Stávka učitelů,k níž má brzy dojít, je bezcenná a beznadějná. Ne proto, že učitelé by si neměli „brát žáky za své rukojmí“, jak si možná myslí mnozí naši socialisticky uvažující spoluobčané, nýbrž proto, že její cíl je nesmyslný. Je-li hlavním cílem učitelského protestu dosáhnout zvýšení platů, svědčí to o tom, že jeho stoupenci vyjadřují tragické nepochopení fundamentálního důvodu své nespokojenosti. Chovají se jako by existovalo nějaké „právo“ na určitou výši platu. Jejich kolektivistická rétorika se neustále odvolává na „společenskou prestiž“ učitele či na „průměrnou mzdu v národním hospodářství“. Proč by měly platy učitelů být v nějakém vztahu k nějakému kolektivistickému průměru? Co má statistika společného s tím, jak dobře nebo špatně pracuje ten či onen učitel, jaká je nabídka a poptávka vzdělávacích služeb? Co to je „společenské hodnocení“? Žádná „společnost“, která by hodnotila, neexistuje. Existují pouze lidé – jednotliví rodiče, studenti a žáci – a nikdo jiný, kdo může hodnotit, nakolik si cení konkrétní vzdělávací služby konkrétní školy. Člověk se nevzdělává proto, aby prospěl své společnosti, nýbrž aby nabyl poznání, které nutně potřebuje k úspěšnému životu, v jakémkoli oboru.

Většina učitelů zřejmě netuší, v jak hlubokém moři iracionality se ve své práci pohybují. Domnívají se, že je správné, aby o jejich práci a ceně jejich služeb rozhodovali politici. Mají za to, že stát pouze příliš zanedbává jejich profesi, že by je měl více ohodnotit.

Platy, které dnes učitele burcují ke stávce, jsou však pouhým důsledkem. Nejsou důsledkem špatné regulace, nízkých rozpočtových přídělů či špatně prováděné státní či krajské „politiky vzdělání“. Pravou příčinou je politické rozhodování o vzdělání a školství vůbec. Dokud bude školství vystaveno jakékoli formě státního vměšování, bude i nadále upadat jeho úroveň, a ti nejschopnější učitelé, lidé s nezávislým myšlením, ředitelé s ambicemi zavádět inovativní postupy a metody, budou i nadále odcházet.

Místo aby se učitelé a ředitelé přímo a zřetelně dovolávali svého nezcizitelného práva na svobodu, aby demaskovali nemravnost jakékoli státní regulace sféry vzdělání, což jim nedovoluje zhoubná kolektivistická mentalita, musí si pomáhat falešným poukazováním na nízké „společenské ohodnocení“ své profese.

Jediným řešením smutné situace našeho školství je jeho plná privatizace a deregulace. Pak teprve budou mít učitelé takové platy, jaké si zaslouží.