Hlavní strana  •  Objektivismus  •  Ayn Randová  •  Fórum  •  Knihy  •  Hledat  •  Odkazy
Sekce: Svátky Šťastné, veselé a nekřesťanské Vánoce!
Vydáno dne 19. 12. 2016 (čteno 3211×)

Luboš Zálom

Jako každoročně touto dobou se i nyní ozývají káravé hlasy samozvaných morálních autorit, které nás během předvánočního shonu varují, že Vánoce se v naší kultuře staly příliš materialistickými. Měli bychom se prý na chvilku zastavit, a uvědomit si, namísto shánění dárků, uklízení, nebo pečení cukroví a vánoček, existenci jakýchsi vyšších hodnot představované tradicí křestanských Vánoc. Buďme veselí, říkají shovívavě - ale nezapomínejme, že nad námi ční ještě něco vyššího, lepšího a důležitějšího, než jsme my sami, tedy nízké, zkažené a sobecky přízemní lidské bytosti.

Z čeho křesťanská církev vyvozuje toto své nadřazené a povýšené moralizování? Pouze z toho, že si kdysi dávno vánoční svátky přivlastnila a učinila z nich jeden z nástrojů své myšlenkové hegemonie. Tato hegemonie, jíž v raném středověku padly za oběť tisíce a tisíce lidských životů, se pokládá za jeden z kořenů současné západní civilizace. Tuto tezi se takřka nikdo neodvažuje zpochybnit. Přitom je zcela falešná - základem západní civilizace je antika. Křesťanské rituály a nadpozemská dogmata byla pouze násilně naroubována na přirozeně se vyvíjející (protože vycházející z pozorované reality) pohanské kulty.

Pohanské svátky zimního slunovratu

Asi nikomu se už nepodaří vypátrat, která lidská civilizace jako první slavila svátky zimního slunovratu. Lze se domnívat, že jakmile se člověk stal skutečně racionální a plně volní bytostí, a začal sledovat a skutečně poznávat svět kolem sebe i svou vlastní vědomou roli v něm, všímal si přirozeně plynoucích časových cyklů. Pochopil, že na konci roku se Slunce kamsi vytrácí, dny se prodlužují, aby se v určitý moment zase celý cyklus nastartoval znovu. Naši dávní předkové si všímali nebe, učili se z pozice hvězd, Měsíce i Slunce velice přesně odhadovat roční dobu (což často znamenalo klíčovou znalost pro jejich mnohdy překvapivě úspěšné a produktivní, třebaže bezesporu primitivní zemědělství). Dobu, kdy se zkracování dnů zastavilo a noc začala opět ustupovat, si zvykli slavit jako završení cyklu, začátek něčeho nového - pevné víry, že brzy přijde jaro.

Protože si samozřejmě tito lidé ještě nedokázali tyto přírodní jevy vysvětlit a zároveň pociťovali upřímnou úctu a bázeň před silami, které nedokázali pochopit ale přesto si uvědomovali naprostou závislost na nich, nevyhnutelně si je personifikovali do božstev, která se stala předmětem jejich uctívání. Sluneční božstvo během zimního slunovratu umíralo, aby se zároveň znovu narodilo. Důležité je, že ačkoliv byla pohanská božstva zosobněním mocných a pro tehdejšího člověka nepochopitelných a obávaných přírodních sil, ve své pravé podstatě šlo o něco velice pozemského, neustále přítomného, otevřeného lidskému vnímání a v konečném důsledku i racionálnímu uchopení.

Takto například staří Slované uctívali boha Dažboga, syna jejich hlavního boha Svaroga. Dažbog v noci před zimním slunovratem umíral, a po ní se opět narodil jako novorozeně. V noci, kdy starý bůh již zemřel a nový se ještě nenarodil, zapalovali Slované velké ohně a hlídali - věřili totiž, že bez ochrany slunečního božstva je náš svět vystaven působení temných sil, démonů a duchů. Po této noci (během níž se samozřejmě s žádným démonem ani duchem nesetkali), pak mohli radostně oslavit začátek nového slunečního cyklu. Svátek nazývali Kračun, a mnohé jeho zvyky přetrvaly dodnes. Rozsvícený vánoční stromek a svíčky na stole není nic jiného, než pozůstatek velké vatry, která měla před dvěma tisíci lety ochránit naše prapředky před temnými silami. Křesťanská církev v součinnosti s nově se etablující křesťanskou aristokracií pohanské zvyky tvrdě potírala - vánoční vatra se tak postupně ukryla v podobě svíček do lidských příbytků.

Snad každý pohanský kult nebo náboženství slavilo zimní slunovrat v podobném duchu - Germáni, Keltové nebo nepoměrně vyspělejší antické civilizace. Bohatá římská civilizace slavila bujaré Saturnálie, Keltové slavili Meán Geimhridh, Germáni ctili svátek Yule, Slované zase Kračun apod.

Vliv křesťanství a jeho metafyziky

Co má toto pojetí Vánoc společného? Je obrácené k tomuto světu, nikoliv k nějaké vnější, dokonalejší a nadřazenější realitě. Jeho mysticismus nevyplývá z nějaké metafyzické danosti, nýbrž pouze z nemožnosti správně pochopit realitu, protože kontext již poznaného to zkrátka neumožňoval. Toto pojetí však bylo nahrazeno křesťanskou věroukou. Zatímco pohanská mystika byla pouhým důsledkem aktuálního nedostatku informací, ale zároveň nutnosti nějak se s přírodními jevy vyrovnat, a postupem času by byla nahrazena racionálním vyvozením skutečných zákonitostí přírody, křesťanská dogmata tuto cestu uzavřela. Jakkoliv mocná ale přesto vlastně přítomná a vnímatelná božstva byla nahrazena metafyzickou představou o vyšší realitě, trojjediném božství, božím království, a nepodstatnosti našeho vlastního života. Až teprve ve chvíli, kdy se křesťanská věrouka otevřela dědictví aristotelovské filozofie a uznala, alespoň do určité míry, význam rozumu pro poznání světa, mohla se evropská civilizace postupně vymaňovat ze středověkého tmářství. Ať se to křesťanským moralistům líbí nebo ne, šťastným důsledkem racionality jsou i naše materiálními statky překypující oslavy vánočních svátků.

Bez ohledu na to, zda se křesťanství šířilo jako státní náboženství, jako tomu bylo ve skomírající římské říši, nebo ohněm a mečem, jako tomu bylo u "barbarských" pohanů, jeho autority velice rychle pochopily, že aby mohly ovládnout srdce i duše nových oveček, musejí nahradit jeho svátky svými vlastními rituály a patřičně je zdůvodnit. Zatímco pohané slavili zimní slunovrat, rovnodennost, svátky jara, apod., křesťané jim vnutili svou vlastní představu. Svátky zimního slunovratu a oslava uzavření a zároveň započetí nového slunečního cyklu tak nahradil mýtus o zrození Ježíše, který svou smrtí na kříži vykoupil lidstvo z jeho hříchů. Namísto oslavy přirozeného a pro pohany životně důležitého přírodního jevu, jehož důsledky byly nikoliv nadpozemské, ale dotýkaly se života všech lidí, se napříště slavil svátek postavený na abstraktní, nepoznatelné, ale z nějakého nepochopitelného důvodu nadřazené realitě, existující mimo náš svět, a dosažitelné pouze ukončením života. Z pozemského svátku, v němž každý jednotlivec vyjadřoval radost ze začátku nového slunečního cyklu, se stalo zbožné klanění se něčemu, co nikdo z obyčejných lidí nedokázal pochopit (protože se s tím sám, prostřednictvím vlastních smyslů nikdy nesetkal), a smysl čehož mu byl vtloukán do hlav přísnou autoritou, knězem, kázajícím v cizím, nesrozumitelném jazyce.

Lze se zamýšlet nad tím, jak by se vyvíjel pohanský svět, nebyl-li by převálcován agresivním křesťanstvím. Určité náznaky máme v antické civilizaci, zejména v Řecku, o něco méně v Římě, který nakonec sám zdegeneroval (mimo jiné i působením křestanství). Vedlo by pohanství k racionálnější a tedy skutečně nemystické společnosti? Jestliže se mystika pohanů zakládala na pouhém okamžitém nepochopení některých přírodních jevů, je to možné. Řecká věda byla velice racionální, stavěla na správné metodě poznání, a dříve nebo později by dokázala pravou podstatu přírody, dosud ukrytou za bezpečnou masku božství, odkrýt. Ve společnosti založené na správném pochopení úlohy rozumu v lidském životě, by nakonec pro mystiku nezůstalo místo. Pokud by se ovšem mystika vykázaná dveřmi nevrátila oknem v podobě mysticismus obhajující filozofie - což se přesně stalo. Antická kultura, její racionalita, objektivita a aristotelovská logika, podlehla platonské filozofii, její metafyzice předpokládající vnější, dokonalý a morální svět, jehož jsme my pouhými nedokonalými odrazy. Platonská filozofie se pak stala základem pro křesťanství a celé jeho úspěšné tažení západní civilizací.

Křesťanský dogmatismus naštěstí nedokázal památku na antiku zcela zadupat. Její fragmenty přežívaly nejprve v islámském světě, dokud se jeho duchovní autority nerozhodly jej odvrhnout, aby se posléze staly inspirací pro osvícené křesťanské učence, kteří antiku pro západní svět znovu objevili a položili základ sekularismu a renesance. Díky tomu mohla západní společnost jako první zažít ohromný technický rozvoj, raketový růst životní úrovně a nakonec, jako završení celého procesu, dospět k vizi člověka jako bytosti nutně pro svůj život vyžadující svobodu. Bohužel, od této vize se západní civilizace, sváděna mystiky a dašími protiracionálními intelektuálními autoritami, postupně odvrátila.

Přestože lze ve světle tohoto srovnání vidět pohanství, kvůli tomu, že svou mystiku odvozuje ze skutečných přírodních jevů, jako civilizačně hodnotnější než křesťanství, jehož mystika leží "mimo tento svět", nemůže tato úvaha sloužit jako podpora pro jakoukoliv formu neopaganismu, který se tu a tam ostrůvkovitě objevuje, ať už jde o ve své podstatě pošetilé pokusy oživit staré slovanské, keltské nebo germánské kulty, nebo různé formy environmentalistických hnutí, jež vyznávají Matku Zemi. Před dvěma tisíci lety vyplňoval pohanský mysticismus mezery tehdejšího poznání světa. Byl přirozenou reakcí na snahu nějak si svět kolem sebe vyložit - k čemuž však tehdejší lidé neměli potřebný kontext již poznaného. Snažit se v dnešní době o něco takového znamená naprosto popřít vědecko-technický pokrok a odvrhnout rozum, jenž nás k takovému pokroku dovedl. Není divu, že novopohané se takřka bez výjimky rekrutují z příznivců zelených hnutí, jimž je odpor vůči technologiím hlavním motivem jednání.

Jsme opravdu ateisté?

Křesťanství je stále s námi. Jeho autorita je sice zdánlivě otřesena nepominutelnými výsledky mnohaletého vědeckého pokroku, díky kterému jsou mnohá dříve nikým nepopíraná dogmata vyvrácena, ale v hluboce filozofické a  morální rovině příliš zpochybňováno není. Ačkoliv všichni pokládáme za pravdivé, že svět ani lidská rasa není dílem všemocného a vševědoucího Stvořitele, nýbrž důsledkem konkrétních fyzikálních jevů a evoluce, přesto se jaksi zdráháme nahlížet stejnou optikou na náboženské autority, jež nám sice nevnucují dogmata o světě stvořeném za sedm dní, ale mlčky přijímáme jejich moralizování, jímž nás, zvláště v době Vánoc, častují více než jindy.

Jsme sice pokládáni za nejateističtější národ na světě, přesto je jednou z našich nejuznávanějších intelektuálních autorit kněz - Tomáš Halík. Jeho morální stanoviska uznávají a přijímají i ti, kteří se jinak pokládají za zapřísáhlé ateisty. Přestože se však nazýváme ateisty a dáváme náš ateismus patřičně na odiv a usmíváme se nad spory mezi kreacionisty a zastánci evoluce a děláme si legraci z konzervativců, kteří prohlašují, že oni z opice rozhodně nevznikli, jakmile musíme odpovědět na otázku, v co vlastně věříme, často odpovíme, že se někde skrývají sféry pro nás nepochopitelné, nepoznatelné a přesahující naše malé životy. Nějaká neviditelná síla, transcendentní neurčitý prostor nebo principy, jejichž postata leží mimo náš svět. Náš ateismus je mnohdy spíše než odmítnutím mysticismu odporem vůči organizované církvi. Její myšlenkové premisy jsou však i v české společnosti hluboce zakořeněné a vlastně nikým nezpochybňované.

Odmyslíme-li si křesťanskou věrouku, pojmy a rituály, bez jakýchkoliv problémů může k českému národu promlouvat prostřednictvím médií páter Tomáš Halík, arcibiskup Dominik Duka, nebo třeba sám papež František, došlo-li by na nejhorší. Začnou-li svým ovečkám, které si ani neuvědomují, že tuto roli hrají, kázat o vyprázdněnosti našich duší, o nutnosti hledat a znovuobjevit zdroje morálního poznání mimo tento svět, nebo o opuštění bezuzdného materialismu, veřejnost bude takovým projevům spíše přikyvovat, protože odpovídají dominujícímu myšlenkovému diskurzu. Nikoliv jedna realita, dokonale vnímatelná našimi smysly a poznatelná rozumem, nýbrž mihotavý odraz skutečné, vnější, transcendující jednoty, jejíž poznání je pro nás, protože jsme sami pouhou součástí jejího odrazu, nemožné. Bez ohledu na to, zda si lidé dokáží své myšlenkové premisy takto vyložit (zpravidla nedokáží), je to pohled, který dominuje. Vycházejí z něj všechna abrahámovská náboženství, ale i valná část těch, kteří se nazývají ateisty. Uvědomíme-li si pohanskou metafyziku, bez ohledu na to, zda se zaměříme na civilizované pohany, jakými byli Řekové, nebo "barbary", jakými byli Germáni nebo staří Slované, v určitém ohledu jsme se za dva tisíce let působení platonské filozofie a jejích derivátů, jakým je i křesťanská církev, dostali hluboko pod jejich úroveň.

Pozemská podstata vánočních svátků

Svátky jsou vlastně vyjádřením principů, na nichž ta či která kultura spočívá. A jestliže žijeme v intelektuálním prostředí, které zpochybňuje lidský život, jeho velikost, důležitost, jeho hodnoty a cíle, lidskou touhu po štěstí a vidí jej jako něco nepodstatného, pomíjivého, nedůležitého a vlastně zkaženého a nízkého, zákonitě tomu odpovídá i pojetí svátků, jež slavíme. Sice si stále uchováváme, mnohdy jako dětskou vzpomínku, pojetí vánočních svátků jako něčeho veselého a přání "šťastných a veselých Vánoc" tomu odpovídá. Na druhou stranu však slýcháme na každém kroku, že Vánoce nemají být materiální, že se máme obrátit k vyšším hodnotám. Jak to jde dohromady?

Je proti lidské přirozenosti pominout svůj vlastní život. Nikdo, snad jen kromě nejvyšinutějších náboženských šílenců, tak nežije. Nikdo se nepokouší svůj život soustavně naplňovat utrpením a bolestí. Zkrátka, všichni chceme být raději zdraví a bohatí, nežli chudí a nemocní. Křesťanská víra a vlastně samotný myšlenkový systém založený na platonismu nám však přikazuje něco jiného. A my se tomu nebráníme. A jestliže se pokoušíme slavit šťastné a veselé Vánoce, podvědomě se dostáváme do sporu. Chceme být šťastní, chceme se sejít s příbuznými nebo s přáteli u prohýbající se štědrovečerní tabule, chceme těm, kteří jsou pro nás důležití, udělat radost hezkým dárkem a zároveň sami chceme vidět, že jsme pro někoho důležitým člověkem. Ale vnitřně cítíme, že je to něco nízkého a nepodstatného. Přesněji řečeno, jsme naučeni to cítit. Implicitně tak přistupujeme na hru mystiků: stále častěji vlastně svátky neslavíme, nýbrž je, alespoň vnitřně, protrpíme. Spatřujeme v nich závazek a povinnost, nikoliv oslavu. Ovšem nikoliv kvůli tomu, jak nás se zdviženým prstem varují Halíkové, Dukové a papeži Františkové, že jsme propadli bezuzdnému materialismu, místo toho, abychom se zaměřili na duši - ale právě proto, že jsme si jimi nechali vnutit představu rozporu mezi duší a tělem, mezi dokonalou, vnější podstatou, a naší pozemskou matérií, která nás svazuje a brání dosáhnout splynutí se všeobsahující mystickou jednotou.

Jestliže se rozhodneme ve vánočních svátcich spatřovat povinnost nebo závazek, na nějž se vlastně vůbec netěšíme, splňujeme křesťanský ideál: vzdalujeme se štěstí, tedy tomu, co by mělo být jediným a konečným cílem lidského života.  Protože podstatou křesťanství je vzývání utrpení, proč bychom měli být na jeho druhý nejdůležitější svátek veselí?

Pohanské pojetí Vánoc bylo jiné. Odmyslíme-li si mystickou rovinu, která byla, jak jsem již poznamenal, nevyhnutelná, protože vyplývala z nedostatečného poznání, pohané si uvědomovali, že realita je pouze jedna - tento svět, žádný jiný. I přestože pohanské představy o světě zahrnovaly sféry jako nebe, podsvětí, nebo zemská pevnina, stále šlo o jeden jediný celek, který fungoval sám o sobě jako jednota všeho, co existuje. Pohanská symbolika zpravidla používala pojem "světová hora", která pro tehdejší lidi znamenala spojení všech těchto sfér (princip osy světa, axis mundi). Světovou horou Slovanů obývajících českou kotlinu byl nejspíš Říp, u jižních Slovanů to byla hora Triglav, apod. Koncept této metafyzické jednoty, která odmítala, nebo spíše nepřijímala nějakou vnější, natožpak nadřazenější realitu, umožňovala tuto realitu poznávat a umožňovala sledovat hodnotu vlastního života - protože žádný jiný život není. I když si uvědomíme omezený obzor poznání i určitou primitivní strnulost pohanské kultury (ačkoliv pro antiku to tak zcela neplatí), byla tato zaměřena na život, nikoliv na jeho popírání - čímž byla kulturou, narozdíl od křesťanské, hluboce lidskou.

Svátky slunovratu, ať už je nazveme jmény jako Kračun, Yule, Koljada, Saturnálie, nebo třeba Vánoce, jsou v tomto kulturním rámci oslavou života, prosperity, schopnosti dosahování hodnot. Jestliže dnes žijeme v nepoměrně bohatším prostředí, než v jakém museli žít, a často jen bídně přežívat, dávní pohané, je jen logické a přirozené, že naše pojetí svátků bude opulentně materiální. Žijeme totiž v materiálním světě, produkujeme hodnoty a zaslouženě je konzumujeme. Jinak bychom nemohli žít. Jestliže chceme slavit život, automaticky slavíme materiální hodnoty a lidskou schopnost jich dosahovat.

Konekonců, neoddělitelnost života a materiálního blahobytu uznávali nejen bohaté kultury Řeků a Římanů, ale implicitně i "barbarští" pohané, bez ohledu na to, v jak nuzných podmínkých často žili. Doložený rituál (který se stále na východ od našich hranic udržuje), jenž prováděli staří Slované, při němž se hospodář schová za velký medový koláč, za nímž není skoro ani vidět, a všichni okolo si hlasitě přejí, aby jej i napřesrok opět neviděli, není v principu ničím jiným, než hrdou oslavou materálního blahobytu, nikoliv vyjádřením touhy po jeho odmítnutí. Je to oslava nejen úspěšného minulého roku, ale i očekávání a nadějí pro příští rok. A protože lidská bytost, aby mohla dlouhodobě a úspěšně dosahovat hodnot, musí být racionální, jde v širším slova smyslu o oslavu racionality a produktivity, schopnosti dosahovat úspěchů, rozvíjet svůj život. A v nejširším, metafyzickém slova smyslu jde vlastně o oslavu toho, že žijeme v benevolentní realitě, která vůbec umožňuje nějakých úspěchů dosáhnout - dny, v nichž vládne temnota a Slunce se objevuje jen na krátký čas, opět vystřídá teplo a sluneční paprsky, které nám dávají pociťovat, jak je na světě hezky. Nikoliv křesťanská dogmata o jediné možné dokonalosti mimo tento svět, který, abychom této dokonalosti mohli dosáhnout, musíme opustit, nýbrž víra v život - to byly pohanské svátky.

Oslava života

Dnes, po dvou tisících letech, již dávno nemáme důvod uctívat Slunce jako personifikaci dárce života. Přírodní jevy, s nimiž se každý den setkáváme, jsme již dávno s určitostí poznali a jejich podstatu zná každé školní dítě. Smysl Vánoc jako oslavy života se tím však nijak nezmenšuje - a nakonec sluneční podstata pohanských svátků v nich stále zůstává: těšíme se, že se dny opět budou prodlužovat a poté, co přečkáme zimu (díky změnám klimatu bez závějí a třeskutých mrazů), přijde opět jaro. Tato astronomická podstata vánočních svátků je však pro nás spíše něco samozřejmého - narozdíl od starověkých pohanů v nás není ani zrnko obav, že by se na světě mohlo něco pokazit a sluneční cyklus by se neobnovil. Osobní rovina Vánoc, oprostíme-li ji od křesťanské iracionální mystiky, je mnohem důležitější.

Završujeme jeden další rok, v němž jsme jeden každý dosáhli větších či menších úspěchů, zapomínáme na to, co se nám během roku nepovedlo, a přejeme si, aby byl příští rok minimálně stejně dobrý. Toužíme po štěstí na tomto světě - protože, snad až na ty nejhorší mystiky, nikdo si nepřeje vzdát se pozemského štěstí výměnou za mlhavou naději po věčném štěstí po smrti. A protože žijeme ve vyspělé, průmyslové a technologicky orientované společnosti, díky níž si můžeme užívat materiální zajištěnosti, jejíž dosah si mnohdy snad ani neuvědomujeme, zcela přirozeně tyto svátky pojímáme materiálně. Abychom mohli žít, musíme konzumovat. Abychom mohli nějaké hodnoty konzumovat, musíme je nejprve vyprodukovat. A právě proto mají křesťanští mystikové takovou averzi vůči vánočnímu konzumerismu - protože je ve své pravé podstatě oslavou produkce, schopnosti fungovat v realitě - okázalou a hrdou oslavou života.

Podstatou, resp. morálním rámcem pro takový život je racionální egoismus, sobectví. Všechny hodnoty, ať už je to naše práce, přátelé, partneři, všechno, co máme rádi, všechny naše plány, cíle a sny, slouží v konečném důsledku k zachování vlastního života jako nejvyšší hodnoty. Vzdát se jakékoliv z nich a vyměnit ji za hodnotu menší nebo nulovou znamená v principu popřít svůj vlastní život. Právě toto po nás však křesťanští mystikové chtějí: vzdát se vlastních hodnot, spatřovat v nich něco nízkého a ubohého, a vzhlížet k něčemu nereálnému, něčemu mimo svět, jehož v lidském životě dosáhnout nelze.

Přejeme-li si šťastné a veselé Vánoce, přejeme si zároveň sobecké Vánoce, neboť nelze dosahovat štěstí a odvrhnout přitom svůj život a hodnoty, včetně těch materiálních, jež k němu vedou. Na rozumu založený egoismus a produktivita je morálním dobrem - a materiální blahobyt, který se v naší kultuře projevuje i opulentními oslavami vánočních svátků, je toho přirozeným a nevyhnutelným důsledkem. Nenechme křesťanské mystiky, aby v nás neustále probouzeli pocit viny za to, že se máme dobře. Užívejme si - zasloužíme si to!



[Akt. známka: 1,80] 1 2 3 4 5

Počet příspěvků: 7 | Přidat příspěvek | Informační e-mailVytisknout článek


(c) Copyright 2000-2015 Lisarray Pty Ltd
Veškerá práva vyhrazena
Tento web používá redakční systém phpRS.