Ekologové říkají, že k přírodě se musíme chovat ohleduplně. Měli bychom pečlivě
zkoumat, zda činnost člověka nepoškozuje přírodu. Měli bychom přírodu šetřit a
s jejími zdroji nakládat hospodárně, abychom je příliš brzy nevyčerpali. I
když příroda je stále ještě nádherně rozmanitá a bohatá, ukazuje se, že
některých živočišných druhů ubývá. Dokladem nebezpečného vlivu člověka na
přírodu je např. ozónová díra nebo globální oteplování. Měli bychom tedy omezit
rozvoj té či oné lidské aktivity a obnovit tak přírodní „rovnováhu“. Stát by
měl zasáhnout, měl by omezit a regulovat průmyslový a technologický rozvoj
dříve než bude pozdě.

Tolik nejčastější myšlenky, které od ekologů slýcháme. Na první pohled jde o
triviální a celkem přijatelné závěry. Není divu, že řada lidí s nimi vřele
souhlasí a ekologické hnutí podporuje. Stačí však jen trochu více o této otázce
přemýšlet (což mnozí lidé bohužel nejsou ochotni dělat) a dospějeme k jinému
závěru: „Lidstvo stojí tváří v tvář
vážnému nebezpečí“, říká dr. Michael
Berliner z The Ayn Rand
Institute , „nebezpečí nepochází z kyselých dešťů, globálního
oteplování, smogu nebo kácení deštných pralesů, jak se nás ekologové snaží
přesvědčit. Hrozbou pro lidstvo je ekologie.“^[1]

Málokdo pochybuje o tom,
že průmyslová civilizace přináší některé negativní vedlejší efekty.
Environmentalismus však nespočívá v jejich pečlivém vědeckém zkoumání,
nýbrž v jejich vytržení z kontextu lidského života a zdůraznění.
Všimněme si, že ekologové stále hovoří o negativním vlivu činnosti
člověka na přírodu. Nezmiňují se však o pozitivním vlivu činnosti
člověka na člověka. Hovoří o ubývání nejrůznějších obskurních
živočišných druhů, ale obrovského životodárného vlivu vyspělých technologií na
jeden velmi známý živočišný druh si vůbec nevšímají. Nevšímají si člověka.
Podstata environmentalismu totiž spočívá v totálním ignorování člověka
jako nositele prospěchu ze své činnosti. Hodnotíme-li racionálně jakoukoli
činnost člověka, musíme poměřovat její výnosy a náklady, nikoli zcela pomíjet
výnosy a zdůrazňovat náklady. Ekologové mlčí o tom, že moderní průmyslová
civilizace přinesla člověku obrovský nárůst životní úrovně ve srovnání např.
s primitivismem středověku. Nejde jim o ochranu přírody pro
člověka, nýbrž před člověkem.

Kdyby ekologům šlo o
racionální a pravou ochranu přírody, museli by vítat moderní technologie a
svobodný trh, protože jen ty jsou schopny nabídnout účinné způsoby omezování
negativních vedlejších efektů. Museli by hájit soukromé vlastnictví přírody
včetně lesů, řek, hor a moří, protože jen zájem člověka o vlastní prospěch
ze svého majetku a důsledné prosazování majetkových práv jsou jedinou skutečně
účinnou a morální motivací k péči o něj a ochranu před jeho
případným poškozením. Absence soukromého vlastnictví přírody (včetně řady
městských a příměstských pozemků) jakož i zoufalé selhání státu v jeho
klíčové funkci prosazení práva jsou hlavními faktory, proč skutečné poškozování
přírody z nedbalosti či lhostejnosti dosahuje dnešních rozměrů.

Proč lidé tak pohotově
přijímají ideologii, která prospěch pro člověka považuje za něco tak
nepodstatného, že se o něm ani nezmiňuje? Právě proto, že vlastní prospěch
člověka nepokládají za ušlechtilý důvod. Myšlenky ekologů se veřejnosti
dobře prodávají právě proto, že dopadají na „úrodnou“ půdu jisté
morálky a filozofie, které ovládají tento svět. Je to zhoubná morálka
altruismu, tj. sebeobětování, na niž ekologové skrytě či bezděky
apelují, morálka, která odsuzuje vlastní prospěch, která požaduje, aby člověk
hodnoty získával jen proto, aby je mohl obětovat. Právě díky altruistické
morální zkáze naší civilizace si ekologové získali pověst prozíravých a
ušlechtilých lidí, kterým nejde o kapitalistický zisk, kteří vidí dále než ostatní
a volají, abychom se uskrovnili. Implicitním cílem ekologie je zničení člověka
a průmyslové civilizace. Samozřejmě, že žádný ekolog by nic takového
nepodepsal, a sotva někdo z nich takto vyhraněně uvažuje. To však nic nemění na
faktu, že jejich premisa (obětování člověka přírodě) je premisou smrti,
nikoli života. Zlo šířené ekology se nijak nezmírňuje tím, že své myšlenky hájí
či uplatňují nedůsledně. Důsledným uplatňováním altruismu logicky je, vždy bylo
a bude (sebe)zničení a zotročení člověka. Tam, kde se skládají oběti, vždy
existuje někdo, kdo je přijímá.

Dokladem skutečnosti, že
ekologům nejde o ochranu přírody, je bohatá historie nejrůznějších alarmujících
„odhalení“, jež měla dokazovat poškozování životního prostředí člověkem, ale o
nichž se nakonec ukázalo, že byla vědecky nepodložená.^[2] Na tom, že na výrobě
těchto poplašných ekologických bublin, se podílí řada vědců (čímž si ekologové
získávají respekt veřejnosti a politiků), není nic překvapivého. Vždyť i vědci
jsou lidé a existují dobří vědci a špatní vědci.^[3] Špatný vědec zpravidla používá chybnou metodologii,
což je nezřídka důsledkem právě jeho motivace
altruisticko-kolektivistickou filozofií a morálkou. (Např. v ekonomii
takových případů najdeme bezpočet.). Pseudovědecké bubliny nakonec splasknou,
ale efektu bylo dosaženo. Veřejnosti se do podvědomí ukládá strach
z poškození přírody a je připravena přijímat opatření k „nápravě“, tj.
vyrovnávat se s nejrůznějšími ekologickými regulacemi a omezeními. Jak?
Obětováním svých cílů a hodnot. Ochrana přírody není ekologům cílem, je pouhým
nástrojem.

Tradiční obavou ekologů, která si získala velkou
pozornost veřejnosti, je starost o to, aby lidé příliš brzy nevyčerpali zdroje,
které jim země skýtá. Měli bychom myslet na budoucí generace, aby na ně
z omezených „darů přírody“ něco zbylo, říkají, a požadují omezení nebo
zastavení průmyslového rozvoje, demonstrují za omezování či zákazy těžby
surovin.

Malthusiánské argumenty ekologů jsou falešné. Zdroje
totiž neexistují v přírodě již připraveny, aby je člověk přímo použil.
Modelovat člověka podle primitivního sběrače bobulí, jenž pouze trhá, co
bezprostředně vidí, nebo podle zvířete, které loví to, co je již
k dispozici, znamená úplně ignorovat podstatu člověka jako myslící,
rozumové bytosti. Právě rozum člověku umožnil, aby trvale opustil jeskyni a
začal přetvářet přírodu k rozvoji svého blahobytu. Rozum objevil
vlastnosti přírodních látek a způsoby jejich použití pro vytváření hodnot.
Rozum neustále vytváří zdroje tím, že poznává, jakým způsobem lze přetvářet
látky, o nichž se dříve netušilo, k čemu všemu jich bude možné využít.
Konečným zdrojem všech zdrojů je tak lidský rozum a poznání, které přináší.
Přírodní zdroje jsou tudíž nevyčerpatelné, protože jejich zdroj, rozum, je
nevyčerpatelný.

Nejhlubším aspektem iracionality ekologických
aktivistů je jejich (implicitní) pojetí hodnoty. Mají totiž za to, že příroda
má hodnotu sama o sobě – bez ohledu na člověka. I kdyby člověk neexistoval,
budou podle nich mít lesy, řeky nebo velryby hodnotu, svou „vnitřní“ hodnotu.
Příroda však nemá a nemůže mít hodnotu, aniž by existoval hodnotící subjekt.
Hodnota vždy existuje pro někoho, za nějakým účelem. O jakémkoli
objektu nelze říci, že má hodnotu, pokud neexistuje hodnotitel. Hodnota bez
hodnotitele není pojmem nýbrž prázdným nesmyslným zvukem. Stejně jako ropa
neměla žádnou hodnotu před tisíci lety, protože nebyla objevena a neexistovalo
poznání, které by člověku umožnilo ji pro svůj prospěch využít, nemá nic v
přírodě hodnotu, pokud ji izolujeme od toho, kdo jí hodnotí. Hodnota nemá smysl
mimo vztah objektu a subjektu. Zkuste přesvědčit chromého člověka na vozíku,
který se navíc v životě nezajímal o sport, že nejnovější typ lyží má
velkou „vnitřní“ hodnotu.

Příroda má hodnotu jen proto, že lidem přináší
prospěch. Prospěch však nepřináší jen tichý, pasivní pohled na panenské
přírodní krásy nýbrž (a zejména) aktivní hospodářské jakož i rekreační a
turistické využívání přírody.

Není náhodou, že
ekologické hnutí získává své stoupence a podporu zejména v řadách socialistických
intelektuálů a že je předním tématem politické levice. Právě tam má totiž
altruistická morálka největší zázemí. Ekologie není ničím jiným než moderní
odpovědí na otázku, komu je třeba se obětovat. Bůh už dávno nehraje dominantní
roli jako vážně braná autorita, před níž je třeba se sklánět a obětovat. A ve
světle fašistických a komunistických zkušeností 20. století už i „veřejný
prospěch“ a orientace na společnost ztratily mnoho ze své původní
„přitažlivosti“. Komu se tedy obětovat? Už ne ve prospěch svých blažených
nebeských životů za hrobem, ani ve prospěch souseda či ugandského dítěte, nýbrž
ve prospěch trávy, kamenů, motýlů a řek.

Racionální lidé jsou si
velmi dobře vědomi některých negativních efektů činnosti člověka. Žádný rozumný
člověk nejásá nad nepříznivým ovzduším velkoměst ani nad haváriemi ropných
tankerů, ani nad bezhlavým kácením lesů iracionálními lidmi. Boj proti ekologům
není neschopností či neochotou vidět tyto věci a hledat jejich rozumné řešení,
nýbrž zásadním odmítnutím jejich filozofického přístupu, zásadním odmítnutím
jejich nihilistické morálky, jejich nenávisti vůči úspěchu, bohatství a štěstí
produktivního člověka. Je nejvyšší čas říci explicitně a nahlas to, co je
v našich životech implicitní a co umožnilo obrovský nárůst životní úrovně:
morálka racionálního egoismu je diktována přirozeností člověka, je podmínkou
šťastného prožití lidského života, je objektivně dobrem.

^[1] Michael Berliner: Against environmentalism, The Ayn Rand Institute, Essays and Articles, 1995-1999 (český překlad najdete zde)

^[2] Viz Julian Simon, The Ultimate Resource 2, Princeton University Press, 1998, kapitola 18

^[3] Hovořím-li o vědcích, mám na mysli např. biology, klimatology, botaniky, zoology, fyziky, tj. příslušníky jasně definovaných vědeckých oborů. Záměrně nezmiňuji tzv. ekology, protože se domnívám, že ekologii nelze oprávněně přiznat vědecký status jako samostatnému oboru s jasně vymezenou sférou výzkumu, která by ji odlišila od ostatních oborů.