Úryvek z románu Zdroj
Roark stál před ním u zábradlí; vysoká, bílá postava, opírající se o černý prostor, s hlavou zvednutou vzhůru, tak, jak ji Wynand vídal zvednutou k nedokončené budově. Dlaněmi svíral zábradlí. Krátké rukávy ponechávaly paže ve světle, svislé švy stínu podtrhovaly napětí svalů na rukou a šlach na krku. Wynand myslel na motor jachty, na mrakodrapy, podmořské kabely, na všechno, co člověk stvořil.
„Howarde, tohle je přesně to, po čem jsem toužil. Mít tě tu s sebou.“
„Já vím.“
„Víš, co to ve skutečnosti je? Lakomost. Jsem skrblík v případě dvou věcí na světě: tebe a Dominiky. Jsem milionář, který nikdy nic nevlastnil. Pamatuješ, co jsi jednou řekl o vlastnictví? Jsem jako primitivní divoch, který objevil myšlenku soukromého vlastnictví a zcela jí propadl. Je to zvláštní. Vezmi si třeba Ellsworthe Tooheyho.“
„Proč zrovna jeho?“
„Myslím to, co propaguje. Nedávno jsem přemýšlel nad tím, jestli vůbec ví, co obhajuje. Obětovat se v pravém slova smyslu? To přece dělám celý život. Ví vůbec, že jsem ztělesněním jeho ideálu? Samozřejmě že by se mu nelíbily moje pohnutky, ale to na věci nic nemění. Pokud mu jde o skutečnou oběť, o oběť z filozofického hlediska — a pan Toohey je přece filozof — z hlediska, které je na hony vzdáleno otázce peněz, ať se podívá na mě. Já jsem nikdy nic nevlastnil. A nikdy jsem nic nechtěl. To mi bylo vždycky úplně lhostejné — tak dokonale lhostejné, že Tooheymu se o tom nemůže ani zdát. Stal jsem se úmyslně barometrem, podléhajícím tlaku celého světa. Hlas jeho lidu mě vynášel nebo nechával klesat. Samozřejmě že jsem při tom posbíral nějaký ten majetek. Mění to však skutečnou podstatu věci? Dejme tomu, že bych ho do posledního pěťáku rozdal. Dejme tomu, že bych z těch peněz nikdy nechtěl nic pro sebe, ale dal bych se na cestu pravého dobrodince, který slouží lidu. Co bych pro to musel udělat? Přesně to, co jsem udělal. Způsobit co nejvíc radosti co největšímu počtu lidí. Vyjadřovat názory, touhy a vkus většiny. Většiny, která mi projevuje uznání a podporu naprosto svobodně, hlasovacím lístkem za tři centy, které nechají každé ráno v trafice na rohu. Wynandovy noviny? Celých jednatřicet let vyjadřovaly názory všech kromě Gaila Wynanda. Vymazal jsem své já z povědomí světa tak dokonale, jak se to nepodařilo žádnému světci zavřenému v klášterních zdech. A přesto mě lidé mají za špatného. Proč? Vždyť světec v klášteře se vzdává jen hmotných statků. To je mizivá cena za slávu jeho duše. Škudlí si svou duši pro sebe a zříká se světa. Ale já — já si dopřál auta, hedvábná pyžama, přepychový příbytek, a za to jsem světu odevzdal svou duši. Kdo z nás obětoval víc — má-li být oběť zkouškou ctnosti? Kdo z nás je pravý světec?“
„Gaile… nikdy bych neřekl, že si to dokážeš přiznat.“
„Proč ne? Vím, co jsem dělal. Chtěl jsem mít moc nad kolektivní duší, a získal jsem ji. Kolektivní duše. To je dost nejasný pojem, ale pokud si ji chce někdo představit konkrétně, stačí, když si vezme do ruky jeden výtisk newyorského Praporu.“
„Ano…“
„Toohey by samozřejmě argumentoval tím, že tohle on za dobročinnost nepovažuje. Podle něj bych neměl nechávat na lidech, aby rozhodovali o tom, co chtějí. Měl bych o tom rozhodovat já. Neměl bych určovat, co chci já nebo co chtějí oni, ale to, co by podle mě měli chtít, a nacpat jim to do hlavy. Muselo by se jim to nacpat do hlavy, protože jejich svobodná volba je Prapor. Pár takových dobrodinců ostatně mezi námi existuje.“
„Ty si to všechno uvědomuješ?“
„Jistě. Jak jinak může člověk sloužit lidem? Jak jinak může žít pro druhé? Buď se musí podbízet přání všech a být považován za zkorumpovaného, anebo musí všem v zájmu jejich dobra vnucovat své myšlenky násilím. Napadá tě snad ještě nějaký jiný způsob?“
„Ne.“
„Co tedy zbývá? Kde začíná slušnost? Co začíná tam, kde končí dobročinnost? Už víš, co je mi nade všechno drahé?“
„Ano, Gaile.“ Wynand rozpoznal v Roarkově hlase jakousi zdráhavost, jež zněla skoro jako smutek.
„Co je ti? Proč to říkáš tak sklesle?“
„Omlouvám se. Promiň. Něco mi to připomnělo. Něco, na co myslím už dlouho. A zvlášť v posledních dnech, kdy jsi mě přinutil se jen tak válet na palubě a lenošit.“
„Myslel jsi na mě?“
„I na tebe — kromě mnoha jiných věcí.“
„K čemu jsi došel?“
„Že já dobrodinec nejsem, Gaile. Já za jiné nerozhoduju.“
„Nemusíš si o mě dělat starosti. Prodal jsem sám sebe, ale udělal jsem to bez jakýchkoli iluzí. Nikdy se ze mě nestal Alvah Scarret. Ten totiž opravdu věří všemu, čemu věří veřejnost. Já veřejností pohrdám. To je má jediná omluva. Prodal jsem svůj život, ale ne levně. Získal jsem tím moc. Zatím jsem ji nikdy nepoužil. Nemohl jsem si dovolit po něčem toužit. Ale teď jsem konečně volný. Teď ji mohu použít k prosazení toho, co chci. Toho, čemu věřím. Mohu ji použít pro Dominiku. Pro tebe.“
Roark se odvrátil. Když se znovu podíval na Wynanda, řekl jen:
„Snad ano, Gaile.“
„O čem přemýšlíš ty, celé ty týdny?“
„O principech, kvůli kterým mě děkan vyloučil ze Stantonu.“
„O jakých principech?“
„O těch, které ničí svět. O kterých jsi právě mluvil. O skutečné oběti.“
„O ideálu, který údajně ani neexistuje?“
„Omyl. Existuje — i když ne v té podobě, jakou si lidé představují. To je to, čemu jsem na lidech tak dlouho nerozuměl. Oni nemají své já. Žijí jen v těch druhých. Žijí z druhé ruky. Podívej se na Petra Keatinga.“
„Děkuji, nechci. Je mi z duše odporný.“
„Přemýšlel jsem o něm — o tom, co z něj zbylo — a to mi pomohlo to pochopit. Musí teď za něco platit a nechápe za co, a vysvětluje si to tím, že asi příliš prosazoval své sobecké zájmy. Ale bylo v něčem, co kdy udělal, v něčem, co si kdy myslel, nějaké jeho vlastní já? Po čem kdy v životě toužil? Po úspěchu — v očích ostatních. Po slávě, obdivu, závisti — po všem, co lze získat od druhých. Lidé mu diktovali názory, které nebyly jeho, ale jemu stačilo, že ostatní věřili, že jeho jsou. Lidé byli tím co ho pohánělo a co ho nejvíc zajímalo. Nechtěl být úspěšný, chtěl být za úspěšného považován. Nechtěl stavět, chtěl být obdivovaným stavitelem. Půjčoval si od lidí, aby na jiné lidi udělal dojem. A to je ta skutečná oběť, o které mluvíš. Zradil své vlastní já a vzdal se ho. A přitom ho všichni považují za sobce.“
„To je cesta, kterou jde většina lidí.“
„Ano! A není právě v tom kořen každého nízkého jednání? Ne v obětavosti, ale právě v absenci vlastního já. Stačí se rozhlédnout. Někdo podvádí a lže, a přesto má čistý štít. Ví, že je nečestný, ale ostatní ho považují za čestného a z toho on odvozuje úctu k sobě samému, z druhé ruky. Jiný si přivlastňuje zásluhu za něco, co sám neudělal. Ví, že je jen průměrný, ale z pohledu ostatních je výjimečný. Nebo ublížený chudák hlásající lásku k ještě ubožejším chudákům, kterých se drží, protože jsou na tom hůř, a tím mu dokazují jeho nadřazenost. Další, jehož jediným cílem je vydělat peníze. Ne že by na touze po penězích bylo něco špatného. Peníze jsou však jen prostředkem k něčemu jinému. Pokud je člověk potřebuje k nějakému osobnímu účelu — aby investoval do svého podniku, aby tvořil, studoval, cestoval, užíval přepychu —, pak na tom není nic nemorálního. Ale ti, kdo staví peníze na první místo, zacházejí mnohem dál. O bohatství jim totiž tolik nejde. To, po čem opravdu touží, je okázalost: ukázat se, ohromit, pobavit, udělat dojem na ostatní. Ti všichni žijí z druhé ruky. Nebo naše takzvané kulturní úsilí. Profesor donekonečna omílající nějaké vypůjčené plky o ničem, které pro něj vůbec nic neznamenají — a lidé, kteří ho poslouchají a vůbec je to nezajímá, ale sedí tam, aby mohli svým známým říct, že byli na přednášce pana slavného. Ti všichni žijí z druhé ruky.“
„Kdybych byl Ellsworth Toohey, asi bych namítl: nejsou tohle všechno právě důkazy sobeckosti? Nejednají ti všichni právě na základě sobeckých pohnutek — aby se zviditelnili, byli oblíbeni a obdivováni?“
„— ostatními. Za cenu ztráty sebeúcty. Staví ostatní nad své vlastní já v té nejvyšší rovině — v rovině hodnot, úsudku, ducha, myšlení — přesně tak, jak to dobročinnost vyžaduje. Skutečně sobeckého člověka nemůže uznání ostatních nijak ovlivnit. Nepotřebuje ho.“
„Myslím, že Toohey tohle dobře ví. A právě to mu pomáhá šířit ty své hanebné bludy. Jen slabošství a zbabělost. Je tak snadné vyhovět požadavkům ostatních. A tak těžké jednat sám za sebe. Mám-li obecenstvo, mohu snadno předstírat, že jsem dobrý. Před sebou samým však ne. Vlastní já je člověku tím nejpřísnějším soudcem. Proto před ním utíkají. Vlastně jsou celý život na útěku. Je jednodušší darovat pár tisíc na dobročinné účely a považovat se za šlechetného než získat svou sebeúctu na základě vlastních měřítek své úspěšnosti. Je snadné vyhnout se odpovědnosti — vždyť se nabízí tolik náhražek: láska, přitažlivost, vlídnost, dobročinnost. Ale odpovědnost se ničím nahradit nedá.“
„A to je právě ta mez, kterou ti, co žijí z druhé ruky, nikdy nepřekročí. Nezajímá je skutečnost, myšlení, práce. Zajímají je jen lidé. Neptají se: ‚Je tohle pravda?‘ Ptají se: ‚Myslí si ostatní, že tohle je pravda?‘ Nechtějí se rozhodovat, chtějí jen opakovat. Nechtějí nic dělat, chtějí jen budit zdání, že něco dělají. Nechtějí tvořit, ale předstírat. Nechtějí být schopní, ale přátelští. Nejde jim o zásluhy, ale o výhody. Co by se stalo se světem, nebýt těch, co dělají, myslí, pracují, vyrábějí? To oni jsou sobci. Člověk přece nemyslí cizí hlavou a nepracuje cizíma rukama. Když potlačí svou schopnost nezávislého rozhodování, potlačí schopnost myslet. A ztratit schopnost myšlení znamená přestat žít. Ti, co žijí z druhé ruky, nemají žádný smysl pro realitu. Jejich realita neexistuje v nich, ale kdesi v prostoru, který odděluje jedno lidské tělo od druhého. Nejde jim o podstatu, ale o vztah — v ničem nezakotvený. To je ta prázdnota, které v lidech nerozumím. To je to, co mě vždy zaráželo, když jsem se ocitl před jakoukoli komisí. Lidé bez svého vlastního já. Názor bez jakéhokoli myšlenkového procesu. Pohyb bez brzd a motoru. Moc bez odpovědnosti. Člověk, který žije z druhé ruky, jedná, ale zdroj jeho jednání je roztroušen v každé jiné osobě. Je všude a zároveň nikde. S takovým člověkem se nelze dohodnout. Není otevřen logickým úvahám. Je zbytečné s ním mluvit — neslyší tě. Jsi souzen prázdnou lavicí. Slepá masa posedlá zuřivostí tě rozdrtí bez jakéhokoli smyslu či důvodu. Steve Mallory nedokázal to zrůdné monstrum definovat, ale zná ho. To je ta slintající bestie, které se tak bojí. Člověk, který žije z druhé ruky.“
„Já myslím, že oni to vědí, ačkoli se sebevíc snaží si to nepřiznat. Všimni si, jak dokážou přijmout cokoli, jen ne člověka, který stojí sám, stranou. Poznají ho okamžitě. Instinktivně. Cítí k němu zvláštní, zákeřnou nenávist. Dokážou odpustit zločincům. Obdivovat diktátory. Zločin a násilí je totiž spojují. Je to jakási forma vzájemné závislosti. A oni potřebují spojení. Každému na potkání musí vnucovat své ubohoučké osobnosti. Ale nezávislý člověk je zabíjí — protože v něm neexistují, a přitom to je jediná forma existence, kterou znají. Všimni si onoho zhoubného odporu vůči jakékoli myšlence prosazující nezávislost. Všimni si té zášti vůči nezávislému člověku. Stačí, když se podíváš do své minulosti, Howarde, na lidi, které jsi potkal. Oni to vědí. A bojí se tě. Jsi jejich výčitka.“
„To jen proto, že nějaká stopa důstojnosti v člověku vždycky zůstane. Pořád jsou to lidské bytosti. Ale jsou naučení hledat se v jiných. A přesto nemůže žádný člověk dosáhnout tak absolutní pokory, aby si nepotřeboval sám sebe vůbec vážit, ať už v čemkoli. Nepřežil by. Takže po staletích, kdy jim bylo vtloukáno do hlavy, že altruismus je tím nejvyšším ideálem, přijali lidé tuto doktrínu jediným možným způsobem, jakým se přijmout dala. Začali hledat úctu k sobě sama prostřednictvím druhých. V životě z druhé ruky. A tím se otevřela cesta nejrůznějším zrůdnostem. Z toho vzešla nejstrašnější forma sobectví, jakou by si byl skutečný sobec nikdy nedokázal představit. A teď, abychom vyléčili svět umírající na nesobeckost, se po nás žádá, abychom zničili své vlastní já. Stačí si poslechnout, co se dnes hlásá. Stačí se podívat kolem sebe. Nechápeme, proč všichni tak trpí, proč hledají štěstí a nemohou ho nalézt. Kdyby se kdokoli z nich zastavil a zeptal se sám sebe, jestli měl někdy nějaké opravdu osobní přání, našel by odpověď. Zjistil by, že všechny jeho touhy, úsilí, sny, ambice jsou motivovány někým jiným. Ve skutečnosti neusiluje ani o hmotné bohatství, ale o naplnění falešného snu každého, kdo žije z druhé ruky — o prestiž. O razítko uznání, ale ne uznání svého já. Nenachází žádnou radost ani ve svém úsilí, ani v tom, když uspěje. Nemůže si nikdy říct: ‚Tohle je to, co jsem chtěl, protože jsem to chtěl kvůli sobě, a ne proto, aby na mě sousedé koukali s otevřenou pusou.‘ A pak se diví, že je nešťastný. Každá forma štěstí je soukromá věc. Naše šťastnější chvíle jsou osobní, vycházejí z nás samých, jsou nedotknutelné. Věci, které jsou nám svaté či vzácné, jsou ty, které jsme odmítli promiskuitně sdílet s jinými. Ale teď nás učí, abychom všechno, co je v nás, vystavili napospas veřejnému světlu a hodili to na společnou hromadu, v níž se může každý přehrabovat. Abychom hledali radost v davových shromážděních. Ani nemáme slovo pro hodnotu, o které mluvím — pro soběstačnost lidského ducha. Je těžké to nazývat sobectvím či egoismem, význam těch slov byl překroucen, stala se nálepkou pro Petra Keatinga. Gaile, myslím, že jediné podstatné zlo na zemi je považovat názory druhých za svůj prvořadý zájem. Vždycky jsem potřeboval v lidech, které jsem měl rád, najít určitou hodnotu. Vždycky jsem ji okamžitě poznal — a je to ta jediná věc, které si na lidech vážím. Podle ní si vybírám přátele. Teď vím, co to je. Soběstačné já. Na ničem jiném nezáleží.“
„Jsem rád, že připouštíš, že máš nějaké přátele.“
„Dokonce připouštím, že je mám velmi rád. Ale nemohl bych je mít rád, kdyby se stali hlavním smyslem mého života. Všiml sis, že Petr Keating už nemá jediného přítele? A víš proč? Když si člověk neváží sám sebe, nemůže milovat nikoho jiného a nemůže si nikoho vážit.“
„Petr Keating mě nezajímá. Mluvili jsme o tobě — a o tvých přátelích.“
Roark se usmál. „Gaile, kdyby se tahle loď začala potápět, dal bych svůj život za to, abych tě zachránil. Ne proto, že je to moje morální povinnost. Ale proto, že tě mám rád a že pro to mám své vlastní důvody. Kvůli svým vlastním zásadám. Klidně bych pro tebe zemřel. Ale nemohl bych a nikdy nebudu pro tebe žít.“
„Jaké jsou ty důvody a zásady, Howarde?“
Roark se na něj podíval a uvědomil si, že právě řekl Wynandovi všechno, co mu nikdy říct nechtěl. Odpověděl:
„Že ses nenarodil, abys žil z druhé ruky.“
Wynand se usmál. Slyšel tu větu — a nic víc.
Později sešel Wynand do své kabiny a Roark zůstal na palubě sám.
Stál u zábradlí a díval se na moře, do prázdna, a v duchu sám pro sebe dodal:
Ale neřekl jsem mu, kdo je z těch, co žijí z druhé ruky, nejhorší — ten, kdo touží po moci.
Rand, A.: Zdroj. Praha, Berlet 2000, s. 691-697.