Úryvek z románu Zdroj
„Moc, Péťo.“
V bytě nad nimi se ozvaly kroky, jako by tam někdo vesele poskočil, několik krátkých zvuků, čtyři nebo pět ťuknutí podpatků. Lehký lustr zacinkal a Keatingova hlava se poslušně zvedla nahoru. Pak se vrátila zpátky k Tooheymu. Toohey se usmíval, skoro lhostejně.
„Vždyť… jsi vždycky říkal…“ namítl Keating ztěžka, ale hned zase zmlkl.
„Nikdy jsem nic jiného netvrdil. Říkal jsem to jasně, přesně a otevřeně. Pokud jsi to neslyšel, pak to není moje vina. Protože jsi mohl. Ale nechtěl jsi. Což bylo jistější, než kdybys byl hluchý — pro mne. Vždycky jsem říkal, že chci vládnout. Jako všichni mí duchovní předchůdci. Jenom mám víc štěstí než oni. Zdědil jsem plody jejich práce a budu první, kdo uvidí, jak se sen stane skutečností. Už dnes ho kolem sebe vidím. Poznám ho. A nelíbí se mi. Ani jsem nečekal, že se mi bude líbit. Není mi dáno, abych se z toho radoval. Musím proto najít uspokojení v tom, na co mám schopnosti. Budu vládnout.“
„Komu…?“
„Tobě. Světu. Jde jen o to stisknout ten správný knoflík. Když se naučíš ovládat duši jednoho člověka, můžeš ovládnout i zbytek lidstva. Jde o duši, Petře, o duši. Ne o biče ani meče ani oheň ani zbraně. V tom byli všichni ti Caesarové, Attilové a Napoleoni hloupí, a proto nepřežili. My přežijeme. Duše, Petře, je něco, čemu se nedá vládnout. Tu je potřeba zlomit. Zaraz do ní klín, zcela ji ovládni — a člověk je tvůj. Nebudeš potřebovat žádný bič — přinese ti ho sám a požádá tě, abys ho zbičoval. Nařiď ho na zpětný chod — a jeho vlastní mechanismus za tebe odvede práci. Použij ho tak, aby šel sám proti sobě. Zajímá tě, jak se to dělá? Vidíš, že jsem ti nikdy nelhal. Poslouchal jsi to všechno celá léta, ale nechtěl jsi to slyšet, vinu můžeš dávat jen sobě, ne mně. Existuje spousta způsobů. Tady je jeden. Namluv člověku, že nic neznamená. Vzbuď v něm pocit viny. Potlač jeho ctižádost a poctivost. To je těžké. Ti nejhorší mezi vámi totiž vzdychají po nějakém svém zvráceném ideálu. Znič jeho poctivost vnitřní korupcí. Poštvi ji proti sobě samé. Nasměruj ji k cíli, který zničí všechnu poctivost. Prosazuj obětavost. Vtloukej člověku do hlavy, že musí myslet na druhé. Přesvědč lidi, že ten ideál, který hledají, je láska k bližnímu. Takového ideálu ještě nikdo nikdy nedosáhl a nikomu se to ani nikdy nepodaří. Všechny přirozené lidské instinkty se tomu brání. Ale víš, čeho tím dosáhneš? Člověk si uvědomí, že není schopen naplnit to, co si stanovil jako nejvyšší ctnost — a to ho naplňuje pocitem viny, hříchu a vlastní neschopnosti. Protože nejvyšší ideál je mimo jeho dosah, vzdá se nakonec všech ideálů, všech svých ambicí, veškeré úcty k sobě samému. Má pocit, že to, co sám nedokáže naplnit, musí uctívat. Ale nejde být dobrý jen napůl a čestný jen tak přibližně. Uchovat si vnitřní poctivost je těžký boj. Proč si uchovávat něco, o čem člověk ví, že už je stejně zkažené? A tak se lidská duše vzdává úcty k sobě samé. V tu chvíli je člověk tvůj. Bude tě poslouchat. A bude tě poslouchat rád — protože sobě věřit nemůže, je nejistý, připadá si nečistý. To je jeden způsob. Zabij v člověku smysl pro hodnoty. Zabij jeho schopnost rozpoznat to, co je velké, a přestane o to usilovat. Silným lidem se nedá vládnout. Nechceme mnoho silných lidí. Nesnaž se pojem velikosti popřít. Znič ho zevnitř. Co je velké, to je vzácné, obtížné, výjimečné. Nastav laťku jen tak vysoko, aby na ni dosáhli všichni, i ti nejslabší, i ti nejneschopnější — a vezmeš tak každému, slabému i silnému, důvod o cokoli usilovat. Vezmeš jim důvod, proč se snažit být lepší, výjimečný, dokonalý. Vysmívej se Roarkovi a udělej z Petra Keatinga velkého architekta. Zničíš architekturu. Udělej z Lois Cookové hvězdu, a zničíš literaturu. Vychvaluj Ikea, a zničíš divadlo. Vynášej Lancelota Clokeyho do nebes, a zničíš noviny. Neboř však všechny svatyně — to bys lidi vyděsil. Posvěť průměrnost — a všechny ostatní svatyně padnou samy. A pak je další způsob. Zabíjej smíchem. Smích je nástrojem lidské radosti. Nauč se ho používat jako ničivé zbraně. Obrať ho v posměch. To je snadné. Řekni jim, ať se všemu vysmívají. Řekni jim, že smysl pro humor je bezvýhradná ctnost. Nedovol, aby v lidské duši zůstalo cokoli svatého — a pak nebude člověku svatá ani jeho duše. Zabij v něm zbožnou úctu, a zabiješ v něm hrdinu. Člověk se při uctívání nechichotá. Poslechne tě a jeho poslušnost bude bezmezná — všechno je možné — nic není tak vážné. Anebo je ještě jeden způsob. A to je to nejdůležitější. Nedovol lidem, aby byli šťastní. Štěstí je soběstačné a samostatné. Šťastní lidé nemají čas a nejsou ti k ničemu. Šťastní lidé jsou svobodní. Zabij tedy jejich radost z života. Vezmi jim všechno, co je jim drahé nebo vzácné. Nikdy jim nedovol, aby měli, co chtějí. Vzbuď v nich pocit, že už jen pouhý fakt, že touží po něčem osobním, je špatnost. Uveď je do stavu, v němž vyslovení věty ‚Já chci‘ není přirozeným právem člověka, ale ostudným přiznáním. Být dobrodincem se v tomto případě skvěle hodí. Nešťastní lidé za tebou začnou chodit. Budou tě potřebovat. Budou si přicházet pro útěchu, pro podporu, budou se k tobě utíkat. Příroda nesnese prázdnotu. Vyprázdni lidskou duši — a je na tobě, čím ten volný prostor zaplníš. Nechápu, proč se tváříš tak zděšeně, Petře. Tento způsob je nejstarší ze všech. Stačí se ohlédnout do historie. Vezmi si kterýkoli významný etický systém od dob Orientu až po současnost. Neobsahují snad všechny požadavek obětování svého osobního štěstí? Není snad ve všech pod složitou mnohomluvností skryt jediný leitmotiv: oběť, odříkání, sebezapření? Neslyšíš snad jejich nejoblíbenější popěvek — ‚Odevzdej se, odevzdej se, odevzdej se‘? Podívej se na to, jaké je dnešní morální klima. Všechny radosti života, od cigaret přes sex až po ambice a touhu po zisku, jsou považovány za opovrženíhodné hříchy. Stačí, když dokážeš, že něco působí lidem radost — a je to totéž, jako bys to proklel. Tak daleko jsme došli. Udělali jsme ze štěstí hřích. A držíme lidstvo pod krkem. Hoď svého prvorozeného do obětního kotle — lehni si na lože pobité hřebíky — odejdi do pouště, podrob své tělo odříkání — netanči — nechoď v neděli do kina — nesnaž se zbohatnout — nekuř — nepij. To všechno je jedna vlna. Velký proud. Hlupáci považují tato tabu za nesmysly. Za přežitek, za něco staromódního. Ale každý nesmysl má svou logiku. Nesnaž se nesmysl pochopit — ptej se jen, jaký sleduje cíl. Každý etický systém, který kdy prosazoval sebeobětování, se stal světovou mocí a vládl milionům lidí. Samozřejmě to musíš trochu přikrášlit. Musíš lidem říct, že dosáhnou vyššího stupně štěstí, když se vzdají toho, co je činí šťastnými. Nemusíš to vysvětlovat nějak důkladně. Stačí, když budeš používat silná, nic neříkající slova. ‚Univerzální harmonie‘ — ‚nesmrtelnost duše‘ — ‚božský záměr‘ — ‚nirvána‘ — ‚ráj‘ — ‚rasová nadřazenost‘ — ‚diktatura proletariátu‘. Vnitřní korupce, Petře. To je ten nejstarší způsob ze všech. Ta fraška se hraje už celá staletí a lidé se na ni vždycky nechají nachytat. A přitom by mělo být tak snadné ji poznat: stačí si poslechnout kteréhokoli proroka, a bude-li mluvit o nutnosti přinášet oběti — vezmi nohy na ramena. Utíkej rychleji, než kdybys utíkal před morem. To dá přece rozum, že tam, kde se skládají oběti, musí být někdo, kdo je shromažďuje. Tam, kde se slouží, musí být někdo, komu je slouženo. Ten, kdo ti vypráví o sebeobětování, mluví o otrocích a otrokářích. Pokud ale někdy zaslechneš, jak ti někdo říká, že musíš být šťastný, že je to tvé přirozené právo, že největší povinnost máš sám vůči sobě — bude to člověk, který o tvou duši neusiluje. Člověk, který nemá, co by od tebe mohl získat. Ale stačí, když se někdo takový objeví, a vaše prázdné hlavy začnou ječet a řvát, že je to sobecká zrůda. Takže ten podfuk může bezpečně přežít mnoho dalších staletí. Možná sis všiml jednoho slova, které jsem použil. Řekl jsem ‚To dá rozum‘. Chápeš? To je zbraň, kterou proti tobě mají. Rozum. Takže si musíš pohlídat, abys jim ho odebral. Podřízni mu nosné sloupy. Ale buď opatrný. Nepopírej nic přímo. Nikdy nic nepopírej přímo, toho se vyvaruj. Neříkej, že rozum je špatný — ačkoli někteří se odvážili zajít až tak daleko, a přesto dosáhli překvapivých výsledků. Stačí, když budeš tvrdit, že rozum není všechno. Že je ještě něco vyššího. Co? Ani tady nemusíš volit jednoznačná slova. Máš nevyčerpatelné možnosti. ‚Instinkt‘ — ‚pocit‘ — ‚zjevení‘ — ‚božská prozřetelnost‘ — ‚dialektický materialismus‘. Nachytají-li tě na něčem podstatném a někdo bude tvrdit, že tvoje teorie nemá logiku — nezaskočí tě to. Vysvětlíš mu, že existují vyšší věci než logika. Že se to nesmí snažit pochopit rozumem, ale citem. Musí tomu věřit. Potlač rozum, a svět je tvůj. Všechno je tak, jak ty chceš a kdykoli si zamaneš. Máš člověka v hrsti. Můžeš snad vládnout myslícímu člověku? Myslící lidi nepotřebujeme.“
Keating se mezitím posadil na zem vedle nočního stolku; cítil se unavený a jen si překřížil nohy. Nechtěl se vzdálit od nočního stolku; cítil se bezpečněji, když se o něj opíral; jako by v něm byl stále uschován dopis, který Tooheymu vydal.
„Petře, toto všechno jsi už ode mne slyšel. Deset let jsi mě mohl sledovat, jak naplňuji tato slova. Jak se naplňují po celém světě. Proč jsi tím tak znechucen? Nemáš žádné právo tu sedět a dívat se na mne s počestnou povýšeností toho, kdo je šokován. Jsi v tom namočen stejně jako já. Vybral sis svůj podíl a musíš to dotáhnout do konce. Bojíš se podívat pravdě do očí a uvědomit si, kam to všechno směřuje. Já se nebojím. Já ti to povím. Ke světu budoucnosti. Ke světu, který chci. Ke světu poslušnosti a jednoty. Ke světu, v němž člověk nebude myslet, ale bude se jen snažit uhodnout, co si myslí jeho soused, který si nebude myslet nic, protože se bude jen snažit uhodnout, co si myslí další soused, který si nebude myslet nic — a tak pořád dál, Petře, kolem celého světa. Neboť všichni musí se všemi souhlasit. Ke světu, v němž člověk sám pro sebe nebude nich chtít, ale udělá všechno, co je v jeho silách, aby vyhověl tomu, co chce jeho soused, který sám nebude chtít nic jiného, než vyhovět dalšímu sousedovi, který sám pro sebe nebude nic chtít — kolem celého světa, Petře. Protože všichni musí všem sloužit. Svět, v němž nikdo nebude usilovat o něco tak neškodného, jako jsou peníze, ale o to bezhlavé monstrum — o prestiž. O uznání svých kolegů — o jejich dobré mínění — o mínění těch, kteří nebudou smět nějaké své mínění mít. Jako chobotnice, samá chapadla a žádný mozek. Názor, Petře! Žádný názor, ale veřejné volby. Průměr vztažený k nulám — protože všechno osobité bude zakázáno. Svět s odpojeným motorem a jediným srdcem, kterým bude pumpovat ruka. Moje ruka — a ruce několika málo dalších, mně podobných. Těch, kteří budou vědět, co vás udržuje v chodu — vás, ten skvělý, báječný průměr, vás, kteří jste se nevzbouřili, když jsme vás nazvali průměrnými, malými, obyčejnými, vás, kteří jste toto označení přijali a zabydleli se v něm. Budete dosazeni na trůn, posvěceni, vy, malí lidé, jako absolutní vládci, aby se všichni vládci minulosti kroutili závistí, ti nejvyšší, neomezení, Bůh, Prorok a Král v jednom. Vox populi. Ti průměrní, obyčejní, obecní. Víš, co je pravým opakem Ega? Průměrný člověk, Petře. Vláda průměrných lidí. Ale i ti průměrní musí někdy díky někomu vzniknout. Díky tomu, který to všechno zahájí. Vox dei. Budeme se těšit bezmezné podřízenosti — těch, kteří se umějí jen podřizovat. Budeme to nazývat ‚službou‘. Budeme udělovat medaile za vzornou službu. Budete padat jeden přes druhého, abyste dokázali, kdo z vás se dokáže lépe a více podrobit. To bude jediné, v čem se budete moci od sebe odlišit. Žádná jiná forma osobního úspěchu nebude existovat. Umíš si do toho obrazu dosadit Howarda Roarka? Ne? Pak nemarni čas hloupými otázkami. Všechno, co se nedá ovládnout, musí jít z cesty. A jestliže se i pak budou občas rodit zrůdy, nepřežijí svůj dvanáctý rok. Jakmile jim začne pracovat mozek, pocítí tlak a explodují. Tlak, přesně vyměřený pro vznik vakua. Víš, co se stane s podmořskými tvory, když je někdo vynese na slunce? Totéž se stane budoucím Roarkům. Vy ostatní se budete jen usmívat a poslouchat rozkazy. Všiml sis, že debilní lidé se vždycky usmívají? První vráska se člověku udělá, když poprvé ucítí na čele dotek Boha. Dotek myšlenky. My však nemáme ani Boha, ani myšlenku. Jen úsměvy voličů. Automatické páčky — všechny přikyvující své ano… Takže kdybys byl trochu chytřejší — jako tvoje bývalá manželka, například — zeptal by ses mě: A co z toho budeme mít my, vládci? Co z toho budu mít já, Ellsworth Monkton Toohey? A já bych ti na to řekl: ano, máš pravdu. Nebudu z toho mít víc než ty. Mým cílem nebude nic jiného, než abych tě udržel v spokojenosti. Budu ti lhát, lichotit ti, vychvalovat tě, podporovat tvou samolibost. Budu řečnit o lidstvu a obecném prospěchu. Petře, můj nebohý příteli, já jsem ten nejmenší sobec, jakého znáš. Mám ještě méně svobody než ty, jehož jsem dohnal k tomu, aby zaprodal jen svou duši. Ty jsi alespoň využil lidi ke svému vlastnímu prospěchu. Já pro sebe nechci nic. Využívám lidi jen k tomu, co s nimi mohu udělat. To je můj jediný úkol, mé jediné uspokojení. Žádný osobní důvod nemám. Chci moc. Chci svůj svět budoucnosti. Ať všichni žijí pro všechny. Ať se všichni všem obětují a nikdo z toho nemá žádný prospěch. AL všichni trpí a nikdo se neraduje. Ať se zastaví pokrok. Ať všechno stagnuje. V stagnaci je rovnost. Všichni podléhají vůli všech. Univerzální otroctví — dokonce bez důstojnosti otrokáře. Otročení otroctví. Velký kruh — a absolutní rovnost. Svět budoucnosti.“
„Ellsworthi… ty jsi…“
„Blázen? Bojíš se to vyslovit? Sedíš si tu a jako bys to slovo měl napsané na čele. To je tvá poslední naděje. Blázen? Rozhlédni se kolem sebe. Vezmi si kterékoli noviny a přečti si titulky. Nevidíš, že už to začíná? Že už je to tady? Všechno, co jsem ti tu teď řekl, do posledního písmene? Nevidíš, že celá Evropa je tím zachvácena a my jen klopýtáme v jejích stopách? Všechno, co jsem řekl, je obsaženo v jediném slově — kolektivismus. A není to snad bůh našeho století? Jednat společně. Myslet — společně. Cítit — společně. Spojit se, souhlasit, poslouchat. Poslouchat, sloužit, obětovat se. Rozděl a panuj — nejdřív. Ale pak — spoj a vládni. Konečně jsme objevili i to druhé. Vzpomínáš si na slova jednoho římského císaře, který si přál, aby mělo lidstvo jen jeden krk, aby mu mohl uříznout hlavu? Celá staletí se mu lidé smáli. Ale my se budeme smát naposled. Nám se podařilo to, čeho on nemohl dosáhnout. Naučili jsme lidi, aby se spojili. Tak máme jeden krk připravený pro jeden obojek. Našli jsme kouzelné slovíčko. Kolektivismus. Podívej se na Evropu, ty hloupý. Nedokážeš snad v té záplavě nesmyslů najít jádro věci? Jedna země vyznává teorii, že člověk nemá žádná práva a že kolektiv je všechno. Jedinec je špatný — široké masy jsou bůh. Žádné jiné pohnutky ani ctnosti nejsou povoleny — jen služba proletariátu. To je jedna verze. A pak je ještě jiná. Jiná země vyznávající teorii, že jedinec nemá žádná práva a že stát je všechno. Jedinec je špatný, rasa je bůh. Žádné jiné pohnutky ani ctnosti nejsou povoleny — jen služba rase. Myslíš, že jsou to pouhé výplody mé mysli, anebo holá realita dvou kontinentů? Sleduj ten obchvatný postup. Když máš dost první teorie, zatlačíme tě do druhé. Necháme tě chodit sem a tam. Zavřeli jsme za tebou dveře. Zfalšovali jsme mince. Panna — kolektivismus, orel — také kolektivismus. Zkus bojovat proti teorii, jež likviduje individuality, teorií, která likviduje individuality. Obětuj svou duši davu — anebo vůdci. Ale obětuj ji, obětuj, obětuj. Moje technika, Petře. Nabídni jako potravu jed a jako protijed jiný jed. Přikrášli to, ale drž se svého hlavního cíle. Dej hlupákům na vybranou, jen ať si užijí legrace — ale nezapomeň na to jediné, čeho musíš dosáhnout: Zabij individuality. Zabij duši člověka. To ostatní už půjde samo. Sleduj stav světa jako stav přítomného okamžiku. Ještě pořád si myslíš, že jsem blázen, Petře?“
Keating seděl na zemi, nohy natažené. Zvedl ruku a začal si prohlížet nehty, pak si ji dal do úst a ukousl si záděru. Byl to však jen zdánlivý pohyb; ten člověk byl zredukován do jediného smyslu, do sluchového vjemu, a Tooheymu bylo jasné, že se žádné odpovědi nedočká. Keating poslušně čekal; připadalo mu, že na tom nijak nezáleží; zvuky ustaly a jeho úkolem teď bylo čekat, dokud se znovu neozvou. Toohey si položil ruce na opěrky židle, pak ohnul zápěstí, nadzvedl dlaně a znovu jimi plácl do dřeva. Mírné plesknutí definitivní smířenosti. Vstal.
„Děkuji ti, Petře,“ řekl vážně. „Je těžké zbavit se upřímnosti. Celý život pronáším projevy před spoustou posluchačů. Tuto řeč ale nebudu moci nikdy přednést.“
Keating zvedl hlavu. Jeho hlas zněl jako příprava na něco hrozivého; nebyl v něm cítit strach, ale předzvěst hodiny, jež měla přijít:
„Nechoď pryč, Ellsworthi.“
Toohey stál nad ním a zlehka se zasmál.
„To je odpověď, Petře. To je důkaz pravdivosti mých slov. Víš, co jsem zač, víš, co jsem udělal, nemáš už žádné iluze o mé ctnosti. Ale přesto mě nedokážeš opustit a nikdy to neuděláš. Poslouchal jsi mě, dokud jsi ještě měl nějaké ideály. Budeš mě poslouchat i bez nich. Protože na nic jiného už se teď nezmůžeš… Dobrou noc, Petře.“
Rand, A.: Zdroj. Praha, Berlet 2000, s. 729-736.