Hlavní strana  •  Objektivismus  •  Ayn Randová  •  Fórum  •  Knihy  •  Hledat  •  Odkazy
Sekce: Zdravotnictví Zdravotní péče není právo
Vydáno dne 12. 09. 2009 (čteno 3748×)

Leonard Peikoff


V současných návrzích na paušální změny na poli lékařství se termín „socializované lékařství“ vůbec nepoužívá. Místo toho jsou slyšet požadavky po systémech „univerzálních“, „povinných“, systému „jednoho plátce“ a/nebo systému „jednotném“. Tyto požadavky míří k uplatnění jednoho modelu zdravotní péče (někdy s variantami) pro všechny Američany. Jde o model, v němž jsou veškeré lékařské služby hrazeny, a tudíž také řízeny vládními úřady. Někdy to navrhovatelé nazývají „znárodněným financováním“ nebo „znárodněným zdravotním pojištěním“. V upřímnějších dobách se tomu říkalo socializované lékařství. (Lin Zinser)

Následující projev byl pronesen 11. prosince 1993 pod záštitou organizace Američané pro svobodnou volbu v lékařství na zasedání radnice v Costa Mese v Kalifornii k tématu Zdravotní péče.
----------------------------------------------------------------------------------------------------------


Většina lidí, kteří jsou proti socializovanému lékařství, je považují za morální, sledující dobré cíle, ale odmítají je jako nepraktické. Jde o vznešenou ideu, která z nějakých důvodů nefunguje. Nesouhlasím s tím, že socializované lékařství je morální a že sleduje dobrý cíl, avšak je nepraktické. Samozřejmě, že je nepraktické, nefunguje  – ale tvdrdím, že je  nepraktické, právě proto, že je nemorální. Není to případ vznešené teorie, ale selhání v praktické rovině. Je to případ zvrácené teorie, a tudíž katastrofy v rovině praktické. Chci se zaměřit na otázku morálky, o kterou tu především jde. Dokud lidé věří, že socializované lékařství je vznešený model, nedá se proti němu bojovat. Nelze zabránit realizaci vznešeného modelu – ne pokud je opravdu vznešený. Jedinou cestou, jak ho porazit, je odhalit jeho skutečnou tvář – ukázat, že jde o naprostý opak vznešenosti. To pak alespoň dává šanci k boji.

Co je morálka v tomto kontextu? Její americké pojetí je oficiálně stanoveno ve Vyhlášení nezávislosti. Potvrzuje nezcizitelná, individuální práva člověka. Všimněte si, že termín „právo“ je morálním (nikoli pouze politickým) termínem. Sděluje nám, že určitý způsob chování je správný, schválený, řádný, že jde o výsadní právo, jež má být ostatními respektováno, a do něhož se nemá zasahovat – a že pokud kdokoli poruší práva člověka, činí tak nesprávně, morálně nesprávně, dopouští se něčeho, co je neschválené, páchá zlo.

Našimi jedinými právy, jak dále pokračuje americké pojetí, jsou právo na život, svobodu, majetek a sledování štěstí. Toť vše. Podle Otců zakladatelů se nerodíme s právem na cestu do Disneylandu či na jídlo v McDonaldu, anebo na dialýzu ledvin (ani na jakýkoli ekvivalent těchto věcí odpovídajících realitě 18. století). Máme určitá konkrétní práva – a pouze tato práva.

Proč pouze tato práva? Všimněte si, že všechna legitimní práva mají jedno společné: jde o práva na jednání, nikoli na odměny od ostatních lidí. Americká práva neuvalují žádné povinnosti na jiné lidi, pouze negativní povinnost nechat druhého na pokoji. Tento systém člověku zaručuje šanci usilovat o to, o co usilovat chce – nezaručuje mu, že to dostane bez vlastního úsilí od někoho jiného.

Kupříkladu právo na život neznamená, že vaši sousedé vás musí živit a šatit. Toto právo znamená, že člověk má právo vydělat si na své jídlo a oblečení, třeba i tvrdým úsilím, a že nikdo nemůže násilně zastavit tuto snahu o získání těchto věcí nebo je člověku odcizit, když jich dosáhne. Jinými slovy: člověk má právo jednat a ponechat si výsledky svého jednání, to, co vyrobí, má právo vlastnit nebo s tím třeba obchodovat s ostatními. Avšak člověk nemá žádné právo na jednání či výrobky ostatních, leda za podmínek, s nimiž ostatní dobrovolně souhlasí.

Uvedu ještě jeden příklad: právo na sledování štěstí je právě přesně takové: právo na ono sledování – na určitý typ jednání člověka a na plody takového jednání – ne na nějakou záruku, že ostatní lidé učiní člověka šťastným nebo že se o to byť jen pokusí. Jinak by v této zemi nebyla žádná svoboda. Pokud pouhá touha po něčem, po čemkoli, uvaluje povinnost na jiné lidi, aby člověka uspokojili, pak nemají ve svých životech volby, nemohou rozhodovat o tom, co dělají, nemají žádnou svobodu, nemohou sledovat své štěstí. Vaše „právo“ na štěstí na jejich účet znamená, že se z nich stanou služebníci bez práv, tedy vaši otroci. Vaše právo na cokoli na účet jiných znamená, že ti jiní o svá práva přijdou.

Proto systém ve Spojených státech definuje práva tak, jak je definuje, tedy striktně jako práva na jednání. Toto byl přístup, který ze Spojených států učinil první skutečně svobodnou zemi v celých světových dějinách – a krátce nato také následně nejvelkolepější zemi v dějinách, nejbohatší a nejsilnější. Tato země se stala nejsilnější, protože její pohled na práva z ní učinil nejmorálnější zemi. Byla to země individualismu a osobní nezávislosti.

V dnešní době jsme však v této zemi svědky nárůstu principiální nemravnosti. Sledujeme, jak intelektuálové a politici zcela opouštějí mravní zásady, na kterých byly Spojené státy založeny. Jsme svědky úplné zkázy pojetí práv. Původní americká myšlenka byla zcela vyhlazena, je opomíjena , jako by ani nikdy neexistovala. Současným pravidlem politiků je opomíjet a porušovat skutečná lidská práva a zároveň se dohadovat o celé řadě práv, o kterých se nikomu v zakládajících listinách této země ani nesnilo – práv, která nevyžadují žádné zásluhy, žádné úsilí, vůbec žádné jednání toho, kdo se dožaduje pouze výsledků.

Člověk má na něco nárok, jak tvrdí politici, jednoduše proto, že to existuje a člověk to chce nebo potřebuje – tečka. Člověk má nárok to dostat od vlády. Kde to získá vláda? Co musí udělat vláda jednotlivým občanům –  s jejich individuálními právy – jejich skutečnými právy – aby mohla zrealizovat svůj slib dodání pečených holubů lidem zdarma?

Odpovědi jsou zjevné. Módní „práva“ vyhlazují skutečná práva – a z lidí, kteří ve skutečnosti vytvářejí zboží a služby, dělají služebníky státu. Rusové se přesně o takový systém pokoušeli několik desetiletí. Z jejich zkušeností jsme se bohužel nepoučili. A přece socialistické smýšlení je jasně patrné v úplně všech sférách – není třeba brát zdravotní péči jako zvláštní případ. Je to stejně zjevné, jako kdyby měla vláda v úmyslu vyhlásit všeobecné právo na jídlo nebo na dovolenou nebo na kadeřníka. Mám tím na mysli „právo“ v ono novém smyslu slova – tedy nikoliv, že je člověk svobodný a může těchto věcí dosáhnout svým vlastním úsilím a dovedností, ale že má morální nárok na to, aby tyto věci dostal zdarma, bez jakéhokoliv jednání z jeho strany, jednoduše jako almužnu od dobrotivé vlády.

Jak by měla být tato údajná nová práva naplněna? Vezměte si nejjednodušší případ: narodíte se s morálním právem, řekněme na péči kadeřníka o vaše vlasy, kterou má zajistit milující vláda zdarma všem, kteří si ji přejí nebo ji potřebují. Co by nastalo podle takovéto morální teorie ?

Kadeřník je zdarma, stejně jako vzduch, který dýcháme, a tak někteří lidé přijdou každý den s přáním drahé nové vlasové úpravy, vláda vyplácí čím dál víc, kadeřníci si libují ve svých nových tučných příjmech a tato profese se začne hrozivě rozmáhat; plešatí začnou chodit v houfech s požadavkem na vlasové implantáty zdarma, vznikne škola módních vyškubávačů obočí – vše je zdarma, platí vláda. Nepoctiví kadeřníci si samozřejmě užívají svůj velký den – ale stejně tak i ti poctiví. Pracují a utrácejí o sto šest a snaží se každému zákazníkovi splnit, co mu na očích uvidí, což je speciální vlasová péče a služby pro milionáře – vláda začíná křičet, rozpočet se vymyká kontrole. Náhle se roztrhne pytel se směrnicemi: musíme omezit počet kadeřníků, musíme omezit čas věnovaný ostříhání, musíme omezit povolené typy účesů. Byrokrati se začnou vrtat v tom, kolik vlasů by mělo být kadeřníkům dovoleno odstřihnout. A už je tady nové elektronické zpracování záznamů dodávaných inspektory a byrokratickou mašinérií. Zdá se, že někteří kadeřníci stále příliš bohatnou, určitě dostávají víc, než je jejich spravedlivý podíl na celkové vlasové pokrývce všech obyvatel, a tak musí kadeřníci začít žádat o potvrzení potřeby, aby si mohli koupit břitvy. Také jsou založeny kontrolní komise v oboru, aby hodnotili vzhled každého účesu, komise, ve kterých zasedají jak ti nepoctiví, tak ti přehnaně poctiví a usilují o to, aby nikdo nebyl příliš špatný ani příliš dobrý nebo příliš zaměstnaný nebo naopak příliš nezaměstnaný stříháním. A tak dál. Konečně přijdou na řadu fronty ubohých zákazníků, kteří čekají na svou šanci, aby byla jejich kštice rutinně oškubána znuděnými, ochromenými střihači, z nichž někteří zasněně vzpomínají na staré dobré časy, kdy všechno bylo tak nějak mnohem lepší.

Myslíte si, že by se situace dala zlepšit tím, že by existovala družstva vlasové péče, která by byla spravována vládou? – angažovala by se v řízeném „konkurenčním“ boji, vše řízeno vládou, aby si mohla koupit pojištění na ostříhání od společností spravovaných vládou?

Pokud je tohle to,  k čemu by došlo v případě vládou řízené péče o vlasy, co jiného může asi nastat – ono se už to vlastně začíná dít – v případě pojetí zdravotní péče jako práva? Zdravotní péče je v moderním světě komplexní, vědeckou, technologickou službou. Jak se může někdo narodit s právem na takovou věc?

V rámci amerického systému má člověk právo na zdravotní péči, pokud za ni může zaplatit, tj. pokud si ji může zasloužit vlastním jednáním a úsilím. Ale nikdo nemá právo na služby žádného jednotlivého odborníka nebo profesní skupiny jednoduše proto, že si je přeje a naléhavě je potřebuje. Sama skutečnost, že potřebuje tyto služby tak naléhavě, je důkazem, že by měl raději respektovat svobodu, nedotknutelnost a práva lidí, kteří je poskytují.

Člověk má právo na práci, nikoli na okrádání ostatních o plody jejich práce, nikoli na jednání, které z ostatních dělá obětní, bezprávná zvířata, která se namáhají, aby splnila jeho potřeby.

Někteří z vás se možná v tuto chvíli zeptají: Ale mohou si lidé dovolit zdravotní péči na vlastní náklady? I když ponecháme stranou současné vládou nadsazené ceny v lékařství, odpověď zní: Samozřejmě si to lidé dovolit mohou. Odkud si myslíte, že pocházejí peníze právě teď na hrazení toho všeho – kde vláda bere své domněle neomezené prostředky? Vláda není výrobní organizací, nemá žádné zdroje bohatství kromě konfiskace bohatství občanů pomocí daní, deficitního financování a podobných praktik.

Možná ale namítnete, že to jsou přece „bohatí“, kteří nyní skutečně hradí náklady za lékařskou péči – bohatí, ne široké lidové masy? Jak se stále dokola prokazuje, nikde neexistuje dostatek bohatých k snížení nákladů vlády. Jde o širokou střední třídu ve Spojených státech, která je jediným zdrojem takového množství peněz, které státní programy, jako je státní zdravotní péče, vyžadují. Jednoduchým příkladem je skutečnost, že všechny tyto nové programy spočívají přímo na bedrech nikoli velkých firem, ale drobných podnikatelů, kteří v současné ekonomice zápasí o pouhé přežití. V rámci jakéhokoli socializovaného režimu to jsou právě „drobní lidé“, kteří za něj zaplatí nejvíc – pod nesmyslnou záminkou, že „lidé“ si nemohou dovolit to a to, a tak se toho musí ujmout vláda. Kdyby si lidé nějaké země opravdu nemohli dovolit určitou službu – jako je tomu například v Somálsku – ani žádná vláda, právě z tohoto důvodu, by si ji nemohla dovolit.

Někteří lidé ve Spojených státech si lékařskou péči opravdu dovolit nemohou. Ale jsou nutně drobnou menšinou ve svobodné nebo i polosvobodné zemi. Kdyby byli ve většině, země by zcela zbankrotovala a nemohla by ani pomyslet na státní lékařský program. Co se této drobné menšiny týče, ve svobodné zemi musí spoléhat výhradně na soukromou, dobrovolnou charitu. Ano, na charitu, laskavost lékařů nebo těch, kdo mají dost peněz – na charitu, nikoli na právo, tj. nikoli na údajné právo na životy a práci ostatních. A taková charita, dovolím si říci, tu vždy v minulosti Ameriky byla k dispozici. Zastánci programů Medicaid a Medicare za prezidenta Lyndona Johnsona netvrdili, že chudým a starým se dostávalo v 60. letech špatné péče. Tvrdili, že pro kohokoli je potupné, když se musí spoléhat na charitu.

Ale faktem je, že nelze skoncovat s charitou tím, že ji začneme jinak nazývat. Pokud člověk dostává zdravotní péči za nic, prostě jen proto, že dýchá, dostává se mu pořád charity, ať už to politik, lobbista či aktivista nazývá „právem“, či nikoli. Nazývat ji právem, když se o ni příjemce nijak nezasloužil, je pouze násobení zla. Je to pořád charita – i když teď již vynucená zločinnou taktikou násilí, která se skrývá pod nepravým jménem.

Jak tomu bývá s jakoukoli dobrou věcí nebo službou poskytovanou některými konkrétními skupinami lidí, pokud se pokusíte učinit z jejího všeobecného poskytování právo, zároveň tím zotročíte poskytovatele této služby, zničíte tu službu a skončíte zanedbáváním samotných zákazníků, kterým máte službu dodávat. Nazývat „lékařskou péči“ právem pouze zotročí lékaře, a tedy poškodí kvalitu lékařské péče v této zemi, jak už se to socializovanému lékařství povedlo po celém světě, kdekoli se o to snažili, včetně Kanady (narodil jsem se v Kanadě a něco o tom systému vím z první ruky).

Rád bych objasnil stanovisko o socializovaném lékařství jako zotročování lékařů. Dovolte mi, abych na tomto místě citoval z článku, který jsem napsal před pár lety pod názvem Lékařství: smrt profese.

„V lékařství především musí myšlení zůstat svobodné. Léčba v sobě nese bezpočet variant a možností, které musí být brány v úvahu, zváženy a dovedeny v závěr v lékařově mysli a podvědomí. Život člověka závisí na soukromé, vnitřní podstatě lékařových schopností: závisí na vstupních informacích, které vstoupí do jeho mozku, a na zpracování, kterého se těmto vstupním informacím od něj dostane. Co se v současnosti vkládá do této rovnice? Nejsou to už pouhá lékařská fakta. V současné době do jeho mozku vstupuje, ať už v jakékoli podobě, následující uvažování: „Správce klasifikačního systému (vlastně nemocnice nebo člověk ze zdravotní pojišťovny snažící se kontrolovat náklady) bude zuřit, když budu operovat, ale právník si mě pěkně podá kvůli zanedbání péče, pokud operovat nebudu – a můj sok, který vede místní kontrolní komisi, dává v takových případech přednost počítačovým testům; nemohu si dovolit být s ním v rozporu, ale konzervativci tady s takovým postupem nesouhlasí a nedovolí počítačový monitor pro naši nemocnici – a kromě toho Úřad pro kontrolu léčiv zakazuje lék, který bych měl předepsat, i když se hojně užívá v Evropě, a daňový úřad asi pacientovi za něj nedovolí odpočet daně, co se dá dělat, a nezískám radu specialisty, protože nejnovější pravidla Medicare zakazují konzultace při této diagnóze. A možná bych ani neměl toho pacienta brát, je tak nemocný – konec konců někteří lékaři upravují svůj seznam pacientů, přijímají jen ty nejzdravější, a tak jejich průměrné náklady jsou pak nižší než ty mé, a vypadá to špatně pro má zaměstnanecká privilegia.“ Chtěli byste, aby se vaším případem lékař zabýval takhle – lékař, který bere v úvahu vaše objektivní lékařské potřeby a  protichůdné, nesrozumitelné požadavky asi devadesáti různých státních a federálních vládních úřadů? Kdybyste byli lékařem, mohli byste tomuhle vyhovět? Mohli byste hledat postranní cestičky anebo se zabývat nepochopitelnými věcmi? Ale jak byste nemohli? Tyto úřady jsou skutečné a rychle získávají absolutní moc nad vámi a vaším myšlením a vašimi pacienty.
V takovémto příšerném světě, pokud se hrozící regulace stanou skutečností, myšlení nemá naději. Nikdo se nemůže racionálně rozhodnout, co má učinit. Lékař buď poslouchá nejmocnější úřad – nebo se čas od času pokouší nepozorovaně propašovat trochu dobré zdravotní péče, nebo, jak činí dnes mnozí, to prostě vzdá a odejde z oboru.“ (Hlas rozumu: eseje v objektivistickém myšlení - The Voice of Reason: Essays in Objectivist Thought, NAL Books, 1988, s. 306-307)

Jakýkoli povinný a jednotný model zlikviduje kvalitu lékařské péče v této zemi – protože zlikviduje lékařskou profesi. Lékařům sváže ruce i nohy a vydá je na milost a nemilost byrokratům.

Lékaři, jejich pacienti a my všichni máme naději pouze tehdy, pokud se lékaři budou dovolávat morálního principu. Myslím tím prosazení jejich vlastních osobních individuálních práv – jejich skutečných práv v této věci – jejich práva na svůj život, svobodu, majetek a své sledování štěstí. Vyhlášení nezávislosti se vztahuje i  na lékařskou profesi. Musíme odmítnout myšlenku, že lékaři jsou otroci, jejichž posláním je sloužit ostatním na rozkaz státu.

Lékaři, jak napsala Ayn Randová, nejsou sluhy svých pacientů. Jsou to „obchodníci, jako kdokoli jiný ve svobodné společnosti, a měli by toto označení nést hrdě, uvážíme-li, jak zásadní význam mají služby, které nabízejí.“

Boj proti socializovanému lékařství závisí na tom, aby lékaři proti němu vystupovali – nejen z praktických důvodů, ale především z důvodů morálních.  Lékaři musí bránit sebe a své vlastní zájmy jako věc nejvyšší spravedlnosti, vyzdvihovat mravní princip, nejpřednější mravní princip: zachování sebe sama.

-------------------------------

Dr. Peikoff  byl přidruženým redaktorem díla Ayn Randové The Objectivist a The Ayn Rand Letter (1971-76). Je autorem knihy Objektivismus: Filozofie Ayn Randové ( Objectivism: The Philosophy of Ayn Rand.) Je zakladatelem Institutu Ayn Randové - Ayn Rand Institute.

Poznámky
Americans for Free Choice in Medicine - http://www.afcm.org/
Single payer healthcare - http://en.wikipedia.org/wiki/Single_payer
Medicaid - http://en.wikipedia.org/wiki/Medicaid
Medicare - http://en.wikipedia.org/wiki/Medicare_%28United_States%29
DRG administrator – Diagnosis Related Group - v textu přeloženo jako „správce klasifikačního systému“
HMO – Health Maintenance Organization – v textu přeloženo jako „zdravotní pojišťovna“
PRO – Peer Review Organization – v textu přeloženo jako „Kontrolní komise“
IRS – Internal Revenue Service – v textu přeloženo jako „Daňový úřad“
FDA – Food and Drug Administration – v textu přeloženo jako „Úřad pro kontrolu léčiv“

Z anglického originálu „Health Care Is Not a Right“ přeložil Robert Chalupecký, září 2009



[Akt. známka: 1,88] 1 2 3 4 5

Počet příspěvků: 0 | Přidat příspěvek | Informační e-mailVytisknout článek


(c) Copyright 2000-2015 Lisarray Pty Ltd
Veškerá práva vyhrazena
Tento web používá redakční systém phpRS.