Socialisté podle očekávání nesouhlasí s platbami u lékaře a žádají, aby se „regulační poplatky“ pro novorozence zrušily. A mají samozřejmě pravdu, protože v případě novorozenců neplatí argument, na němž ODS v čele s ministrem Julínkem staví reformu zdravotnictví. Tzv. regulační poplatky mají omezit často zbytečné a nadměrné využívání lékařské péče, za níž lidé dosud neplatili podle míry její spotřeby ale nezávisle na spotřebě prostřednictvím zdravotní daně. Poplatek nepochybně zajistí, že mnoho lidí lépe zváží, v jakých případech k lékaři zajít, což povede k omezení zbytečných návštěv. Novorozenci však v prvních hodinách či dnech svého života nutně péči vyžadují, nejde a nemůže u nich jít o žádné plýtvání, a tudíž u nich regulační poplatek nedává smysl. A přirozeně se ukazuje, že i další skupiny nemohou svým chováním způsobovat plýtvání. Třeba staří lidé s chronickými chorobami, nebo lidé, kteří si způsobili vážné úrazy a zranění. Sotva se kvůli třicetikorunovému poplatku rozhodnou k lékaři nejít, a pokud přece, tak je to špatně, a určitě to cílem reformy nebylo. Julínek musí ustupovat, a jakmile jednou ustoupí, objeví se žádosti o další a další výjimky, o nichž se bude oprávněně tvrdit, že péčí neplýtvají.

Celý Julínkův koncept omezení plýtvání pomocí regulačních poplatků je totiž chybný. Platit za lékařskou péči regulační poplatek je stejně nesmyslné jako platit regulační poplatek za housku nebo za kadeřníka. Za housku platíme ne proto, abychom regulovali celonárodní spotřebu pečiva, ale proto, že pekař nám nabízí nějakou hodnotu a žádá za ní protihodnotu, cenu – peníze. Julínkova reforma zdravotnictví stále neopouští absurdní kolektivistické pojetí zdravotní péče, které chápe lékaře, ordinace, kliniky, nemocnice a pojišťovny nikoli jako soukromé autonomní subjekty, které normálně se svými zákazníky na ziskovém principu obchodují, ale jako součástky jednoho velkého socialistického zdravotního „systému“, za nějž nese odpovědnost stát, který ho musí nějak financovat a hlídat, bilancovat jeho celkové příjmy a výdaje.

Dokud neodmítneme celou nesmyslnou koncepci „veřejného zdraví“ a hanebnou morálku údajné „solidarity“, podle níž máme systematicky obětovat své peníze ve prospěch „systému“, bude se zdravotnictví i nadále potácet v problémech, jejichž řešení se vždy oddálí státními finančními injekcemi z peněz daňových poplatníků. Prosperovat budou jen ty soukromé lékařské praxe, firmy a instituce, kterým se podaří alespoň částečně se vymanit ze „systému“ a které za svou péči budou žádat normální tržní ceny, nikoli absurdní regulační poplatky.

Neříkejte, že plně soukromé a tržní zdravotnictví by bylo mnoha lidem finančně nedostupné. Kdyby se do něj stát nevměšoval, bylo by mnohem efektivnější, lacinější a kvalitnější, úplně jiné než dnes. A v každém odvětví se poskytují produkty a služby základní, standardní a luxusní a bylo by tomu tak i ve zdravotnictví. Ne každý si může dovolit Mercedesa, ale levnější auta nebo jiné druhy dopravy jsou běžně dostupné každému. Není pravda, že si každý zaslouží nejkvalitnější péči na nejmodernějších špičkových přístrojích a klinikách. Každý si zaslouží takovou péči, na kterou má peníze. Žádný morální nárok na majetek ostatních neexistuje. Kdo žádá a prostřednictvím státního násilí nutí ostatní, aby mu přispívali na péči lepší, chová se jako parazit, nikoli jako člověk, který zaslouží solidaritu. Pojmy solidarita a právo byly úplně překrouceny, a právě jejich narovnáním musí jakákoli smysluplná reforma začít.