Poznámky z konference The Mont Pelerin Society

(Příspěvek byl publikován v časopise Politická ekonomie č. 1/97)

V druhém týdnu měsíce září roku 1996 se Vídeň stala dějištěm výroční konference The Mont Pelerin Society (MPS)[1], jíž jsem měl příležitost se zúčastnit.

Týdenní diskuse měla na programu řadu společenských a ekonomických témat, k nimž vystoupily desítky řečníků – jak panelistů tak diskutujících z publika. V následujícím přehledu budu prezentovat svou kritickou pozici k těm tématům a příspěvkům (či myšlenkám v nich), které považuji za klíčové. Většina z těchto mých poznámek byla obsahem mých vystoupení v diskusi v rámci programu konference, takže většina z níže zmíněných autorů měla možnost bezprostředně na mou kritiku reagovat.

V rámci tématu Monetary Union under Regional Trade Blocks zaujali panelisté Victoria Curson-Price (Švýcarsko) a Pascal Salin (Francie) skeptická stanoviska k myšlence společné měny v EU. Argumentovali tím, že stávající měnové uspořádání je lepší, protože umožňuje "diversitu měn". Nebezpečí měnové unie v EU spatřují v unifikaci, která zabrání "konkurenci národních měn". Ve svém vystoupení jsem tyto argumenty odmítl. Poukázal jsem na to, že rozlišení mezi diversitou (či konkurencí) a nediversitou (unifikací) je nepodstatné. V otázce měny je podstatné jiné rozlišení. Jde o to, zda oblast měny a bankovnictví má či nemá patřit mezi kompetence státu. Jde o zásadní politicko-filozofické rozlišení na svobodné bankovnictví vs. etatizované (centrální) bankovnictví. V rámci svobodného bankovnictví je měna dobrovolně a racionálně ukotvena v objektivním komoditním standardu hodnoty – zlatě, zatímco v režimu etatistického bankovnictví je měna produktem státu (násilí) bez objektivní směnitelnosti – a je předmětem arbitrární státní manipulace nezbytně vedoucí ke znehodnocení měny se všemi důsledky. Upozornil jsem též na to, že je chybné aplikovat pojem "konkurence" na etatizované měny, protože pojem konkurence je zcela neslučitelný s jakýmkoli státním zásahem do dobrovolné směny, a tedy i do oblasti peněz. V režimu centrálního bankovnictví nelze o žádné konkurenci měn vůbec hovořit.

Rozhodování o měnové unii není primárně ekonomickým dilematem. Nejde o žádnou "společenskou efektivnost". Jde o spor mezi etatismem a svobodou (přesněji: mezi větším či menším rozměrem etatismu), tedy o politicko-filozofickou otázku, k jejímuž zodpovězení není ekonomie kompetentní. Měnová unie v EU by byla posunem od stávajícího typu etatismu k jinému typu etatismu. Mělo by nám však jít o něco jiného. Měli bychom se zabývat tím, proč a jak se etatismu v oblasti peněz zbavit úplně a nikoli o to, jak jednu jeho formu nahradit jinou.

V rámci tématu Privatization and Competition byly prezentovány dva hlavní referáty (jedním z nich byl referát dr. Dušana Třísky) zabývající se privatizací v transformujících se postkomunistických zemích. Zaujala mě poznámka, kterou jako shrnutí přednesených referátů pronesl koreferující panelista Ingmar Stahl (Švédsko): "Otázkou, která zůstává nezodpovězena, je to, zda a co transformující se země dělají pro vytvoření podmínek pro konkurenci."

Citovaná věta naznačuje, že stát má nějak aktivně "vytvářet" či "podporovat" konkurenci. Tato myšlenka je hrubým nepochopením pojmu konkurence. Ignoruje obsah pojmu stát a zjevně se inspiruje falešnou neoklasickou doktrínou "selhání trhu" jako absurdním vývodem tzv. ekonomie blahobytu. Ekonomie blahobytu postavená na iracionálních a logicky neplatných konceptech "paretovské optimality" a "společenského blahobytu" je zoufale marným a nesmyslným hledáním nějakého vodítka pro politické rozhodování státu v národohospodářských otázkách (viz Kinkor 1996 a). Tato ekonomická "subdisciplína" vznikla na pozadí dlouhodobého úpadku filozofického myšlení a celkové desintegrace filozofie v 19. a 20. století. Ekonomie blahobytu – jako odraz filozofického (primárně pojmového) chaosu soudobého myšlení – se pokouší vyplňovat vakuum, které rozklad filozofie způsobil. Vodítkem pro principiální chování státu však může být pouze racionální politická filozofie, nikoli ekonomie.

Konkurence je pojem, který označuje svobodu podnikání, směny, hledání a využívání příležitostí. Je nepřípustné a nemorální, aby stát do tohoto procesu jakkoli zasahoval, protože stát – ze své podstaty (násilí) – svou intervencí konkurenci nutně omezuje. Jedinou podmínkou konkurence je absence násilí. Protože stát je násilí, musí v procesu svobodné směny nezbytně absentovat a nikoli zasahovat.

Zajímavé v této souvislosti je připomenout si (jako doplňující informaci, nikoli jako argument z autority, který je samozřejmě logicky neplatný), že zatímco Hayekovi nebyla myšlenka státního "řízení konkurence" vůbec cizí a nepřátelská, Mises ji považoval za absurdní. Tvrzení, že existují případy, kdy konkurence někde "nefunguje", nebo že stát má přispět, aby trh "fungoval", považoval Mises za směšná.

Otázka Are Government Programs Helping to Destroy Families and Morality? byla tématem, kde první řečník, Bruno Frey (Švýcarsko), vyslovil pozoruhodnou myšlenku: vládní programy, které jsou samozřejmě násilím, jsou špatné proto, protože oslabují pocit "občanské povinnosti". Jinými slovy, proč oslabovat pocit "občanské povinnosti" a tím motivaci lidí násilím, když jejich žádoucí chování lze efektivněji dosahovat ponecháním prostoru pro dobrovolné rozhodnutí. Mé vystoupení bylo zásadním odmítnutím zmíněné myšlenky. Vládní sociální a jiné programy je třeba odmítat nikoli proto, že oslabují nějaký "pocit", nýbrž proto, že jsou objektivně a fundamentálně v rozporu s individuálními právy člověka na život, svobodu a majetek. Křiklavý subjektivismus ztělesněný ve zmíněné myšlence (pocit občanské odpovědnosti) je třeba důrazně odmítnout a nahradit vazbou na objektivní podmínky lidského života (tj. absence iniciace násilí včetně státního).

Navíc, pojem "občanská povinnost", který je premisou k závěrům, které řečník učinil, je jasně kolektivistickým pojetím vztahu jednotlivce a společnosti. Jednotlivec se podle této filozofie a morálky nemá chovat ve svém vlastním racionálním zájmu, nýbrž má jednat a obětovat se pro "blaho společnosti". Konzistentní uplatnění této morálky nezbytně popírá vlastní život a proto je třeba ji zásadně odmítnout.

Hlavní myšlenkou referátu Gary Beckera (USA) bylo vyvození, že vládní sociální programy jsou škodlivé, protože jednotlivec se v jejich důsledku stává stále více závislým na státních podporách a nakonec začíná odmítat takové hodnoty, jakými jsou vlastní produktivita, nezávislost, sebevědomí, osobní hrdost atd.

Nijak jsem nezpochybnil Beckerovy závěry, nicméně v diskusi jsem připomněl, že v konečné instanci jsou to ideje a nikoli vláda, kdo ničí morálku. Politika vlády je a musí být založena na jistých idejích. Vláda se víceméně musí řídit takovými idejemi, které chovají voliči, od nichž vláda odvozuje mandát k politické moci. Obranou proti škodlivým vládním programům tudíž není přesvědčování vlády, aby nedělala politiku zla. Skutečným řešením je orientace na voliče a na fundamentální změnu filozofie implicitně ovládající jejich myšlení. Politika je vždy derivátem myšlení voličů. Soudobé vlády provádí iracionální politiku, protože smýšlení drtivé většiny voličů o společenských otázkách je iracionální.

Také téma Democracy, Economic Progress and Individual Responsibility se ukázalo být kontroverzní otázkou. Představme si, že by někdo formuloval následující tvrzení: (1) Platí-li A, platí také B (tj. A implikuje B). (2) A neplatí. Z (1) a (2) plyne závěr, že (3) A neimplikuje B. Každému, komu je blízká elementární formální logika, je okamžitě zřejmé, že učiněný závěr (3) je chybný. Přesně této chyby se implicitně dopustil Peter Bernholz (Švýcarsko), když tvrdil, že svoboda není postačující podmínkou demokracie, protože svobodu nemáme (stát ji ničí). A to byla hlavní myšlenka jeho příspěvku.

Nejenže se dopustil elementární logické chyby v rámci jediné věty, ale mnohem závažnější je pojmový zmatek, který prostupuje jeho pojetím vztahu demokracie a svobody.

Demokracie není cílem a svoboda není prostředkem k tomuto cíli, jak souvislost mezi nimi staví Bernholz. Demokracie je odvozeným pojmem, který se vztahuje pouze kotázce, jakým způsobem má stát získat mandát k politické moci. Logicky předcházející otázkou však je, co je to stát a jaké jsou jeho morální funkce. To je otázka politické filozofie. Demokracie je v politické filozofii relativně nepodstatným pojmem. Demokracie je slučitelná jak se svobodou tak i s vysokým stupněm etatizace společnosti, ke kterému bohužel dospěly všechny moderní západní demokracie. V politické filozofii jde primárně o konflikt mezi svobodou a etatismem, tedy o to, co je stát a co má dělat a nikoli o to, zda to má dělat např. prostřednictvím absolutní monarchie nebo parlamentní demokracie. Cílem politiky státu tedy není demokracie, nýbrž ochrana individuálních práv a svoboda, přičemž demokracie zdaleka není postačující podmínkou k tomuto cíli. Postačující podmínkou je racionalita těch, kdo politickou moc reprezentují a primárně těch, kdo jsou reprezentováni (voličů).

Téma, které pro mě osobně bylo nejzajímavější (a věřím, že bude i pro většinu čtenářů tohoto časopisu), byla otázka budoucnosti rakouské ekonomické školy jakož i vztah rakouské a "mainstreamové" (neoklasické) metodologie, slovy oficiálního názvu v programu: Methodenstreit: The Austrian vs. Neo-Classical Approaches to Economics.

Hned na úvod svého komentáře budu citovat z referátu Sherwina Rosena (USA):

"…velký zájem o metodologii, rétoriku a filozofii, který dnes pozorujeme mezi mladšími ekonomy, není povzbuzujícím signálem. Neexistují žádné jisté metody dosažení pravdy. Užitečnějším a praktičtějším přístupem je používat jakékoli metody, které nejlépe fungují v praxi …intelektuální konkurence prosperuje v prostředích, kde konkurenti věří, že větší pravda zvítězí v dlouhém období. Neříká nám tedy něco skutečnost, že neoklasická ekonomie dosáhla v evolučním testu přežití vyššího skóre než ekonomie rakouská? " (zvýraznil J.K.) (Rosen 1996, s. 9).

Nečekal jsem sice, že řečníci v rámci tohoto tématu budou prezentovat racionální filozofické postoje, avšak Rosenův referát byl pro mě mimořádně velkým zklamáním. Uvědomíme-li si, že soudobá moderní filozofie (primárně filozofie poznání) je v katastrofálním stavu (viz Kinkor 1996b), a že její desintegrace probíhá již 200 let, neměly by být křiklavě absurdní myšlenky obsažené v citované pasáži pro nás až takovým překvapením. Nicméně je třeba bez nadsázky konstatovat, že jsou alarmující.

Racionální (objektivistická) teorie poznání ukazuje, že člověk je schopen poznávat realitu. Skutečnost, že člověk je tvor omylný (protože je volní bytostí), však neznamená, že si nikdy nemůže být jist svými závěry. Pokud své názory staví na racionálních premisách, z nichž logicky odvozuje závěry bez jakékoli kontradikce, jsou tyto závěry jistě a absolutně správné a pravdivé, jsou pravdivým poznáním reality. To, že se člověk může dopustit chyby, neznamená, že se jí dopustit nezbytně musí.

Kriteriem objektivity a pravdy je realita (tj. identita a kauzalita) existující nezávisle na lidském vědomí a akci. Pravdivost myšlenky nebo teorie není výsledkem nějakého "evolučního testu přežití" v dlouhém období, ani není výslednicí většinových názorů. Tyto Rosenovy představy jsou zásadně mylné. Z Rosenova vystoupení zřetelně vyplývá jeho preference popperovské empiricko-falsifikacionistické metodologie, která dominuje soudobému ekonomickému mainstreamu. Protože zde nemám prostor, abych ukázal, že popperovská metodologie vědy je zásadně chybná a že je pouhou variací na iracionální Humeův skepticismus, odkazuji zájemce o racionální teorii poznání na objektivistickou filozofii (Rand 1990, Peikoff 1993, Kinkor 1996).

Rosen mě překvapil ještě silnějším tvrzením. Podle něj se rakouský a neoklasický přístup "vzájemně nevylučují". Druhý hlavní řečník, Erich Streissler (Rakousko), dospěl dokonce tak daleko, že nevidí "žádný Methodenstreit, kromě nešťastné známé tendence všech vědců považovat přesně to, co dělají, za právě a jedině důležité." (Streissler, 1996).

Takže všechno to, co Carl Menger správně považoval za nejdůležitější otázku ekonomie ve své době, totiž filozofický a metodologický zápas s oponenty o to, co vůbec je poznání, co lze vůbec označit jako vědu a jaká metoda kvalifikuje vědce, aby se mohl nazývat ekonomem – to, co do historie právem vstoupilo jako obrovsky důležitý boj o správnou metodu[2] – Streissler označuje za "nešťastnou tendenci". A pokud jde o zmíněné Rosenovo tvrzení, že rakouská a neoklasická metodologie se vzájemně nevylučují, to už hraničí s hegelovskou dialektikou, podle které lze vzájemné do očí bijící fundamentální rozpory obracet a převracet jakkoli chceme, jakkoli si arbitrárně přejeme (poručíme větru dešti). Nic není absolutní, realita není absolutní, aristotelovská logika neplatí, A může být zároveň i non-A, svět přirozeně je a nezbytně musí být plný rozporů. Mojí stručnou odpovědí na tento filozofický nihilismus je jeho striktní odmítnutí a zájemce o podrobné vysvětlení musím znovu odkázat na revoluční objektivistickou filozofii, která jediná je schopna vysvětlit myslícímu člověku filozofický chaos moderní civilizace a vyvést jej ven.

Rosenovo explicitní přehlížení významu filozofie je nesmírně nebezpečné pro jakoukoli vědu – včetně ekonomie. V kontextu samotné "rakouské ekonomické školy" to platí dvojnásob. Kdo pozorněji sleduje vývoj rakouské ekonomie v 80. a 90. letech, nemůže si nevšimnout právě onoho rostoucího zájmu o filozofické kořeny, ze kterých zejména největší tři postavy rakouské ekonomie – Menger, Mises a Hayek – vycházejí. Filozofující ekonomové (např. Salsman 1995) dospívají k poznání toho, co řada libertariánů a jiných povrchních příznivců rakouských ekonomů vědomě či nevědomě přehlíží. Jde o existenci nepřekonatelných filozofických propastí, které tyto ekonomy vzájemně dělí. Zatímco Menger zřetelně a explicitně stavěl svou metodologii poznání, včetně ekonomie, zcela na Aristotelovi, Mises i Hayek spočívají plně na Kantovi a to jak bezprostředně tak i zprostředkovaně přes menší, Kantem ovlivněné filozofy. Kant je totiž zásadním předělem novověké filozofie a soudobá filozofie a civilizace jeho destruktivnímu vlivu

Pochopit hloubku filozofických rozporů mezi třemi velkými postavami rakouské ekonomie znamená dospět po zevrubné filozofické analýze k nevyhnutelnému a pro mnohé možná překvapivému závěru: nic takového jako homogenní rakouská ekonomická metodologie neexistuje. Pod společný obecný koncept totiž můžeme zařadit jen takové konkrétní entity, které sice nejsou totožné, ale mají jistý podstatný společný znak, kterým se od ostatních odlišují. Rakouští ekonomové mají sice řadu znaků, kterými se (každý jinak) metodologicky odlišují např. od neoklasického mainstreamu, ale mnohem podstatnější rozdíly mezi nimi jakoukoli povrchní vzájemnou podobnost zcela zastiňují. Vztáhneme-li koncept "rakouská metoda" na Mengera, je zcela nepřípustné vztáhnout jej zároveň ještě na Misese a Hayeka. Máme-li nějak seskupovat ekonomy od Mengera až po současnost podle jejich fundamentálních společných znaků (což je mimochodem podstata metody, kterou se tvoří pojmy), pak Menger a snad ještě Böhm-Bawerk a Wieser tvoří jednu skupinu, ekonomové (zatím ne příliš známí) stavící na objektivistické filozofii skupinu druhou, a třetí skupinu (od prvních dvou skupin filozoficky nesmírně vzdálenou) tvoří zbytek celé ekonomické profese včetně všech ostatních ekonomických a vzájemně odlišných proudů, počínaje Hayekem přes Keynese až po současnost.

Mises je velmi složitou postavou. Zatímco jeho explicitní neokantovská filozofie poznání je zcela absurdní, jeho ekonomické teorie jsou tím nejlepším, co z ekonomie 20. století vzešlo. Jak je to možné? Prostým vysvětlením je to, že Mises se při stavbě svých ekonomických teorií naštěstí svou explicitní filozofií příliš neřídil.

Čtení ze svých stručných poznámek z montpelerinské diskuse zakončím jedním světlým okamžikem. Leland Yeager (USA)[3] podrobil Rosenův referát tvrdé kritice, zejména pak tu Rosenovu obludnou myšlenku, že pravdivost teorie či metodologie ukáže dlouhodobý "tržní test" myšlenek. Nejfilozofičtější (tedy samozřejmě nejpodstatnější) a pro mě příjemně překvapivou částí jeho vystoupení byl citát z Ayn Rand, objevitelky objektivistické filozofie, který stojí za to zde zopakovat. Je adresován všem "second-handers" (termín Ayn Rand), kteří tvrdí, že pravdivost myšlenky závisí na tom, zda ji přijímají ostatní:

"Po čem kdy v životě toužil? Po úspěchu – v očích ostatních . Po slávě, obdivu, závisti – po všem, co lze získat od druhých. Lidé mu diktovali názory, které nebyly jeho, ale jemu stačilo, že ostatní věřili, že jeho jsou. Lidé byli tím, co ho pohánělo a co ho nejvíc zajímalo. Nechtěl být úspěšný, chtěl být za úspěšného považován. Nechtěl stavět, chtěl být obdivovaným stavitelem. Půjčoval si od lidí, aby na jiné lidi udělal dojem. A to je ta skutečná oběť, o které mluvíš. Zradil své vlastní já a vzdal se ho." (zvýraznil J.K.) (Rand 2000, s. 693-694)

Literatura

Becker, G.: Human Capital, Family and the State, referát prezentovaný na konferenci MPS, Vídeň, 1996.

Bernholz, P.: Necessary and Sufficient Conditions for a Viable Democracy, referát prezentovaný na konferenci MPS, Vídeň, 1996.

Curzon-Price, V.: Monetary Union: Why not?, referát prezentovaný na konferenci MPS, Vídeň, 1996.

Frey, B.: Are Government Programs Helping to Destroy Families and Morality?, referát prezentovaný na konferenci MPS, Vídeň, 1996.

Kinkor, J. : Je ekonomie blahobytu racionální?, Politická ekonomie, 1996 a, č. 2.

Kinkor, J.: Trh a stát: Kčemu potřebujeme filozofii, Svoboda, Praha, 1996 b.

Salsman, R.: The Philosophy of the Austrian School of Economics, Second Renaissance Books, New Milford, CT, 1995.

Rand, A.: Zdroj, Berlet, Sydney, 2000.

Rand, A.: Introduction to Objectivist Epistemology, expanded 2nd ed., Meridian, New York, 1990.

Peikoff, L.: Objectivism: Philosophy of Ayn Rand, Meridian, New York, 1993.

Rosen, S.: Austrian and Neo-Classical Economics: Any Gains from Trade?, referát prezentovaný na konferenci MPS, Vídeň, 1996.

Salin, P.: Trade Zones and Monetary Zones: To Link or Not to Link ?, referát prezentovaný na konferenci MPS, Vídeň, 1996.

Streissler, E.: Methodenstreit: The Austrian vs. Neo-Classical Approaches to Economics, referát prezentovaný na konferenci MPS, Vídeň, 1996.

Yeager, L.: Austrian Economics and Neoclassical Self-Congratulation, referát prezentovaný na konferenci MPS, Vídeň, 1996.

[1] The Mont Pelerin Society je mezinárodní interdisciplinární a ideologicky poměrně heterogenní seskupení zhruba 500 společenskovědních intelektuálů včetně ekonomů, podnikatelů a novinářů, jejichž společným jmenovatelem je orientace na myšlenku svobodné společnosti a obava z expandujícho etatismu ohrožujícího západní civilizaci. Společnost byla založena vroce 1947 na podnět F. A. Hayeka a pojmenována podle švýcarského Mont Pelerinu, kam Hayek po druhé světové válce pozval skupinu ekonomů, filozofů a historiků kdiskusi o perspektivách liberalismu a tržní ekonomiky.

[2] Mengerův boj nebyl jen odhalením zásadní metodologické pomýlenosti německého historicismu, nýbrž – a to především – pozitivní obhajobou jeho vlastní ekonomické metodologie. Mengerova do značné míry správná metodologie je nekonečně vzdálena soudobé "neoklasické syntéze", takže Mengerův boj je pro nás nyní bojem i proti modernímu popperovskému neoklasicismu. Jinými slovy, Methodensteit není dnes o nic méně aktuální a klíčový než byl vdobě Mengerově.

[3] Yeager řadí sám sebe někde blízko "Rakouské ekonomie" a "Chicagské školy." Jak však vyplývá z jeho příspěvku (Yeager 1996), nejde mu primárně o to, aby byl někam zařaditelný, ale o to, aby jeho myšlenky a teorie byly pravdivé.

Sdílejte...

Přidej komentář jako první k "Poznámky z konference The Mont Pelerin Society"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*