Hanebná „solidarita“ a devastace zdravotnictví

(Zkrácená verze tohoto příspěvku vyšla ve Zdravotnických novinách č. 8/ 2001)


Vystoupení ministra zdravotnictví Fišera na nedávném
panelu Centra pro ekonomiku a politiku naznačovalo, že fundamentální diskuse o
reformách zdravotnictví je odbornou otázkou z oblasti medicíny a
zdravotnictví. Není tomu tak. Kořenem všech koncepčních i konkrétních
střetů je filozofický spor mezi
racionálním egoismem a morálkou sebeobětování, mezi individualismem a kolektivismem.
Primární diskuse se tudíž musí odehrát na poli morálky.

Společným jmenovatelem všech ideových konfliktů ve
zdravotnictví a zhuštěným vyjádřením morálky ovládající toto odvětví je pojem
„solidarita“. Právě na jeho hanebném zneužívání je v konečné instanci
postavena celá obhajoba státní regulace zdravotnictví. Státní regulace
zdravotnictví a zvláštní daň (k zamaskování její pravé podstaty se jí říká
zdravotní „pojištění“) jsou údajně projevem a zárukou „solidarity“ mezi mladými
a starými, mezi zdravými a
nemocnými, bohatými a chudými atd. Taková argumentace je zcela nesmyslná.
Cožpak věk, zdravotní stav nebo majetková situace jsou samy o sobě důvodem k
nějaké solidaritě? Cožpak solidarita je nějaký závazek (který má být navíc
ještě vynucen státem)?

Pojem solidarita znamená jednorázovou a mimořádnou pomoc či podporu v nějaké životní tísni, kdy člověku
hrozí nebezpečí či smrt (úraz, zdravotní selhání, přírodní katastrofa, požár,
apod.) nebo čelí nespravedlnosti. Solidarita je zásadně dobrovolně vyjádřeným vztahem. Nezávislé individuální hodnocení ostatních a zjištění, zda si zasluhují, aby
jim bylo pomoženo, a následné poskytnutí pomoci je racionálním egoismem. Protože ostatní lidé mohou být pro život
jednotlivce dobrem nebo zlem, musí je hodnotit podle toho, jak se chovají – ve
svém vlastním životním zájmu. Tomu, kdo je pro mě (byť potenciální) hodnotou,
mohu v nouzové situaci pomoci, aniž by šlo o oběť. Vzdání se hodnoty ve
prospěch hodnoty větší není obětováním se.

Solidarita vynucená fyzickou
státní silou (konfiskací peněz) je obludným pojmovým rozporem. Nejde o
solidaritu, nýbrž násilí vůči nevinnému člověku. Apel na člověka, aby –navíc se
státní pistolí u hlavy – převzal odpovědnost za životy ostatních lidí a
systematicky jim obětoval své hodnoty, není
solidaritou se slušnými a rozumnými lidmi. Je odmítnutím přirozeného a
nevyhnutelného faktu, že každý dospělý člověk nese odpovědnost za svůj život.
Obhajoba kolektivizované paušální pomoci bez individuálního hodnocení, je
morálním schvalováním parazitismu.

Nárok člověka na hodnoty
vytvořené jinými je jasně a zřetelně projevem morálky sebeobětování, obětování vlastního života. Na této morálce je postaveno celé zdravotnictví (a zdaleka ne jen
zdravotnictví). Tato údajně „ušlechtilá“ morálka je v zásadním rozporu
s lidským životem. Podle tohoto morálního kodexu koná člověk dobro jen
tehdy, nejedná-li pro svůj vlastní prospěch. Důsledné a principiální uplatnění
altruismu, tj. nejednání ve svůj prospěch, znamená obětování vlastního života –
sebezničení a smrt.

Protože altruismus je
morálkou smrti a nikoli života, nikdo se jí důsledně neřídí. Chce-li člověk
žít, musí etice altruismu neustále unikat. Lidé jí unikají, avšak viní za to
sami sebe, nikoli etiku altruismu. Efektu, jehož kazatelé této středověké
morálky chtějí a od nepaměti chtěli u člověka dosáhnout, je tak dosaženo. Jak
asi vypadá psychika člověka, který ví, že se své morálce musí neustále
zpronevěřovat, aby mohl žít? Jak asi vypadá jeho sebeúcta? Takový člověk je
nutně veden k závěru, že člověk je v podstatě defektní bytost, svou
přirozenou povahou je zlem, není schopen morální existence, není schopen chovat
se „dobře“. Výsledkem je zničení individuality, rezignace na vlastní schopnost
a odpovědnost a touha oddat se autoritě. Takový člověk se nutně obrací ke
kolektivu či bohu, aby oni směřovali jeho život, když on sám je nicotným a
nemravným tvorem.

Logickým vyústěním altruismu
je kolektivismus, protože kolektivismus odpovídá na otázku altruisty, komu se
má obětovat: společnosti, „veřejnému prospěchu“. Morálka obětování se všech
všem je ztělesněna v kolektivistickém pojetí společnosti jako primární
entity, jejíž odvozené součástky – jednotlivci – nejsou plně reálné bytosti odpovědné za svůj vlastní život. Jsou to
pouhé nesamostatné buňky sloužící „organismu“ společnosti. „Veřejný prospěch“
je absurdní, bezobsažný pojem, nelze jej nijak definovat a zjistit jeho obsah.
Je to pouze (a záměrně) prázdný zvuk, který kolektivista potřebuje k apelu na
sebeobětování Prospěch mohou mít ve skutečnosti pouze jednotlivci nikoli
společnost či veřejnost.

Jak
jsou obecné kolektivistické ideje aplikovány na zdravotnictví? Stát uplatňuje tzv. „zdravotní
politiku“. Pod hrozbou státního násilí (absurdních zákonů) se všechny subjekty
v odvětví zdravotnictví musí podřizovat nesmyslným cenovým sazebníkům, diktátu
„pojišťoven“ (které žádnými pojišťovnami nejsou, protože pouze přerozdělují
peníze zkonfiskované daňovým poplatníkům), povinným metodikám, „informačním
potřebám systému,“ „celospolečenské alokaci zdrojů,“ záměrům rozvoje
„zdravotnické sítě“ apod.

Kolektivisté argumentují, že
deregulace zdravotnictví by způsobila ztížení či dokonce znemožnění dostupnosti
kvalitní péče nízkopříjmovým skupinám obyvatelstva. Právě jim se tedy mají
všichni a všechno obětovat. Kolektivisté si však neuvědomují, že důsledkem
jejich ničivé morálky a z ní vyplývající regulační devastace není
zpřístupnění kvalitní péče nízkopříjmovým skupinám, nýbrž dramatické snížení dostupnosti a kvality péče všem.
Proč? Protože kvalitní produkt může poskytovat jen sebevědomý a svobodný člověk
motivovaný racionálním vlastním prospěchem a zaslouženou tržní odměnou, nikoli
otrok obětující svůj život potřebám „systému“.

I když mnozí lékaři
kritizují chování státních institucí, myslí si, že je v principu správné,
aby o jejich práci a ceně jejich služeb rozhodovali politici, úředníci
ministerstva a zdravotních „pojišťoven“. Chaos a bída zdravotnictví však nejsou
důsledkem špatné regulace, špatných sazebníků, nesprávné hodnoty bodu či jiné
špatně prováděné státní „zdravotní politiky“. Pravou příčinou je politické rozhodování o zdravotnictví vůbec.

Místo aby se lékaři přímo,
zřetelně a bezprostředně dovolávali svého nezcizitelného práva na svobodu a
život, aby demaskovali nemravnost iniciace státního násilí, prosazovali své
vlastní racionální zájmy a odmítli nesmyslné „právo“ člověka na zdravotní péči,
což jim nedovoluje zhoubná altruistická mentalita, musí si pomáhat falešným
poukazováním na zájem pacienta a bezcenným porovnáváním svých platů se
zahraničím. Jejich klíčovou zbraní není medicína ani ekonomie ale racionální
filozofie a zejména morálka. Nemohou chtít důsledek (tržní odměnu za své výkony
a racionální práci), aniž by přivedli na svět jeho příčinu (morálku
racionálního egoismu a prosazení práva na svobodu).

Lékaři musí hájit svá práva, nikoli nějaké své subjektivní
profesní „zájmy“. Nemají nějaká zvláštní práva jako lékaři. Mají nezcizitelná
práva jako lidé. Právo na život,
svobodu a majetek je objektivně odvozený morální a politický princip platný pro
každého člověka, princip, bez jehož uplatnění není lidský život ve společnosti
dlouhodobě možný. Jde o život nebo smrt. Jiná alternativa není, a takto ostře je nezbytné alternativy formulovat.

Zdravotnictví potřebuje
úplnou deregulaci a privatizaci, potřebuje svobodu. Nezíská ji však nikdy,
dokud lidé nepřijmou morálku života, morálku racionálního egoismu a zásadně
neodmítnou její opak.

Sdílejte...

Přidej komentář jako první k "Hanebná „solidarita“ a devastace zdravotnictví"

Zanechte komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.


*