Dejme tomu, že na tvrzení, že by
neměla existovat žádná státní „antimonopolní“ politika, protože porušuje právo
na svobodu, oponent odpoví, že
tato politika existuje již víc než sto let, každý stát ji má a je to „realita“
dneška, je tudíž pošetilé ji odmítat, je přece nutné uvažovat „reálně“.

Když odmítnu státní sociální
politiku s argumentem, že je správné sledovat své racionální zájmy, dosahovat
hodnot pro své vlastní štěstí a nikoli obětovat svůj život a majetek ostatním
dle jejich přání a potřeb, odpoví mi oponent, že egoismus je nelidský a
zavrženíhodný. Namítnu, že nelidské nemůže být něco, co je v souladu
s realitou, tedy s přirozeností člověka, co je diktováno podstatou člověka
jako autonomní bytosti, která je plně odpovědná za svůj život. Oponent mi
doporučí, abych opustil svou říši snů a ideologických frází a vrátil se na zem.
Bude tvrdit, že v souladu s realitou nejsem, lidé prostě určité
minimální zabezpečení potřebují a sociální politiku chtějí, taková je
„realita“. To jsou přece nezpochybnitelná fakta.

Oponent automaticky předpokládá,
že rozumně uvažuje on, že je „realista“, protože poukazuje na to, co evidentně
existuje. Kdežto ti (jako já), kteří neustále odmítají, co existuje, a hovoří o
tom, co by být mělo, jsou v jeho očích nepraktickými idealisty. Vždyť jen
tvrdohlavě poukazují na něco, co kolem sebe nemůžeme přímo pozorovat, co je jen
v jejich hlavách. Zaštiťují se myšlenkami a principy (čím abstraktnějšími,
tím hůře), jsou pouhými teoretiky, dogmatiky nebo utopisty, jež není nutné brát
vážně.

Ve skutečnosti onen „realista“
vůbec nemusí uvažovat rozumně a naopak „idealista“ může být tím, kdo se opírá o
realitu a kdo argumentuje racionálně. Nesmírně totiž záleží na tom, jak
pojímáme realitu, zda tento pojem správně chápeme. Je totiž jedním
z nejdůležitějších pojmů, na němž spočívá naše poznání, a který používáme
v argumentaci a přesvědčování o tom, co má člověk dělat, co je dobrem a co
zlem. Správně pojmem realita označujeme (tj. pod něj zahrnujeme) ty věci a
jevy, které jsou nevyhnutelnými, nezměnitelnými fakty. Je ale vše, co existuje
a co kolem sebe pozorujeme, nezbytně nutné a nevyhnutelné?

Člověkem vytvořené vs. přirozeně dané

Stromy, gravitace nebo
ultrafialové záření slunce existují, člověk tato fakta nemůže ovlivnit či
změnit, jsou nevyhnutelná. Existenci přírody a přírodních zákonitostí musí
člověk akceptovat a přizpůsobit se jim a pokud možno je využít ke svému
prospěchu. Může si stokrát přát, aby zemětřesení nenastávalo, ale věci se
chovají tak, jak se chovají, v souladu se svou povahou (identitou),
nezávisle na našich přáních. Hrozbu záplav a jejich opakování člověk
neodstraní, když se bude modlit, ale tak, že se přizpůsobí přírodě, využije
přírodní zákony a postaví přehradu. A tím se dostáváme k druhé skupině
věcí, která se v něčem zásadním od té první skupiny odlišuje. Jde o
všechny věci vytvořené člověkem, jeho volbou. Jaké věci to jsou?
Přehrada, stavební projekt, tužka a papír nebo součet dvou čísel, který jsme
před jeho zápisem vypočetli použitím metody násobilky. Nebo dalekohled a věda
(optika), která umožnila jeho výrobu. Nebo pistole, použití síly a zákony
parlamentu, které stanoví, kdy se proti člověku použije síla. Nebo určitá
pravidla správného chování (morální principy), nebo stát, který zakazuje určité
chování nebo jisté chování násilím vynucuje. Nebo sociální politika a zákoník
práce. Nebo vyhlazovací koncentrační tábory. I myšlenky v našem vědomí,
kterými se řídíme a které k takovému či jinému chování vedou. Toto všechno
sice existuje, ale je to výsledkem lidské volby. Jsou-li tato fakta výsledkem
volby, nelze k nim přistupovat stejně, jako k faktu, že jablko
ze stromu padá dolů. Vše, co člověk vytvořil, vytvořit nemusel a není to
tedy nevyhnutelné. Jsou to sice fakta, ale nikoli nezměnitelná. Jsou to fakta
vytvořená člověkem – narozdíl od přírodních fakt, která nejsou změnitelná,
nejsou člověkem ovlivnitelná.

Z výše uvedeného přímo
vyplývá nesmírně důležitý závěr. Tomu, co existuje nezávisle na něm, tedy všem
zákonitostem přírody, se člověk musí
přizpůsobit. Veškeré své jednání a vše, co člověk svou volbou vytváří, musí
přizpůsobit tomu, co ovlivnit nemůže. Pokud se nepřizpůsobí, zákonitosti
přírody se stejně prosadí a nebudou se ptát, zda o život přišel jeden člověk
nebo milióny. Jinými slovy, vše, co člověk činí, musí podrobit testu, zda to je
v souladu s realitou, tedy s tím, co nemohl a nemůže
ovlivnit, co nevytvořil. V souladu s realitou znamená v souladu
s přírodními nezměnitelnými fakty.

Lidská přirozenost je také realita

Je například státní regulace
zdravotnictví v souladu s realitou, tedy s přírodními
zákonitostmi? Zda má stát nějak zasahovat do oblasti zdravotnictví, nelze
zjistit tak, že se podíváme, co v oblasti zdravotnictví státy dělají
v jiných zemích, nebo co dělaly v historii. Vše, co dělají nebo dělaly, být
nemuselo a nemusí, protože jde o lidskou volbu. K poznání, zda má stát
zasahovat do zdravotnictví či jiné sféry, musíme dospět jinak. Jednak
uvědoměním si, co je to stát, ale především zjištěním, zda je státní zásah
v souladu s přirozeností člověka. Ta je také faktem reality,
je nevyhnutelná. A co je přirozeností člověka? To, že je volní bytostí a ne
robotem, to, že ke svému vlastnímu životu potřebuje hodnoty, které musí
vytvářet, vytváří je s použitím svého rozumu a ten není schopen plnit svou
životně důležitou funkci, je-li proti němu použita síla nebo její hrozba. To
jsou přirozená nezměnitelná fakta, jimž se musíme přizpůsobit. Avšak stát je
použitím síly. Státní regulace zdravotnictví je hrozbou použití síly proti
lidem, kteří se ničeho nedopustili, kteří při tvorbě a směně hodnot (v tomto
případě poskytování a nákupu zdravotní péče) chtějí používat rozum a řídit se
jím. Státní síla (tj. státní regulace) nařizuje sledovat rozkazy, znemožňuje
řídit se rozumem, a není tudíž v souladu s realitou, protože
realita (lidská přirozenost) vyžaduje používat k myšlení a jednání vlastní
rozum. Výsledkem je trvale nízká efektivita, během několika let ekonomický
rozvrat celého odvětví nebo stagnují kvalita, v dlouhodobé perspektivě
obojí. Čím více stát do zdravotnictví zasahuje, tím více je proti realitě
a tím horší je situace regulovaného odvětví.

Sebeobětováním proti realitě

Namítáte, že potřeby člověka,
který si drahou zdravotní péči nemůže dovolit, jsou také realitou? Říkáte, že
být v souladu s realitou znamená povinnost ostatních jeho potřeby
uspokojit? Není tomu tak. Potřeby jsou realitou, ale realitou je zároveň
odpovědnost každého dospělého člověka za svůj život a za tvorbu hodnot, kterými
své potřeby uspokojí. Přesouvat odpovědnost za vlastní život na ostatní je
v rozporu s realitou. Přirozenost člověka vyžaduje, aby si každý
volil své vlastní hodnoty a dosahoval jich svým myšlením a produktivním úsilím.
Obětovat své hodnoty ostatním znamená vzdávat se hodnot vytvořených vlastním
úsilím a pro svůj život, a to je přímo proti vlastnímu životu. Dává-li člověk
potřebám ostatních přednost před vlastními potřebami, hodnotami a zájmy,
křiklavě popírá svůj život. A svůj obětavý přístup samozřejmě nikdy nemůže
sledovat principiálně a důsledně, protože by brzy zemřel. Své nemožné
altruistické zásadě se musí neustále zpronevěřovat, aby přežil. Ono záměrně
nedůsledné sebeobětování se dnes navíc hanebně nazývá „solidarita“, čímž došlo
k úplnému zničení tohoto pojmu. Být v souladu s realitou,
neobětovat vlastní hodnoty a svůj život ostatním neznamená odmítat charitativní
aktivity. Charita je však něčím zcela okrajovým a doplňkovým. Nikdo nikomu
nebrání, aby dobrovolně, velkoryse – ale hlavně na základě vlastního úsudku a
hodnocení – podpořil bezmocné lidi, aniž by přitom cokoli obětoval. Znovu
zdůrazňuji, že tím nepřebírá, neprojevuje a nepřiznává žádnou odpovědnost vůči
druhým, protože odpovědnost za vlastní život nelze přenést na ostatní. Je to
proti realitě, tj. proti přirozenosti člověka.

Morální vodítko a měřítko člověk
potřebuje k tomu, aby jednal v souladu s realitou, tedy aby vytvářel
hodnoty, těšil se z nich a žil na tomto světě, nikoli k tomu, aby se
jich vzdával. Učinit míru obětování hodnot kriteriem morálky a ušlechtilosti je
útokem na realitu a nejhorším zvěrstvem, které intelektuálové víry a altruismu
na lidstvu spáchali. Nesmyslně vyzdvihnout zcela marginální situace lidské
bezmocnosti, zoufalství a utrpení na úroveň normálního a podstatného a chápat
charitu jako důležitý (ne-li klíčový) aspekt lidského chování a života svědčí o
mimořádně zvráceném pohledu na člověka a svět, v němž žije. Život není
plavba na záchranném člunu, jak to výstižně shrnula Ayn Randová, a kdo ho tak
pojímá, je mimo realitu.

Kromě výše uvedeného a daleko
nejdůležitějšího morálního argumentu je třeba zmínit také prostý ekonomický
fakt, že standardní zdravotní péči, která by jinak byla dostupná každému,
zdražuje právě státní regulace a že dostupný standard by se s růstem
produktivity práce a technologickými inovacemi zvyšoval mnohem rychleji, kdyby
nestály v cestě iracionální zákony a vyhlášky. A pokud jde o nadstandardní
péči, ta není cenově dostupná všem, stejně jako všem není dostupný každoroční
pobyt u moře v Karibiku nebo lyžování ve švýcarských Alpách. A proč
by měla být? Bylo by v příkrém rozporu s realitou, aby na jakoukoli
hodnotu měl morální nárok každý, kdo ji chce nebo potřebuje. Normální, nezbytné
a morální je hodnoty vytvářet a směňovat, nikoli nevytvářet a činit si na ně
nárok. Činit si nárok na nezasloužené znamená považovat ostatní (tj. člověka)
za obětní zvířata.

Pojmy jako poznání reality

Aby lidské jednání bylo
v souladu s realitou, musíme ji být schopni poznávat. Poznali jsme
například, že příliš nízké či vysoké teploty jsou pro život nepříznivé a proto
se v zimě více oblékáme a v horkém létě vyhledáváme stín. Jako lidé –
a tím se podstatně lišíme od zvířat – však poznáváme nejen smyslově ale hlavně pojmově.
Naše pojmy (myšlenky) jsou poznáním reality pouze tehdy, pokud jsou správně
odvozeny a používány. Stejně jako jednání je naší volbou, i tvorba a používání
pojmů (myšlení) je naší volbou. Ignoruje-li člověk fakt, že arzenik je něco
jiného cukr, a že metanol je něco jiného než voda, má to pro něj stejně
katastrofální následky, jako když ignoruje potřebu správného používání pojmů.
Nejsou-li pojmy v souladu s realitou, a my se jimi řídíme, ztrácíme
kontakt s realitou a jednáme proti ní. Dnes bohužel převládá názor, že čím
je myšlenka abstraktnější, tím je vágnější a prázdnější a tím více je zbytečná.
Opak je pravdou. Čím obecnější či abstraktnější myšlenka (pojem) je, tím více
na ní záleží. Vždyť na základě myšlenek se rozhodujeme a jednáme. Obecnější
pojem se vztahuje na větší část (více případů) lidského jednání než pojem
konkrétnější. Vezměme si například pojem smrk, vybavme si jeho vlastnosti,
představme si jaký zmatek a s jakými následky by nastal, kdyby lidé tápali
v jeho výkladu a používání. Někdo by jím označoval borovici, jiný javor, další modřín
nebo dub. Pojmem mnohem abstraktnějším je rostlina. Jak nicotný a neškodný by
byl zmatek kolem pojmu smrk ve srovnání s nepopsatelným chaosem, kdyby
lidé tápali v obsahu pojmu rostlina. Jeden by si pod ní přestavil užovky,
druhý pískovec, třetí kaktus, a tak
dále. A přesně tak je tomu u pojmů, vztahujících se k pravidlům či normám
lidského jednání. Každý víceméně správně chápe a používá pojem pracovitost,
poctivost, důslednost. Mnohem abstraktnější je ale třeba pojem právo,
s nímž se neustále setkáváme. A je snad nejvíce překrucovaným, zneužívaným
a zcela zničeným pojmem vůbec, což má katastrofálními důsledky. Zákony
prosazující nesmyslné „právo“ na vzdělání, práci, zdravotní péči, bydlení apod.
jsou gigantickým pošlapáváním práv na majetek a svobodu všech lidí, jimž se to
či ono zakazuje a přikazuje a kteří jsou donuceni ostatním či ono financovat.

U běžných, málo abstraktních pojmů ke zmatku nedochází,
protože význam pojmů jako např. strom, smrk, užovka, červená, stůl apod. můžeme
velmi rychle ověřit přímým ukázáním na smyslově vnímané věci. Katastrofa vzniká
až na úrovni velmi abstraktních pojmů, jakým je třeba zmíněný pojem právo. Je
možné přímo ukázat na člověka, který páčí zámek u dveří, aby se dostal do domu
a říci něco o právu? Není. Musíme k tomu předtím poznat a pochopit celou
řadu okolností a souvislostí včetně faktů, že člověk ke svému životu potřebuje
hodnoty, že hodnoty si musí sám zvolit a vlastním úsilím vyrobit (protože
nepadají z nebe) a poté je případně směnit za hodnoty vyrobené ostatními,
že člověk je autonomní bytostí (a nikoli podřízenou nepodstatnou buňkou
kolektivu) plně odpovědnou za svůj život a schopnou poznávat realitu, atd.
Odvození velmi abstraktních z méně abstraktních pojmů a jejich správné
používání je usilovnou mentální prací, výsledkem řetězce logických odvození,
tedy něčím, co nelze jednoduše ověřit pouhými smysly. Čím abstraktnější pojem
je, tím je jeho zničení závažnější. Došlo k úplnému překroucení tak
zásadních pojmů, jakými jsou egoismus, altruismus, objektivita, spravedlnost,
monopol nebo diskriminace, a k rozšíření různých ničivých antipojmů,
jakými jsou např. sociální spravedlnost, extrémismus nebo veřejné statky.
Většina lidí se snaží vyhnout příliš abstraktnímu myšlení, tápe v abstraktních
pojmech, protože je intelektuálové naplňují stále nesmyslnějšími obsahy. Tápat
v abstraktních morálních pojmech znamená nevědět, ignorovat nebo neumět
obhájit, co je dobrem a co zlem, co život podporuje a co ho ničí.

Před lety jsem v závěru
jednoho článku uvedl, že boj o pojmy je bojem o život. Nepřeháněl jsem, protože
náš život závisí na tom, zda jednáme v souladu s realitou. A realitu
poznáváme pomocí pojmů.