Z falešných či nesprávně používaných pojmů nutně vyplývají iracionální ideologie, a to i morální a politické. Vyvrátit kořen, ze kterého rostou všechny zhoubné a životunebezpečné ideologie, nevyžaduje nic jiného než přísnou logiku při tvorbě a aplikaci pojmů.

Jedním z jedovatých pojmových chytáků zasluhujících důkladnou filozofickou dezinfekci, je spojení "rovnost šancí" či "rovnost příležitostí". Setkáváme se s ním velmi často, zejména v politických diskusích. Jeho šiřitelé se proti obvinění z prosazování idejí rovnostářství hájí tím, že jim nejde o rovnost výsledků, nýbrž jen o rovnost šancí.

"Faktickou nerovnost šancí mužů a žen na profesní uplatnění bude sotva kdo vážně popírat", říká např. Petra Buzková (LN, 20.3. 1996), a svým oponentům podsouvá tvrzení, že s touto nerovností "se nedá nic dělat" a že ji musíme "strpět jako cenu za svobodu." Ona ji trpět nechce a nabízí další expanzi státu zahalenou do pojmu "regionální politiky zaměstnanosti."

Odmítat klišé "rovnost šancí" však neznamená říkat, že "se nedá nic dělat" a že je třeba nerovnost šancí "strpět". Na "nerovnosti šancí" totiž není nic nemorálního, a proto nedává smysl, abychom v této souvislosti používali pojmy "trpět" nebo "netrpět". Pokud jsme v diskusi vyprovokováni oponentem, abychom o tomto absurdním heslu vůbec hovořili, konstatujeme fakt nerovnosti šancí prostě jako přirozený a nutný fakt reality – stejně tak jako se nepozastavujeme nad tím, že se lidé liší barvou vlasů nebo datem narození.

Cílem klišé "nerovnost šancí" je navodit myšlenku, že se děje něco zlého. A to tím způsobem, že se vyvolá představa jakési "nespravedlnosti" spočívající v tom, že někdo něco učinit může zatímco jiný nemůže.

Typickou oblastí, kde se slogan o nerovnosti šancí používá, je oblast zaměstnanosti nebo vzdělání. Někdo má větší šance získat zaměstnání, protože je vzdělaný, kvalifikovaný a v jeho bydlišti je o práci, kterou nabízí, právě poptávka. Někteří zaměstnavatelé navíc např. nechtějí přijmout takového uchazeče, jehož přirozená charakteristika (např. to, že je žena v určitém věku) je nezbytně spojena s určitým rizikem nemožnosti danou práci bez přerušení vykonávat (např. v případě mateřství), a přitom povaha onoho konkrétního zaměstnání a všechny ostatní relevantní okolnosti, které onen konkrétní zaměstnavatel musí zhodnotit a o kterých uchazeč nemusí mít nejmenšího tušení, vyžadují minimalizaci tohoto rizika. Potom je zcela racionální a morální nepřijmout takového uchazeče do takového konkrétního zaměstnání. Nebo se může stát, že v rámci území, kde je uchazeč ještě ochoten se o práci ucházet, jednoduše žádný zaměstnavatel neexistuje.

V prvním případě nemá uchazeč "šanci", protože je ženou v jistém věku a ve druhém také ne, protože se na daném území nemá o co ucházet. Ani v jednom z obou případů však nejde o to, že někdo něco zakázal jednomu a dovolil druhému. Nejde o to, že někdo rozhodl či způsobil, že jeden člověk něco může a jiný nemůže. Jde o naprosto normální odlišnosti mezi lidmi, z nichž nutně a přirozeně vyplývají odlišné důsledky. Jde o reálná nezměnitelná fakta, k nimž neexistují alternativy. Lidé se jim musejí přizpůsobovat a ne se jim vzpírat a zbožně si přát opak. Nemám-li vzdělání, mohu se snažit najít způsob, jak je dosáhnout a tím změnit své šance. Nemohu se však rozhodnout, že nechci být žena. Rovněž si nemohu přát, aby daná práce nevylučovala možnost zaměstnat na ni ženu, když povaha práce tuto možnost prostě vylučuje. Neexistence relevantního zaměstnavatele na daném území je rovněž mimo volní schopnost uchazeče. Má-li v daném místě uplatnění lékař, ale horník nikoli, protože nikde v okolí není co těžit, je absurdní, aby si kdokoli stěžoval na "nerovnost jejich šancí." Takové stěžování není ničím jiným než zoufale hloupou a beznadějnou revoltou proti realitě.

Slogan "nerovnost šancí" však nevzniká primárně jako přání změnit nezměnitelné. Vzniká především jako morální apel, jako důsledek altruistické morálky, jejíž podstatou je chvála sebeobětování. Tato morálka považuje za dobro jakýkoli případ, kdy se člověk obětuje. Ve skutečnosti jde o morálku zla, o morálku, která je v rozporu s lidským životem a která je rozumem nevysvětlitelná, neobhajitelná. Její důsledné uplatňování vede logicky k sebezničení. Nerovnost šancí je pro altruistu jen další šancí pro to, aby hájil sebeobětování (samozřejmě pod rouškou hanebně zneužitých pojmů typu "solidarita", "vstřícnost", "tolerance" apod.)

Z faktu, že lidé nejsou stejní a liší se v řadě ohledů, nikomu nevzniká žádný morální závazek či dluh. Nikdo nikomu nedluží uchování jeho života ani zajištění nějaké životní úrovně. Např. člověk, po jehož profesi (kvalifikaci) je obrovská poptávka, má samozřejmě daleko větší šance na uplatnění a materiální blahobyt než člověk, který, byť je třeba vzdělanější, vykonává profesi, kterou potřebuje jen relativně málo lidí. Nevzniká tím však žádný morální závazek ostatních, aby tomu druhému nějak pomáhali a obětovali se pro něj. Každý dospělý člověk nese plnou odpovědnost za svůj život a jeho uchování.

Racionální člověk spojení "nerovnost šancí" v morálním a politickém kontextu nikdy nepoužije, protože fakt nerovnosti šancí je zcela mimo oblast morálky, a pro politické rozhodování je irelevantní. Protože racionalita vyžaduje v politickém kontextu klíčový pojem svoboda (tj. absence iniciace násilí), bude racionální člověk v intelektuální sebeobraně hájit právo na svobodu využívání šancí a příležitostí, které mu ti, kdo falešně apelují na "rovnost šancí", chtějí vzít. Jejich volání po "rovnosti šancí" není ničím jiným než obhajobou sebeobětování a zotročení člověka.