Verdikt ústavního soudu, který potvrdil možnost vyvlastnit drobné akcionáře, je zavrženíhodný. Jakékoli porušení práva je nespravedlivé, ale v tomto případě právo pošlapává Ústavní soud v zásadní věci, a to je hanebné.

V kritickém hodnocení této nespravedlnosti je nutné jít mnohem dál, než to učinil Jiří Leschtina ve svém komentáři Drobní akcionáři, plačte dál (HN, 1.4.2008). Zdaleka nejde jen o drobné akcionáře. Jde o princip, jde o právo.

Každý člověk má právo na majetek, který poctivě nabyl. Toto právo je nezcizitelné a žádný zákon a žádný soud ho nesmí nikomu upřít. Naopak, soudy máme od toho, aby právo  chránily. Právo ale není cokoli, co stát napíše do zákona. Funkcí zákona je právo uznat a především chránit, ne ho naopak pošlapávat. Právo na majetek nevzniká zákonem. Právo na majetek máme proto, protože majetek potřebujeme ke své existenci. Co vytvoříme či poctivě získáme, nám nikdo nesmí vzít, jinak implicitně popírá naše právo na život. Jak velmi výstižně říká americká filozofka Ayn Randová, „zdrojem práv člověka není zákon boží ani zákon Kongresu, nýbrž zákon identity“, tj. fakt, že člověk je takový jaký je – svou přirozenou podstatou. Abychom mohli žít, musíme vytvářet hodnoty a mít právo je vlastnit.

Důvody, jimiž se vyvlastnění akcionářů ospravedlňuje, jsou směšné. Pokud minoritní akcionáři mohou svých akcionářských práv zneužívat k procesním komplikacím, je to určitě důvod k tomu, aby se změnily procedurální záležitosti výkonu akcionářských práv, nikoli k tomu, aby byli akcionáři vyvlastněni. Představme si, že většina lidí chce, abychom po silnicích jezdili vpravo, ale existuje menšina, která chce jezdit vlevo. Budeme spor řešit  tak, že všem, kteří chtějí jezdit vlevo, odebereme pro jistotu auta?

Ve srovnání s tím, jaké zlo a nespravedlnost dotyčný vyvlastňovací zákon legalizuje, je zcela nepodstatné, zda byl procesně správně přijat. Ani argumentace o tom, nakolik je cena nuceně „odkoupených“ akcií správně určena, nic neřeší. 
  
Drobní akcionáři neplačte, ale hlasitě protestujte. A nejen vy. Protestovat by měl každý rozumný člověk. Omezit práva zákonem „jen tu a tam“ znamená popřít princip práv jako takový. Právo platí buď principiálně a absolutně, nebo vůbec. Nechť zbystří pozornost také všichni ti, kdo se tolik zajímají o „lidská práva“ v Súdánu či Palestině, a věnují se raději tomu, co se děje doma. Tady se doočíbijícím způsobem pošlapává základní právo člověka, právo na majetek. Společnost, která právo na majetek nerespektuje, a staví nad něj nesmyslný „veřejný zájem“ či jakýkoli jiný zájem, je socialistická. Vyvlastnění akcionářů či majitelů pozemků kvůli dálnicím či záplavám je v principu zcela stejné jako komunistické znárodnění a kolektivizace, které jsme si nedávno v souvislosti s Únorem ‘48 připomněli. Jak je vidět, nejsme mu až tak vzdáleni.