Dvě členské země EU
návrh euroústavy odmítly a jakékoli pokračování v její ratifikaci je
samozřejmě nesmyslné. Nelze očekávat, že národní či nadnárodní politické
mašinérie napříště vyprodukují zásadně jiný text, neboť ideje, které tato
ústava ztělesňuje, rozhodně nejsou mrtvé, jsou hluboce zakořeněny a budou
obsaženy v jakémkoli textu, který z evropského intelektuálního
prostředí vzejde.
Souhlasím
s kritiky euroústavy, kteří argumentují, že neexistuje (a ještě dlouho
existovat nebude) dostatečně kulturně a hodnotově homogenní evropský lid, díky
čemuž si EU nemůže přisvojovat roli federálního státu. Už z toho důvodu,
že k jeho vytvoření je euroústava zásadním a možná klíčovým krokem, je
třeba ji odmítnout. Primární problém
euroústavy však netkví v „demokratickém deficitu“ ani v umělé
unifikaci různorodých evropských národních kultur, ani v uspěchaném
přenosu státní suverenity z národních států do Bruselu. I kdyby všechny
tyto nepochybně velmi závažné omyly v samotné myšlence či konstrukci
politické integrace EU neexistovaly, stále by EU i její ústava byly zásadně
nepřijatelné. Proč? Protože primárně nezáleží na tom, zda jsou hodnoty a ideje
různých skupin lidí stejnorodé či unifikované, nýbrž na tom, o jaké hodnoty a ideje jde.
„Evropská ústava je
‘evropskou knihou’ myšlenek, kultur a snů, které reprezentují dnešní Evropu“,
říká velmi výstižně Jo Leinen, předseda ústavního výboru Evropského parlamentu.
Má pravdu. Jsou to však iracionální kolektivistické myšlenky stavějící na tom
nejhorším z evropského kulturního dědictví: na křesťanské víře, morálce
sebeobětování, na francouzské a německé filozofii kolektivismu. Ničím jiným než
implicitním apelem na obětování se ostatním totiž klišé „solidarita“, „sociální
soudržnost“, „sociální rovnost“, „sociální stát“, „sociální spravedlnost“ nebo
„sociální vyloučení“ nejsou. Přečtete si jakýkoli text či projev hájící
euroústavu, a s těmito absurdními slogany se setkáte v každé druhé
větě. Pojem „sociální“ ve všech uvedených spojeních nese jasný morální
imperativ a ztělesňuje kolektivistické pojetí člověka ve společnosti. Člověk
v kolektivistickém pojetí je jen odvozenou součástkou celku, skupiny,
nepodstatnou buňkou kolektivu. Životní úroveň člověka, a samotná jeho
existence, se automaticky stávají záležitostí a starostí „společnosti“, tj.
odpovědností a závazkem ostatních. Pojem „sociální“ v tomto kontextu
nevyjadřuje pomoc člověka člověku v nouzových, mimořádných situacích
(kterou samozřejmě každý rozumný člověk dle vlastního uvážení a možností
poskytne), nýbrž fundamentální a systematické přijetí odpovědnosti za život
ostatních lidí na úkor života vlastního. Pojmu „sociální“ se tak používá všude,
kde je správné použít pojmu socialistický.
S ním by však kolektivisté svou euroústavu veřejnosti těžko prodávali.
Tento pojem odsouvá vlastní racionální zájmy a vlastní potřeby člověka do
pozadí, důležité je to, co potřebují ostatní, kolektiv, národ, společnost. Jim
je třeba své hodnoty obětovat, kdykoli to potřebují. To je prý ušlechtilé. Jak
může být ušlechtilé dávat cokoli na první místo před vlastní život? Život nutně
a přirozeně vyžaduje hodnoty vlastním úsilím a pro svůj prospěch vytvářet
a užívat si jich, nikoli se jich vzdávat.
Hovoříme-li o
ústavě, musíme se především zastavit nad pojmem právo, protože funkcí
zákona a zvlášť ústavy je chránit právo. Pojem právo je snad nejvíce
překrucovaným a zneužívaným pojmem vůbec. Jeho pravým účelem je vymezení domény
individuální volby, do které nesmí nikdo z vnějšku násilím zasahovat. Logicky
mohou a musí existovat jen tři základní práva. Právo na život, svobodu a
majetek, přičemž to první přímo implikuje druhá dvě. Jsou vymezena negativně.
Právo na život říká, že nikdo nesmí iniciací násilí ohrožovat život člověka,
nikoli že ostatní jsou povinni zajistit člověku uchování jeho života. Právo
člověka na majetek znamená zákaz brát člověku majetek, který je jeho, nikoli
povinnost ostatních obětovat mu svůj majetek, protože ho prostě potřebuje.
Pozitivní nároková interpretace práva je křiklavým rozporem a je neslučitelná s
právem na majetek, na svobodu a v konečném důsledku s právem na život. Právo na
život, svobodu a majetek znamenají zákaz vměšování se kohokoli do individuální
volby, nikoli násilné donucení člověka k nějaké činnosti nebo poskytnutí služby
jiným. Právo „na něco“ znamená, že to „něco,“ co již mám, mi nikdo nesmí vzít, nikoli že něco, co nemám (nebo
nejsem schopen uchovat), mi někdo musí poskytnout. Pokud je právo na život
falešně interpretováno tak, že ostatní jsou (daňovým či jiným) násilím donuceni
zachovat nějakému jednotlivci život, v témže okamžiku je popřeno jejich právo na život.
Podle
kolektivistické filozofie má člověk mít „právo“ na vzdělání, práci, zdravotní
péči, bydlení apod. „Právo“ jednotlivce na vzdělání se interpretuje tak, že
ostatní lidé jsou donuceni obětovat svůj majetek, a financovat jiným nákup
jistého statku, v tomto případě vzdělávací služby. „Právo“ na práci se zase
chápe tak, že někdo je donucen nabídnout člověku zaměstnání. V obou případech
jde o flagrantní popření práva na majetek a tudíž práva na život těch, kdo jsou
donuceni k obětování svého majetku. Kolektivisté význam tohoto pojmu zneužili
prostě tak, že cokoli by si člověk přál mít, na to má údajně právo. Že hodnoty,
kterých si člověk cení, musí svou produktivní prací vytvořit a chováním si
zasloužit, že nepadají z nebe –
kolektivisté úplně ignorují. To, že člověk existuje, není žádná jeho zásluha.
To k získání nároku na hodnoty nestačí.
Základním smyslem
ústavního práva ve svobodné společnosti je minimalizovat možnost státu zneužít
svou donucovací sílu, tj. zabránit libovůli politického rozhodování. Ústava
samozřejmě zajišťuje vyváženou dělbu mocí jednotlivých pilířů a institucí
politického systému státu a vztahů mezi nimi. Zakotvuje i velmi důležité
technicko-procedurální aspekty, které jsou rozhodující pro zajištění
elementární politické stability státu. Avšak tím, co je primárním a
fundamentálním cílem ústavy, k jehož
dosažení jsou institucionální struktura státu a vzájemné vztahy jeho prvků
nástrojem, je vymezení vztahu státu
směrem k jednotlivci (občanu), tj. omezení
moci státu pouze na funkce sloužící k ochraně individuálních práv
jednotlivce. Ústavní právo má minimalizovat možnost zneužití státní síly k
iniciaci násilí. Vlivem rozmachu kolektivistické filozofie však postupně došlo
k tomu, že v moderních ústavách jsou zakotvena „práva“ na zdravotní péči,
vzdělání, sociální pomoc v nouzi a všechny ostatní nároky, které jsou dnes
daňoví poplatníci se státní pistolí u hlavy donuceni financovat.
Ústava již dávno
neplní svou klíčovou funkci, kvůli níž vznikla. Jestliže zničíte pojem právo,
zcela překroutíte jeho smysl a učiníte z něj gumovou nálepku, kterou lze
vztáhnout na všechno, co by se člověku zlíbilo mít, stává se ústava naopak
konečnou legální oporou ke gigantickému pošlapávání práv – ve jménu
„solidarity“ a „tradičních evropských hodnot“. Právní stát není takový, který
zákonem práva pošlapává, ale takový který je zákonem chrání.
K čemu je
článek euroústavy zakotvující právo na svobodu, když před ním a za ním jsou
články které právo na svobodu křiklavě popírají, když deklarují „právo“ na
vzdělání, na stanovení maximální přípustné pracovní doby, na sociální pomoc a
pomoc v oblasti bydlení, na obdržení
lékařské péče? K čemu je uznání práva vlastnit zákonně nabytý majetek,
užívat jej a nakládat s ním, když bezprostředně poté je ono právo do očí
bijícím způsobem popřeno hanebným konfiskačním dovětkem „s výjimkou veřejného
zájmu, v případech a za podmínek, které stanoví zákon?“ K čemu je takové
právo, které je stokrát popřeno v mnoha dalších „ekonomických“ kapitolách
euroústavy, jež stanovují bezpočet způsobů vměšování státu do svobodného
podnikání?
Takto může
s pojmem právo zacházet jen intelektuálně zbankrotovaná a morálně upadlá
kultura, nikoli ústava civilizované, svobodné společnosti. Zničení pojmu právo
je vrcholem pojmové a filozofické zkázy, která prostupuje celou západní
filozofií od Platóna přes Augustina, Kanta, Hegela až po Heideggera nebo
Hayeka. Tito a mnozí další myslitelé svými útoky na schopnost rozumového
lidského poznání nejvíce přispěli k rozšíření kolektivistického myšlení,
které člověka pojímá jako obětní zvíře „veřejného prospěchu“.
Ve vztahu
k individuálním právům člověka nepřináší ústava EU nic zásadně nového, co
by nebylo obsaženo v již existujících unijních smlouvách, směrnicích či
nařízeních, jimiž se stávající fungování EU řídí. Všem absurdním, ničivým a
ostudným regulacím však euroústava poskytuje mohutnou novou legální oporu, čímž
ještě více prohlubuje tragickou propast mezi právem a zákonem, mezi morálkou a
kolektivní subjektivistickou zvůlí demokracie, mezi dobrem a mylným projektem
zvaným „Evropská unie“.
Kdybychom přemýšleli o všech situacích a pokoušeli se domýšlet všechny důsledky nedokázali bychom toho moc udělat. Abychom se této v podstatě velmi náročné činnosti vyhnuli, jednáme často automaticky – naše jednání nevede vědomý rozum. Navíc často je člověk veden citem, vášní či emocemi. Naše cíle jsou často v posledku neracionální. Nebo jen proto, že je racionálně neobhájím, tak se jich mám vzát?
Měřítko racionality se s poznáním mění. Dokud nebyla objevena souvislost mezi rakovinou plic a kouřením tak, bychom o kouření mluvili jako o racionální činnosti k zvýšení osobního sobeckého štěstí a dnes víme, že ve skutečnosti je kouření proti životu tj. iracionální.
A co je na mém soukromém iracionálním jednání špatné, když je výsledkem mé svobodné volby? Navíc ne vždy existuje kriterium racionality, konečně měřítko racinality se mění s růstem poznání…
Pane Oslavo iracionality,
ta vaše otázka ukazuje jak nahlížíte na pojmy dobrý a špatný. Vy je automaticky vztahujete na to co vaše jednání způsobí ostatním. Jednání je dobré, když působí dobro ostatním, špatné, když naopak. Z toho vyvozujete, že Vaše soukromé jednání, které nijak nepostihne ostatní nemá žádný morální statut a nikdo by ho neměl hodnotit jako dobré nebo špatné.
To je tragický omyl.
To co by vás mělo primárně zajímat je to, co svým jednáním způsobíte sám sobě. K tomu morálka je, aby vás vedla na vaší cestě k dosažení osobního sobeckého štěstí. Když budete například kašlat na svoji práci, manželku atd., užívat drogy, vést promiskuitní život a podobně iracionálně se chovat, mě to nijak nepostihne – vás ano.
Morálka – etika je soubor principů, které říkají jak se máte chovat vy – pro váš život. Takže není nic jako svobodné soukromé chování, které nelze morálně hodnotit a nemůže na něm být nic špatného.
Soukromé jednání podle Vaší svobodné vůle může být racionální nebo iracionální, záleží na tom jaké konkrétně to soukromé jednání je. Na tak všeobecnou otázku se nedá odpovědět.
Objektivistická etika vyžaduje přemýšlet o konkrétních situacích a aplikovat na ně morální principy, nenabízí logické zkratky typu "Když jednáš racionálně, budeš automaticky jednat i správně", které by umožnily se přemýšlení vyhnout.
Měřítko racionality je v objektivismu zvoleno tak, aby se neměnilo s růstem Vašeho poznání:
"Morální dokonalost je nikdy neporušená racionalita – ne velikost vaší inteligence, ale úplné a neúnavné používání vaší mysli, ne rozsah vašich znalostí, ale přijetí rozumu jako absolutně platného vodítka" (Atlas Shrugged)
Kritériem racionality je realita, ne? Ta podle mě existuje vždy.
přeji Vám splnění Vášich snů, to je žití v takovém státě jaký si představujete,
Já jsem v takovém státě zil od poloviny roku 1970 do poloviny roku 1972, to je v Australia. Tehdy tam platilo ČLOVĚK NEMÁ PŘÁTELE JENOM ZNÁMÉ. A to jenom do doby kdy jsem jim užitečný a ni jsou užiteční mě. Dalšim pravidlem bylo Nevěř nikomu Ani Svým Přibuzným A Životním Partneru, Jsi Sám Pomož Si Sám. To jde do té doby dokud máte dobře placená zaměstnání, dokud můžete platit vysoké zdravotní a důchodové pojištění, dokud neomocníte.dlouhotrvajći chorobou. Potom se na Vás všichni vykašlou, a jste odkázán na pomocné organizace, které jsou zase odkázány na přispěvky. Ale solidarita s jinými, kteři se ocitli pouze a pouze ve špatném čase na špatném místě je dle Vás blbost, přičicí se vašemu zakladnímu pravidlu člověka – Buď Sobec, Nikomu Nic Nedej, Uživej Si Plně Co Si Nahrabal.
Jenom tak mimochodem, já jsem se jako Computer System Anylyst, měl vždy dobře. Ale přesto jsem ten idiot co pomáhání druhým považuje za základní povinnost člověka.
Ještě jednpu Vám přeji uskutečnění Vášeho snu. A potom ať se stanete nezaměstnaným, Vaše banka a pojištovna zkrachuje, a vy jste odkázán na solidaritu jiných.
Mylite se. Mohl bych psat a vysvetlovat hodiny a hodiny, vse uz bylo davno a mnohokrat vysvetleno. Zkuste zacit treba na https://www.aynrand.cz/view.php?cisloclanku=2003111701.
Zde je uryvek:
S: Vy byste tedy chudé a nemohoucí nechal umřít?
A: Vaše otázka ukazuje, jak zvrácený je váš pohled na člověka a svět kolem vás. Vidíte život člověka jako neustálou plavbu na záchranném člunu. Prvotní morální otázka pro člověka je podle vás nikoli to, jak má člověk vést svůj vlastní život, aby úspěšně jednal a dosahoval hodnot, nýbrž to, jak má neustále někomu pomáhat, neustále se obětovat pro ostatní. Chcete, aby nežil svůj vlastní nezávislý život a dle svého uvážení si volil s kým a jak bude jednat, chcete aby žil, či spíše přežíval skrze životy ostatních, dle jejich potřeb a přání. Pojem solidarita jste vy, socialisté, úplně zničili. Pro vás neznamená mimořádnou podporu někomu, kdo je v nouzi, ale systematické obětování se člověka ostatním. Bídu, nemohoucnost a volání o pomoc vidíte jako normální prostředí, v němž člověk žije. Lidi obecně chápete jako chudáky neschopné se spoléhat na sebe sama. Proto se vám systematické a nepřetržité organizování pomoci a vzájemné podporování se všech všemi jeví jako normální. Tak tomu ale není. Samozřejmě, že je normální, že čas od času se ten či onen jednotlivec může dostat do nějaké nouzové, zcela mimořádné situace. Takovou situací však není nemoc, ani stáří, ani ztráta zaměstnání, ani chudoba. Všechny tyto situace jsou běžné, normální a lze se na ně připravit (např. dobrovolné pojištění, úspory). Nezaměstnanost a chudobu lze navíc aktivním jednáním i ovlivnit. Za mimořádnou situaci nouze lze považovat právě to, co v rámci normální existence člověka je mimořádné: náhlé běsnění přírodního živlu (požár, povodeň ..), vážný úraz, nehoda, náhlé zdravotní selhání, apod.
Vy jste však dobrovolnou, autentickou humanitu a solidaritu zničili tím, že s pistolí v ruce nutíte každého člověka obětovat se každému člověku – kdykoli, neustále, systematicky. Přesně taková je podstata vaší státní „sociální politiky“, ať té aktivní (různé dávky či příspěvky) nebo pasivní („sociální“ daňové úlevy, odpočty, zvýhodnění, apod.)
Z čeho vyvozujete, že po odstranění vaší „sociální“ politiky by chudí umírali a nikdo by nikomu nikdy nepomohl? Člověk, který není schopen dobrovolně a na základě vlastního hodnocení pomoci v nouzi druhému, ač je toho fyzicky i finančně schopen, a bezcitně, cynicky a s nezájmem se obloukem vyhne komukoli, kdo se ocitl ve skutečné, mimořádné tísni, je lidskou zrůdou. Pochybuji, že takové je vaše pojetí člověka, a že to je důvodem, proč ho k obětování se ostatním nutíte. Důvod vaší „sociální“ politiky je zřejmě jinde. Zdá se, že vám totiž vůbec nejde o to, aby se v nouzi někomu pomohlo, nýbrž o to, abyste každého, kdo něčeho dosáhl, kdo má nějaký majetek, kdo je relativně bohatý, donutili obětovat svůj majetek, obětovat se komukoli. Nenávidíte úspěch a dobro za to, že jsou dobrem. To je pravá příčina, proč neustále hovoříte o solidaritě. Vaším skutečným cílem není pomáhat člověku, který to potřebuje a zaslouží si to, nýbrž sebrat majetek tomu, kdo ho má, protože ho má.
Tolik uryvek. Snad vas bude motivovat k dalsimu studiu, nebo alespon prispeje k tomu, abyste objektivistickou pozici neprekrucoval.
Uzitecny text. Kladne hodnotim take to, ze byl publikovan i na jinych serverech, a tudiz oslovil sirsi okruh ctenaru.