Hlavní strana  •  Objektivismus  •  Ayn Randová  •  Fórum  •  Knihy  •  Hledat  •  Odkazy
Sekce: Ekonomie Chybné pojetí monopolu a jeho politicko-ekonomické důsledky
Vydáno dne 01. 11. 2002 (čteno 14264×)

Jiří Kinkor

Antimonopolní zákonodárství vzniklo v 19. století ve Spojených státech a během 20. století se rychle rozšířilo i do ostatních zemí. Příčiny rozmachu antimonopolní regulace pramení mimo jiné i z obrovského vlivu převládajícího nesprávného pojetí monopolu v ekonomické teorii hlavního proudu.

Účelem mého příspěvku je poukázat na zásadní defekt ve všeobecně přijímané definici pojmu monopol, na jeho nesprávné používání či zneužívání v důsledku ignorování podstatných odlišností v jevech, na něž se pojem monopol dnes běžně aplikuje. Tento defekt přímo implikuje státní intervenci, antimonopolní zákonodárství a obrovský prostor pro libovůli antimonopolních úřadů, které příslušné zákony vynucují.

„Dokonalá konkurence“

Před několika stoletími nebyl důvod a ani příležitost, aby se pojem monopol používal nesprávně, protože průmysl se teprve začal rozvíjet a pokud v nějakém odvětví existoval dominantní subjekt, šlo zpravidla o státem udělenou výsadu podniku, který jako jediný mohl obchodovat na daném trhu. Bylo to v éře počátků industrializace a teprve začínající akumulace kapitálu. V průběhu 19. století rychle vyrůstá celá řada průmyslových odvětví s mnoha firmami a naplno se rozvíjí konkurence. Zároveň však zesiluje tlak méně úspěšných konkurentů na stát s cílem násilně omezit jednání úspěšných a zpravidla velkých firem.

Ve dvacátém století se protekcionistům a jiným nepřátelům úspěchu, bohatství a kapitalismu dostalo velké vzpruhy, když ekonomická věda přišla s teorií či modelem „dokonalé konkurence“, postaveném na nereálných předpokladech, tedy předpokladech nikoli analyticky zjednodušujících realitu nýbrž popírajících realitu.[1] Tato teorie, která se stala učebnicovou normou, pojímá tzv. „dokonale fungující“ trh jako takový trh, kde operuje bezpočet firem s homogenním produktem a s nulovými transakčními náklady, přičemž všechny ekonomické subjekty disponují tzv. dokonalými informacemi (tj. jsou vševědoucí). Každá z takto pojatých firem je dostatečně zanedbatelná, prodává libovolné objemy v rámci tzv. dokonale elastické poptávky, tj. má tudíž mizivý vliv na tržní cenu, která se rovná mezním nákladům.

Naproti tomu fungování reálného světa označí tato teorie za „nedokonalou konkurenci“, za „selhání trhu“ a „nekalou soutěž“, protože na reálných trzích se neobchoduje s homogenními produkty, bez transakčních nákladů a s neomezenými znalostmi všeho, ani na nich neoperuje bezpočet firem, ale často třeba jen několik nebo jedna, a to s nezanedbatelným vlivem na tržní cenu. A právě jev, kdy na trhu operuje respektive prodává jen jedna firma, nazývá současná ekonomie „monopol“. Chování takové firmy se však fundamentálně liší v závislosti na tom, proč je jedinou firmou na trhu a na tom, v jakém časovém horizontu její chování zkoumáme, zda v dlouhém období nebo v daném okamžiku. Toto rozlišení tradiční neoklasická mikroekonomie ignoruje. Teorie „dokonalé konkurence“ je vyvrcholením metodologicky defektního, krátkodobě orientovaného a tudíž iracionálního ekonomického myšlení, které nepojímá konkurenci jako proces, nýbrž jako stav, jako okamžikový fotografický snímek průmyslové tržní struktury. Proces neustálého hledání a využívání příležitostí, cenového přizpůsobování, odlišování vlastních produktů od produktů konkurentů, proces neustálých inovací, reagování na chování ostatních ekonomických subjektů, tedy proces konkurence a její podstata a pravý obsah tohoto pojmu, je přesně tím, co teorie dokonalé konkurence vylučuje. Pokud se v daném okamžiku nenachází dané odvětví ve stavu požadovaném absurdním modelem, konkurence byla údajně omezena. Existence monopolu pojatého jako jediná firma na daném trhu, je pak jednou z příčin údajného „selhání trhu“. Ve skutečnosti však neselhává trh ale ekonomové, které jejich zásadně mylná metodologie přivedla k nesmyslnému modelu.

Teorie „dokonalé konkurence“ je chápána jako model ideálního stavu, který v realitě sice neexistuje, ale realita by se mu alespoň mohla nebo měla přibližovat, což má použitím síly zajistit stát. Ve skutečnosti však model „dokonalé konkurence“ není žádným ideálem, nýbrž smyšlenou absurdní konstrukcí zcela odtrženou od reality a považovat ji za ideál a vzor dokonalosti znamená zcela překroutit a zničit význam pojmů ideál a dokonalý. Je doslova perverzní vydávat za ideál něco, co se zásadně příčí všem nutným zákonitostem reálného fungování světa a racionálního, morálního chování lidí. Označovat za „dokonalou“ konkurenci smyšlený svět podle teorie „dokonalé konkurence“ je stejně nesmyslné jako považovat za „dokonalou bytost“ vykonstruovaného, fantastického supermana, který má nadlidské schopnosti, nemůže se nikdy dopustit chyby a vždy zvítězí, poté k němu poměřovat reálné lidské bytosti a dospět k závěru, že člověk je od přírody nedokonalý.

Politická moc vs. ekonomická moc

Za samozřejmost se začalo považovat tvrzení, že kapitalismus a svobodný trh vedou ke vzniku a „nadvládě“ či „diktátu“ monopolů. Pojem monopol začal být ztotožňován s ekonomickou mocí, s dominantním postavením na trhu. Protože historicky byl monopol, jako státem udělená a silou vynucovaná výsada, veřejností správně spojován s něčím špatným, nespravedlivým a škodlivým, přispěla moderní iracionální ekonomie k tomu, že jakákoli dominantní firma je vnímána přinejmenším jako potenciální zlo, jako vykořisťovatel, jenž bohatne na úkor ostatních. Distorzí a zneužitím pojmu monopol se fundamentální odlišnost moci ekonomické a politické tak podařilo zcela zamlžit či vymazat z vědomí lidí, dokonce i ekonomů. V čem tkví klíčový rozdíl mezi ekonomickou a politickou mocí? Politická moc, na níž je postaven monopol jako státem udělená výsada, je fyzickou silou, je státním fyzickým donucením, je mocí zakázat a trestat, je mocí obušku, pistole a vězení. Naproti tomu ekonomická moc nemá s násilím nic společného. Ekonomická moc je schopností vytvářet hodnotu a dobrovolně s ní obchodovat. Ekonomická moc Microsoftu nebo Plzeňského Prazdroje je projevem a výsledkem přání zákazníků kupovat jejich produkty, je výsledkem úspěšné tvůrčí činnosti firmy a dobrovolného rozhodnutí zákazníků. Představme si, že - jako zákazník - mám například zájem koupit si software. Jakou moc vůči mě uplatňuje firma, která mi ho nabízí? Nabízí mi, abych si koupil to, co dosud nemám. K ničemu mě nenutí, její moc spočívá pouze v její schopnosti uspokojit mé přání, pokud se pro její produkt rozhodnu. Ekonomická moc velké firmy není diktátem, politická, regulující moc ano, protože je vynucena fyzickou silou.

Dominantní výrobce, který nemá žádnou státem udělenou výsadu, nikoho neomezuje. Zákazníci si však mohou volit jen z toho, co někdo nabízí. Nemohou volit z toho, co nikdo nenabízí. Kdybych si přál v cukrárně koupit oříškovou zmrzlinu, ale oni ji nenabízejí, omezují mě? Zakazuje mi někdo volit? Pokud mi někdo na trhu nabízí nějaký produkt nebo více produktů, mám právo si mezi nimi volit a nebo si nezvolit žádný. Nemám ale žádné právo někoho nutit, aby mi něco nabízel, ani aby nabízel více produktů, abych si mohl volit, protože tím bych popřel jeho právo svobodně nabízet nebo nenabízet podle jeho vlastní úvahy.

Naproti tomu monopol znamená zabránění všem potenciálním výrobcům produkovat a nabízet hodnoty. Monopol je politickou mocí, je zákazem vynuceným státní fyzickou silou, je skutečnou nadvládou. Kapitalismus nemůže vést k monopolu, protože je systémem ochrany individuálních práv, včetně práva na svobodné podnikání, zatímco monopol je státním zásahem, je státním porušením práva na svobodné podnikání.

Dominantní ekonomické subjekty, které nemají žádnou výsadu, nemají nad nikým „nadvládu“. Řekl by snad někdo, že vynikající sportovec, který řadu let díky své schopnosti vítězí ve své disciplíně, uplatňuje nadvládu nad ostatními sportovci?

„Společenské náklady“ monopolu

Na teorii „dokonalé konkurence“ spočívá i koncept „spotřebitelského přebytku“ (consumer surplus). Ten má v podstatě ukázat, že „dokonalá konkurence“ je prospěšná a dominantní firma či monopol jsou škodlivé, protože snižují spotřebitelský přebytek a způsobují „mrtvou ztrátu“ (deadweight loss). Jakýkoli úbytek „spotřebitelského přebytku“ je označován jako „společenský náklad“ monopolu.

Celá tato koncepce je mylná, a to z několika důvodů. Zaprvé, samotné porovnávání reálného světa s uvedeným modelem „dokonalé konkurence“ je nesmyslné, protože samotný model je absurdní, jak jsem již výše uvedl. Tudíž o žádném „snížení spotřebitelského přebytku“ nemůže být řeč (snížení oproti čemu?, mrtvá ztráta oproti čemu?). Za druhé, i kdybychom na chvíli přijali model ukazující „snížení spotřebitelského přebytku“, dochází na druhé straně ke zvýšení výrobcova přebytku (producer surplus) a obě veličiny přitom nelze porovnávat, protože interpersonální porovnání prospěchu (užitku) postrádá smysl. O výsledném dopadu nelze tedy říci vůbec nic. Zatřetí, žádné „společenské náklady“ neexistují, protože náklady vznikají použitím (alokací) zdrojů jednotlivce nebo firmy, společnost žádné zdroje nemá a mít nemůže. Tvrdit opak znamená implicitně přijímat absurdní kolektivistickou vizi jednotlivce a společnosti, vizi, která se příčí všemu, co v realitě pozorujeme.

Chybné pojetí „monopolu“ jako porušení principu podstatného znaku

Deformace pojmu monopol je důsledkem porušení principu podstatného znaku při tvorbě pojmu. Mají-li objekty reality některé znaky společné, ale v některém jiném relevantním znaku (či znacích) se fundamentálně odlišují, nelze je shrnout pod jeden pojem a ignorovat přitom jejich zásadní odlišnosti. Podstatný znak objektu je přitom takový, z něhož vyplývá řada ostatních znaků nebo chování objektu. Ze samotného faktu, že firma je v krátkém období jediná na trhu, nic dlouhodobě nevyplývá. Důvod, proč je firma jediná či dominantní, však implikuje zásadní důsledky v dlouhém období. Je-li jediná proto, protože si svým vynikajícím produktem a/nebo marketingem a cenami získala přízeň všech zákazníků a ostatní firmy tak neuspěly, nebo proto, že ostatní firmy na trh ještě nevstoupily, určitě si nebude moci dovolit omezovat produkci a zvyšovat ceny, jako tomu pravděpodobně bude u firmy, které stát udělí výsadu výlučného působení v daném odvětví.

Monopol je výsada udělená státem výlučnému subjektu k podnikání v daném odvětví. Kdo tuto výsadu nemá, nesmí v odvětví provozovat své aktivity. Podstatné v pojmu monopol není to, že v daném odvětví podniká jeden subjekt, nýbrž to, že stát pod hrozbou sankcí či likvidace zakazuje jiným subjektům do odvětví vstupovat a konkurovat mu.

Je nesmírně důležité uvědomit si, že pojem integruje jednotlivé objekty reality právě na základě jejich podstatného společného znaku, nikoli libovolného společného znaku. Vytvoříme-li pojem na základě společného znaku, který však není podstatnou podobností zahrnutých entit, dopouštíme se vážného omylu v poznání a chápání jevů kolem nás. Například Microsoft nebo kabelový operátor UPC na jedné straně a Český telecom před liberalizací telekomunikačního trhu na druhé straně mají kromě nepodstatného společného znaku (jsou dominantními subjekty v daném odvětví) i znak, v němž se vzájemně fundamentálně odlišují. Nelze je tudíž všechny shrnout pod jeden klíčový politicko-ekonomický pojem monopol na základě nepodstatného znaku a ignorovat podstatný znak, v němž se zásadně odlišují. Vše, co je příčinou jevu, že jeden subjekt (Český telecom) je jediný v daném odvětví, a co z této situace vyplývá (ekonomické chování i politické implikace), se nevztahuje na jiný subjekt (Microsoft), který žádnou státní licenci a protekci nemá a důvodem, proč danému odvětví dominuje, je zcela něco jiného. Jinými slovy: to, co platí o jednom objektu nesprávně definovaného a používaného pojmu monopol, nelze aplikovat na další objekty tohoto pojmu. Takto chybně vytvořený pojem neplní základní funkci pojmu – funkci úspory poznávací práce. Vytvoření pojmu totiž umožňuje, abychom pod něj shrnovali objekty či jevy s podobnými vlastnostmi a chováním a zacházeli tak při našem myšlení, hodnocení a jednání se skupinou jako celkem. Jak ale můžeme zacházet jako s celkem se skupinou firem či jevů, které mají zcela jinou podstatu? Microsoft je zcela jiným ekonomickým jevem než Český telecom. Jak může někdo napadat Microsoft z monopolního chování, když Microsoft nemá žádnou státem udělenou a vynucovanou výsadu? Monopol je výsledkem státního zásahu. Pokud Microsoft díky svému tržnímu podílu má silnou vyjednávací pozici, nemá to nic společného s monopolem.

Pokud se cenové chování dominantní firmy podobá cenovému chování monopolu, jde o nepodstatnou podobnost ve velmi krátkém období, protože právě proces konkurence nutně dominantní firmy vede ke snižování cen. Žádné empirické studie nepotvrdily, že dominantní firmy omezují produkci a zvyšují ceny. Naopak práce zkoumající chování dominantních amerických firem v odvětvích, v nichž došlo k významné míře koncentrace, jasně prokázaly, že v těchto odvětvích došlo k expanzi produkce a snížení cen, a to ve výraznější míře než ve zbytku ekonomiky (Brozen, 1979).

Mýtus „přirozeného monopolu“

Čtenář může namítnout, že i bez státního zásahu může existovat „monopolní chování“ subjektů v těch odvětvích, které tradiční ekonomie charakterizuje jako „přirozený monopol“. Jde o odvětví, kde rigidní statické modely předpokládají, že průměrné náklady klesají v celém relevantním rozsahu produkce a tudíž pouze jediná firma může dosahovat úspor z rozsahu a být „společensky efektivní“[2], zatímco více konkurenčních firem by těchto úspor dosahovat nemohlo, byly by „společensky neefektivní“ a jejich nutně vyšší průměrné náklady by vedly k tomu, že by musely svůj produkt nabízet za vyšší cenu, než za jakou by jej nabízel „přirozený monopolista“, a ztratily by všechny zákazníky

Žádné empirické studie tuto teorii nepotvrzují. Naopak autoři, kteří shromáždili data ze sektorů energetiky, kabelové televize, distribuce plynu a pevné telefonie, v nichž by se firmy měly chovat podle teorie „přirozeného monopolu“, zjistili, že v daném odvětví vůbec nedochází k postupnému odumírání malých firem a konečnému definitivnímu vítězství jediné firmy, která by poté začala účtovat „monopolní ceny“. Kdykoli bylo dané odvětví deregulováno a konkurenční firmy mohly na trh svobodně vstupovat, ceny začaly klesat, zatímco v případech, kde se v původně konkurenčním prostředí lobbyistům podařilo zkorumpovat politiky mýtem o nutnosti státní regulace odvětví přirozeného monopolu a konkurenci tak eliminovat, došlo k zásadnímu zvýšení cen na daném trhu (DiLorenzo, 1996). Argument klesajících průměrných nákladů, na němž je postavena predikce přirozeného vítězství jediné „monopolní“ firmy, správně identifikuje fakt, že s růstem produkce se ceteris paribus zvyšuje efektivnost a ziskovost firmy a firma bude tudíž mít tendenci expandovat. Nic dalšího však z toho neplyne. V procesu konkurence současně totiž působí řada dalších klíčových necenových faktorů. Ty však teorie „přirozeného monopolu“ ignoruje, protože je postavena na zmíněném nesmyslném pojetí konkurence jako okamžikovém snímku tržní průmyslové struktury a nikoli na správném pojetí konkurence jako procesu neustálých změn, technologických inovací, hledání a přizpůsobování, kde necenové formy soutěže o zákazníky (diferenciace produktu, kvalita, reklama, rychlost a včasnost dodávek, péče o zákazníka, poprodejní záruky, atd.) hrají obrovskou roli.

Kromě toho je zajímavé, že „přirozený monopol“ má údajně vzniknout snížením ceny dominantní firmou na úroveň, kterou menší firmy nejsou schopny docílit a zaniknou a na druhé straně však teorie monopolu předpovídá, že jakákoli dominantní firma bude ceny zvyšovat a nikoli snižovat. Z tohoto zjevného rozporu se teoretik „dokonalé konkurence“ a „přirozeného monopolu“ může marně pokusit uniknout tvrzením, že v krátkém období monopolista ceny sníží, aby konkurenci eliminoval, a poté cenu zase zvýší, jako správný „monopolista“. Na svobodném trhu by však ve středním a dlouhém období nic takového udělat nemohl, protože by tím okamžitě ztrácel část svého tržního podílu ve prospěch konkurentů. Teorie „přirozeného monopolu“ stejně jako doktrína „dokonalé konkurence“ zarputile odmítají chápat fakt, že společenské a ekonomické kauzální zákonitosti se prosazují v dlouhém období a nikoli v horizontu okamžiku, jako je tomu u jevů fyzikálních. Budiž na tomto místě znovu zdůrazněno, že Keynesův apel na krátkodobé uvažování vyjádřený elegantním sloganem „v dlouhém období jsme všichni mrtvi“ (in the long run we are all dead), je jedním z nejiracionálnějších a nejhorších metodologických dědictví, jimiž Keynes rozvrátil ekonomii.

Nekalé jednání?

Antimonopolní zákony dnes označují mnoho typů jednání firem za „nekalé“ a postihují je sankcemi. Desetimiliónovými pokutami jsou firmy trestány za to, že se nechovají podle absurdního ekonomického modelu. Nekalé logicky není a nemůže být takové chování, kdy firma dobrovolně na smluvním základě prodává zboží za cenu, na které se s protistranou dohodla. Podstatné a rozhodující je to, že jde o dobrovolný kontrakt, nikdo nepoužívá násilí, nikdo nikoho neklame ani nenutí. Naopak jakákoli dohoda je dokladem oboustranné prospěšnosti.

Prohlašovat jakékoli dobrovolné jednání či smlouvy za nekalé či nefér chování, znamená nechápat, co je konkurence a popírat základní právo soukromých osob vstupovat do dobrovolných obchodních kontraktů a určovat si jejich podmínky. Za „fér hru“ se dnes nepovažuje dobrovolné, svobodné a vzájemně prospěšné jednání, nýbrž chování v rámci tzv. pravidel hospodářské soutěže, jimiž stát pod hrozbou násilí diktuje, kdo a za kolik může prodávat a s kým může či nemůže fúzovat, jaké dohody může či nemůže uzavírat. Právě ten proces, který je opravdovou konkurencí a na kterém je založena produkce hodnot a bohatství, stát takto násilím potlačuje.

Typickým projevem nesprávného chápání trhu antimonopolními aktivisty je tvrzení, že firma má příliš velký „tržní podíl“ a hrozí „monopolizace trhu“. Vycházejí z premisy, že nejprve existuje nějaký trh, na který přicházejí firmy a rozdělují si ho. Jakoby existoval „koláč“, z něhož si jednotlivé firmy ukrajují, přičemž je třeba dohlížet na to, aby si jednotlivá firma neukrojila příliš. Stát jí v tom musí zabránit. Takové vidění zcela zkresluje podstatu trhu. Trh neexistuje apriori. Trh je tím, co každá firma vytváří svou produktivní schopností, svým aktivním hledáním a přesvědčováním zákazníků, svou schopností prodat. Není logicky možné, aby si firma „ukrojila příliš“, protože si svůj trh vytváří, vytváří ho tam, kde neexistoval. Přitom nikoho neomezuje, aby činil totéž. Každý její zákazník a každý její prodej je výsledkem oboustranné vůle, zájmu a prospěchu zákazníka a firmy. Bránit firmě, aby si „ukrojila příliš“, znamená zároveň bránit zákazníkovi, aby si volil mezi dodavateli podle své preference a volby. O tom, že na trhu získala dominantní postavení nějaká firma, nakonec rozhodují zákazníci, nikoli fyzické donucení státu. Nikdo jiným firmám nebrání, aby v daném odvětví podnikaly, a přesvědčily zákazníky, že jejich produkty jsou lepší. Už z tohoto vyplývá nesmyslnost antimonopolních zákonů, jejichž cílem je omezovat dobrovolné a vzájemně prospěšné jednání firem a spotřebitelů.

V rámci antimonopolní regulace se firmy dostávají do bezvýchodného postavení. Mají v podstatě tyto možnosti: Pokud si budou získávat trhy a vítězit nad svými konkurenty velmi nízkými cenami, mohou být obviněny z „predátorského cenového chování“ (predatory pricing), protože konkurenti mohou své trhy ztratit a případně i zbankrotovat. Pokud si budou účtovat naopak příliš vysoké ceny, vystavují se nebezpečí obvinění z „monopolizace“ trhu a jednání v neprospěch zákazníků. A pokud se budou snažit těmto obviněním vyhnout a stanovit ceny zhruba na úrovni konkurenčních firem, vystavují se hrozbě obvinění z kartelových dohod a potlačování konkurence, jehož klasickou ukázkou je nedávné obvinění distributorů pohonných hmot. I kdyby nějaká cenová dohoda mezi distributory existovala, bylo by jakékoli jejich pronásledování antimonopolním úřadem pošlapáním práva na svobodu. Antimonopolní úřady však žádné důkazy nepotřebují, stačí jejich zvůle. Stačí jim arbitrární tvrzení, že cenová dohoda určitě musela být uzavřena, protože jinak by ceny nemohly být tak podobné.

„Prospěch spotřebitele“, morálka, právo

Antimonopolní zákony původně vznikly z popudu zbabělých konkurenčních firem a jejich zkorumpovaných politických spojenců. Pomocí fyzického donucení státem si méně úspěšní podnikatelé kompenzují svůj neúspěch ve spravedlivé soutěži invence a podnikatelského umění. Tímto svým pravým motivem by však nikoho nepřesvědčili, naopak by si vysloužili opovržení. Antimonopolní zákony měly šanci na politické prosazení teprve tehdy, až se začal více a více zneužívat pojem monopol, čemuž později podstatně přispěla teorie „dokonalé konkurence“. Z ní vycházející myšlenka, že svobodný trh „selhává“, se stala samozřejmostí. A veřejnost o ní nepochybuje ani desítky let poté, co byla její nesmyslnost nesčetněkrát prokázána a vysvětlena ekonomy individualistické tradice (v poslední době např. Salsman, 2000, Rothbard, 1993).

Jestliže antimonopolní zákony jsou absurdní a ekonomická teorie, která je podporuje, je mylná, musíme si položit otázku, proč nebyly už dávno zrušeny a proč se drtivá většina ekonomů, intelektuálů a politiků nenechá o svém doočíbijícím omylu přesvědčit. K čemu tyto zákony vlastně slouží? Jaký je hlubší motiv jejich existence? Proč pro politiky a intelektuály není podstatné, že tyto zákony porušují individuální práva? Odpověď je velmi jednoduchá: pokud je právo v rozporu s morálkou, právo vždy nakonec ustoupí. Ustoupí tomu, co veřejnost považuje za správné. A všeobecně uznávanou morálkou, která je v rozporu s principem individuálních práv, je morálka sebeobětování, morálka altruismu. Na ni se politici tiše odvolávají. Od podnikatelů se žádá, aby sledovali prospěch zákazníků. Aby sledovali svůj vlastní prospěch se považuje za nemorální či dokonce podlé. Sobectví je údajně zlem. A proto je třeba podnikání omezovat a regulovat, bez ohledu na práva, bez ohledu na svobodu. Osobní prospěch je zlem, sebeobětování je dobrem. Jak může mít nějaká práva někdo, kdo se má obětovat? K čemu je potřebuje? Práva totiž potřebujeme, abychom žili život na základě vlastní rozumové úvahy a abychom se těšili a měli vlastní prospěch z hodnot, jichž zaslouženě dosáhneme, nikoli proto abychom svůj majetek a hodnoty obětovali.

Antimonopolní zákony jsou zrcadlem morálky sebeobětování ovládající naší civilizaci. Dlouhodobě pozorovaná a evidentní skutečnost, že velké a dominantní firmy mají tendenci zvyšovat produkci a snižovat ceny a nikoli naopak, jen dokládá, že pravým cílem antimonopolních zákonů není ani tak sledování prospěchu zákazníků ani nesmyslného „veřejného prospěchu“, nýbrž zejména trestání úspěchu, zabránění kumulaci bohatství, protože to je sobecké.

Za to, že jste svou invencí a tvrdou prací získali přízeň příliš mnoha zákazníků a vydělali mnoho peněz, říká stát podnikatelům, vás donutíme odevzdat část svého úspěchu ostatním, obětovat jim svůj majetek. Budeme vás pronásledovat za to, že jste prováděli strategicky správná a racionální podnikatelská rozhodnutí (viz fúze Plzeňského prazdroje s Radegastem a Velkopopovickým kozlem). Za to, že zákazníci se rozhodli kupovat vaše produkty, si zasloužíte morální odsouzení a trest (viz Microsoft). Budeme vás jako zločince prověřovat za to, že jste si dovolili zvyšovat ceny, abyste byli úspěšní či abyste vůbec přežili (viz distributoři pohonných hmot nebo kabelová televize UPC- dříve Kabel Plus).

Stejná morálka, která je v pozadí antimonopolních zákonů, motivuje veškeré absurdní a ničivé státní regulace ekonomiky. Antimonopolní zákony nejsou žádnou „kultivací nespoutaného kapitalismu“ jak je zobrazuje tradiční falešná ekonomie. Spoutat kapitalismus znamená spoutat člověka. Spoutat v něm nikoli něco špatného, co ostatním škodí, nýbrž to nejlepší, co v něm je. To, na čem spočívá jeho život a co jemu i ostatním přináší jen a jen prospěch. Spoutat kapitalismus a svobodu podnikání znamená spoutat tvořivou schopnost jeho rozumu, která jej vyvedla z jeskyně.

Zla se nedopouštějí firmy, které nutně - aby dosáhly úspěchu – často musejí porušovat antimonopolní zákony. Křiklavou nespravedlností a zlem jsou samotné tyto zákony a absurdní úřady, které je vynucují. Díky nim se bezpočet prospěšných ekonomických transakcí vůbec neuskuteční, nebo se o měsíce či dokonce o léta pozdrží, o obrovském bohatství vyplýtvaném jen na firemní administrativu spojenou s požadavky antimonopolních zákonů ani nemluvě. Antimonopolní zákony a úřady budou i nadále ničit ty nejschopnější a nejlepší, dokud si lidé neuvědomí, že sobecký osobní prospěch, na němž je kapitalismus postaven, je dobrem, že racionálně pojímaný egoismus je jedinou morálkou, která umožňuje člověku žít jako člověk a nikoli jako otrok, který se má systematicky obětovat.

Friedrich Hayek, falešný apologetik kapitalismu a svobody, říká:

„...svobodné podnikání a konkurenční uspořádání ... tyto dva názvy neoznačují nezbytně stejný systém a jde právě o ten druhý, který chceme.“ (Hayek 1948, s. 111)

Ve skutečnosti je to naopak „ten první“ systém, který musíme chtít, protože svoboda je primární a konkurence odvozená. Právě svoboda podnikání je tím klíčovým rámcem, který musí pro konkurenci existovat. Bez svobody ztrácí pojem konkurence svůj pravý obsah. Na chování podniků, které v zajetí „protimonopolních“ zákonů a dalších absurdních a nemravných státních regulací hledají skuliny, jak soutěžit o zákazníky, lze pojem „konkurence“ použít jen s velkou nadsázkou.

I kdybychom hypoteticky předpokládali, že svobodné jednání podnikatelů nevede ke vzniku konkurenčních podniků (čímž bychom popírali stovky let pozorovaná fakta reálných tržních procesů), bylo by svobodné podnikání stále jediným morálním a racionálním systémem. Podnikatel má právo na svobodu, právo zvolit si, zda a v jakém oboru bude podnikat bez ohledu na arbitrární přání někoho, kdo by „prostě rád v daném odvětví viděl v dané chvíli mnoho firem.“

Konkurence je přirozeným vedlejším efektem, nikoli cílem. Cílem (z hlediska politického uspořádání) je svobodná společnost včetně svobody podnikání (Kinkor, 2001, s. 70).

* * *

Antimonopolní zákony jsou fundamentálním pošlapáním práva na svobodu a majetek. Pojmy právo a spravedlnost byly zničeny. Jen proto mohou antimonopolní úřady jménem zákona ničit podnikání a člověka. A budou tak činit i nadále, dokud lidstvo hrdě a sebevědomě neodmítne morálku sebeobětování.

Literatura :

Brozen, Y.: The Attack on Concentration. The Freeman. The Foundation for Economic Education. January 1979. Reprinted by The Independent Institute: http://independent.org/tii/news/790100Brozen.html

DiLorenzo, T. J.: The Origins of Antitrust - Rhetoric vs. Reality. Regulation - The Cato Review of Business & Government, Cato Institute, Volume 13, No. 3, Fall 1990. http://www.cato.org/pubs/regulation/regv13n3/reg13n3-dilorenzo.html

DiLorenzo, T. J.: The Antitrust Economists' Paradox. Austrian Economics Newsletter. Auburn: The Mises Institute, Summer 1991, pp. 1-6

DiLorenzo, T. J.: The Myth of Predatory Pricing. Policy Analysis No. 169. Cato Institute. February 28, 1992. http://www.cato.org/pubs/pas/pa-169.html

DiLorenzo, T. J.: The Myth of Natural Monopoly. The Review of Austrian Economics, Volume 9, No. 2, 1996, pp. 43-58

Hayek, F.A.: Individualism and Economic Order. University of Chicago Press. Chicago. 1948.

Kinkor, J.: K pojmu veřejné statky. Referát přednesený na VI. ročníku konference veřejných financí pořádané KVF VŠE v Praze, dne 31. 3. - 1. 4. 2000. Mírně upravená verze dostupná též na http://www.aynrand.cz/pages/archiv/JiriKinkor/verejnestatky.html

Kinkor, J.: „Antimonopolní“ zákony jsou zlem. Profit, 11.2.2002. Mírně upravená verze dostupná též na http://www.aynrand.cz/pages/archiv/JiriKinkor/clanky/antitrust.html

Kinkor, J.: Hayekova cesta do otroctví. Berlet. 2000.

Reisman, G.: Microsoft and Its Enemies: Which Is the Monopolist? 1998. Článek publikován na http://www.capitalism.net jako rozšířená verze stati publikované dne

27. 9. 1988 v deníku The Orange Country Register pod názvem „Microsoft Under Fire.“

Ridpath, J.:. The Philosophical Origins of Antitrust. 1980. In: The Objectivist Forum, TOF Publications. New York. 1993.

Rosen, H. S.: Public Finance. 2. ed., Homewood, Illinois. Irwin, 1988.

Rothbard, M.: Man, Economy and State, Ludwig von Mises Institute, Auburn, Alabama, 1993.

Salsman, R.M.: Abolish Antitrust: Remarks of Richard Salsman at the CAC Press Conference on US v. Microsoft. Adapted from a press conference at the National Press Club on 29 June, 2000. http://www.capitalismcenter.org/Campaigns/Microsoft/Lectures/06-28-00_PC_RS_Remarks.htm

Silberberg, E.: The Structure of Economics, 2nd ed., McGraw-Hill, 1990.

Varian, H.R.: Microeconomic Analysis, 3rd. ed., Norton & Co., New York, 1992.

[1] Není bez zajímavosti, že u zrodu teorie „dokonalé konkurence“ stál Frank Knight, otec Chicagské školy známé mimo jiné svou protržní a antiregulační orientací.

[2] Nesmyslnost toho pojmu, na němž je mimo jiné postaven i kolektivistický koncept Paretovské efektivnosti, jsem analyzoval ve stati „Je ekonomie blahobytu racionální?“ v Politické ekonomii, č. 2/1996.

(Referát přednesený na II. výroční konferenci České společnosti ekonomické dne 23. 11. 2002)



[Akt. známka: 1,54] 1 2 3 4 5

Počet příspěvků: 0 | Přidat příspěvek | Informační e-mailVytisknout článek


(c) Copyright 2000-2015 Lisarray Pty Ltd
Veškerá práva vyhrazena
Tento web používá redakční systém phpRS.