporu předělat něčím vymyšleným, že má v sobě něco nepoddajného, co nelze zmást, co má svou vlastní podstatu, vlastní zákon, vlastní orientací v hodnotách. [40]“

Pokud se v člověku „cosi vzpírá“, a co se možná Sojkovi či jiným zdá „tajemné“, „nepoddajné“ a nesrozumitelné, tak jsou to emoce, které daný člověk nezanalyzoval, neví, kde se vzaly a nerozumí jim. Krátkodobě povahu emoce (radost, strach, zlost …) skutečně ovlivnit nemůžeme, můžeme pouze do jisté míry potlačit jejich vnější projev. Emoce či pocity však nejsou primární. Dlouhodobě jejich povahu ovlivnit můžeme. Jsou bleskovou reakcí podvědomí na vnější podněty, které podvědomí nepřetržitě konfrontuje s již existujícími vlastními hodnotami (správnými či nesprávnými) či postoji, které daný člověk (často jen implicitně) vyznává a v minulosti uložil do podvědomí. Podvědomí bleskově vyhodnocuje, zda daný vnější podnět je s oněmi hodnotami a postoji v souladu či jde proti nim, a výsledkem je emoce, resp. emocionální život člověka. Obsah podvědomí můžeme měnit, a to tak, že se vědomě budeme zabývat svým hodnotovým systémem a v případě odhalení rozporů a nesprávných hodnot jej budeme revidovat. Je úkolem psychologických či psychoterapeutických metod, aby u toho či onoho konkrétního jednotlivce, který nerozumí svým konkrétním emocím, zjistily jejich příčiny a umožnily člověku, aby se znovu vědomě zabýval svými hodnotami, případně přehodnotil své postoje a nově tak „naprogramoval“ své podvědomí, které na stejné podněty bude napříště reagovat jinak. To však může být dlouhodobý proces, jehož výsledky a míra úspěšnosti záleží na mnoha faktorech.

Emoce tedy jsou poddajné, ale jen tak, že člověk změní jejich zdroj, tj. hodnotový systém. Pocit (cítění), který v nás konfrontace reality s hodnotou vyvolává, není měřítkem správnosti hodnoty. I fundamentálně chybná hodnota v nás může vyvolávat dobrý pocit, pokud ji přijmeme jako správnou. Měřítkem hodnoty je její existenciální vztah k životu, nikoli psychologický (emocionální) projev jejího dosažení.

V každém případě platí, že emoce, ať jsou jakékoli, nemají nic společného s poznáním reality, nejsou žádným poznávacím nástrojem. Jsou epistemologicky irelevantní.

„Objektivismus však přesto, že jeho etika je objektivistická, svou objektivitu nezakládá na skutečné reflexi člověka, ale na uměle, zvenčí naroubované, mylné konstrukci o životě jako nejvyšší hodnotě a egoismu jako jediné platné morálce. Proto pak, i když objektivistická etika není subjektivní, je v rozporu se skutečností. Důsledný objektivista je pak nutně jen neustále kalkulující fanatik, protože jeho přirozenost (jako člověka), na které se mylně domnívá že staví, je proti němu. Proto nemůže naplnit svou teorii jinak, než nepřetržitým vědomým bojem proti vlastnímu nevědomí.“

Životem, jako nejvyšší hodnotou, jsem se shora již dostatečně zabýval.

Objektivista není fanatik, fanatik je ten, kdo důsledně uplatňuje iracionální ideje, kdo se chová extrémně iracionálně.

Přirozenost člověka není proti němu, naopak přirozenost vyžaduje, aby se maximálně soustředil při myšlení, hodnocení a jednání. To neznamená, že nemá relaxovat. Měl by přiměřeně relaxovat kdykoli, když začíná cítit, že jeho soustředěnost ochabuje. Sojkova představa neustálého „kalkulování“ zřejmě pojímá soustředění člověka nesmyslně, jako proces neustálého a pomalého vypočítávání všech následků svého jednání, jejich zdlouhavého porovnávání či konfrontace s vlastními principy a hodnotovým žebříčkem, to všechno vteřinu za vteřinou, minutu za minutou, neustále, dnes a denně. Ve skutečnosti tyto procesy probíhají bleskově, neprobíhají nutně každou vteřinu a minutu a probíhají celkem hladce a někdy i téměř automaticky, a to zejména u člověka, který má své filozofické postoje a hodnotový systém vědomě promyšleny, zastává je s jistotou, má srovnány argumenty a jeho hodnoty nejsou rozporuplné. Kromě toho soustředění se na různé typy jednání, myšlení či hodnocení, vyžaduje různé mentální úsilí. Soustředění se na operačním sále při složité transplantaci orgánu nebo v soudní síni na obhajobu člověka mylně obviněného z vraždy vyžaduje jistě podstatně vyšší výdej mentální energie a jiný druh soustředěnosti než drobný všední nákup potravin v supermarketu. Hodnocení potenciálního životního partnera (který má např. řadu kladných charakterových vlastností ale má i některé zápory) před rozhodnutím, zda vstoupit do manželství, vyžaduje jistě mnohem náročnější a delší mentální úsilí než bleskové hodnocení primitivního chuligána, který se na fotbalovém zápase opije a z tribuny hází dýmovnice na hřiště.

Myšlenka „vědomého boje proti vlastnímu nevědomí“ je vzhledem k tomu, že žádné nevědomí neexistuje (viz výše), absurdní.

„Objektivismus se svou chabou znalostí psychologie staví na domněnce, že vědomě s pomocí rozumu je možné „poroučet nevědomí.“ Toto nikdy nemůže obhájit, neboť veškerá empirická fakta svědčí proti němu. Jakékoliv snaha člověka o opak je pak jen popíráním reality, o níž objektivisté tak rádi mluví ve vztahu k ostatním.“

Fakt, že existují emoce, nesvědčí o žádném nevědomí. Rozum neporoučí „nevědomí“, protože žádné nevědomí neexistuje. Rozum (tj. pojmová úroveň poznání jako integrace smyslového vnímání) je schopen poznávat realitu a je jediným nástrojem jejího poznání. Cítění není poznáním reality ani norem jednání. Emoce nás neinformují o realitě. Dosáhnu-li mimořádného pracovního úspěchu (o tom, že jsem ho dosáhl, mě informují smysly a rozum), dostaví se automaticky pocit radosti, protože produktivní činnost a její úspěšný výsledek je pro mě hodnotou (kterou jsem dříve analyzoval a poznal svým rozumem a přijal jako dobro). Pocit radosti, tj. emocionální prožitek sám o sobě, mi však nepodává žádnou informaci o vnější realitě, kterou vnímám. Je faktem mé vnitřní psychiky, která reaguje na mé dřívější pojmové zpracování (správné či nesprávné) vnějších faktů a na jejich hodnocení (správné či nesprávné). Žádná empirická fakta nesvědčí proti objektivismu. Viz též výše.

„Objektivismus omezil člověka jen na jeden rozměr daný jeho rozumem. Na něm vybudoval falešnou vizi úžasných perspektiv, které však mohl nabídnout jen za cenu popření a diskreditace dalších lidských rozměrů. Místo aby hledal velikost člověka v jeho rozmanitosti a složitosti, vybral si jen to, co zapadalo do jím zkonstruovaného schématu. Obtížil jej tak nebeskou klenbou, jejíž tíha drtí spolu s člověkem i jeho objektivistickou osudovou domýšlivost.“

Objektivismus neomezil člověka „jen na jeden rozměr daný jeho rozumem“. To jen Sojka se vzpírá omezením, které diktuje identita (přirozenost) člověka a povaha existence. Objektivismus přiznává rozumu klíčovou funkci, protože uznává prvotnost existence před vědomím. Rozum – jako nástroj poznání existence – umožňuje člověku (jako volní bytosti), aby se existenci (realitě) přizpůsoboval a využíval na něm nezávislé kauzální vztahy ke svému prospěchu. Sojka by však chtěl rozumu přidělit jiné místo. Přál by si, aby člověk používal rozum jen někdy, když se mu zlíbí, a raději ne příliš důsledně, protože v případech, kdy se vzedme nesouhlasná a nepříjemná emoce, se jí musí dát před rozumem přednost. Když se člověku zdá, že ho rozum svou neúprosnou „drezúrou“ (rozuměj přísnou logikou) obtěžuje, může jej odstrčit stranou a nechat volně unášet na loďce plující v „oceánu nevědomí“. První silnější vítr však takovou vratkou loďku převrátí a potopí.

„Rozmanitost“ a „složitost“, před nimiž se Sojka tak sklání, jsou typická klišé filozofických skeptiků a subjektivistů. Skeptik totiž není schopen vynášet jasná tvrzení a morální soudy. Podle něj přece nikdo není „majitelem pravdy“. Nic přece neplatí absolutně a jak si troufá nějaká filozofie jednoznačně hodnotit, co je dobro a co je zlo a vnucovat své názory ostatním? Proto skeptik uniká k „rozmanitosti“, každý jsme přece jiný, nikdo nic neví jistě, každý si vytváří svůj vlastní svět podle svých přání. Místo pojmové integrace nabízí skeptik desintegraci. Odmítá důslednou aplikaci rozumem odvozených principů a místo toho se utápí v izolovaných jednotlivostech a složitostech, jimž není schopen porozumět. Odmítá-li jasné a (v rámci kontextu dosavadního lidského poznání) absolutně platné rozlišení pravda/nepravda, správné/nesprávné, dobro/zlo a nezbývá mu než vykonstruovat z nouze ctnost a místo pravdy a dobra vyzdvihovat toleranci, rozmanitost, jinakost. Jinými slovy vyzdvihovat intelektuální slepotu a morální impotenci. Bude-li každý ze 100 lidí hájit jiný názor a všechny budou nesprávné, objektivista je všechny odmítne s poukazem na jediný správný racionální názor, zatímco Sojka bude oslavovat „jinakost“ a „rozmanitost“ a „složitost“ všech názorů, ať jsou jakkoli bizarní, hlavně že jsou rozmanité!!. Bude-li se každý ze 100 lidí chovat trochu jinak, ale všichni špatně, objektivista je zhodnotí, ty nejlepší vyzdvihne a pochválí a ty nejhorší zásadně odsoudí, zatímco Sojka bude velebit „jinakost“ a „rozmanitost“ a „složitost“ všech jednání, ať jsou jakkoli destruktivní, hlavně že jsou rozmanitá!!

Objektivismus samozřejmě nijak nepopírá, že každý člověk je jiný, že existuje celá škála charakterových vlastností a přirozených dispozic, v nichž se lidé liší, které je činí „rozmanitými“. To však není pro filozofii relevantní, stejně jako pro botaniku nebo zoologii není relevantní, že jeden klas ječmene se vždy bude nějakým detailem lišit od jiného a že jeden jedinec druhu chřestýše královského se vždy bude v nějakém detailu lišit od jiného. Každý jedinec, každá entita v realitě je neopakovatelná, jiná. Filozofie, stejně jako ostatní vědy, se zabývá podstatnými vlastnostmi, které jsou všem jedincům daného druhu společné, nikoli všemi možnými nepodstatnými detaily (např. rozdíly v míře jednotlivých znaků), jimiž se jedinci v rámci druhu liší. V tom totiž tkví podstata jakéhokoli pojmového poznání.

Sojka prezentuje filozofii skepticismu, která nevede k „toleranci“ a respektu k „rozmanitosti“ a „jinakosti“, jak by si možná přál, nýbrž v konečném důsledku nutně vede k nihilismu ve všech sférách lidského života. Neschopnost poznávat realitu a sebevědomě hájit své hodnoty a práva vždy nutně vede k orientaci na ostatní, na kolektiv, na Boha, na „konsensus“ společnosti. Nemohu-li se spolehnout na svůj rozum, kam se asi obrátím? Co bude měřítkem mého chování? Má-li každý „svou pravdu“, pak si tyto různé „pravdy“ vzájemně odporují. Kdo nakonec zvolí tu, podle níž má člověk jednat ve společenském kontextu? Podle jakého měřítka?

Skeptik Sojka, stejně jako mnozí před ním si neuvědomuje, že skepticismus je nejbezpečnější cestou ke kolektivismu a etatismu, že zpochybnit schopnost rozumu poznávat znamená tím nejhorším způsobem podkopat svobodu a vytvořit dokonalou půdu pro prvního diktátora, který ví, jak se stádem intelektuálně impotentních obětavců, pokorně a s patřičným sebezapřením sledujících „veřejný prospěch“, naložit.

Opakem skepticismu není „osudová domýšlivost“, nýbrž racionální obhajoba člověka, uznání jeho schopnosti (a nezbytné potřeby) poznávat realitu, sebevědomě a morálně v ní jednat.

*****

David Sojka nezpochybnil ani jeden princip objektivistické filozofie. Zařadil se mezi kritiky, kteří se marně snaží napadat objektivismus uprostřed jeho stavby. Kdo chce napadat objektivismus, měl by nejprve napadnout jeho základ: metafyziku a epistemologii, a v rámci epistemologie zejména teorii pojmů. Právě tam totiž koření omyly všech tradičních filozofií.

[1] Sojka, D. : Scestí filosofické etiky – racionální egoismus, E-LOGOS, Electronic Journal for Philosophy, VŠE, Praha, 2003

[2] Rand, A.: Virtue of Selfishness, New York: Signet,1964, ss. 25-27