Myšlenka evropské integrace se
po II. světové válce pro mnohé stala příslibem budoucnosti bez válek,
totalitních režimů a společenských konfliktů. Důvodem minulých válek a
tradičních nepřátelství na evropském kontinentu však rozhodně nebyla existence
samostatných národních států či absence nadnárodních ekonomických či
politických institucí. Důvodem byly převažující ideové trendy a intelektuální
atmosféra toho či onoho historického období. V Evropě dochází od počátku
19. století k významnému filozofickému zvratu od osvícenského důrazu na
rozumové poznání a individuální práva k opovržení rozumem a příklonu ke
kolektivistickému chápání společnosti. Optimistická vize šťastného, hrdého a
sebevědomého člověka úspěšně sledujícího své cíle byla postupně zatlačena vizí
bezmocného, pokorného, závislého a bezcenného jednotlivce ztraceného
v nepochopitelné realitě, neschopného se spoléhat na své poznání,
orientovaného na kolektiv a na povinnost sloužit ostatním. Tento
filozofický obrat způsobil, že po nadějné éře renesance a osvícenství, jejímž
produktem byl obrovský rozmach prosperity, rozkvět vědy a průmyslová revoluce,
se Evropa v čele s Německem postupně stala semeništěm nejhorších
odrůd politických ideologií, zejména marxismu, komunismu a později i nacismu.
Národy, které dostatečně vstřebaly tyto ideologie, plně připraveny jen čekaly,
až se objeví správný vůdce, který pod praporem „veřejného prospěchu“ a pro
„blaho národa“ bude sbírat jejich oběti. Všechny zmíněné ideologie mají společného jmenovatele: kolektivismus. Je-li uplatňován důsledně, vede k totalitním režimům a válkám. Je-li uplatňován umírněně a nedůsledně, vede „jen“ k Evropské
unii. Zatím.

Evropská unie je politickým
ztělesněním právě tohoto zhoubného kolektivistického myšlení, které dlouhodobě
ovládá a ničí naší civilizaci a které ve svém důsledku vede k popření
individuálních práv. Kolektivismus nevidí jednotlivce jako autonomní, reálnou
bytost, nýbrž jakou podřízenou součástku skupiny. Jednotlivec je pro
kolektivistu reálným jen jako buňka organismu kolektivu, která plní jeho záměry
a cíle. Kolektivista si svou iracionalitu zpravidla neuvědomuje. Bezděčně používá kolektivistické pojmy, fráze a
slogany, aniž by důsledně analyzoval jejich obsah, a proto nemůže zjistit, jak
jsou absurdní (např. „veřejný prospěch“, „alokace ekonomických zdrojů
společnosti“, „celospolečenské zájmy“, „optimalizace sítě státních a soukromých
škol“, „posílení konkurenceschopnosti ekonomiky“, atd.).

Kolektivismus je úzce spjat s
altruistickou morálkou, která v podstatě zavrhuje racionální zájem člověka
o svůj vlastní život a sledování vlastních hodnot a štěstí. Je to
morálka, která odmítá bohatství, zisk a kapitalismus, protože jsou ztělesněním
egoismu. Je to morálka, která vyzdvihuje sebezapření a obětování hodnot
ostatním jako ideál ušlechtilosti. Nemůže být uplatňována důsledně, jen
v malých dávkách, protože přílišné sebezapření a sebeobětování vede k
sebezničení. Právě z morálky obětování se ostatním (ve jménu „solidarity“)
plynou ony „společné evropské hodnoty“, které EU prosazuje.

„Tyto
[západoevropské] normy“, uvádí studie Sociální a ekonomické
souvislosti integrace České republiky do Evropské unie zpracovaná
v květnu 2002 kolektivem levicových intelektuálů pro českou vládu, „vycházejí z etických principů, jichž si
západoevropská společnost cení (demokracie, lidská práva, svoboda podnikání,
soukromé vlastnictví, volná hospodářská soutěž, ale také právo člověka na
důstojný život a ochranu před některými devastačními účinky trhu)“
(zvýraznění přidáno). Ve skutečnosti je EU monstrem, které si „necení“
práv, svobody, ani soukromého vlastnictví ani hospodářské soutěže, neboť
všechny tyto principy gigantickým způsobem a systematicky pošlapává ve jménu
„solidarity“ (tj. apelu na
sebeobětování). Tvrdit, že trh má „devastační“ účinky, mohou jen lidé, kteří
trh naivně chápou jako nástroj, který jim má garantovat – bez ohledu na
okolnosti a kontext – jistou životní úroveň. Tito lidé touží po nezaslouženém.
Trh jako svobodná směna přináší každému přesně to, co si zaslouží. Člověk si
zaslouží si jen takovou hodnotu, kterou jsou ostatní ochotni mu
v dobrovolné směně nabídnout jako protihodnotu za jeho produkt, který
vytvořil a nabízí ho ke směně. Principiálně a metodologicky mylný hlavní proud
ekonomického myšlení, jímž jsou dnes a denně systematicky infikovány milióny
vysokoškolských studentů, a jejich prostřednictvím celá veřejnost (včetně
evropských politiků), však tvrdí že svobodný trh „selhává“. Učebnicovou normou
se stala teorie „dokonalé konkurence“, která pojímá „dokonale fungující“ trh
jako takový trh, kde operuje bezpočet firem s naprosto stejnými produkty a
s nulovými transakčními náklady, přičemž všechny ekonomické subjekty disponují
tzv. dokonalými informacemi (tj. jsou vševědoucí). Každá z takto pojatých firem
je dostatečně zanedbatelná a má
tudíž mizivý vliv na tržní cenu.

Naproti tomu fungování reálného
světa označí tato teorie za „nedokonalou konkurenci“, za „selhání trhu“ a
„nekalou soutěž“, protože na reálných trzích se neobchoduje s naprosto stejnými
produkty, bez transakčních nákladů a s neomezenými znalostmi všeho, ani na nich
neoperuje bezpočet firem, ale často třeba jen několik nebo jedna, a to s
nezanedbatelným vlivem na tržní cenu. Teorie „dokonalé konkurence“ nepojímá
konkurenci jako proces, nýbrž jako stav, jako okamžikový fotografický
snímek průmyslové tržní struktury. Proces neustálého hledání a využívání
příležitostí, cenového přizpůsobování, odlišování vlastních produktů od
produktů konkurentů, proces neustálých inovací, reagování na chování ostatních
ekonomických subjektů, tedy proces konkurence a její podstata a pravý obsah
tohoto pojmu, je přesně tím, co teorie „dokonalé konkurence“ vylučuje. Pokud se
v daném okamžiku nenachází dané odvětví ve stavu požadovaném
absurdním modelem, konkurence a hospodářská soutěž byly údajně omezeny, došlo k
„selhání trhu“. Ve skutečnosti však neselhává trh ale ekonomové (včetně řady
nositelů Nobelovy ceny), které jejich zásadně mylná metodologie přivedla k
nesmyslnému modelu. Ekonomové – vahou své akademické autority – tak mohutně
přispívají k budování mašinérie evropských regulací, která je
v konečné instanci celá postavena na rovnostářské myšlence, že svobodný
trh a kapitalismus jsou zlem, jsou nespravedlivé, protože vytvářejí velké
ekonomické rozdíly mezi lidmi. Je třeba tudíž použít proti lidem sílu, aby se
nestali příliš bohatými vzhledem k ostatním.

Kdyby Evropská unie byla pouze
zónou svobodného obchodu a pohybu občanů, byla by racionálním a velmi
prospěšným projektem. Byla by totiž logickým uplatněním principu individuálních
práv v celém evropském prostoru. Zajišťovala by i v mezinárodním měřítku
to, co mají zajišťovat
jednotlivé státy v národním měřítku, tedy chránit práva. Evropská unie
však ničím takovým není. Uplatňuje systematické pošlapávání práv, stejně jako
je uplatňují jednotlivé evropské národní státy.

První a daleko nejdůležitější
ze třech tzv. pilířů tvořící architekturu EU zahrnuje dlouhou řadu programů či
strategií tuhé a stále rdousivější státní regulace všech možných oblastí lidského
jednání, omezování svobody, iniciace síly proti nevinným, dobrovolně
jednajícím, obchodujícím a spolupracujícím občanům, firmám či institucím.
V rámci superstátu EU se sice můžete „svobodně“ pohybovat a obchodovat
napříč evropskými zeměmi, ale v celém prostoru se na vás vztahují stovky a
tisíce nemravných příkazů, zákazů, kvót, omezení, povolovacích procedur, výkazů
k vyplnění. EU chrlí neustále nové a absurdnější regulace, směrnice a
rozhodnutí v oblasti tzv. hospodářské soutěže, zemědělství, trhu práce,
finančních trhů, bankovnictví, telekomunikací, vysílání, průmyslu, informatiky,
zdravotnictví, školství, kultury, rybolovu, výzkumu a vědy, dopravy, energetiky
atd. Vrcholem silně etatizovaného hospodářského prostoru je pak peněžní diktát
evropské centrální banky emitující superstátní monopolní měnu euro. Centrální
bankovnictví v jakékoli formě, dříve či později, ať v rámci EU nebo
mimo ni, zákonitě vede k uměle vytvářeným hospodářským cyklům, recesím a
nezaměstnanosti. Socialisté je však vždy svádějí na kapitalismus. Vždyť trh
přece „selhává“. Trh ve
skutečnosti neselhává a kapitalismus v Evropě bohužel nemáme a nikdy jsme
neměli. Nejblíže mu byly Spojené státy v polovině 19. století. Od té doby Amerika
urazila velký kus cesty směrem k socialistické diktatuře. Evropa jí už
zakusila, ale nepochopila její podstatu a nepoučila se z ní.

Lidská důstojnost, „solidarita“
a bezpečnost, které EU deklaruje jako své fundamentální hodnoty, z nichž
právo a legislativa EU vycházejí, znamenají ve skutečnosti mohutné vysávání
morálních, produktivních lidí. Socialistická mentalita EU mylně považuje
chudobu člověka za stav, který je člověka nedůstojný, a naopak, a to je mnohem
horší, za důstojné považuje donutit jiného člověka, aby se vzdal vlastního
hodnocení svých spoluobčanů a vzájemného dobrovolného jednání a pomoci,
aby se vzdal svého myšlení a pod namířenou státní pistolí obětoval
hodnoty, které produktivní prací zaslouženě získal. To není solidarita, to je
hanebné zneužití pojmu solidarita ve službách zrůdné altruistické morálky.
Drtivá většina lidí, zejména intelektuálů však spor o vstup do EU vůbec nevnímá
jako zásadní spor mezi altruismem a egoismem, etatismem a svobodou. Místo toho
všude spíše slyšíme ujišťování, kolik peněz nám „přiteče“ z fondů EU (tj.
kolik peněz demokraticky ukradnou státy EU svým poplatníkům, aby je poslali
příjemcům do ostatních členských zemí).

Ve prospěch EU se často
argumentuje poukazem na zvýšení prosperity a životní úrovně, jichž za
posledních čtyřicet let dosáhly členské země. Je to falešný argument, protože
správné srovnání není mezi dnešním stavem a stavem před čtyřiceti lety,
nýbrž mezi dnešním stavem a stavem, jehož by dotyčné země dosáhly, kdyby
neexistovala EU ale pouze evropská zóna svobodného obchodu, pohybu občanů a
kapitálu upravená mezinárodními smlouvami mezi suverénními státy. Je mimo
jakoukoli pochybnost, že prosperita Evropanů a jejich životní úroveň, bohatých
i chudých, by bez obrovského balvanu svazujících a nesmyslných regulací,
obrovských výdajů na provoz regulujících institucí a bez vynucených masivních
peněžních transferů byla podstatně vyšší než dnes.

Lze namítnout,
že i kdybychom zůstali mimo EU, stejně budeme žít v etatistické zemi,
zaplaveni absurdními regulacemi, daňově okrádáni socialistickými vládami. O tom
není pochyb. Otázka vstupu do EU se pak stává otázkou, zda naděje, že jednou
budeme žít ve svobodnější zemi, bude po vstupu do EU větší nebo menší. Jsem
přesvědčen, že menší. Intelektuální a politické změny se určitě
prosazují mnohem pružněji a snadněji ve společnosti relativně hodnotově,
jazykově a kulturně homogenní. K takové má Evropská unie mnohem dál než
její jednotlivé země.

Říci „ano“ v referendu o vstupu do Evropské unie, znamená buď souhlasit s kolektivistickými principy EU anebo věřit tomu, že v rámci EU máme do budoucna větší naději na svobodnější život než mimo ni. Proto řeknu „ne“.