Jedna vláda vystřídala druhou, přivítala nás v novém roce, a dokonce si pro nás již zvládla připravit programové prohlášení. Měla by dostat od nás občanů sto dní hájení? Nebo jsme schopni již dnes objektivně posoudit, o jakou vládu půjde? Agresivita, s jakou Fialova vládní koalice prosadila ve Sněmovně novelu pandemického zákona dává jasnou odpověď: žádné hájení si nezaslouží.

Babišova vláda stihla ještě v závěru uplynulého roku vyhlásit nouzový stav, třebaže ještě před několika měsíci se všichni bili v prsa, že pandemický zákon udělá konečně v boji s epidemií pořádek a nahradí tak donekonečna opakovaný a znovu schvalovaný nouzový stav. Spíše se však ukázalo, že „panda“ není dostatečně efektivní nástoj na ničení svobody. Nově se formující vláda byla velmi mírná a laxní, jde-li o hodnocení smysluplnosti nouzového stavu. Naštěstí se ale rozhodla o jeho prodloužení nepožádat – občané se však nemají důvod cítit o mnoho svobodněji. Mediální signály, které rodící se Fialova vláda vypouštěla dávaly jasně tušit, jak se vůči kovidu postaví. Lépe řečeno, jak se postaví vůči naší svobodě.

Ostatně mnohé z toho bylo již jasné každému, kdo pozorně sledoval volební kampaň stran, které novou vládu tvoří. Jiní to bezpečně poznali během prvních povolebních dnů a týdnů, kdy se tyto strany, nyní už v bezpečí sněmovní většiny, mohly jasně a kategoricky vyjádřit a babišovský či vojtěchovský přístup odsoudit. Mediální výstupy poslanců za Spolu a PirStan však napověděly, že změny, dojde-li vůbec k nějakým, budou spíše kosmetické a nikoliv systémové či ideové.

A takových nápověd od nově zvolených poslanců se občanům dostalo bezpočet. Martin Kupka (ODS) se například vyjádřil, že „lidé se musejí chtít podvolit.“ Vít Rakušan (STAN) prohlásil, že „od domluv je třeba přejít k udělování pokut“. A do třetice si vzpomeňme třeba na výrok Marka Výborného (KDU-ČSL), že neočkovaní by si měli sami hradit ošetření a péči.

Výsledkem je metoda cukru a biče, která byla proti občanům této země použita v posledních dnech, tedy bič v podobě novelizovaného pandemického zákona, který je ve své pravé podstatě zákonem zmocňovacím, a cukr v podobě slibů o rozvolnění, především o ukončení segregace očkovaných a neočkovaných. Tento cukr je však v kontextu celé kovidové politiky spíše umělým sladidlem.

Jak bychom měli chápat ochotu nové vlády odmítnout prodloužení nouzového stavu? Byla to marketingová snaha odstřihnout se od babišovského kontextu, jehož však byly strany Fialovy vlády pevnou součástí, nebo je za tím něco promyšlenějšího? Ostatně nouzový stav už vlastně prakticky nikdo neřešil, opatření byla spíše politickou kampaní, a k tomu jedinému zásadnímu, co vlastně nouzový stav navíc k pandemickému zákonu umožňoval, tedy uvalit na zemi opět lockdown, odcházející Babišova vláda odvahu nenašla.

Vláda Petra Fialy zcela nepochybně není společenstvím politiků, kteří by principiálně hájili svobodu. Takoví lidé se v našich nejvyšších patrech politiky již nevyskytují. Jejich smýšlení je do značné míry kolektivistické – a na kolektivismu prostě skutečnou pravicovou politiku, která by znamenala respekt vůči svobodě, nelze postavit. Pak to ovšem znamená, že mezi Babišem a Fialou není zásadní rozdíl. A nemůže být rozdíl ani v jejich politice. O tři odstavce výše jsem vyjmenoval tři nahodilé výroky tří politiků nové vládní koalice. Pokud bych býval neuvedl jejich autory, stejně tak by mohly pocházet od Babiše, Hamáčka nebo třeba Vojtěcha.

Ale můžeme pokračovat dále. Můžeme náhodně vybrat jakýkoliv projev některého z koaličních politiků takřka od chvíle jejich zvolení. Od té chvíle, kdy byla koalice Spolu bezpečně zvolena a společně s PirStanem měla zajištěnou pohodlnou většinu, začala být dikce jejich výroků takřka nerozeznatelná od odcházející vlády Andreje Babiše. Martin Kupka pronesl 21. listopadu na Primě CNN: „Je to jedna společnost. A záleží na každém z nás, jak se k tomu postavíme. Ona svoboda nemůže znamenat zároveň lhostejnost nebo sobectví ve vztahu k tomu, co ta společnost bude dělat. A když stát musel investovat do očkování, jistý tlak na očkování je nutný.“ V čem se vlastně tento politik strany, která má přinášet změnu, liší od politiků ANO? Důraz na společnost, na jakési závazky jednotlivce vůči společnosti, na podřízenost hodnot jednotlivce ve prospěch údajných vyšších hodnot, které reprezentují společnost, to je podstata kolektivistického smýšlení. Společnost chápe, společnost je polarizovaná, společnost vyžaduje… Takových výroků by se politik, který chce zájit svobodu, neměli nikdy dopouštět. Ve skutečnosti by ani neměl být schopen v takových kategoriích uvažovat a brát je vážně.

Zajímavé je, že Kupka, narozdíl od moderátorky pořadu, ani jednou nezpochybnil cílené restrikce vůči neočkovaným. V podstatě je obhájil na základě požadavků společnosti. Mluví o tom, že je potřeba neočkované občany motivovat. Zda by taková motivace měla být pozitivní či negativní, přímá či nepřímá, o tom se nezmínil. Pokud by však chtěl co nejvyšší proočkovanost a tato hodnota je pro něj alfou a omegou úspěšné protikovidové politiky, a zároveň vidí „požadavky společnosti“ výš než hodnoty jednotlivce, je zřejmé, že účel zde světí prostředky. Nikdo z politiků Fialovy vlády se neodvážil prohlásit něco tak drzého, jako francouzský prezident Macron, tedy že je správné neočkované občany šikanovat, znepříjemnit jim život a vlastně je přestat pokládat za občany. Na druhou stranu, nikdo z nich se ani slovem nezastal lékařů, zdravotních sester, policistů, hasičů, jimž hrozilo, že kvůli neochotě se podvolit očkovacímu nátlaku přijdou o práci. Je-li mlčení souhlas, pak tady to platí dvojnásob. Zvláště chtějí-li politici nové vládní koalice mluvit o změně.

Z posledních vyjádření Fialovy vlády se však zdá, že segregace očkovaných a neočkovaných občanů končí. Povinné očkování policistů a zdravotních sester naštěstí padlo, odpor veřejnosti byl příliš silný. Povinnost prokazovat se očkovacím průkazem v hospodách a restauracích byla zrušena Nejvyšším správním soudem a ministr Válek se rozhodl dále tuto restrikci neprosazovat. Při tom všem je tady však novela pandemického zákona, která, bude-li schválena, dává ministrům zdravotnictví, vnitra a obrany do rukou takřka neomezenou, totální moc. Soud bude vyřazen ze hry a nebude schopen případnou nezákonnost jakkoliv korigovat. Můžeme se jen ptát, proč tento nástroj potřebuje vládní koalice prosadit právě v tuto chvíli – když se zdá, že omikron skutečně znamená tečku za epidemií, vláda začíná milostivě rozvolňovat, a pro řešení případného zhoršení situace, čímž straší někteří odborníci, je času víc než dost. Obava, že pokud novela pandemického zákona projde, vrátí se nám plošné restrikce a nátlak na povinné očkování zase zpět oknem, je podle mého názoru více než na místě. Ostatně co si ministr Válek slibuje od novely pandemického zákona především? Že již Nejvyšší správní soud nebude mít možnost rušit plošné restrikce.

Téma očkování se za několik posledních měsíců stalo z víceméně banální otázky osobního zdraví otázkou politického názoru, otázkou svědomí. Vinu na tom má samozřejmě především Babišova vláda, ministr Vojtěch, nekonečné defilé odborníků (kteří se ale v této věci stali spíše politiky). Pokud by vláda dala od tématu očkování ruce pryč a nepouštěla se do žádné propagandy, lze předpokládat, že by se lidé rozhodovali opravdu čistě jen na základě zhodnocení svého zdravotního stavu a rizik. Velká část lidí vidí ve vakcíně, který jim vláda vehementně vnucuje, pomyslný bonbón, jenž nabízí pán v baloňáku dítěti u školy. A není to vůbec nereálný pohled na věc, odpovíme-li si na otázku, jaký je morální profil našich politiků a do jaké míry jim lze věřit.

Jestliže politik, například pan Kupka, tvrdí, že důležité je především vyhnout se lockdownu, a jako cestu k tomu vidí co nejmasivnější očkování, pak to znamená, že lockdown principiálně neodmítá. Lockdown je pro něj za určitých okolností přijatelné řešení. A jediné, o čem s ním lze vést diskuzi, jsou právě jen dílčí okolnosti. Podle Martina Kupky samozřejmě není vakcína stoprocentní. Ne zcela uspokojivou účinnost vakcíny již nelze zakrývat a lidé poznávají, že byli do značné míry podvedeni politickou propagandou, která jim vakcínu nabízela jako tečku za kovidem. „V životě není nic stroprocentní, ani když vyjedeme z garáže,“ říká Kupka. To je jistě pravda. Je však velký rozdíl žít ve světě, kde nic není stoprocentně účinné nebo bezpečné a svobodně si všechna rizika ohodnotit a vybrat si pro sebe nejlepší možnost, nebo být k takovému jednání nucen pod nátlakem. Donucení eliminuje racionální úvahu.

Heslem nové Fialovy vlády je „naučit se k kovidem žít.“ Tak to stojí v programovém prohlášení vlády, tak pravil premiér Fiala ve svém novoročním projevu, a to samé prohlásil Martin Kupka před více než dvěma měsíci na Prima CNN. Naučit se žít s kovidem však v tomto kontextu znamená něco jiného: naučit se žít s kovidovou politikou. Smířit se s tím, že jsme přišli o svobodu. Smířit se s tím, že co platilo před dvěma lety, je už nenávratně pryč. Že normalita našeho života se změnila. Zatímco před dvěma lety bylo normální zajít si večer na pivo, a ještě včera bylo normální nejprve se prokázat povolením, stává se normálním žít pod neustálou hrozbou, že se povinnost prokazovat se vakcinačním certifikátem opět vrátí. Kdy? To je v zásadě jedno – zkrátka když se vládě zachce. Dokonce k tomu nebude potřebovat ani žádnou epidemii. Hodí se, ale nutná není…

Pokud vláda dostala moc určovat, kdo smí a kdo nesmí vstoupit do restaurace, a významná část veřejnosti to pokládá za normální, na základě jakého principu můžeme vládě tuto moc sebrat? Je třeba si uvědomit princip, na jehož základě můžeme jasně prohlásit: „Ne, vláda k něčemu takovému právo nemá! Pandemický zákon nemá v právním řádu svobodné země co dělat.“ Takový princip samozřejmě existuje: princip svobody jednotlivce. Princip nedělitelné svobody.

Je pouze věc rétoriky nazývat režim pod pandemickým zákonem normálním životem. Zda jsme schopni takové vidění světa hlasitě odmítnout, nebo zda jej unaveně přijmeme, to je zásadní rozhodnutí, které každý z nás bude muset v prvních měsících Fialovy vlády učinit. Bez ohledu na to, zda kovid jako zdravotní téma zmizí nebo ne. Protože Damoklův meč zdravotní totality nad námi bude viset již navždy – pokud ji neodmítneme už v základech.

(Článek převzatý z blogu Echo24 https://blog.echo24.cz/a/iehyQ/zit-s-kovidem)