(Upravená verze projevu předneseného na konferenci „Budoucnost pojistného trhu 2008“ konané dne 21.dubna 2008 v Praze)

Dámy a pánové,

Dnes je 21.dubna 2084, prosím nyní všechny přítomné v sále, pokud máte na svých kalendářích nějaké jiné datum, abyste si je laskavě pozměnili na rok, který vidíte za mnou.
Děkuji. Nacházíme se stále v Praze, avšak Praha je součástí státního útvaru, který se jmenuje Sjednocená Evropa. To je nástupce někdejší Evropské Unie. Co týká mě osobně, musím bohužel poopravit organizátory této konference. Již neřídím žádnou soukromou pojišťovnu, pracuji dnes v Bruselu a věnuji se odpovědnější práci v zájmu veřejného prospěchu.
Pokud dnes máme diskutovat o trhu životního pojištění, pak mi dovolte předeslat několik obecnějších poznámek. Především, někdejší tržní ekonomika dnes již neexistuje. Byla nahrazena  vyspělejší ekonomikou regulatorně – tržní, nebo sociálně – tržní, chcete-li.  
Ta pochopitelně v sobě zahrnuje i sociálně tržní životní pojištění. Nicméně, životní pojištění je dnes téměř bezvýznamnou službou. Jeho cena je v porovnání např. s cenou potravin nebo kosmetiky zanedbatelná. Evropský spotřebitel životní pojištění  téměř nevnímá, neboť se stalo integrální součástí jiných, životně důležitějších komodit.   
Avšak vzhledem k tomu, že jsem byl laskavě pozván, abych s Vámi na toto téma pohovořil, potom se tedy pokusím – a rád – podělit se s Vámi o své vzpomínky na dobu od začátku století až do současnosti.

 
KAPITOLA 1:  INDIVIDUÁLNÍ ODPOVĚDNOST SPOTŘEBITELE

Cenným dědictvím minulého století v celé východní Evropě byla extrémně nízká úroveň osobní individuální odpovědnosti lidí za svoje jednání. Lidé v tomto regionu byli zvyklí, že za ně vždy jednal stát. Tato veřejná mentalita byla velmi cenným aktivem a obrovskou příležitostí pro jakoukoli veřejně prospěšnou činnost, zvlášť ale pro tzv. ochranu spotřebitele.
Našim zákonodárcům v Evropské Komisi a v Evropském parlamentu se během let podařilo vytvořit mohutný a musím říci, že naprosto unikátní legislativní systém, nepřekonaný svými rozměry, který  zcela vyřešil veškeré aspekty soukromého života našich občanů.
Výsledkem je, že dnes máme úroveň někdejší nepohodlné osobní odpovědnosti spotřebitele na nejnižší úrovni v dějinách Evropy. Evropa je dnes přímo oázou pohodlí pro spotřebitele, který se již nemusí bát kdysi neustále selhávající ruky trhu.
Mohu-li, krátce ilustrovat na jednoduchém příkladu: Pokud si dnes objednáte na internetu např. jogurt, pak vy – spotřebitel za svůj nákup nejste ani částečně zodpovědný. Za všechno je zodpovědný výrobce. Vy můžete zůstat v klidu a být si stoprocentně jisti, že Váš jogurt neobsahuje nic toxického, že nemá nadbytečné tuky atd. Zkrátka, nemusíte se starat o věci, které Vás jako spotřebitele zdržují. Nemusíte pochopitelně číst ani povinně přiložené informačních letáky, které s jogurtem dostanete. Výrobce je pod hrozbou takových sankcí a pokut, že si mimo regulatorní rámec vlastně netroufne nic podnikat.

Je tu jenom jedna nepříjemná věc, a to, že všechny jogurty chutnají tak trochu stejně. Ono vlastně není z čeho vybírat, protože se všechny jogurty vyrábějí podle jednotné evropské direktivy. Ale na to už jsme si zvykli a nakonec jsme rádi.  Příliš velký výběr naše spotřebitele stejně jen obtěžoval.     

KAPITOLA 2:  ŽIVOTNÍ RIZIKA V REGULOVANÉM PROSTŘEDÍ

Zpět k životnímu pojištění. Náš celoevropský státní regulatorní systém, o kterém jsem před chvílí hovořil, nám pomohl zformovat zcela nové prostředí,  ve kterém došlo k výraznému snížení potřeby pojišťovat svůj život a zdraví obecně.
Ve všech oblastech života Evropanů se razantně omezil prostor pro klíčová životní rizika, a to tak, že dnes již vlastně ani není proti čemu se pojišťovat.
Komplexně jsme zasáhli do všech oblastí, které si jen dokážete představit. Dnes máme například celoevropskou regulaci zdravého veřejného stravování i regulaci soukromého stravování. Máme pravidla stoprocentní bezpečnosti práce, pravidla plynulého provozu na silnicích i na chodnících, máme regulaci adrenalinových sportů, máme pravidla poctivé taxislužby, v pojištění máme Solventnost 10 i Solventnost 11. A tak bych mohl pokračovat hodiny a hodiny. 

Díky tomu se dnes řada odborníků  shoduje, když říká, že životní rizika jsou v roce 2084 vyřešený fenomén.  A i proto je životní pojištění jen okrajovou záležitostí.

KAPITOLA 3:  NEROVNÉ POSTAVENÍ SPOTŘEBITELE

Chceme-li diskutovat o prodeji životního pojištění, tak musím připomenou něco, co už se dnes málo ví, a to, že na začátku století se životní pojištění prodávalo prostřednictvím osob, kterým se říkalo pojišťovací zprostředkovatelé. Byl to velmi primitivní způsob distribuce. Spotřebitel byl při něm odkázán zcela na libovůli zprostředkovatele.  
Empirickým výzkumem prodejního procesu se zjistilo, že zprostředkování životního pojištění není svobodná směna. Bylo zjištěno, že se sice jedná o směnu, ale extrémně asymetrickou. Spotřebitel na jedné straně je při ní vždy v extrémně nevýhodném postavení a trh samotný nebyl schopen tuto nespravedlivou nerovnost odstranit.
Na základě nových výzkumů, jsme deklarovali, že ochrana evropských spotřebitelů musí být akčnější, že musí odpovídat potřebám 21.století a potřebám spravedlivé moderní evropské civilizace.
Spotřebitelům jsme vysvětlili, že životní pojištění je velmi složitá věc a netajili jsme se tím, že pokud nás nechají, abychom je ochraňovali, pak nebudou nést jakoukoli vlastní odpovědnost za rozhodnutí pojistit se správně.  To se spotřebitelům líbilo a veřejné mínění bylo na naší straně.
Pro nás ale bylo nejdůležitější to, že naše myšlenky o nerovnosti spotřebitele akceptovala nejen většina významných evropských finančních institucí, ale také někteří pokrokovější zprostředkovatelé.
Podařilo se nám s mnohými z nich najít společnou řeč.  Ihned jsme si porozuměli se  zprostředkovateli, kteří si říkali investiční poradci, tedy s těmi, kteří působili v distribuci podílových fondů. Tito kolegové jako první objevili nevýhodnost investičního životního pojištění pro spotřebitele. Např. jen málokdo tehdy věděl, že investovat přes pojišťovnu bývalo až dvakrát dražší než přes otevřené podílové fondy. 
Tito zprostředkovatelé nás jako první upozornili na nutnost vyšší ochrany spotřebitele u životního pojištění a stáli tak u zrodu účinné státní regulace.   

KAPITOLA 4:  PROVIZE: MECHANISMUS TLAKU NA SPOTŘEBITELE

Kdysi bývalo běžnou praxí, že pojišťovací zprostředkovatelé byli vysokými a neustále rostoucími provizemi  motivováni pojišťovnami, aby svoji převahu nad klientem více a více zneužívali. Provize ze životního pojištění se staly velmi nebezpečným mechanismem útoku na spotřebitele.
Naštěstí však se objevilo několik poctivých a zodpovědných zprostředkovatelů, kteří již tehdy  pochopili, že jejich povinností je vytvářet hodnoty pro spotřebitele a nikoliv pro sebe.
Nejprve si sami z vlastní vůle snížili provize, a tím šli příkladem ostatním. Nezištně tak obětovali svůj příjem a zisk ve prospěch spotřebitele. 
A právě s nimi jsme začali spolupracovat.  Společně jsme již v roce 2009 začali navrhovat první direktivy o regulaci provizí ze životního pojištění.

KAPITOLA 5:  OTÁZKA INFORMAČNÍ ASYMETRIE 

V roce 2010 jsme objevili hlubokou informační propast mezi pojišťovnou a spotřebitelem. Spotřebitel neměl dostatek informací a produkty pojišťoven byly netransparentní. Naším úkolem tedy bylo vybalancovat tuto informační asymetrii.  

Objevily se kritické výtky, že prý naše snaha o rovnováhu informací je manipulace, kterou omezujeme svobodu podnikání a zmenšujeme podnikatelský prostor a tlačíme na neefektivní zvyšování nákladů.
Naši kritici volali, že informační asymetrie je přirozená věc a že svobodná směna je založena na důvěře.  Naštěstí tyto idealisty nikdo neposlouchal.
Problémem však bylo to, že našim snahám o vyšší transparentnost většina pojišťoven kladla odpor. Pojišťovny vyloženě zatajovaly informace o svých předražených produktech.
Naštěstí se opět objevili někteří pokrokovější zprostředkovatelé a začali v médiích produkty veřejně srovnávat. Vyvinuli užitečné produktové ukazatele nákladovosti, rentability atd. atd.
V roce 2015 nám velmi pomohly asociace fondů a asset manažerů. Ty zcela správně upozornily Evropskou komisi na fakt, že investiční životní pojištění jsou v podstatě jejich vlastní podílové fondy zabalené do nekřesťansky vysokých poplatků, ze kterých profitují jenom pojišťovny. Na základě těchto zjištění, Evropská Komise v roce 2016 přijala 267. Cenotvornou direktivu, kterou se ty nejkřiklavější případy vysokých a netransparentních poplatků investičního životního pojištění postavily mimo zákon.

KAPITOLA 6:   KONEČNÉ ŘEŠENÍ INFORMAČNÍ ASYMETRIE

Abychom navždy odstranili z trhu nesrozumitelné a předražené produkty, prosadili jsme v roce 2017 v radě Evropského Parlamentu novou regulaci, kterou se uložilo všem pojišťovnám uzavírat s klientem tzv. Potvrzení o Informační Symetrii.
Tímto dokumentem spotřebitel potvrzoval, že obdržel od zprostředkovatele stejné množství informací jako měla životní pojišťovna a že produktu rozumí. Zajistili jsme tak, že spotřebitel se mohl daleko svobodněji rozhodovat. 
Aby mohl pojišťovací zprostředkovatel požádat klienta o podpis Potvrzení o Informační Symetrii, musel nejdříve splnit následující 3 podmínky:

• První podmínkou bylo provedení tzv. „Analýzy Oprávněných Pojistných Potřeb“.  To byl  standardizovaný dokument schválený Evropskou komisí , čítající cca 230 stran, (v českém překladu tedy 281 stran). Analýzu Oprávněných Pojistných Potřeb“ spotřebitel podepisoval na 22 místech.  
• Druhou podmínkou, byla podrobná  a písemná Analýza nákladovosti produktu
• Třetí podmínkou byl Výpočet provize, kterou byl ještě v té době, bohužel, zprostředkovatel oprávněn inkasovat

Musím uznat, že toto řešení si pojišťovací zprostředkovatelé neoblíbili.
 
Někteří vyhrožovali, že kvůli tomu s pojišťováním skončí, což bylo pro ně typické.  Přiznávám, že jich tehdy možná několik pár set odešlo, ale to byl spíše jen marginální odpad, který byl ve prospěch kvality celého odvětví. 
Další novinkou, kterou jsme zavedli, byl povinný videozáznam prodejního rozhovoru. Ten zprostředkovatelé akceptovali bez větších protestů, což jsme očekávali, protože  v té době se už  nahrávalo a monitorovalo kdeco.

KAPITOLA 7: VEŘEJNÁ REGULACE PROVIZÍ

Zásadní zlom nastal v roce 2018. Tehdy končila desetiletá vleklá globální bankovní krize, která začala v letech 2007 a 2008 takzvanou hypoteční krizí ve Spojených státech.
Již v roce 2008 americké odborové svazy poukazovaly na to, že skutečnou příčinou hypoteční krize byly příliš vysoké platy a bonusy ředitelů největších amerických finančních institucí. Ty byly motivací k jednostrannému zaměření na výnos a k naprostému potlačení schopnosti řízení rizik v těchto firmách.
V roce 2010 Federální rezervní banka začala platy ředitelů bank a pojišťoven v USA regulovat a my, ačkoli Spojené státy pro nás nikdy nebyly přímým vzorem, jsme uznali, že šlo o významný krok vpřed.  Pro otázku provizí ze životního pojištění to byl zásadní myšlenkový impuls.
Avšak trvalo dalších osm let, než byla přijata 566. Cenotvorná Direktiva. Její součástí bylo stanovení maximální hranice provizí pro zprostředkovatele z prodeje životního pojištění.
Limit byl nastaven na 15% z ročního pojistného, zatímco do té doby se běžně provize pohybovaly na úrovni 260%. Šlo o zásadní krok směrem k odstranění hluboké a pravé příčiny pošlapávání práv spotřebitelů.  
Dalším promyšleným opatřením bylo, že vzniklou úsporu na provizích musely pojišťovny  promítnout do ceny produktu pro koncového spotřebitele. Tím pádem životní pojištění skokově a velmi výrazně zlevnilo a stalo se tak dostupným širokým vrstvám společnosti.  

Jediným, vedlejším efektem bylo, že ti z poradců,  kteří nebyli ochotni přistoupit na spravedlivě nízké regulované provize, s pojišťováním skončili. 
Během roku 2018 postupně z branže odešla asi třetina aktivních poradců. Nicméně,  myslím, že to bylo vlastně dobře. Jasně se ukázalo, že jim šlo v první řadě o vlastní prospěch, nikoli o klienta.

Postupem času se zprostředkovatelé životního pojištění tak nějak vytráceli a  po dalších dvaceti letech přešlapování na místě tato profese přestala existovat.

KAPITOLA 8:  VEŘEJNÉ MÍNĚNÍ

Ovšem, veřejnost to přijala se zadostiučiněním. Pojišťovací zprostředkovatele stejně neměl nikdo rád. Jednak byli příliš vlezlí, a navíc, se sami v médiích často mezi sebou hádali. Na internetu se napadali, nadávali  si do „bouchačů“ pojistek a veřejně jmenovali ty, kteří podvedli klienta okatěji než oni sami.
Tato nenávist se záhy přesunula do tištěných médií a nakonec do televize. Stížností na fungování pojišťoven a zprostředkovatelů přibývalo.
V souvislosti se stížnostmi spotřebitelů mi dovolte malou poznámku.
Evropská centrální banka a většina centrálních bank členských zemí Sjednocené Evropy měly již od počátku století ve své kompetenci výkon dozoru nad pojišťovnami, včetně dozoru v otázkách ochrany spotřebitele, nicméně, a říkám to velmi nerad: Evropská centrální banka v této roli selhala. Centrální bankéři se dlouhou dobu vymlouvali na jakýsi střet zájmů, ale ve skutečnosti se jim prostě nechtělo řešit každodenní stížnosti našich občanů, a tak musela zasáhnout Evropská Komise.  

Byl zpracován velmi ambiciózní projekt pro vznik úřadu centrálního Evropského arbitra pro životní pojištění. V roce 2020 tento zbrusu nový rozhodčí úřad zahájil svoji činnost. Čítal 150 expertů a měl podporu multi-jazyčného call centra o dvou tisících operátorech pro příjem stížností. Úřad arbitra převzal od ECB veškerou agendu řešení ochrany spotřebitele životního pojištění.

Během 12 měsíců se objem stížností ztrojnásobil. Takže bylo třeba pomoci zvenčí. A tak asociace pojišťoven, ale i asociace finančních poradců, jednotlivé makléřské firmy i samotné pojišťovny začaly úřadu arbitra bezplatně nabízet své odborníky.   
Tito specialisté měli mimo jiné i pravomoc navrhovat pokuty všem provinilcům za zjištěné přestupky, hlavně za nekvalitní poradenství či nekvalitní produkty.  Poptávka z řad pojišťoven dostat se do poradního sboru arbitra byla obrovská.
V kuloárech se říkalo se, že se pojišťovny navzájem prostřednictvím arbitra poškozují. Někteří lidé v oboru tvrdili, že regulátor je zneužíván a že se stal nástrojem pro konkurenční boj, nicméně, jak jistě uznáte, tím že pojišťovny nebyly předtím schopné účinné samoregulace, tak si to vlastně zavinily samy.
Do roku 2025 moc evropského arbitra pocítilo finančně nějakých 230 pojišťoven. Šedesát z nich své operace uzavřelo,  ale my jsme to uvítali. Kdo není poctivý, do sociálně spravedlivé Sjednocené Evropy prostě nepatří.  

KAPITOLA 9:  PRÁVO A ZÁKON

Nyní k tomu nejdůležitějšímu bodu mého příspěvku. Největší bitva, kterou jsme museli vybojovat, se odehrála na poli práva, nikoliv na poli ekonomie. S ekonomy jsme se vždy tak nějak zamotali  v nekonečných diskusích o efektivitu regulace. Avšak, pojem právo velmi zajímal naše spotřebitele.
Pochopili jsme, že prvním krokem musí být přesvědčit prosté občany – voliče, že právo je nárok. Že to je jejich nárok, a vlastně jejich velmi oprávněný nárok na cokoli, např. na zisk pojišťoven. V dalším kroku pak bylo logické, aby stát takové právo zákonem uznal a hájil.
Naši oponenti sice tvrdili, že prý právo na majetek, život a svobodu máme, bez ohledu na to, co říká zákon. Tvrdili, že prý individuální práva jsou přirozená, že vznikají z potřeby používat vlastní rozum.
Tvrdili, že naše nové zákonné normy a státní regulace popírají lidská práva a že regulaci je třeba zrušit. To bylo neakceptovatelné, a tak jsme přistoupili k revizi základního pilíře, a to naší Evropské ústavy. V červenci 2030 Evropský Parlament schválil novou, v pořadí již 14. Evropskou ústavu, nově doplněnou o rozšířenou listinu základních evropských lidských práv a svobod. Dosavadní lidská práva se v ní konečně rozšířila o seznam 352 nových základních lidských práv, mezi jinými jmenuji právo na informace, které bylo pro naši oblast klíčové a kterým se definitivně uznal fakt, že v určitých situacích informace přestávají být soukromým majetkem a stávají se majetkem ve veřejném zájmu, např. ochrany spotřebitele nebo zdravé konkurence.
Takže, když dnes sami a předem neposkytnete informace svému klientovi nebo svému konkurentovi, můžete se dopouštět protiústavního jednání, tj. zatajování informací před konkurencí a spotřebitelem.   
Zajímavé bylo sledovat, jak po této změně došlo opět k jisté očistné vlně a řada pojišťoven, která nebyla schopna se adaptovat na tyto nové skutečnosti, se svým podnikáním skončila.

KAPITOLA 10:  VZPOMÍNKA NA VÁCLAVA KLAUSE

V této souvislosti mi dovolte krátkou vzpomínku na osobnost, která již zapadla, na jednoho z posledních českých prezidentů před sjednocením Evropy, Václava Klause. V jednom ze svých provokačních projevů připomněl, že představa, že regulace existuje ve veřejném zájmu, je prý naivní a byla ve vědeckých kruzích opuštěna již v 70.letech minulého století.
Odvolával se na ekonoma George Stiglera, který prý přesvědčivě ukázal, že na regulaci nemají zájem spotřebitelé, ale výrobci a poskytovatelé služeb, kteří se tak snaží zabránit konkurenci. Tvrdil, že regulace, která se zaštiťuje ochranou spotřebitele, je pouze trikem na ochranu výrobců samotných.
Tehdy, v roce 2011 Klaus zakončil svoji kariéru zoufalou výzvou k odmítnutí údajných mýtů o selhávání trhu a  asymetrii informací. V českém parlamentu byl pouze vypískán. A to mohl být rád, protože dnes by jeho řeč mohla být kvalifikována jako pohrdání ústavou.

KAPITOLA 11:  SPOLEČENSKÁ ODPOVĚDNOST POJIŠŤOVEN 

Profitabilita pojišťoven rok od roku klesala. Některým akcionářům to vadilo, ale nemohli nic dělat. Nám se podařilo protlačit do pojišťoven nové veřejně prospěšné firemní hodnoty. Doporučili jsme, aby slovo zisk bylo z tzv. vizí a misí vyškrtnuto.
Namísto slova zisk jsme do firemních strategií začlenili jednotné cíle ochrany evropského spotřebitele a ochranu evropského životního prostředí.
Základní firemními hodnotami byly vyhlášeny společenská zodpovědnost, firemní aktivity ve veřejném zájmu, snaha o zachování spravedlivého konkurenčního prostředí a anti-diskriminace.
V životním pojištění se anti-diskriminace stala velikým tématem. Brusel zde zjistil rezervy už v roce 2007. Tehdy odhalil odlišné a diskriminující ceny pojistného na smrt pro ženy a pro muže. V roce 2008 se pojišťovnám podařilo si vyjednat výjimku, ale po šesti letech s příchodem nových komisařů se okolnosti změnily a my jsme museli přitvrdit, výjimka byla zrušena. 

V průběhu čtyřicátých let jsme se definitivně vypořádali s neochotou pojišťoven pojišťovat naše seniory, tedy s diskriminací největšího a nejdůležitějšího spotřebitelského segmentu v Evropě. Osobně jsem se podílel na vypracování dekretu o právu na životní pojištění pro všechny bez rozdílu věku.
Dovolím si připomenout, že v tu dobu jsme se přestěhovali do Bruselu. Naše pojišťovna totiž zanikla. Naši akcionáři, kteří ještě počátkem století byli zvyklí, že si v místních podmínkách diktují pojišťovací legislativu a měli regulátora i orgány dohledu pod svou kontrolou, na Bruselské komisaře nedosáhli. Protože nebyli schopni se adaptovat na nové prostředí, pojišťovnu zavřeli. Já odešel těsně před tím, a vzhledem ke svým zásluhám, jsem byl na začátku čtyřicátých let přijat do jedné z Bruselských sub-komisí pro otázky životního pojištění.

Postupem času evropští spotřebitelé přestávali nakupovat pojistnou ochranu a pojišťovny, které tehdy ještě zbyly, se za to styděly. Zakrývaly tuto skutečnost tím, že investiční peníze, které od klienta přijímaly, prohlašovaly formálně za pojistné. O skutečné pojistné za krytí rizika už ale nešlo. 
To málo pojistné ochrany, které bylo na trhu poptáváno, začaly daleko lépe a efektivněji distribuovat internetové banky a internetové hypermarkety. Pojišťovny jedna po druhé pozavíraly svoje operace a dnes již životní pojišťovnu jako takovou v Evropě nenajdete. 
Někam se vytratily a jejich majitelé snad podnikají v něčem jiném. 
Naše sub-komise byla sice nakonec zrušena, ale já spolu se svými kolegy jsme plynule přešli jinam a dnes pracujeme v sub-komisi pro regulaci komunikace a vyjadřování se na internetu.  Zde nás, dámy a pánové, čekají nové a velké výzvy.

Děkuji Vám za pozornost a přeji Vám hodně úspěchů ve Vašem podnikání !