Dnes chci reagovat na kolektivistické klišé, které dnes a denně slyšíme kolem sebe. Vyzdvihují ho politici a intelektuálové všech barev, a papouškují média od rána do večera. Slyšíte ho od nejen Brownů, Obamů a Paroubků ale téměř ode všech, včetně ekonomických analytiků, a věhlasných profesorů ekonomie. A zvláště nyní, kdy kolektivisté všeho druhu řeší další krizi světového etatismu a socialismu tím, že ordinují další mohutné dávky státních zásahů a regulací. 

Pracovní místa! To je prý to, o co tu jde. Je třeba „vytvářet“ pracovní místa (create jobs). To či ono hanebné vládní opatření má prý „přinést“ tolik a tolik pracovních míst. Samozřejmě, že žádné státní opatření nikdy nepřineslo a nemůže přinést žádné nové pracovní místo, aniž by jiné, již existující, vymazalo. Ukradne-li stát (zdaněním či inflací) peníze jedněm a předá je jiným, nic nového nevytváří, pouze ničí. Financuje-li stát své intervence půjčkami od soukromých investorů (tj. tentokrát krádež budoucím zdaněním), opět nic nového nevytváří, protože investoři by alternativně investovali peníze do jiných produktivních činností.

Stát tedy není nástrojem „vytváření“ pracovních míst. Avšak ani svobodný trh není žádným takovým nástrojem. Proč? Pracovní místa totiž nejsou žádným cílem, a proto je absurdní ptát se, co má být „nástrojem jejich vytváření“. Cílem firem, jejich majitelů a manažerů, není „vytvářet“ pracovní místa. Cílem je efektivně produkovat a obchodovat a přitom dlouhodobě generovat zisk jako odměnu investorů. A lidská práce, práce zaměstnanců firem, je jedním z nástrojů jak produkovat a obchodovat. Nová pracovní místa vznikají (nebo také zanikají) jako vedlejší efekt neustálého procesu zvyšování či optimalizace výrobních kapacit a zavádění nových technologií.

Vzniká-li nová firma, nebo otevírá-li se nová pobočka, první, co kolektivista vidí, je počet pracovních míst, které to přinese. Kolektivista totiž nevidí jednotlivce, jejich individuální životy a cíle. Kolektivista vidí primárně společnost jako jeden reálný organismus v jehož čele je stát, který je vposledku odpovědný za vše, co se v organismu děje a je tedy odpovědný i za to, jak žijí jednotlivé podřízené a nepodstatné buňky organismu – jednotlivci. Stát má v očích kolektivistů pečovat o celý organismus společnosti, některé buňky je třeba obětovat jiným, to však není pro kolektivistu podstatné, důležité je blaho organismu jako celku, kolektivu, lidu, národa – nikoli však jednotlivců.

Kolektivista pojímá ekonomiku jako jeden složitý stroj, který má někdo (stát) ovlivňovat a řídit. Vnímá hospodářství jako prostředek k „nasycení“ jednotlivých buněk organismu. Trh nechápe jako pouhý pojem, kterým označujeme svobodně obchodující jednotlivce a firmy. Vidí ho jako nástroj, který může státním násilím nějak ovládat, používat a regulovat jeho „dávkování“. Tady trh ano, tady ne. Právo jednotlivců a tudíž i majitelů firem na svobodu a majetek zcela ignoruje. Kolektivista hájí pošlapávání práv v masovém měřítku, páchá zlo, páchá ho z principu, protože kolektivismus je iracionální filozofie, filozofie sebeobětování vlastních racionálních zájmů potřebám ostatních, sebeobětování vlastních ušlechtilých ambicí, tužeb a cílů vedoucích k vlastní seberealizaci. Kolektivismus znamená destrukci jednotlivců v zájmu kolektivu, v zájmu „veřejného prospěchu“.

Ekonomové (snad se ještě hrstka racionálních najde), jakkoli přesvědčivě budou ukazovat impotenci státních regulací, nemohou zvrátit kolektivistickou devastaci která ničí Evropu a celý svět. Potřebujeme fundamentální změnu filozofie a morálky. Potřebujeme jednoznačně odmítnout sebeobětní kolektivistickou morálku a sebevědomě a objektivně hájit morálku racionálního vlastního zájmu, morálku vyzdvihující individuální práva, právo člověka na svobodu, majetek a sledování vlastního štěstí. Jinými slovy potřebujeme jasně a ostře hodnotit, co je dobro a co je zlo.

(Psáno pro blog.ihned.cz)