Míru na Blízkém východě nelze dosáhnout vyjednáváním
s teroristy, jedině jejich zničením.

„Cestovní mapa“ k řešení arabsko-izraelského konfliktu je,
navzdory Bushovým, Šaronovým a Abbásovým úsměvům, silným stiskům rukou a
máváním na kamery tento týden v Jordánsku, odsouzena k nezdaru. Proč?
Ze stejného důvodu, ze kterého všechny minulé mírové plány pro Blízký východ
skončily neúspěchem – protože neexistuje žádná „cestovní mapa“ k dosažení
míru  vyjednáváním s teroristy.

Nový plán se, jako obvykle, skládá z řady značných ústupků,
které má udělat oběť terorismu. Izrael má stáhnout vojenské jednotky rozmístěné
kolem útočišť palestinského terorismu, vzdát se území kritických pro svou
obranu a uznat prozatímní stát vedený stejným starým gangem zabijáků. Za to se
od Palestinců požaduje jen to, aby „vyhlásili“ konec násilí a „viditelně se
snažili“ – cokoli se tím má na mysli – držet teroristy pod kontrolou.

Nejde o výměnný obchod s ústupky, z něhož mají prospěch obě
strany. Jde o jednostrannou kapitulaci vůči vydírání.

Ve skutečnosti Bushova „cestovní mapa“ jen opakuje stejnou
cestu jako dřívější mírové plány. Před deseti lety se Palestinci v rámci dohod
z Oslo zavázali, že se zřeknou násilí a uznají právo Izraele na existenci.
Tehdy se také „obchodovala“ území za mír – ale palestinské útoky se jen
vystupňovaly. Přesto jsou ustanovení „nové“ cestovní mapy v zásadě stejná, jako
byla ustanovení katastrofální dohody z Oslo. Proč teď někdo očekává jiný
výsledek?

Vyjednávání s teroristy by tentokrát údajně mělo fungovat
díky pouhé změně personálního obsazení. Prezident Bush podmínil svou cestovní
mapu tím, že bude – arciteroristou Jásirem Arafatem – jmenován palestinský
vůdce „nezkompromitovaný terorem“. Arafat tedy jmenoval jako novou veřejnou
tvář Palestinské samosprávy svého dlouholetého zástupce Mahmúda Abbáse. Jenže
Abbás není „nezkompromitovaný“. V Arafatově Organizaci pro osvobození Palestiny
byl dlouhý čas vůdcem, a jeho vychvalovaný odpor k terorismu se skládá z výroků
jako: „Neříkáme, že by intifáda“ – násilné palestinské povstání – „měla
skončit“, ale že by „měla být řízená“.

Jediná věc, která by údajně měla udělat z Abbáse „partnera
pro mír“, je to, že není osobně zodpovědný za žádné zabití. Ale kdyby byl Al
Caponův účetní jmenován novým vyjednávačem gangu, byl by to vůdce
„nezkompromitovaný zločinem“? Ovšemže ne – a ze stejného důvodu je Abbás
dalším, pouze formálním představitelem palestinské teroristické organizace.

Jak se dalo očekávat, Abbásův „zátah“ proti terorismu je
také jen přetvářka. Koncem týdne vyjednal s Hamasem „příměří“, v jehož
rámci teroristé dočasně přestanou zabíjet – ale jejich zbraně a organizace
zůstanou nedotčeny, aby mohly být použity proti Izraeli později, až sám oslabí
svou obranu.

Existuje důvod, proč se neustále opakuje stejný neúspěšný
mírový plán a stále stejné výsledky. Nic jiného ani není možné, jakmile
přijmeme hanebnou politiku vyjednávání s teroristy.

Legitimní diplomacie může probíhat jen tehdy, když obě
strany souhlasí s urovnáním svých sporů pomocí přesvědčování a vzájemně
uznávají právo druhého na život. Palestinci ale po celá desetiletí důsledně
volili hrubou sílu a masové vraždění jako hlavní prostředek k dosažení svých
„diplomatických“ cílů. A jejich konečný cíl se nikdy nezměnil: usilují o
zničení Izraele.

Všechny pokusy vyjednat ukončení arabsko-izraelského
konfliktu jen ukázaly ničivé důsledky obětování spravedlnosti diplomacii.
Spravedlnost vyžaduje, aby člověk racionálně hodnotil charakter a chování těch,
se kterými jedná, odměňoval dobro a trestal zlo. Trvat na diplomacii jako na
bezpodmínečné ctnosti – bez ohledu na povahu a chování nepřítele – nezachraňuje
životy ani neřeší konflikty; jen odměňuje a povzbuzuje agresory. Proč by měli
přestat s terorismem, když se znovu a znovu osvědčuje jako účinný způsob
vymáhání ústupků?

A proto by pro Ameriku bylo absurdní vyjednávat s Al–Káidou,
Talibanem nebo se Saddámem Husajnem. Zrovna tak by Amerika neměla naléhat na
Izrael, našeho věrného spojence v nestabilní oblasti, aby vyjednával se
svými teroristickými nepřáteli.

Mír vyžaduje nikoli uspokojení požadavků teroristů, ale
úplnou a nemilosrdnou likvidaci teroristů i těch, kteří je podporují. Měli
bychom naléhat na Izrael, ne aby se vzdal teroristům, ale aby pokračoval ve
válce proti terorismu – pokračoval v ní v Gaze a na západním břehu Jordánu, a
rozšířil ji na ty, kdo terorismus plánují a zásobují z Libanonu a Sýrie.

To je jediná cesta k míru: nechat diplomacie a zničit
teroristy.

Z anglického originálu „The
Road Map to Hell“ přeložil Michal Kracík
Červen 2003