(Drobně upravená verze článku Hanebná
„solidarita“ a devastace zdravotnictví ze dne 16. 02. 2001)

Vládnoucí strana neustále
hledá „koncepci zdravotnictví“ a pod novou ministryní zdravotnictví nabývá
směrování k dalšímu utužení etatizace tohoto odvětví nových rozměrů. Do
médií se dostaly dokonce zprávy o myšlence jistých stranických „expertů“
vyvlastňovat soukromé lékařské praxe v rámci budování nové „páteřní sítě“
zdravotnických zařízení. Prý se však dle ministerstva zdravotnictví nejedná o
oficiální stanovisko, jen o námět jednoho z podkladů pro tvorbu koncepce.
Lékaři protestují.

Mnohem podstatnější je však
nedávný výrok ministryně zdravotnictví, která po svém jmenování do funkce
v rozhovoru pro Mladou Frontu Dnes na otázku, jak bude řešit narůstající
finanční krizi řady zdravotnických zařízení, odpověděla: „znovu opakuji, že
chci rozjet heslo: Peníze až na posledním místě. Dokud do zdravotnictví
nevstoupí morálka, neuzdraví se.“

Proti
tomuto heslu se žádné bouřlivé protesty nekonaly. Zřejmě by se nekonaly, ani
kdyby ministryně důsledně rozvedla, jakou morálku má na mysli. Málokdo se dnes
v politice i mimo ni explicitně zabývá morálními otázkami, natož aby
veřejně a systematicky tu či onu morálku hájil či napadal. „Připadá mi, že řada
návrhů, ať už zákonů nebo vyhlášek, vychází z určité ideologie, nikoliv z
věcných argumentů. Možná že je to dáno tím, že programy politických stran jsou
hodně ideologické a nevycházejí ze znalosti práva, ekonomiky nebo dokonce holých
faktů,“ uvedl ve Zdravotnických novinách Jiří Pekárek, prezident České
stomatologické komory. Dost už bylo různých ideologií a morálky, myslí si
Pekárek a spolu s ním možná většina lékařů i ostatních. Určitě dost bylo iracionálních
ideologií a iracionální morálky. Je ale životně důležité přijmout
racionální ideologii a morálku, nikoli zavrhnout či ignorovat všechny.

Chceme-li pochopit kořeny všech sporů o to, kudy se
má dále ubírat zdravotnictví, musíme se vždy vracet k primárním východiskům argumentujících stran. Je
bezcenné diskutovat a přesvědčovat se vzájemně o tom či onom konkrétním návrhu,
aniž bychom chápali, z jakého obecného předpokladu či kontextu se vychází.
Právě tam je řešení sporů třeba
hledat.

Fundamentální diskuse o reformách zdravotnictví není odbornou otázkou z oblasti
medicíny a zdravotnictví. Oním kořenem všech koncepčních i konkrétních střetů
je filozofický spor mezi racionálním
egoismem a morálkou sebeobětování, mezi individualismem a kolektivismem.
Primární diskuse se musí odehrát právě na poli morálky. To neznamená, že ji nemohou a nemají vést lékaři. Naopak
mohou a nepochybně by měli, avšak nikoli jakožto
lékaři, nýbrž společně s ostatními lidmi jako lidé hájící jisté obecné
morální myšlenky.

Společným jmenovatelem všech ideových konfliktů ve
zdravotnictví a zhuštěným vyjádřením morálky ovládající toto odvětví je pojem
„solidarita“. Právě na jeho hanebném zneužívání je v konečné instanci
postavena celá obhajoba státní regulace zdravotnictví. Státní regulace
zdravotnictví a zvláštní daň (k zamaskování její pravé podstaty se jí říká
zdravotní „pojištění“) jsou údajně projevem a zárukou „solidarity“ mezi mladými
a starými, mezi zdravými a
nemocnými, bohatými a chudými atd. Taková argumentace je zcela nesmyslná.
Cožpak věk, zdravotní stav nebo majetková situace jsou samy o sobě důvodem k
nějaké solidaritě? Cožpak solidarita je nějaký závazek (který má být navíc
ještě zaručen)?

Pojem solidarita znamená jednorázovou a mimořádnou pomoc či
podporu v nějaké životní tísni, kdy člověku
hrozí nebezpečí či smrt (úraz, mezi zdravými přírodní katastrofa, požár,
apod.) nebo čelí nespravedlnosti. Solidarita je zásadně dobrovolně vyjádřeným vztahem.
Nezávislé individuální hodnocení ostatních a zjištění, zda si zasluhují, aby
jim bylo pomoženo a následné poskytnutí pomoci je racionálním egoismem.
Protože ostatní lidé mohou být pro život
jednotlivce dobrem nebo zlem, musí je hodnotit podle toho, jak se chovají – ve
svém vlastním životním zájmu. Tomu, kdo je pro mě (byť potenciální) hodnotou,
mohu v nouzové situaci pomoci, aniž by šlo o oběť. Vzdání se hodnoty ve
prospěch hodnoty větší není obětováním se.

Solidarita vynucená fyzickou
státní silou (konfiskací peněz) je obludným pojmovým rozporem. Nejde o
solidaritu, nýbrž násilí vůči nevinnému člověku. Apel na člověka, aby – navíc se
státní pistolí u hlavy – převzal odpovědnost za životy ostatních lidí a
systematicky jim obětoval své hodnoty, není
solidaritou se slušnými a rozumnými lidmi. Je naopak odmítnutím faktu, že každý
člověk se během svého života musí předem připravovat (zejména finančně) na
složité životní situace. Je odmítnutím přirozeného a nevyhnutelného faktu, že
každý člověk nese odpovědnost za svůj život, protože jen on sám má nástroj
k přežití: svůj rozum.

Nárok člověka na hodnoty
vytvořené jinými je jasně a zřetelně projevem morálky sebeobětování,
obětování vlastního života. Nenechme se mýlit,
altruismus neznamená pomoc tomu, kdo si ji podle individuálního hodnocení
zaslouží. Altruismus znamená nezištný vztah
vůči komukoli, odmítá vlastní prospěch člověka ze svého jednání, tj. žádá
trvalé a systematické sebeobětování.

Na této morálce je postaveno celé zdravotnictví (a zdaleka ne jen
zdravotnictví). Tato údajně „ušlechtilá“ morálka sebeobětování je
v zásadním rozporu s lidským životem. Podle tohoto morálního kodexu
koná člověk dobro jen tehdy, nejedná-li pro svůj vlastní prospěch. Důsledné a
principiální uplatnění altruismu, tj. nejednání ve svůj prospěch, znamená
obětování vlastního života – sebezničení a smrt.

Protože altruismus je
morálkou smrti a nikoli života, nikdo se jí důsledně neřídí. Chce-li člověk
žít, musí etice altruismu neustále unikat. Lidé jí unikají, avšak viní za to
sami sebe, nikoli etiku altruismu. Efektu, jehož kazatelé této zrůdné
středověké morálky chtějí a od nepaměti chtěli u člověka dosáhnout, je tak
dosaženo. Jak asi vypadá psychika člověka, který ví, že se své morálce musí
neustále zpronevěřovat, aby mohl žít? Jak asi vypadá jeho sebeúcta? Takový
člověk je nutně veden k závěru je člověk je v podstatě defektní
bytost, svou přirozenou povahou je zlem, není schopen morální existence, není
schopen chovat se „dobře“. Výsledkem je zničení individuality, rezignace na
vlastní schopnost a odpovědnost a touha oddat se autoritě. Takový člověk se
nutně obrací ke kolektivu či Bohu, aby oni směřovali jeho život, když on
sám je nicotným a nemravným tvorem.

Logickým vyústěním altruismu
je kolektivismus, protože kolektivismus odpovídá na otázku altruisty, komu se
má obětovat: ostatním, společnosti, „veřejnému prospěchu“. Morálka obětování se
všech všem je ztělesněna v kolektivistickém pojetí společnosti jako
primární entity – jakéhosi komplexního „organismu,” jehož odvozené součástky –
jednotlivci – nejsou plně reálné
bytosti odpovědné za svůj vlastní život. Jsou to pouhé nesamostatné buňky
sloužící organismu společnosti. Společnost, národ, či jiná skupina má podle
kolektivismu své vlastní cíle, hodnoty a zájmy, kterým jsou individuální zájmy
podřízeny. „Veřejný prospěch“ či jeho četné ekvivalenty („veřejné blaho,”
„společenský prospěch,” „obecné dobro,” „veřejný zájem“ apod.) jsou absurdní,
bezobsažné pojmy. Prospěch mohou mít pouze jednotlivci nikoli společnost či
veřejnost. Pojem „veřejný prospěch“ nelze nijak definovat a zjistit jeho obsah.
Je to pouze (a záměrně) prázdný zvuk, který kolektivista potřebuje k apelu na
sebeobětování. Nemůže totiž říci, že obětovat se musíme jinému člověku, protože
člověk jako jednotlivec není podstatný. Obětovat se musíme celku, skupině,
kolektivu.

Jak
jsou obecné kolektivistické ideje aplikovány na zdravotnictví? Stát uplatňuje tzv. „zdravotní
politiku“. Pod hrozbou státního násilí (absurdních zákonů) se všechny subjekty
v odvětví zdravotnictví musí podřizovat nesmyslným cenovým sazebníkům, diktátu
„pojišťoven“ (které žádnými pojišťovnami nejsou, protože pouze přerozdělují
peníze zkonfiskované daňovým poplatníkům), povinným byrokratickým metodikám, standardům, „informačním potřebám systému,“ „celospolečenské
alokaci zdrojů,“ záměrům rozvoje „zdravotnické sítě“ a desítkám dalších a
dalších nemravných a nesmyslných regulací.

Lékař má tedy být otrokem
sloužícím potřebám „systému“, „společnosti“. S pacientem si nesměňuje
hodnoty, má mu sloužit. Kolektivista požaduje „rovnost přístupu“ ke zdravotní péči. Zcela
ignoruje, že hodnoty (zdravotní péče) musí někdo produkovat a že je produkuje a
směňuje nikoli pro absurdní „veřejné
blaho“ nýbrž proto, aby za ně získal jiné hodnoty. Kdo neprodukuje a činí si
nárok na spotřebu cizího majetku mimo rámec svobodné směny, parazituje. Takový člověk žádný nárok na
přístup k hodnotám, které druzí produkují, mít nemůže.

Kolektivisté argumentují, že
deregulace zdravotnictví by způsobila ztížení či dokonce znemožnění dostupnosti
kvalitní péče nízkopříjmovým skupinám obyvatelstva. Právě jim se tedy mají
všichni a všechno obětovat. Kolektivisté si však neuvědomují, že důsledkem
jejich ničivé morálky a z ní vyplývající regulační devastace není
zpřístupnění kvalitní péče nízkopříjmovým skupinám, nýbrž dramatické
snížení dostupnosti a kvality péče všem.
Proč? Protože kvalitní produkt může poskytovat jen sebevědomý a svobodný člověk
motivovaný racionálním vlastním prospěchem a zaslouženou tržní odměnou, nikoli
otrok obětující svůj život potřebám „systému“.

Většina lékařů zřejmě
netuší, v jak hlubokém moři iracionality se pohybují. Jakkoli jsou dnes
nespokojeni, myslí si, že je v principu správné, aby o jejich práci a ceně
jejich služeb rozhodovali politici, úředníci ministerstva a zdravotních
„pojišťoven“. Chaos a bída zdravotnictví nejsou důsledkem špatné regulace,
špatných sazebníků, nesprávné hodnoty bodu či jiné špatně prováděné státní
„zdravotní politiky“. Pravou příčinou je
politické rozhodování o zdravotnictví vůbec. Dokud bude zdravotnictví
vystaveno jakékoli formě státní regulace, nemá lékař či zdravotnický manažer
šanci uplatnit to, co je racionální, co mu přináší prospěch. Musí dělat to, co
je iracionální.

Místo aby se lékaři přímo,
zřetelně a bezprostředně dovolávali svého nezcizitelného práva na svobodu a
život, aby demaskovali nemravnost iniciace státního násilí, prosazovali své
vlastní racionální zájmy a odmítli nesmyslné „právo“ člověka na zdravotní péči,
což jim nedovoluje zhoubná altruistická mentalita, musí si pomáhat falešným
poukazováním na zájem pacienta a bezcenným porovnáváním svých platů se
zahraničím. Ve zdravotnictví však nejde primárně o zájem pacienta, nýbrž o
práva lékaře – při péči o pacienta. Pacient je jen zprostředkovanou obětí
politizovaného zdravotnictví. Hlavní a přímou obětí kolektivismu v medicíně je
lékař, nikoli pacient.

Dokud nebudou hájit svá
práva nezávisle na tom, co by se pacientům či komukoli jinému nejvíce líbilo,
nemají lékaři šanci vybřednout z bídy socialistické medicíny. Jejich klíčovou
zbraní není medicína ani ekonomie ale racionální filozofie a morálka. Nemohou
chtít důsledek (tržní odměnu za své výkony a racionální práci), aniž by
přivedli na svět jeho příčinu (morálku racionálního egoismu a prosazení práva
na svobodu).

Racionální postoj lékařů
(který zatím zcela chybí) není bojem za „zájmy“ lékařů jako lékařů. Je obhajobou práv
lékařů jako lidí, nikoli nějakých
jejich profesních „zájmů“. Lékaři nemají nějaká zvláštní práva jako lékaři.
Mají nezcizitelná práva jako lidé.
Právo na život, svobodu a majetek je objektivně odvozený princip, bez jehož
sledování není lidský život ve společnosti dlouhodobě možný. Nejde o nějaký
arbitrární zájem. Jde o život nebo smrt. Jiná alternativa není, a takto ostře je nezbytné alternativy formulovat. Lékaři musí
bojovat za objektivní filozofické principy a nikoli nějaké své speciální
subjektivní „zájmy“. Princip individuálních práv je objektivním morálním principem platným pro každého člověka.

Zdravotnictví potřebuje
úplnou deregulaci a privatizaci, potřebuje svobodu. Nezíská ji však nikdy,
dokud lidé nepřijmou morálku života, morálku racionálního egoismu a zásadně
neomítnou její opak. Nelze hlasitě protestovat proti myšlence vyvlastnění a
současně ignorovat (nebo dokonce přijímat) morálku, kterou má na mysli
ministryně zdravotnictví.