S T A N O V I S K O
k materiálu "Návrh reformy zdravotnictví"
předloženého MUDr. Miroslavem Mackem dne 24.10.1996
zpracoval: Jiří Kinkor Praha, 24.11. 1996
O b s a h
- I. Celkové hodnocení
- II. Filozofický kontext
- III. Zásadní koncepční omyly
- IV. Detailní poznámky k jednotlivým stranám
- V. Závěr – můj vlastní pozitivní návrh
Následující text není třeba číst celý. Pro pochopení podstaty celého hodnoceného materiálu a schopnost vyvodit hodnotící závěry bohatě postačují body I až III. Část IV slouží jako podrobný důkaz platnosti závěrů učiněných v části I a provádí čtenáře po jednotlivých stránkách materiálu. Část V je pokusem o velmi stručnou identifikaci základního směru, kterým se transformace zdravotnictví k velmi vzdálenému konečnému cíli může v soudobé společnosti o malý krůček přiblížit.
I. Celkové hodnocení
Materiál je téměř nečitelný. Je projevem úplné desintegrace myšlení. Chybí mu elementární myšlenková struktura, rozlišení podstatného od nepodstatného. Je chaotickým přeskakováním od jedné myšlenky k druhé mezi různými rovinami pojmové hierarchie (abstrakce) bez jakékoli relevantní souvislosti. Výsledkem je mnohonásobné opakování stejných myšlenek, kdy čtenář nemůže pochopit, jakým způsobem na sebe navazují co vyplývá z čeho. Ještě vážnější než absence myšlenkové hierarchie je naprostý pojmový chaos, časté používání vágních či úplně prázdných frází a absurdních kombinací pojmů do nic neříkajících vět.
Jako celek je předložený návrh cestou od stávajícího, vážně defektního systému k ještě horšímu regulačnímu zmatku. Je jednoznačně návratem zpět, přestože některé dílčí myšlenky, pokud by byly zařazeny do zcela jiného – tj. racionálního a principiálního – kontextu, by byly krokem ve správném směru. Návrh vede k výraznému utužení státní regulace a velmi se blíží k plnému centrálnímu plánování a přidělování v příkazové ekonomice se všemi katastrofálními důsledky, které nezbytně následují. Zdravotnictví v nabízené představě nemá nic společného se svobodnou společností a tržní ekonomikou. Filozofický kontext, do kterého je celá "reforma" zasazena, je totiž fundamentálně odlišný od kontextu svobodné společnosti a nutně vede k návrhu opatření a institucí, které neznamenají svobodnou a vzájemně výhodnou spolupráci jednotlivců, nýbrž iniciaci státního fyzického násilí vůči jednotlivcům pod falešným praporem "solidarity".
Návrh MUDr. Macka je v zásadním rozporu s racionálním filozofickým pojetím vztahu státu a jednotlivce. Nejen že se neopírá o základní principiální pilíře politické filozofie svobodné společnosti, ale z pojmového chaosu, který prezentuje, se zdá, že se vědomě neopírá o žádné principy. Je chaotickým tápáním bez jakéhokoli konzistentního myšlenkového ukotvení.
Návrh tudíž nemůže být ani výchozím bodem pro další diskuse, neboť v mentálním zmatku, který nabízí, není na čem stavět.
Návrh MUDr. Macka zásadně odmítám. Uplatnění tohoto návrhu – či jakékoli jeho dílčí modifikace – je další možnou iracionální cestou, jak pokračovat ve stávajícím trendu dlouhodobé státní devastace odvětví, které produkuje životně důležité služby.
II. Filozofický kontext
Filozofický kontext návrhu je zcela zřejmý. Je jím křiklavý kolektivismus. Na bezpočtu míst v materiálu se zřetelně ukazuje, že jednotlivec není chápán jako primární entita, nýbrž jako pokorný a porobený služebník absurdního ,veřejného prospěchu". Celý návrh se doslova utápí v kolektivistických sloganech a klišé, které budu podrobněji analyzovat níže.
Morálkou, jejímž nezbytným vyústěním v politice je kolektivismus, je altruismus. Obludným zneužitím pojmu "solidarita" (viz část III.), jakož i prostřednictvím řady dalších pojmových pastí, návrh implicitně obhajuje právě tuto altruistickou morálku. Je to morálka sebezapření a sebeobětování vlastních individuálních hodnot a vlastního života "veřejnému prospěchu", tj. ostatním lidem. Tato morálka je destruktivní, je v zásadním rozporu s lidským životem. Altruismus znamená nezištné sledování prospěchu ostatních. Podle tohoto morálního kodexu koná člověk dobro tehdy, jedná-li nikoli pro svůj vlastní prospěch. Ten má ignorovat v "zájmu společnosti". Konzistentní a principiální uplatnění altruismu znamená obětování vlastního života – smrt.
Altruismus znamená nehodnotit ostatní podle toho, zda jsou dobrem či zlem, zda parazitují na ostatních či produkují ve spolupráci a směně s ostatními. Altruismus znamená pro jednotlivce nutnost totálního ignorování morálního statusu ostatních lidí a obětování vlastních hodnot a štěstí ostatním včetně všech parazitů.
Nezávislé individuální hodnocení ostatních a zjištění, zda si zasluhují, aby jim bylo pomoženo, není altruismem. Je racionálním egoismem. Protože ostatní lidé mohou být pro život jednotlivce dobrem nebo zlem, musí je hodnotit podle toho, jak se chovají – ve svém vlastním životním zájmu.
Altruismus znamená rezignaci na vlastní život. Znamená požadavek obětování se ostatním a obětování ostatních sobě. Přesně tato etika obětování se všech všem je ztělesněna v kolektivistickém pojetí společnosti jako primární entity – jakéhosi komplexního "organismu", jehož odvozené součástky – jednotlivci – nejsou separátními entitami plně odpovědnými za svůj vlastní život. Společnost, národ, či jiná skupina má podle kolektivismu své vlastní cíle, hodnoty a zájmy, kterým jsou individuální zájmy podřízeny. Nositelem těchto "veřejných" či "společenských" zájmů a preferencí je stát. "Veřejný prospěch" či jeho četné ekvivalenty ("veřejné blaho", "společenský prospěch", "obecné dobro", "veřejný zájem" apod.) jsou absurdní, bezobsažné pojmy. Prospěch mohou mít pouze jednotlivci nikoli společnost či veřejnost. Pojem "veřejný prospěch" nelze nijak odvodit z reality. Je to pouze prázdný zvuk, kterým se dnes obhajuje jakkoli absurdní chování člověka.
Jak jsou obecné kolektivistické ideje aplikovány na zdravotnictví? Stát má uplatňovat tzv. zdravotní politiku. Pod touto frází se však skrývá iniciace násilí vůči daňovým poplatníkům, pacientům, lékařům, manažerům a dalším. Podstatu státu – jako fyzického násilí – autor materiálu zcela ignoruje. Stát je a musí být násilím, má-li mít smysl. Jde však o to, kdy je racionální a morální fyzické násilí proti člověku použít. Fyzické násilí paralyzuje funkci lidského rozumu a proto použití násilí vůči člověku je racionální pouze v jediném případě. A to tehdy, je-li takové násilí sebeobranou vůči iniciaci násilí. Právě tato funkce objektivní sebeobrany je jediná racionální a morální funkce státu.
Pod hrozbou státního násilí se všechny subjekty v odvětví zdravotnictví musí podřizovat nesmyslným byrokratickým metodikám a standardům, schváleným vzdělávacím programům, "informačním potřebám systému", "celospolečenské alokaci zdrojů", investičním záměrům v rámci "zdravotnické infrastruktury" apod.
Jakého systému, jaké infrastruktury, jakých zdrojů? Cožpak jednotlivec poskytuje zdravotnickou službu pro blaho nějakého systému nebo blaho společnosti? Cožpak je odvozenou součástkou nějakého systému? Cožpak majetek jednotlivců je nějakým "zdrojem společnosti"? Nikoli.
Vlastní život je cílem a nejvyšší hodnotou jednotlivce. Kdo toto popírá, bezděky se dopouští monstrózní kontradikce. Racionální člověk se vzdělává, pracuje a poskytuje službu na základě svého racionálního úsudku a ve svém vlastním zájmu. Pacient ji ve svém vlastním zájmu dobrovolně přijímá či nepřijímá. Pokud nechtějí dělat to, co není v jejich zájmu, nebo co nepovažují za hodnotu, je absurdní, aby je k tomu někdo fyzickým násilím nutil. Stát není od toho, aby jednotlivce násilím nutil k racionalitě. Stát není odpovědný za život jednotlivců. Jeho funkcí je pouze bránit iniciaci násilí. Pokud iracionalita člověka nemá podobu iniciace násilí vůči ostatním, není morální, aby stát násilím zasahoval. Racionality lze dosáhnout pouze na základě vlastní dobrovolné volby. "Vynucená racionalita" je kontradikce v termínech.
Zdravotník – jako každý člověk – potřebuje ke svému životu hodnoty. Specializuje se na produkci jistého typu hodnot a ty směňuje s ostatními za jiné hodnoty – prostřednictvím peněz. Není sebemenší důvod, proč by zdravotnictví mělo být pojímáno jinak než směna hodnot. V daném případě navíc hodnot životně důležitých. O to více absurdní je, že uplatnění racionálního úsudku zdravotníka brání státní násilí.
Stát má podle materiálu údajně garantovat "síť zdravotnických služeb". Jednotlivcům tedy není dovoleno racionálně směňovat zdravotnické služby na základě vzájemné výhodnosti. To by se asi považovalo za "nehumánní". Humánní je tedy státní násilí vůči nevinnému člověku?
Zdravotníci jsou v hodnoceném materiálu chápáni jako součástky nějakého systému s jedním společným cílem – "blahem společnosti". Nic takového neexistuje, žádný společný cíl společnosti neexistuje a logicky nemůže existovat. Zdravotníci, stejně jako pacienti, jednotlivci ve všech svých životních rolích a profesích jednají každý jednotlivě ve svém vlastním zájmu a za svůj život a jakékoli své rozhodnutí jsou odpovědni oni sami, nikoli stát. Nic na tom nemění skutečnost, že racionální lidé dosahují svých individuálních cílů ve spolupráci s ostatními.
Materiál sice uvažuje se soukromým sektorem ve zdravotnictví, avšak soukromou iniciativu jednotlivců a trh považuje za "nástroj", který je v rukou vyšší moci (společnosti) a ta rozhodne, zda-li jej pro své "společenské cíle" využije či nikoli. Společnost je jasně chápána jako primární entita, "dovolující" svým členům směňovat si hodnoty a přispívat k "společenskému prospěchu".
Celý materiál kolektivistické pojetí zdravotnictví zřetelně obhajuje a všechny konkrétní návrhy, které v jednotlivých pasážích přináší, jsou evidentní implikací obecného, filozofické myšlenky obsahujícího úvodu. Mé detailní připomínky, které uvedu k jednotlivým stranám, jsou samozřejmě odrazem mého fundamentálního nesouhlasu s kolektivistickou filozofií. Tato filozofie je v nesmiřitelném rozporu s lidským životem, protože jednotlivci upírá svobodně uplatňovat závěry svého rozumu (nikoli arbitrárních vrtochů), který je klíčovým nástrojem jeho přežití.
Než přejdeme k jednotlivým stránkám návrhu, považuji za důležité věnovat zvýšenou pozornost několika klíčovým koncepčním omylům, které bude vhodné diskutovat samostatně v následující části.
III. Zásadní koncepční omyly
Solidarita
Nejdůležitějším pojmovým omylem, na kterém je celá obhajoba státní regulace zdravotnictví postavena, je poukaz na "solidaritu". Státní zásah je údajně projevem a zárukou "solidarity" mezi mladými a starými, mezi zdravými a nemocnými, bohatými a chudými atd. Taková argumentace je zcela nesmyslná. Cožpak věk, zdravotní stav nebo majetková situace jsou samy o sobě důvodem k nějaké solidaritě? Proč?
Člověk se během svého života musí předem připravovat (zejména finančně) na složité životní situace. Je to nevyhnutelně jeho odpovědnost za svůj život. Má k tomu tři základní nástroje, které musí od začátku svého dospělého života kombinovat: vlastní práce, úspory a pojištění (nikoli zdanění, které se dnes absurdně nazývá "povinným pojištěním").
Solidarita znamená jednorázovou pomoc v nějaké mimořádné životní situaci či tísni, kdy člověku hrozí nebezpečí či smrt (úraz, zdravotní selhání, přírodní katastrofa, požár, apod.). Solidarita je zásadně dobrovolně vyjádřeným vztahem. Solidarita vynucená fyzickým (státním) násilím je obludným rozporem pojmů. To není solidarita, nýbrž nemorální násilí vůči nevinnému člověku.
Všeobecné zneužívání pojmu "solidarita" v souvislosti se státní sociální politikou spočívá zaprvé v tom, že tento pojem nelze se státem vůbec spojovat, protože solidarita obsahuje jako svůj základní znak dobrovolnost, kdežto jedním z definičních znaků státu je násilí. Pokus o spojování solidarity se státem je křiklavým rozporem. Je zcela evidentní, že kolem moderní interpretace pojmu solidarita se odehrává ještě další a snad ještě hlubší zmatení. Ti, kdo obhajují "povinnou solidaritu", k níž má pravá solidarita údajně být jen doplňkem, se totiž nezřídka odvolávají na svou obavu, že dobrovolná solidarita – kdyby byla ponechána sama o sobě – by nedosáhla "potřebných rozměrů". Potřebných pro koho? To je otázka, na kterou zcela falešně odpovídají, když tvrdí, že pro obdarovávané. Koncept solidarita totiž vůbec neoznačuje potřebu obdarovávaného. Je výrazem potřeby dobrovolného dárce někomu konkrétnímu pomoci. Je to vlastní zájem, cíl či potřeba dárce. Jen on a nikdo jiný hodnotí, co si obdarovávaný podle něj zaslouží. V okamžiku, kdy by "potřebná solidarita" měla znamenat potřebu obdarovávaného a nikoli darujícího, darující přestává být darujícím a stává se obětním zvířetem, protože se nemá řídit svým racionálním hodnocením svého okolí ve svém vlastním existenčním zájmu, nýbrž požadavky a představami jiných. Protože klíčem k přežití člověka je jeho vlastní rozum a hodnocení, znamená spoléhání na hodnocení jiných rezignaci na svůj vlastní život. Ti, kdo tvrdí, že míru solidarity má určovat míra potřeb obdarovávaných, vlastně říkají, že dárci mají ignorovat svůj vlastní život. To je pravým obsahem "vznešené" morálky altruismu ztělesněné v kolektivizovaném zdravotnictví.
Rovnost přístupu
Tento pojmový chyták je velmi průhledný. Je postaven na záměrně dvojznačné interpretaci. Rovnost lidí ve vztahu ke státu může být racionálně interpretována pouze jako rovnost před zákonem, čímž se myslí ta skutečnost, že práva a zákon platí pro každého člověka stejně a nesmí diskriminovat mezi jednotlivci podle jejich nepodstatných charakteristik. Nic takového jako "právo na zdravotní péči" neexistuje, protože pojem právo znamená absenci iniciace násilí. Existuje pouze právo na život, svobodu a majetek. Tzv. "právo člověka na zdravotní péči" křiklavě popírá právo jiného člověka na majetek a tedy na život. Je hrubým zneužitím pojmu právo.
"Rovnost přístupu" ke službám, což je chybná altruisticko-kolektivistická interpretace, zcela ignoruje, že hodnoty musí někdo produkovat a že je produkuje a směňuje nikoli pro absurdní "veřejné blaho" nýbrž proto, aby za ně získal jiné hodnoty. Kdo neprodukuje a činí si nárok na spotřebu cizího majetku mimo rámec svobodné směny, parazituje. Takový člověk žádný nárok na přístup k hodnotám, které druzí produkují, mít nemůže.
Selhání trhu
Touto absurdní myšlenkou obhajovanou zejména ekonomy je materiál plně a zřetelně ovlivněn. Je to výsledek pojmového zmatení šířené zejména moderní ekonomií, zejména tzv. ekonomií blahobytu. Slogan "selhání trhu", který infikuje nové a nové generace ekonomů a široké veřejnosti, je tím nejhorším plodem, který kdy vyplynul z ekonomie a je ukázkou hloubky zmatení, které panuje v diskusi o společenských otázkách.Trh neselhává a selhat nemůže. ,Selhání trhu" je totiž rozpor v termínech.
Trh selhat nemůže, protože obsahem pojmu trh je svoboda směny, nikoli existence nějaké konkrétní směny. Neuskuteční-li se nějaká směna, protože není co směňovat (nikdo daný statek neprodukuje), nebo proto, že potenciální strany obchodu nemají o daný typ obchodu zájem, nebyla svoboda směny nijak narušena. Trh nijak "neselhal". Intervenuje-li někdo do směny násilím (např. stát), přestává být směna svobodnou směnou a pojem trh nelze vůbec aplikovat – trh absentuje a nikoli "selhává".
Odvolávka na zahraničí
Zdravotnictví by mělo vypadat tak a tak, protože v zahraničí mají takový či takový model. V zahraniční vlády také silně regulují, tak my budeme také regulovat.
Jde o typickou moderní argumentaci s odvolávkou na autoritu, prostřednictvím které se u nás přijímají stejně absurdní kolektivistické zákony jako v zahraničí. Odvolávka na autoritu je logicky jasně neplatným argumentem. Je ubohým mentálním únikem, vyhnutím se nezbytnosti vlastního rozumového úsudku, který nesmí brát ohled na to, kdo co kde dělá nebo dělal a co si o tom myslí ostatní.
Poměr k HDP
Absence racionálních argumentů se v diskusi o zdravotnictví často nahrazuje globálním poukazováním na poměr celkových výdajů (soukromých i veřejných) v daném odvětví k hrubému domácímu produktu. Výsledná relace se poté mezinárodně porovná, z čehož se vyvodí, že "společnost" vydává např. na zdravotnictví příliš mnoho nebo příliš málo podle toho, jak se domácí poměr odchyluje od světového trendu. Iracionalita některých diskutérů jde až tak daleko, že míra zjištěné odchylky se někdy dokonce prezentuje jako důvod problémů v daném odvětví. Celkové náklady na zdravotnické služby by měly prý být ,adekvátní ekonomické úrovni země".
Stát násilím vede a motivuje všechny subjekty ve zdravotnictví k iracionálnímu chování. O sumě peněz, které tímto absurdním socialistickým bludištěm protékají, pak stát nakonec usoudí, že by měla být nějakou "adekvátní" proporcí HDP či "ekonomické úrovně země". Napadá mě, zda-li bychom také neměli zkoumat, kolik procent HDP vydáváme na spotřebu banánů, bačkor, personálních počítačů nebo divadelních představení? Kdybychom provedli mezinárodní srovnání, možná bychom z hrůzou zjistili, že některého z těchto statků poptáváme v poměru k HDP "příliš málo". Neměl by stát nějak zakročit, aby se tento poměr "zlepšil"?
Zeptejme se nyní vážně. Proč by se měl vůbec někdo starat o nějaké HDP a absurdními "adekvátními" poměry k HDP, když tento poměr je jen nezamýšlenou a pro racionální individualistickou společnost zcela irelevantní agregátní výslednicí svobodného rozhodování spotřebitelů a producentů zdravotnických služeb? Mnozí stát vidí v roli vševědoucího arbitra, který nejen že ví, v jaké části metru zvaného HDP by se měla pohybovat ryska zdravotnictví, ale – a to je mnohem horší – dokonce se tváří, že takovou rysku je třeba vůbec kreslit a její polohu nějak kolektivně ovlivňovat. Ve skutečnosti takovou rysku nikdo nepotřebuje. Ona je totiž nikým nezamýšlenou agregátní výslednicí našeho chování, nikoli kriteriem či cílem, jemuž bychom se měli podřizovat. Chceme-li nalézt příčiny problémů našeho zdravotnictví či jiných odvětví, rozhodně je nehledejme v "poměrech k HDP".
Decentralizace
Veřejná moc by prý měla být decentralizována. To se dnes považuje ve vztahu státu a jednotlivce za hlavní problém. I v tomto materiálu se volá po decentralizaci – tentokrát v rámci veřejného zdravotnictví. Materiál se výslovně hlásí k vytvoření VÚSC.
Tyranie vlády místní či regionální se máme tedy obávat méně než tyranie vlády ústřední. V pojmovém chaosu, který nás obklopuje, snad ani nemůže překvapit neschopnost "decentralizačních bojovníků" rozpoznat, že pramenem většiny zla kolem nás je převládající filozofie kolektivismu, která řadu ryze individuálních záležitostí vnímá z hlediska neexistujících "cílů společnosti". Kolektivisté nás neustále upozorňují na nebezpečí centralizované vlády, nikoli vlády jako takové(fyzického násilí) – v těch oblastech lidských záležitostí, kde vláda nemá co dělat. Chtějí decentralizaci tam, kde je zoufale potřeba deregulace. O deregulaci těch odvětví či aktivit, jejichž ,správu" by regionům tak rádi svěřili, se však vůbec nezmiňují.
Místo toho, aby vyjmenovali ty záležitosti, které do domény žádného politického rozhodování vůbec nepatří (včetně zdravotnictví) a které bychom z ní tedy měli vyjmout, spatřují zažehnání nebezpečí v tom, že politické rozhodování přesuneme z centra dolů (prý "blíže občanovi"). Jinými slovy: máme být rádi, že své individuální cíle už nebudeme muset obětovat pod hrozbou fyzického násilí centra, ale už "jen" fyzického násilí diktovaného politikou regionů.
Podpora konkurence
Další nebezpečné pojmové zmatení pěstované a šířené ekonomií, jehož je hodnocený materiál rovněž obětí. Jediným racionálním a morálním pravidlem hospodářské soutěže musí být absence násilí. Hospodářská soutěž (konkurence) není fantastický nereálný model "dokonalé" konkurence, který ekonomie používá jako analytického nástroje, nýbrž reálný proces dobrovolné směny na základě svobodného aktivního vyhledávání informací a využívání příležitostí. Omezovat ekonomické subjekty v dobrovolném získávání (resp. maximalizaci) pozic na trhu, v dobrovolném fúzování, v uzavírání cenových či jakýchkoli jiných dohod, atd. znamená nikoli "chránit" nýbrž fyzickým násilím ničit hospodářskou soutěž, omezovat dobrovolnou směnu, omezovat svobodu. "Státní podpora konkurence" je řvavá kontradikce v termínech.
Proces konkurence nemůže nefungovat. Může pouze absentovat, a to jedině tehdy, je-li do něj zasahováno násilím – včetně státního.
Ekonomové oslepení kolektivismem tzv. ekonomie blahobytu možná namítnou, že jejich teorie přece poskytují k takovému státnímu násilí argumenty. Budou argumentovat iracionálními pojmem "společenské optimality", "selháním trhu" apod. Dochází zde k zásadnímu omylu hlavního proudu ekonomie, díky kterému se ekonomie pokouší ospravedlnit úlohu státu jako tvůrce "pravidel hospodářské soutěže" a dozorce nad jejich dodržováním v rámci tzv. "alokace společenských zdrojů".
V rámci jakkoli etatizovaného zdravotnictví – natož tak silně regulovaného jak se navrhuje – nemůže být o nějaké konkurenci zdravotnických zařízení nebo "pojišťoven" (které pojišťovnami nejsou) vůbec řeč. Pojem konkurence nelze na odvětví regulované státem vůbec aplikovat.
IV. Detailní poznámky k jednotlivým stranám
Strany 1-7 materiálu obsahují obecnou filozofii návrhu reformy. Zbytek materiálu je konkretizací obecných myšlenek. Protože obecná filozofie návrhu je fundamentálně chybná a falešná, jsou i konkrétnější myšlenky a návrhy opatření nutně falešné. Je velmi nesnadné uvádět konkrétní námitky ke každé konkrétní myšlence, když se přitom okamžitě musím odvolávat na obecné racionální principy, které hájím v zásadní polemice s altruisticko-kolektivistickým pojetím společnosti, na kterém je postaven celý kritizovaný materiál. Od strany 7 dále (v kritizovaném materiálu) se tedy často omezím už jen na krátké citace a velmi krátké reakce, aniž bych se znovu a znovu opakoval.
Předem upozorňuji, že všechny citáty jsem pečlivě vybral tak, aby jejich význam a podstata myšlenek v nich obsažených nebyly ani v nejmenším nijak ovlivněny či zkresleny izolováním citátu od kontextu. Tudíž se předem zásadně ohrazuji vůči případné laciné námitce, že cituji "vytrženě z kontextu", a proto mé závěry jsou chybné. Taková námitka je logicky neplatná a odmítám ji.
Citované pasáže z hodnoceného materiálu jsou uvedeny v uvozovkách a jsou od mého vlastního komentáře, který za citací vždy bezprostředně následuje, odlišeny menším písmem.
str. 1
" ... zvětšující se prostor mezi morálním imperativem na přetrvávající solidaritu na straně jedné a fiskálním imperativem na nutnou kontrolu výdajů je hlavní hybnou silou všech reformních snah ve světě ..."
Pokud materiál toto uvádí, není to jen konstatování situace ve světě, je to jednoznačně přihlášení se k názoru, že násilím vynucená "solidarita" je v zásadě dobrem a že díky tomuto dobru vzniká – jako nevyhnutelný efekt – fiskální napětí. Tento názor je chybný. Násilím vynucená "solidarita" je morálním imperativem – je imperativem altruistické morálky, která je v zásadním rozporu s lidským životem. Nebezpečný nárůst fiskálních výdajů na zdravotnictví je pouhým důsledkem etatizace zdravotnictví.
" ... transformovat zdravotní politiku tak, aby financování zdravotních služeb bylo co nejefektivnější při zachování co největší rovnosti přístupu k jejich konsumaci ... "
Co je standardem oné efektivnosti? Nějaký poměr výdajů k HDP? Co to je rovnost přístupu? Cožpak se někomu zakazuje "přístup" k dobrovolné směně? Cožpak zde jde vůbec o nějaký přístup k něčemu? Nikoli, je zde o to, že zdravotní služba je hodnota, kterou je možno směňovat za hodnotu. Nikoli mít k ní přístup za nic. Hodnoty je třeba před konzumací produkovat a směňovat. Nikoli jen konzumovat a zbytek ignorovat. Žádný jiný přístup k hodnotám v racionální společnosti neexistuje.
"Zdravotní služby ... jsou zrcadlem hluboce zakořeněných sociálních a kulturních expektací občanů jako celku... v Evropě je velmi obtížné nahlížet na jakékoli zdravotní služby jako na zboží, které je možno prodávat a kupovat na volném trhu." (zvýraznil J.K.)
To, že je názor hluboce zakořeněn, neznamená, že je správný a racionální. V Evropě, které dominuje kolektivistická mentalita po celé 20. století, je skutečně obtížné nemít kolektivistické názory. Tento materiál však má být o tom, co je racionální, a nikoli o tom, co je v Evropě nebo jinde obvyklé. To je naprosto neplatný argument (tzv. odvolávka na autoritu). Zdravotní služby musí předmětem koupě a prodeje, jako všechny ostatní hodnoty, které jsou předmětem směny.
Na stejné straně se dále hovoří o zdravotnických faktorech, o schopnosti národní ekonomiky uspět v konkurenčním prostředí o stárnutí populace a tlaku lékařů na zavádění nejnovějších poznatků a technologií. Tyto všechny faktory jsou považovány za kontext reformy zdravotní péče.
Jde o zásadní omyl. V diskusi o transformaci zdravotnictví se totiž pomíjí primární otázka, zda vůbec stát má do zdravotnictví zasahovat, což je otázka, pro jejíž odpovězení jsou všechny v předchozím odstavci jmenované faktory zcela irelevantní.
" ... k tomu všemu je nutné připomenout nedostatečné rozdělování kapitálových zdrojů či nekvalitní management na všech úrovních."
Jaké rozdělování zdrojů? Cožpak ve zdravotnictví jde o nějaké rozdělování zdrojů? Koho jsou ony "zdroje"? Příjmy jednotlivců, ze kterých se násilím odčerpávají peníze pro kolektivizované zdravotnictví, jsou nějakými "zdroji společnosti", které mají být rozdělovány? To nás nezajímá, čí ty či ony peníze jsou a že ten či onen člověk je získal svou prací?
Tvrzení, že zdravotní management je nekvalitní, je velmi silné. Kde jsou důkazy, že tomu je tak ve všech zařízeních nebo dokonce alespoň ve většině? Navíc, proč by měl být management nějak vysoce kvalitní, když jeho činnost je do značné míry paralyzována státní regulací?
" ... ze všech těchto faktorů vyplývá ... že ačkoli zdravotní péče má mít za následek zlepšení zdravotního stavu, ve skutečnosti má na zdravotní stav jen omezený vliv."
Ze zmateně pojatého kontextu, který jsem kritizoval výše, vůbec tento závěr, ať je sám o sobě správný či nikoli, neplyne. Ačkoli je citované tvrzení správné, rozhodně z něj nevyplývá nic, co by ospravedlnilo existenci státních zásahů do zdravotnictví.
str. 2
Růst podílu zdravotních výdajů na HDP je bezcennou informací, v racionální společnosti, kde neexistuje socializované zdravotnictví, jde o zcela irelevantní statistiku.
" ... rostl nepřiměřeně ekonomickým možnostem České republiky"
Co to jsou "možnosti republiky"? To je absurdní kolektivistické vnímání světa. Možnosti nemá žádný kolektiv nýbrž každý jednotlivec, a o tom, co je pro něj přiměřené či nikoli, musí rozhodovat on sám ve svém vlastním zájmu a nikoli "společnost"!
" ... navíc k těmto omezeným ekonomickým možnostem se nepřiměřeně rychle zvyšoval frekvenční a hlavně kvalitativní rozsah zdravotní péče."
Opět "omezené možnosti". Koho? Bohatých a úspěšných lidí? Nebo možnosti těchto produktivních lidí tolerovat státní násilí, které jim odebírá jejich majetek, aby se o něm poté řeklo, že je to "zdroj společnosti vynaložený na zdravotnictví"?
str. 3
" ... otevíráním se nůžek mezi ekonomickými možnostmi a trvale rostoucí spotřebou a kvalitou zdravotnických služeb a stagnující či snižující se produktivitou práce ... postupně narostlo dlouhodobé zadlužení zdravotních pojišťoven ... a ... poskytovatelů ...".
Takže chronické systémové problémy jsou důsledkem "omezených ekonomických možností země"? A není to náhodou úplně jinak? Nejsou náhodou jasným důsledkem hluboké etatizace zdravotnictví a onoho regulačního chaosu (zejména absurdního bodového systému), který dnes vidíme a který dlouhodobě devastuje celé odvětví zdravotnictví?
Materiál pak pokračuje vyjmenováním řady důvodů, které údajně vedly , k disproporci mezi ekonomickými možnostmi a skutečnou spotřebou". U drtivé většiny z nich vidí problém v nedostatečné či špatné státní regulaci. Všechny důvody, které uvádí, jsou zřejmými důsledky státní regulace, nikoli nějakými nezávislými primárními příčinami, kvůli kterým je třeba zavádět ještě více regulace..
str. 4
"Pokud tedy nechceme skokově zvýšit podíl hrubého domácího produktu vkládaný do takto nedostatečně regulovaného systému zdravotnictví, zbývají pouze dvě možnosti: co nejrychleji zefektivnit využití finančních prostředků plynoucích do zdravotnictví nebo regulovat nadbytečný rozsah frekvence zdravotní péče, nejlépe však obojí." (zvýraznil J.K.)
Takže ani zmínka a tušení toho, že by příčinou všech problému mohla být existence státní regulace jako takové. Státní násilí, které paralyzuje lidské myšlení a jednání, je zcela ignorováno. Jediné co materiál vidí, jsou "společenské zdroje" a bezcenné makroagregáty typu HDP, nikoli jednotlivce sledující své vlastní zájmy a životy a nakládající se svým vlastním majetkem.
Podle materiálu je třeba mít regulační "instrumentárium", kterým se má "včasně a efektivně regulovat přitahovat a popouštět – a to v závislosti na množství finančních prostředků v systému …". Takže zdravotnictví má být jakousi jednou velkou firmou, v jejímž čele sedí manažer (stát), který – v zájmu "společenského blaha" – popouští a přitahuje uzdu jednotlivým podřízeným elementům – tj. jednotlivcům.
To je řvavý kolektivismus.
str. 5
"Populární schéma stát versus trh je v praxi mnohem víc komplikovanější neboť neexistuje jednoduchý koncept, jak použít trh v systému zdravotní péče." (zvýraznil J.K.)
Nic není "komplikovanější" na trhu ve zdravotnictví než v jiných odvětvích. Trh je svobodná směna a zdravotnictví je produkce a směna hodnot. Produkce a směna hodnot může být racionální jen tehdy, je-li svobodná. Jednoduchý koncept trhu ve zdravotnictví existuje. Bohužel nebyl nikdy uplatněn. Je to trh bez ničivé státní regulace fungující v racionálním egoistickém zájmu jednotlivých účastníků. Je však neslučitelný s destruktivní altruisticko-kolektivistickou morálkou, kterou jsou vedeny všechny myšlenky hodnoceného materiálu. Trh ve zdravotnictví samozřejmě nevylučuje první pomoc, kterou si racionální lidé samozřejmě dobrovolně poskytují – bez ohledu na majetnost postiženého. Neznamená však žádné "právo" na zdravotní péči. Svobodní lidé umí být velkorysí a autenticky solidární. Odpovědnost za uchování vlastního života však musí ležet na každém jednotlivci.
Život není neustálá plavba na záchranném člunu. Kdyby jí byl, lidský druh by dávno vyhynul.
"V praxi to znamená činit řadu menších rozhodnutí a nikoli strategické rozhodnutí trh či stát... rozhodování tedy musí slučovat prvky obou modelů - zvyšující se užívání tržních principů v přetrvávajícím veřejném sektoru ... i zde (ve zdravotnictví - pozn. J.K) se posunuje názor od původního systému příkazů a kontrol k novým, na tržních principech a pobídkových stimulech založených metodách. ... Tržní principy by měly být používány uvážlivě ... pro čistý trh je při distribuci sociálního zboží jako je zdravotní péče poměrně malý prostor." (zvýraznil J.K.)
Tato rétorika svědčí o naprostém nepochopení pojmů trh a stát. Co to je "čistý trh"? Trh buď je, nebo není. Žádný nečistý trh neexistuje. Jak může někdo vyslovit takový nesmysl, že "tržní princip" může být součástí veřejného sektoru! Tržní princip je princip absence násilí (svoboda směny), zatímco veřejný sektor ve zdravotnictví znamená právě – a nutně z definice – iniciaci násilí. To jsou nesmiřitelné protiklady.
Hodnocený materiál navíc rozhodně není postaven na zvyšujícím se "využívání tržních principů" nýbrž na utužování regulačního násilí.
Strategické principiální rozhodnutí uplatněné v návrhu je stát, který jen tu a tam "dovolí" lidem ve zdravotnictví chovat se podle svého vlastního úsudku a ve svém vlastním zájmu. Co to je za posun v názorech – od "příkazu" k "regulaci" a k "pobídkovému stimulu"? To žádný posun není. To je stále násilí.
Str. 6
"Pokud se týká tržních principů, ty nevyžadují méně vlivu státu, ale jiný vliv státu - úspěšně působí tržní principy tam, kde stát jen dohlíží na dodržování jejich limitací jednotlivými účastníky trhu." (zvýraznil J.K.)
Neuvěřitelně zmatený a rozporuplný způsob vyjadřování. Takže ve zdravotnictví pouze změníme formu státního fyzického násilí. Samo násilí odstraňovat nemusíme?! Jen se bude "dohlížet" na účastníky "trhu" (se státní pistolí u hlavy)!
"Decentralizace je hlavní zásadou reformy zdravotnictví ve většině evropských zemí ... vtahuje občany do rozhodovacího procesu ... redukuje nerovnost zdravotní péče ... vyžaduje sociální a kulturní prostředí : .... ideologickou jistotu při provádění úkolů a schopnost vypořádávat se s různými interpretacemi problémů."
Takže to, co dělají evropské země je standard správnosti? Nikoli. Je třeba vtahovat občany do politického rozhodování? Nikoli. Je třeba je od politického rozhodování (násilí) osvobodit. Místo decentralizace potřebujeme deregulaci.
Co to je ona ideologická jistota? To je destruktivní morálka altruismu, která by měla mít podobu státního biče nad každým, kdo by chtěl sledovat svůj vlastní život a své vlastní hodnoty a kdo by odmítal obětovat se ostatním včetně parazitů.
"Privatizace je vrcholná forma decentralizace nahrazením veřejné autority soukromou firmou."
Privatizace je decentralizací? Co to je za nesmysl? Co to je za pojmový zmatek? Soukromá firma – jako nejvyšší stadium decentralizace? Cožpak se nechápe, že soukromá firma je přesným opakem veřejné sféry, a nikoli nějakým "dovedením decentralizace do konce"?
"Nevýhoda privatizace je ovšem zřejmá : tlak soukromých majitelů na návratnost investic může lehce způsobit narušení sociálního charakteru zdravotních služeb a diskriminaci skupin obyvatel ... pokud by tedy privatizace neměla narušit solidární zdravotní politiku. Musí být doprovázena silnými centrálními regulačními prvky." (zvýraznil J.K.)
Altruismus, kolektivismus, zmatek v pojmech. Co to je "sociální charakter" služeb? O jaké "diskriminaci" se hovoří? Jde o záměrné zneužívání pojmů k obhajobě destruktivní altruistické morálky.
Str. 7
"Tradiční veřejné zdravotní služby se týkaly těch, kteří stáli na okraji společnosti - chudých, chronicky nemocných a invalidních. Dnes je nutno tyto služby orientovat na co nejširší proud občanů ..."
Takže altruismu bylo tradičně málo, dnes je potřeba obětovat vlastní život pro "blaho společnosti" ještě více!
"Nedostatek zdrojů (ve zdravotnictví - J.K.)... Příjmy lze řešit přesunem z jiných oblastí veřejných výdajů nebo zvýšením daní ... výdaje lze kontrolovat a omezovat jak na straně nabídky a poptávky ..."
Zdrojů koho? Společnosti? Výdaje koho? Společnosti? Zdravotnictví nemá žádné zdroje. Pouze jednotlivci je mají jako svůj vlastní majetek, dokud jim ho stát násilím nevezme.
" ... zavedení celkového rozpočtu a rozpočtů ... které vycházejí z věcných a personálních limitů systému."
.
"Systém" žádné "limity" nemá. Pouze jednotlivci mají své omezené příjmy. Zdravotnictví není žádným "systémem" s řídícím centrem!
Str. 8
"... užití spoluúčasti ... nepatří mezi silné regulační nástroje ani nezpůsobuje zefektivnění systému .."
Tzv. spoluúčast je především z principu absurdní koncept, protože implicitně spočívá na chybné kolektivistické premise, že pacient se má pouze "účastnit" nějaké celkové platby, za kterou je odpovědná "společnost". Platbu pacienta nelze chápat kolektivisticky jako nějaký "regulační prvek". Podmínkou racionality ve zdravotnictví není nějaká "regulace efektivnosti systému", nýbrž logická odpovědnost příjemce zdravotnické služby za poskytnutí nějaké hodnoty, kterou nabízí poskytovateli směnou za přijatou hodnotu ve formě zdravotní péče. Touto protihodnotou je normální platba peněz, kterou soudobá altruistická mentalita nazývá "spoluúčastí".
"Rozhodování o tom, kam směřovat limitované zdroje, je jedním z úkolů systému zdravotní péče. Nový je dnes veřejný zájem o tento proces a požadavek transparentnosti."
Zdroje koho? Společnosti? Rozhodování koho? Společnosti? Nejde o ,veřejný zájem" nýbrž o silné znepokojení veřejnosti nad tím, jaký chaos vládne v dnešním regulovaném zdravotnictví, přičemž veřejnost bohužel nechápe, že sama existence státní regulace je kořenem zla.
"Trendy ve světě směřují k modelu s konkurujícími si zdravotními pojišťovnami a vícezdrojovému financování."
Trendy ve světě jsou kritériem racionality? Konkurující si pojišťovny? O našich polostátních hybridech, které s podstatou pojištění a s podstatou pojišťovny nemají nic společného a které působí v chaosu státem regulovaného zdravotnictví, se tvrdí, že jsou to "konkurující si pojišťovny"? To je směšné. Pojmový zmatek, nic jiného. Pojem konkurence vůbec nelze aplikovat. "Vícezdrojovost" je kolektivistické klišé, jehož cílem je navodit pocit, že zdravotnictví není plně státní a placené z daní, že zdrojem je také pojistné. To, co povinně platíme, však není pojistné nýbrž násilím vymáhaná daň!
str. 9
"Je nutno vždy vyvážit a trvale vyvažovat princip solidarity s principem konkurence mezi pojišťovnami. Solidarita je založena na principu rovného rozdělování fondů dle potřeby mezi mladé a staré, bohaté a chudé a zdravé a nemocné. ... Státní regulace by měly vytvářet prostor jak pro solidaritu, tak pro konkurenci."
Iniciací státního fyzického násilí vytvořit prostor pro konkurenci a solidaritu (tj. pro dobrovolné jednání)? Co to je za obludnou kontradikci? Rozdělování fondů koho? Společnosti? Podle potřeby koho? "Veřejného prospěchu" v rámci altruistické morálky?
" ... zdraví je mnohem víc soukromým majetkem než veřejným zájmem ..."
Co je to za zmatek? Zdraví je majetek? Zdraví je veřejný zájem? Co to je za pojmový chaos?
"Nejlepším řešením se zdá být ... pojištění spravované konkurujícími si zdravotními pojišťovnami, spolu s citlivým nastavením míry solidarity a dokonalou kontrolou zdravotního trhu."
Pojištění? Zdanění nazýváme pojištěním? "Konkurence" mezi absurdními státními hybridy, kterým se říká "pojišťovny", když jsou to spíše jakési těžko definovatelné "rozpočtovny" veřejných výdajů? Dokonalá kontrola zdravotního trhu? Takže "kontrola" svobody směny pomocí iniciace státního násilí?
"Ve většině evropských zemí dochází k centralizaci alokace zdrojů, aby se dosáhlo kvalitní kontroly výdajů na makroúrovni."
To, co se děje v Evropě, je standard správnosti? A co klišé "centralizace alokace zdrojů" nebo "kvalitní kontrola na makroúrovni"? To zní skoro jako učený ekonomický žargon, ale jsou to jen kolektivistické fráze. Jaká ,makroúroveň", co to je? Jaká "alokace zdrojů"? Čí jsou ty "zdroje"? Společnosti?
"Na kontraktace se čím dál tím více pohlíží jako na mechanismus, který nabízí alternativu k tradičně příkazově - kontrolnímu systému řízení zdravotní péče. Jde o mnohem více než tržně orientovanou formu alokace zdrojů." (zvýraznil J.K.)
Co to je za nesmyslné umělé nahrazování pojmu trh pojmem "kontraktace"? To se někdo bojí použít pojem trh, tak ho raději nahradí "kontraktací", aby se předem obrnil vůči absurdnímu kolektivistickému podezření, že trh ve zdravotnictví není "adekvátní"?
"Občanský vliv při kontraktacích vede k demokratizaci zdravotních služeb, ..."
Opět neuvěřitelný pojmový zmatek, zcela absurdní výrok. Co v tomto materiálu vůbec pohledává politologický pojem "demokracie"? Co to je "občanský" vliv? Ve zdravotnictví v žádné roli občana nikdo nevystupuje! Občan je role, do které jednotlivec vstupuje pouze ve vztahu ke státu!
str. 10
" ... investovat dostatečné prostředky do kvalitního informačního systému, ... překonat odpor lékařů k vykazování zdravotnických informací ..."
Čí prostředky? Daňovým násilím odebraný majetek jednotlivců? Odpor lékařů je racionální, protože je to odpor vůči nesmyslnému odčerpávání časové kapacity (na úkor odborné práce) k vyplňování stohů absurdních hlášení a statistik "pro potřeby společnosti" a kolektivizovaného zdravotnictví, o kterém se lékaři dennodenně přesvědčují, že nefunguje a fungovat nemůže, protože je v rozporu s lidským rozumem. Jak překonat tento odpor lékařů? Samozřejmě státním násilím – jak navrhuje materiál!
"Hlavní nevýhodou plateb za výkon ... je nabídkou indukovaná poptávka, která enormně zvyšuje náklady".
Poptávka není indukována nabídkou, není arbitrární, a v racionálním zdravotnictví má poptávka své hranice, dané rozpočtovým omezením soukromých subjektů. Ekonomické zákony jsou univerzální a absolutní. Platí i ve zdravotnictví. Poptávka je především objektivním důsledkem zdravotního stavu. Náklady ,enormně" rostou jen tehdy, existuje-li jakýkoli zásah státu, protože ten nutí jakýkoli subjekt ve zdravotnictví k iracionálnímu chování.
"Platba za výkon" je problémem tehdy, je-li její výše určena a placena státem.
"Kontrolní a penalizační mechanismy jsou relativně efektivní na makroúrovni, ale jejich vedlejší účinky jsou relativně neznámé. ... nejúspěšnější je smíšený systém, který kombinuje žádoucí makro- i mikroefekty."
Efektivní a žádoucí pro koho? Pro "makroúroveň"? Pro "společnost"? Nic takového jako efektivnost nebo prospěch "pro společnost" neexistuje. Existuje jen efektivnost pro jednotlivce a jimi (přímo či nepřímo) vlastněné soukromé firmy. "Vedlejší" účinky? Takže účinky na jednotlivce jsou "vedlejší"? Důležitější je "společnost"? Účinky vůbec nejsou neznámé. Jsou velmi dobře známé a nezbytně destruktivní, protože jakákoli iniciace fyzického násilí je a musí být destruktivní, protože paralyzuje volní funkci lidského rozumu.
"Jsou-li lékaři placeni méně než se domnívají, že si zaslouží, chovají se vždy k systému neloyálně ..." (zvýraznil J.K.)
Takže lékaři se nějak nechtějí plně podřídit altruistické morálce "ve prospěch systému". Nechtějí se obětovat až příliš. Když už, tak jen trochu. Jistě, protože cítí (ale bohužel to neumí pojmenovat pravými jmény), že tato "vznešená" morálka, je-li sledována jako princip, vede brzy k vlastní destrukci!
"Charakteristický systém "doktor předepisuje léky, pacient je užívá a pojišťovna platí" navíc generuje nedokonalé tržní mechanismy a vybuzuje potřebu regulaci." (zvýraznil J.K)
Docela slušná demagogie. Onen "charakteristický systém" je systémem státní regulace a nikoli "nedokonalým trhem". V tomto systému žádný trh není, protože je přítomno státní násilí. To, co vzbuzuje potřebu dalších a dalších regulací, je neschopnost kolektivistického myšlení uvědomit si, že jediným řešením problému je odstranit regulace úplně, jinak jedna nezbytně vyvolává potřebu další a výsledkem je kumulace chaosu a absurdity. Příčinou problémů je státem způsobená absence trhu, nikoli jeho údajná nedokonalost.
str. 11
" ... ovlivnit chování zdravotníků tak, aby dosahovali co nejefektivnějších výsledků léčby."
Ovlivnit rozum jednotlivců násilím státu? "Nejefektivnějších" výsledků z hlediska "společenského prospěchu", absurdních poměrů k HDP, a altruistické morálky?
str. 12
" Závazné metodické pokyny a standardy se jeví jako nejslibnější nástroje zvyšování efektivity a kvality péče, jejich efekt je však zcela závislý na tom, kdo je vytváří a proto je nezbytné odblokovat či minimalizovat vliv odborných lobby."
Takže nejen že stát znásilňuje lidský rozum, aby dodržoval nějaké pokyny v rámci zvyšování "společenské efektivity", ale ještě navíc tyto pokyny nebudou ovlivněny odbornými názory zdravotníků, a budou výsledkem arbitrárních představ ministerských a jiných byrokratů!
"V budoucnu je však nutno spojit zdravotní politiku s praktickými rozhodnutími v jeden celek a mít dostatek výstupních dat o zdravotním systému a vlivu jednotlivých plánovaných opatření ke správnému a včasnému rozhodování." (zvýraznil J.K.)
Toto je docela neskrývaná výzva k centrálnímu plánování. Centrální plánovaní a včasné centrální státní rozhodování skutečně vyžaduje spojení všeho v jeden celek. Jde však o to, že centrální plánování znamená destrukci veškerého potenciálu lidského myšlení. Je v rozporu s lidským životem.
"Decentralizace směrem k managementům zdravotnických zařízení ... je jeden z hlavních evropských trendů ... zvyšovat jejich finanční autonomii. "
Opět odvolávka na evropské trendy. Ty jsou standardem správnosti? Dále: Decentralizace je zcela chybný pojem, racionální je deregulace a privatizace a nikoli "decentralizace". Navíc, jak lze toto volání po decentralizaci smířit s předchozím požadavkem (viz předchozí citát) na spojení všeho v jeden centrálně řízený celek? To je jasný rozpor.
Str. 13
Interpretace tabulky, která prostřednictvím vykřičníků vyhodnocuje situaci v té či oné zemi, je chybná. Ze srovnání jakýchkoli agregátů tohoto typu vůbec nic podstatného nevyplývá. Ani jeden stát a ani jejich průměr nejsou žádným standardem racionality, s kterým bychom se měli poměřovat. Odvolávka na autoritu je logicky neplatným argumentem.
"... redukci počtu lůžek je nutno vždy provádět z pohledu celé sítě, aby se dosáhlo co nejefektivnější konfigurace a co nejvyšší efektivity a přitom se zachovala patřičná dostupnost služeb." (zvýraznil J.K.)
O tom, je-li lůžek moc nebo málo, musí rozhodnout svobodná směna podle individuální volby a nikoli arbitrární zásahy státu v rámci absurdní "společenské efektivnosti" a kolektivistického pohledu na zdravotnictví jako na nějakou naší společnou "síť". Nemocnice budou racionálně restrukturalizovány, ale jen tehdy, budou-li soukromým majetkem a nebudou se muset podřizovat iracionálním zásahům státu.
Jaká "patřičná" dostupnost? Taková, abychom "patřičně" obětovali své vlastní hodnoty ostatním?
"Jako nástroje je nutno užít jak tržní, tak plánovací mechanismy"
Takže trh je "nástrojem" v rukou státu, který jej někdy použije, jindy zase nikoli? Co to je za absurdní desintegrované a antipojmové myšlení? Státem násilně vnucené plánovací mechanismy jdou s trhem (tj. svobodou) dohromady?
str. 14
"Praktičtí lékaři by měli funkčně integrovat řešení zdravotnických potřeb a problémů jednotlivců, rodin i komunity. ... úzká spolupráce se specialisty, lůžkovými zařízeními, sociálnímu službami a komunálními úřady, aby tak vzniklo organizační centrum péče o pacienty ." (zvýraznil J.K.)
Co je toto za absurdní kolektivistickou rétoriku? Pod vědecky vypadajícím žargonem "funkční integrace" se tady opět ignoruje, že racionální zdravotní služba je individuálním vztahem mezi jednotlivci sledujícími vlastní zájem a vzájemnou výhodnost. Jaké "organizační centrum", jaké komunální úřady? To všechno – obec, stát, soukromý sektor – zamícháme dohromady bez ohledu na odlišnou podstatu jednotlivých pojmů, strčíme do jednoho pytle a vznešeně nazveme "organizační centrum"? Co to je za zmatek v myšlení?
"Nezbytností se jeví kvalitní příprava a vzdělávání odborníků, které si vyžaduje nový systém, neboť jinak hrozí neúspěch reformy." (zvýraznil J.K.)
Takže lékař či jiný zdravotník, manažer či jiný zdravotnický profesionál se podle tohoto pojetí nemá vzdělávat podle vlastního úsudku – jen a jen pro svůj vlastní zájem, aby mohl vytvářet kvalitní hodnoty, které racionálně smění za hodnoty vytvářené ostatními?! On se má vzdělávat, protože to vyžaduje "systém"???!!! Co to je za obludnou morálku kolektivistické sebedestrukce? Kdyby se náhodou nechtěl vzdělávat, tak ho v rámci úspěchu "reformy zdravotní politiky" s cílem "veřejného blaha" donutíme státním násilím, které nazveme ,státním vzdělávacím programem lidského faktoru"?!
str. 15-16
"První pomoc", která se navrhuje může mít pouze marginální efekty, pokud je vůbec bude mít. Bude jen ubohou záplatou – hrazenou opět na úkor daňových poplatníků – na státní rakovinu, která rozkládá celé zdravotnictví.
Therapie?
1. Více a více regulačního chaosu, který je nazýván "efektivním nástrojem řízení".
2. Vytvoření další absurdní instituce "správy zdravotního pojištění"(o žádné pojištění samozřejmě nejde), která bude všechno přerozdělovat a "centrálně efektivně alokovat".
3. Vytvoření více a více centrálních informací a databází pro centrální a regionální plánování všeho možného.
To vše s jakým cílem? S cílem "kultivace systému" ve směru centrálního plánování, aby systém byl schopen pružně a kvalitně reagovat v rámci "veřejného prospěchu", "solidarity" a údajné "konkurence". Ovšem samozřejmě jenom přiměřeně "ekonomickým možnostem země".
Kdo to všechno zajistí? Zákon. To znamená státní fyzické násilí, protože lidský rozum a svobodná volba jsou – jak to materiál implicitně předpokládá – impotentní.
A co jednotlivec a jeho vlastní zájmy, právo na život, svobodu a majetek? O tom návrh reformy nemluví.
Str. 17-18
ad 5)
Myšlenku "zvláštního fondu" všeobecného zdravotního "pojištění" jsem vůbec nepochopil. Uvažuje-li materiál s variantou, že by jej zcela plně naplňoval státní rozpočet, proč vytvářet další nesmyslný fond?
ad 8)
Samozřejmě, že pojišťovny by měly mít svobodu vlastnit zdravotnická zařízení a cokoli jiného, co uznají za racionální a pro ně výhodné.
ad 9)
Izolovaně posuzováno jde jistě o správnou úvahu, ale v kontextu celého návrhu jde jen o marginální a nekonzistentní změnu, která by měla zcela jiný význam, pokud by celý návrh byl posunem k deregulaci a ke snížení míry povinného "pojištění".
ad 10)
Tady je zásadní omyl. Zdravotní pojišťovny nemohou být žádnými veřejnoprávními a státními byrokraty ovlivňovanými institucemi, mají-li se racionálně chovat, poskytovat služby, investovat. Nejsou-li plně soukromé a jsou-li navíc předmětem centrálně plánovacího regulačního chaosu, nemají žádnou motivaci k racionálnímu podnikání. I kdyby celé jejich okolí bylo privátní a bez regulace, takto pojaté zdravotní "pojišťovny", které žádnými pojišťovnami ve skutečnosti nejsou, jsou bezpečnou zárukou úpadku celého zdravotnictví.
Na takto pojaté organizace aplikovat pojem "konkurence" je tak absurdní, že to snad nevyžaduje další komentář.
Veškeré ostatní návrhy dílčích změn v rámci systému povinného "pojištění" včetně nějakého malého prostoru pro volbu výše pojistného a pojistných plánů, které se na stranách 17-18 navrhují a které by v jiném kontextu a filozofii mohly snad znamenat nějaké marginální zlepšení, jsou díky navrhovanému posunu celého zdravotnictví k centrálnímu plánování a absurdnímu pojetí pojišťoven zcela znehodnoceny.
Návrhu rozumím tak, že odstraňuje stávající nesmyslný bodový systém a nahrazuje jej jakýmsi "cenovým rámcem", o němž se veřejné "pojišťovny" s poskytovateli dohadují. To má být onen "tržní prvek"? V moři iracionality a státního násilí? Jak to bude probíhat v systému, kde je téměř vše kontrolováno a regulováno státem? V silně etatizovaném systému, kde zcela chybí motivace k racionálnímu chování se ziskovým motivem?
str. 19-20
Sečteno a podtrženo – do všeobecného "pojištění" je zahrnuto opět téměř všechno! Místo aby se konečně alespoň o krůček postoupilo racionálním směrem ke zřetelnému omezení rozsahu "pojištění" a k přímé plné úhradě alespoň výrazné části běžných ambulantních zákroků pacientem, opět se nemění nic. Místo, aby se o to snížila daň, které se říká "pojistné" – nic!
str. 21-22
Správa zdravotního pojištění je další nesmyslnou regulačně-přerozdělovací vrstvou. Dokonce se navrhují další dvě vrstvy této byrokracie – centrální a regionální. To jistě proto, aby se vyhovělo "žádoucímu trendu k decentralizaci".
Existence a pojetí této instituce je zoufale beznadějným posunem k centrálnímu plánování. Zajisté tam nebude vůbec žádná korupce! Na základě superdatabází vytvořených podle informačních hlášení – vyplňovaných ,pro potřeby systému" byrokracií znechucenými lékaři – se na této instituci bude všechno analyzovat, monitorovat, přidělovat, kontrolovat, koordinovat a metodicky řídit. To, co nestačí centrálně uregulovat ministerstvo, bude ještě regulovat další vrstva. Výsledek tohoto kolektivistického monstra bude nepochybně velmi "společensky efektivní".
Dokonce má tato instituce rozdělovat investice! Neměl by tedy pro jistotu vzniknout ještě nějaký superkoordinační orgán, který by řešil spory mezi "investiční strategií" ministerstva zdravotnictví a touto "správou pojištění"?
str. 22-23
Pojetí zdravotnictví jako státem řízené "sítě" je typickým kolektivistickým vnímáním světa. Při "definici" sítě se má použít metoda "kriteriálně vyjádřených potřeb a zdrojů". Potřeb koho? Zdrojů koho? Systému? Sítě? A co dobrovolná volba a směna ve vlastním zájmu jednotlivců? To nikoho nezajímá?
"Síť" a "systém" žádné potřeby a zdroje nemají. Individuální potřeby a zdroje (vlastní majetek) mají pouze jednotlivci, kteří nepotřebují aby jim někdo diktoval co mají potřebovat a aby je někdo zahrnoval do nějakých absurdních agregátních propočtů, průměrů a podobných nesmyslů v zájmu "společensky efektivního fungování sítě"!
Dokonce se požaduje "definice sítě bez ohledu na vlastnické vztahy". Takže žádné soukromé zařízení, které chce volně dýchat a racionálně léčit pacienty nebude mít šanci vyhnout se kolektivistickým chapadlům státem řízené "sítě" a nebude moci existovat bez nějakého absurdního akreditačního řízení v rámci splnění všech kriterií "sítě"? Tomuto otroctví se v celém návrhu říká "konkurence"?
"Vlastní výběr by neměl probíhat administrativně, ale metodou soutěže, která by na určité časové období naplnila síť. Tato metoda by způsobila zvýšení, zefektivnění a zlevnění služeb a seriozní chování poskytovatelů zdravotní péče k systému veřejného zdravotního pojištění." (zvýraznil J.K.)
Tak toto je ona "soutěž"? Před komisemi licencujících byrokratů, kteří budou "naplňovat síť", což vůbec není nic administrativního? Už je třeba tedy skoncovat s tím dnešním "neseriózním" chováním poskytovatelů vůči ,systému", kterým materiál jistě míní ono chování, kdy jsou nuceni kličkovat mezi paragrafy v absurdním bludišti státní regulace, aby vůbec mohli léčit. Je třeba konečně celou síť vzít pevně do byrokratických rukou a onu "neserióznost" lékařů a "pojišťoven" vyregulovat a vylicencovat ven ze "systému"!
"Toto řešení si vyžaduje regionální úroveň rozhodování s možností centrální korekce."
Jistě! Pojďme se tedy konečně vrátit ke starému dobrému centrálnímu plánování. Dost už bylo "svobody" a "trhu"!
Začít je třeba tím, že je nutno "vypracovat jasnou a odborně nenapadnutelnou metodiku definice sítě", praví se dále v materiálu. Co je toto za vágní a krkolomnou rétoriku, která není ničím jiným než kolektivistickým pojmovým zmatkem?
str. 25
Všechno v pořádku až na jednu "maličkost". Celá tato osvěta má být prováděna státním násilím (tj. povinně na základě zákona) v rámci "veřejného prospěchu"? Jednotlivec se má vzdělávat pro "dobro společnosti"? On si nemůže o svém životě rozhodovat sám podle vlastního rozumu? Ona by tato osvěta neexistovala bez státního indoktrinačního násilí?
str. 26-27
Vybudování "sítě", operačních středisek, standardy, pokyny, metodiky, vzdělání – to vše v legislativní (násilné) režii státu a pod jeho "společensky efektivním" dohledem.
"Zvážit" náhradu výkonového systému paušálem? Snad by měl tento materiál předložit argumenty pro a proti té či oné alternativě a neříkat, že se musí něco potom někdy "zvážit"!?
Obojí typ financování je samozřejmě špatný, protože jde zas jen o marginální modifikace fundamentálně špatného financování arbitrárním státním rozdělováním a přerozdělováním centrálně plněného a spravovaného jednoho balíku všeobecného ,pojištění" či státního rozpočtu.
str. 28-30
Je růst výdajů "objektivně potřebný"? To zjistíme porovnáváním se světem, který se také zmítá ve státních regulacích? To nenecháme jednotlivé pacienty a lékaře používat jejich rozum, aby oni sami dospěli k závěru, co je pro pacienta potřebné?
"Současné zdravotnictví nedokáže pružně reagovat na potřeby společnosti ... a zajistit přiměřené proporce mezi požadavky a možnostmi zdravotnictví." (zvýraznil J.K)
Kolektivismus, kolektivismus, kolektivismus … "Společnost" má potřeby? "Zdravotnictví" má potřeby a možnosti? Nikoli. Potřeby a možnosti mohou mít pouze jednotlivci, každý zvlášť!
Proč nedokáže současné zdravotnictví pružně reagovat? Protože se zmítá v chaosu státního násilí.
Všechno pořádně naplánujeme, kdo má co kdy kde a s kým dělat, kdo na to bude dohlížet, kdo co bude garantovat a licencovat. Dokonce je nutno ,definovat osoby či orgány odpovědné za přiměřenost … mezi požadavky a možnostmi zdravotní soustavy". K tomu budou jistě využívat centrálních superdatabází, pomocí kterých se bude vše vyhodnocovat a kontrolovat a zjišťovat ona nežádoucí "neserióznost" k smrti uregulovaných lékařů!
Je třeba také "co nejrychleji dovybavit ordinace … a prohloubit znalosti lékařů", praví se dále. Na to vše musí centrální plánovači jistě pamatovat!
str. 31-33
"Občan pro udržení či upevňování svého zdraví však nepotřebuje specialisty na jednotlivé obory, ale specialistu na integrované chápání svého zdraví. K tomu účelu je však nutno ... přenesení léčby z drahých nemocnic do ambulantního a domácího prostředí. "
Ano a to je třeba řádně státem naplánovat a zajistit dokonalou regulací. Takže nebudeme tedy zkoumat pravé příčiny, proč jsou dnes nemocnice "drahé"a proč dnes objem výkonů u specialistů a v nemocnicích roste zatímco u nespecialistů objem stagnuje? Nezajímá nás, že toto všechno je výsledkem existence iracionální státní regulace, která motivuje všechny k nesmyslnému chování?
Dále se opět pokračuje nesmyslnými poměry k HDP a odkazy na zahraničí.
"Renesance významu praktického lékaře tedy neplyne jen z potřeb zdravotnictví ale z celospolečenské potřeby udržení hospodárnosti ..." (zvýraznil J.K)
A co takhle individuální potřeba jednotlivce? Co takhle vzájemně výhodná směna hodnot (léčba – peníze) mezi lékařem a pacientem? To se nám v tom kolektivistickém zmatku nějak vytratilo.
Je také potřeba "přistoupit k co nejefektivnějšímu aktivnímu ovlivňování zdraví obyvatel" což znamená uplatnit "vysokou míru programovosti jak vůči obyvatelstvu jako celku tak vůči jednotlivým skupinám" a musí se to dotýkat i "sociální složky" zdraví, praví dále materiál.
Co to asi je ta "sociální složka" zdraví? Nic jiného než altruismus, kolektivismus a etatismus v každé pídi zdravotnictví.
Aby se to vše dalo realizovat, bude zapotřebí "změnit návyky zdravotníků", pokračuje se dále v materiálu. Oni jsou vůči absurdní státní regulaci a ,celému systému" pořád nějak "neloyální". Budeme tedy vůči nim asi muset vyvinout ještě více fyzické síly, když jejich sobecký rozum nechce a nechce pochopit "potřeby společnosti"!
str. 34-39
Stále stejný duch etatismu:
– státním násilím regulovat počty specialistů a nemocnic podle "evropských standardů", agregovat výkony, zavést standardy, metodiky, speciální kontrolní programy, licenční kriteria, pořídit "kvalitní informatiku" – tj. vševědoucí databáze ke "kvalitnímu" a "společensky efektivnímu" řízení celé "sítě", ,usměrňovat personální a věcné vybavení nemocnic", "kategorizovat" nemocnice, ,restrukturalizovat" nemocnice (to aby byly byrokracií lépe ovladatelné), místo privatizace převádět nemocnice na "veřejné" neziskové organizace (a dnešní státní nemocnice snad nejsou veřejnými?) prý ve "veřejném zájmu" a "komplexity služeb".
– "prostor pro privatizaci" by prý zůstal u privátních nemocnic! Poměrně záhadnou otázku, co se má privatizovat na privátní nemocnici, materiál naštěstí neřeší.
– různá lůžka v nemocnicích budou "restrukturalizována" (nebo rušena) a zařazena do nějakého regulačního režimu s různým financováním, metodikou, regulačním dohledem …
Zmatek všeobecného "pojištění" bude možná dobré doplnit ještě jakýmisi ,hospitalizačními taxami", aby se uspořily "společenské zdroje systému".
str. 40
"má-li společnost mít občanskou odpovědnost za důstojné umírání a důstojnou smrt ..." (zvýraznil J.K.)
Pojmový zmatek. Zcela absurdní myšlení. Společnost žádnou odpovědnost nemá. Odpovědnost mají jednotliví lidé. Každý sám za své myšlení a chování. Nikdo nemůže nést odpovědnost za umírání jiného člověka, pokud se vůči němu nedopustil fyzického násilí. To prostě logicky nelze! A už vůbec zde nelze aplikovat pojem "občan". To už je vrchol pojmového chaosu.
str. 41
Regulace někde více, někde méně – jak se to v mentálním zmatku zrovna hodí. Žádné principy, jen zalepit nejkřiklavější díry další regulací nebo trochou "trhu" a jedeme dál, dokud se zas něco politicky výbušného "nevynoří".
str. 42-43
I zde se bude vše důkladně nadále státem organizovat. Ale zase trošku jinak, protože FN a špičková pracoviště mají své zvláštnosti, které při centrálním plánování musíme do celé "sítě" vhodně zakomponovat. Také nesmíme zapomenout na "cílené centrální investice", a na "lidský potenciál". Takže je třeba naplánovat "státní a krajské odborníky" a "vybavit je patřičnými pravomocemi", jak se napříště navrhuje.
str. 44
Vzdělání je nepochybně potřeba také státem a komorami dobře naplánovat, financovat a koordinovat – zejména s přihlédnutím k evropským standardům, protože to, co dělají ve světě je určitě kritériem racionality! (Opravdu?) Jak by se totiž dala jinak uřídit tak "komplexní síť", která přece musí být "společensky efektivní". Vždyť "úspěch reformy" přece vyžaduje, aby lékaři byli vzdělaní, seriózní a hlavně "loyální" k "novému systému", jak výslovně požaduje materiál, ne?
Budeme také dále licencovat a licencovat, budeme nadále absurdně tvrdit, že licencuje-li lékařská komora, nemá to se státem nic společného. (A co nesmyslný zákon, který takové pravomoci komoře svěřuje? To není státní regulace?)
str. 45-47
Centrální "alokace" investic – jeden z nejdůležitějších pilířů centrálního plánování. Požadovat na centrálním plánování, aby napříště zabránilo korupci, zmatku, nekoncepčnosti a lobbyismu, jak to činí materiál, je vskutku zábavné.
Zásadně chybný je bod 2. Zásadou má prý být přidělování investic bez ohledu na vlastnictví žadatele. To je obludný nesmysl. Soukromý subjekt nemá žádné právo na peníze daňových poplatníků! Nemá se státem nic společného. Vznikl svým vlastním rozhodnutím a je plně odpovědný za svou existenci. Zásadně je třeba rozbít absurdní argumenty (i když v hodnoceném materiálu jsem je explicitně uvedené nenašel), které ve prospěch tohoto nesmyslu bývají stavěny a které se odvolávají na "rovné konkurenční podmínky" subjektů bez ohledu na vlastnictví. O jaké "konkurenci" se to hovoří? Ten pojem vůbec nelze na etatizované zdravotnictví použít. Spojení pojmů "státní organizace" a "konkurence" je absolutně fantastické a absurdní.
Investice musí být "vyváženě alokovány" do regionů aby se nenarušila ,síť". Budou o tom rozhodovat komise byrokratů ze všech možných úrovní a jistě si budou všichni dobře rozumět, protože budou vedeni "veřejným zájmem". Zdravotnická zařízení, aby mohla podle materiálu "solidně podnikat", by měla mít dostatek informací o investicích (o jejichž přidělení z centrálního balíku budou "soutěžit" korupcí) na 2 nebo 5let dopředu.
Co ještě se navrhuje? Certifikáty, licencování provozu, výběrová řízení.
str. 48-49
Stát musí nepochybně zasáhnout v případě, že od nemocného člověka hrozí životu nebezpečná infikace ostatních, proti které se nemohou medicínskými prostředky (léky, očkování, vakcíny apod.) chránit. V tomto případě jde o iniciaci násilí nakaženým člověkem a stát (zákon) musí nositele infikace izolovat od ostatních (pod hrozbou použití sebeobranného násilí) .
Nenazval bych to rozhodně ochranou "veřejného zdraví" a nepovažuji za oprávněné, aby stát zasahoval preventivně nějakými kontrolami podnikatelů, kteří se ničeho nedopustili. Není-li sebemenší náznak či evidence toho, že jednotlivec (svou nákazou) nebo firma (svými výrobky, technologiemi apod.) ohrožuje zdraví ostatních, je zásah státu – dokonce na vlastní náklady kontrolovaného – arbitrární a nepřípustný. V tomto ohledu s návrhem nesouhlasím.
str. 50-64
Vzhledem k tomu, že obsah těchto stránek je již jen velmi konkrétní implikací celé existence státní regulace zdravotnictví a státního "sociálního zabezpečení" a vzhledem k tomu, že v hodnoceném materiálu nejsou témata těchto stránek koncepčně primární a podstatná, nemám důvod se k nim nějak vyjadřovat. K diskusi na této konkrétní rovině navíc nejsem odborně kompetentní.
str. 65
"Spoluúčast je dozajista nejkvalitnější metoda uvědomění si nákladů, která má za následek jednak regulaci poptávky ..." (zvýraznil J.K)
Pojem "spoluúčast" je především klišé, které vychází z fundamentálně kolektivistické premisy, že zdravotní služby nemají být normálně směňovány na trhu a že jejich náklady je třeba hradit ze "společenských zdrojů", případně se "spoluúčastí" pacienta. Nejde o žádné "uvědomění" si nákladů pacientem. To je jako kdyby někdo řekl, že za rohlík platím proto, abych si "uvědomil" náklady. Jde přece o to, že v dobrovolné směně musím nabízejícímu dát tu protihodnotu, kterou požaduje, abych dostal jím nabízenou hodnotu.
Kolektivistické myšlení totiž v onom "uvědomění" nechápe platbu protihodnoty v rámci tržní směny, nýbrž metodu regulace čerpání "společenských zdrojů" či jak se dnes s oblibou nesmyslně říká – "regulace poptávky". Ona dnešní "poptávka" pacientů po úkonech totiž žádnou poptávkou není. Je to pouze potřeba, jejíž uspokojení je hrazeno z peněz vybraných státním násilím od daňových poplatníků.
Platba pacientem samozřejmě není žádnou "regulací" poptávky. Je projevem či realizací poptávky – tj. výslednicí potřeb pacientů a jejich rozpočtového omezení (tj. objemu peněžních hodnot, které jsou schopni a ochotni směnit).
"Zavádět spoluúčast bez dalších nutných změn ... nevede k žádaným efektům ... protidůvody jsou následující: je zapotřebí kompenzovat zvýšené náklady lidem s nižšími příjmy, kteří se zásluhou spoluúčasti stanou sociálně potřební a tato kompenzace je administrativně náročná a navíc způsobuje likvidaci regulačního působení žádoucích skupin obyvatel." (zvýraznil J.K)
Není to pravda. Oním "žádaným efektem" platby pacientem není nějaká regulace "společenských zdrojů", nýbrž primárně odstranění nemorálního přesouvání platby z jednotlivce na "společnost" (tj. ostatní) a sekundárně odstranění iracionálního chování poskytovatelů i pacientů, které veřejné financování generuje. To, že doprovodným opatřením "spoluúčasti" je kompenzace příjmově slabých, není žádným novým přesunem platby od jednotlivce na ostatní. Je pouze racionální změnou ve způsobu, jakým se onen nemorální přesun peněz provádí. Jde o to, aby onen nemorální přesun byl prováděn alespoň těmi kanály, které nedevastují zdravotnictví, když už musí být vůbec prováděn. To znamená prostřednictvím "sociálního" systému. Navíc, kompenzace "sociálními" transfery by měla směřovat
1) jen k příjmově slabým, a
2) vůbec by nemusela být 100%, stačilo by méně.
V. Závěr – můj vlastní pozitivní návrh
V první řadě je třeba si uvědomit, že fundamentální diskuse o transformaci zdravotnictví absolutně není odbornou otázkou z oblasti medicíny a zdravotnictví. To neznamená, že ji nemohou a nemají vést lékaři. Mohou a nepochybně by měli (protože oni jsou největší obětí iracionality etatismu ve zdravotnictví), avšak nikoli jako lékaři, nýbrž jako lidé hájící jisté obecné filozofické myšlenky.
Primární diskuse se musí odehrát na poli filozofie. Jde o filozofický spor mezi rozumem a emocemi, individualismem a kolektivismem, mezi racionální egoistickou etikou a morálkou altruismu, mezi svobodou a fyzickým násilím etatismu.
Primární otázkou tedy je, zda má stát – jako nástroj fyzického násilí – do zdravotnictví vůbec nějak zasahovat. Tuto otázku nelze odpovědět a obhájit bez etického základu.
Racionální morálka je ta, která je principiálním vodítkem pro zachování lidského života. Morálka altruismu jí není. Je naopak principem sebeobětování, sebezapření a destrukce. Je-li vlastní život člověka jeho nejvyšší hodnotou, musí mít jednotlivec v kontextu společnosti základní práva, která jsou logickou aplikací racionální individualistické morálky do oblasti politické filozofie. Jsou to práva (samozřejmě racionálně interpretovaná) na život, svobodu a majetek. Jakékoli zásahy státu do zdravotnictví jsou ve fundamentálním rozporu s těmito právy člověka a je nutné je odmítnout.
Co to znamená pro transformaci zdravotnictví? Rozhodně ne to, že stát má zítra všechno privatizovat, zrušit ministerstvo zdravotnictví nebo všeobecné ,pojištění". To je nepochybně konečný cíl, k němuž však nelze učinit zásadní přiblížení, dokud v civilizaci bude hluboce zakořeněna destruktivní morálka altruismu a absurdní kolektivistické pojímání společnosti a státu. K fundamentální změně soudobého myšlení o společenských otázkách, které primárně pramení z pojmového chaosu (jak jej velmi názorně reprezentuje hodnocený materiál), je třeba fundamentální změny filozofie poznání.
Protože politika je vždy derivátem převládající mentality ve společnosti, je možné, že se jakýkoli racionální pokus o transformační kroky ve zdravotnictví v soudobé společnosti ukáže jako politicky neschůdný. Možná, že dnes lze ve zdravotnictví učinit ve směru vzdáleného racionálního cíle skutečně jen velmi málo.
Krůčkem k racionalitě však rozhodně není návrh, který prezentuje MUDr. Macek. Ten je poměrně výrazným posunem k ještě větší iracionalitě a etatismu. Co tedy navrhuji?
Domnívám se, že i v kontextu altruismu stojí zato alespoň se pokusit o krok, který jde logicky správným směrem. Jde totiž o to, že "sociální" politika státu (tj. ona povinná "solidarita"), která celým zdravotnictvím velmi prorůstá a díky níž se zdravotnictví reguluje, by alespoň měla být ze zdravotnictví jako takového systematicky eliminována a přesouvána do oblasti státního sociálního systému. To by umožnilo postupně zastavit devastaci a obnovit racionalitu ve zdravotnictví, přičemž prostřednictvím sociálního systému by se "kompenzovala" ona "solidarita" jen příjmově slabým pacientům. Myslím, že jen za takových okolností má vůbec nějaký smysl pokračovat v zastavené privatizaci zdravotnických zařízení.
Mělo by dojít k výraznému omezení rozsahu úkonů hrazených z všeobecného ,pojištění" (nejprve ambulantních) při doprovodném poklesu sazeb "pojistného" (tj. snížení celkové daňové zátěže). Klíčové v této první etapě by bylo nalézt způsob částečné kompenzace přímých ambulantních plateb příjmově slabým pacientům. Oni sami by byli příjemci transferů ze státního rozpočtu.
Teprve pokud by se toto povedlo, mělo by smysl začít uvažovat o úplném zrušení všeobecného "pojištění", což by bylo motivací pro rozvoj soukromého komerčního pojištění, které by zřejmě pokrývalo zejména nemocniční péči, velmi nákladné ambulantní zákroky apod. Možná, že k hladkému přechodu na normální komerční pojištění by ve vhodném okamžiku mohla přispět privatizace stávajících veřejných hybridů, kterým se říká zdravotní "pojišťovny". Ty by zrušením všeobecného "pojištění" stejně jinak zanikly.
"Sociální" transfery by se hradily samozřejmě z celkového výnosu běžných daní a nikoli jedné, účelem "omašličkované" daně – pokrytecky nazývané veřejným "pojištěním".
Přidej komentář jako první k "Stanovisko k návrhu reformy zdravotnictví"