Neuvěřitelnou otázkou „a co má být?“,
reaguje Tomáš Sedláček (HN, 15.6.06) na zjištění
Liberálního institutu, jak obrovskou část příjmů
odevzdávají čeští daňoví
poplatníci státu (Proč nemáme
svobodu daní jako Američané?, HN, 14. 6. 06). Nepatřím
k lidem, kteří by „dni daňové svobody“,
přikládali velký význam. Primární
otázkou jsou samozřejmě výdaje a funkce státu,
jejich financování je pak otázkou odvozenou. A
na to pan Schwarz z Liberálního institutu správně
poukazuje. Nicméně míra zdanění určitě není
nepodstatná a ten, kdo ji komentuje slovy „a co má
být?“, jinými slovy říká, že je
zcela lhostejné, zda o svém vlastním životě a
majetku rozhodujeme individuálně, dobrovolně a pro svůj
vlastní prospěch, anebo se poslušně, jako nepodstatné
buňky „společnosti“, svého majetku vzdáme,
aby o něm a o našem životě rozhodovali ostatní,
skupina, kolektiv. Říká se tomu také
kolektivizace, konfiskace či znárodnění – ve prospěch
absurdního „veřejného prospěchu“. Umírněnou
aplikací toho kolektivistického principu je
socialismus, důslednou aplikací je komunismus.

Podle Sedláčka na tom lidé v USA nejsou lépe
než u nás, protože, „mnoho položek, které si v Evropě platíme skrze daně, si lidé v USA platí
sami a přímo“. Sedláček v tom zřejmě nevidí
žádný rozdíl. Proč bychom tedy skrze daně neměli
platit oblečení, jídlo, dopravu nebo úplně
všechno?!

Musíme
si ujasnit pojmy. Za daně si nic nekupujeme. Zdanění je
donucením člověka, aby se, pod pohrůžkou násilí,
vzdal svého majetku. Koupě, naproti tomu, je aktem, kde
kupující na základě svého vlastního
individuálního rozhodnutí dobrovolně směňuje své
vlastní peníze za zboží nebo službu, kterou mu
prodávající nabízí. Jak může někdo
stejným pojmem „koupě“ označit i akt zcela odlišné
povahy, kterým je daňově financovaný státní
výdaj? Sedláček sice v souvislosti se zdaněním
dává slovo „kupujeme“ do uvozovek, z celého
jeho článku je však zřejmé, že fatální
rozdíl mezi individuálním rozhodnutím a
daňovým násilím ignoruje. A rovnou je třeba
smést stranou případnou námitku, že o použití
daní přece také rozhodujeme my, jednotlivci, a to
v rámci demokratické kolektivní volby.
Podstatné a jedině morální je, abychom v drtivé
většině oblastí (včetně vzdělání,
zdravotní péče, atd.) o svém vlastním
životě (a tudíž i majetku) rozhodovali individuálně. A
pokud jsme ztratili svobodu o něm rozhodovat, je víceméně
nepodstatné, zda o něm ostatní rozhodují
demokratickou většinou nebo diktaturou.

Sedláček má pravdu, že „den daňové svobody nám o ekonomickém
potenciálu země mnoho neřekne“. Ono totiž nejde o žádný
„ekonomický potenciál země“, ale o každého
jednotlivce, jemuž náš socialistický stát
zdaněním a nekonečnou řadou svých nesmyslných a
nemravných výdajů a regulací znemožňuje svobodně
rozhodovat o svém životě.

Jiří Kinkor
ekonom