Blíží se konec března a jako každý rok se více než jindy do popředí ekonomických
zpráv a komentářů dostávají srovnání míry zdanění v různých
zemích. Je zlé, že český stát patří k těm, které ze svých občanů
vysávají nejvíce. Ještě horší je však fakt, že zdanění jako takové
se chápe jako něco normálního. Média jsou plná návodů, jak správně
spočítat a platit daně, ale o tom, že daně jsou zásadním a obrovským
zlem, se nikde (snad kromě několika specializovaných internetových
serverů) nedočteme. Morální perverze naší doby vyprodukovala lidi
dokonce s takovým názorem, že daňový únik by měl být druhým
nejhorším trestným činem po vraždě.

Ani ti, kdo vysokou míru zdanění kritizují, se nezmůžou na víc než jen
na jalový kolektivistický argument, že vysoké daně „brzdí hospodářský
růst“ a podrývají „prosperitu“ či „konkurenceschopnost ekonomiky.“
To je stejně absurdní jako kritizovat vraždění lidí s argumentem,
že se tím ohrožuje žádoucí populační vývoj národa.

Nejde
přece o ekonomiku, ani národ, ani společnost, protože ty nejsou
cílem, jsou to jen pojmy sloužící k označení reálných živých
bytostí. Jednotliví lidé mají právo na život a tudíž i na oprávněně
nabytý majetek, který jim nikdo nesmí proti jejich vůli vzít.

Zdanění
je morálně zavrženíhodné, je zlem, protože je uchvácením majetku,
v konečném důsledku je pošlapáním práva na život. Zdanění je
krádež, byť legalizovaná. Je morálně ještě horším aktem než krádež,
protože proti státem legalizované krádeži se nemůžeme legálně bránit.

Neříkejte,
že jsem naivní, že bez daní se stát neobejde, že není jiná cesta
jak financovat jeho činnost, protože dobrovolné financování by nefungovalo.
Zaprvé, potřebné příjmy racionálního státu by byly pouhým zlomkem
objemu, z něhož se dnes živí obludné státní mašinérie. Místo
nekonečné řady dnešních absurdních a nemravných výdajů by se výdaje
racionálního státu omezily jen na ochranu práv, tedy v podstatě
na justici, bezpečnost a obranu. Za druhé, není pravda, že dobrovolné
financování nefunguje. Zkušenost jasně potvrzuje, že lidé jsou
ochotni financovat dobrovolně řadu aktivit, z nichž mají kromě nich
užitek a prospěch i ostatní (charita, řada různých nadací, firemní
sponzorství, apod.). Zatřetí, dobrovolnými metodami financování
státu se nikdo systematicky nezabývá, protože financování prostřednictvím
daní celkem nikdo nezpochybňuje a není tedy důvod, aby se hledání
jiných metod někdo příliš vážně věnoval. Není pochyb o tom, že metody
dobrovolného financování by byly nalezeny, stejně tak jako byly
objeveny moderní zdroje energie nebo technologie, o jejichž použití
před pár staletími nikdo netušil.

Daleko
nejdůležitější je však jiný argument. Představte si, že přistihnete
zloděje, jak vám vykrádá byt. On se ale bude divit, že mu vůbec
bráníte pokračovat v loupení, a bude se hájit tím, že si přece
neumí peníze poctivě vydělat a že ani nehodlá zkusit jiný způsob,
jak si zajistit živobytí. Vy uznáte, že má pravdu, budete s ním
souhlasit a ochotně mu vyjdete vstříc. Zdá se vám to fantastické?
A proč se vám nezdá neuvěřitelné, když se stejným způsobem jako
onen zloděj chová stát? Cožpak se krádež (ať soukromá či státní)
stává morálně ospravedlnitelnou a přípustnou v okamžiku, když
zloděj řekne, že jinak přežít neumí a o jiné metodě získání peněz
nepřemýšlel? K tomu, abychom odmítli a odsoudili zdanění, nemusíme
znát teď hned dokonale fungující alternativní metody financování
státu, stejně tak jako odsouzení zloděje v našem bytě nepodmiňujeme
tím, zda si umí nebo neumí opatřit živobytí jinak.

Odmítat
zdanění jsme však morálně oprávněni jen tehdy, pokud si uvědomujeme
význam a morální kořeny pojmu právo, který v tomto
případě znamená právo na majetek. Kdo toleruje či dokonce vyzdvihuje
morálku sebezapření a obětování se ostatním, nemá žádné morální
oprávnění odmítat daně ani kritizovat jejich míru. Proto také naší
morálně zničené civilizaci bude trvat hodně dlouho, než si uvědomí
a uzná pravý důvod, proč daně snižovat, proč hledat jiné metody
financování státu a zdanění nakonec odstranit.