Současná ekonomická krize má, kromě růstu nezaměstnanosti poklesu ekonomické výkonnosti ještě mnohem méně patrný ale přesto velmi důležitý a ničivý efekt. Celá armáda antikapitalistických sýčků se rázem ocitla na koni, a s přeháněnou starostlivostí zdůrazňují, že oni už přece dávno tvrdili, že kapitalismus nemůže nikdy fungovat.

Útoky a výpady proti kapitalismu jsou namířeny z různých stran, s větším nebo menším nepochopením (nebo záměrným zamlžováním) problematiky. Jednou jsou útokem na morálnost sobectví, na němž kapitalismus stojí. Jindy jsou smyšleným obviňováním kapitalismu z šíření chudoby a hladu po celém světě. Jiní poukazují na údajné vykořisťování zaměstnanců a drancování přírodních zdrojů. A někteří kapitalismus obviňují z přílišného materialismu, bezuzdného konzumu a iracionálního chaosu. 

Nejhorší ukázkou jsou pak ty kritiky, které naprosto zmateně překrucují jednotlivé aspekty kapitalismu, žonglují s klíčovými pojmy, na nichž je postaven, a vyvozují fantastické sebevědomé závěry, posvěcené puncem autority, která nesnese odporu. Takto argumentuje například Jiří Pehe, renomovaný komentátor a autorita v oblasti politologie, který na svém blogu na serveru aktualne.cz uveřejnil článek "Jsme na cestě k post-materialistickému světu?" V tomto článku vyjadřuje názor, že lidstvo se příliš upnulo na spotřebovávání a uspokojování nejrůznějších iracionálních potřeb. Ze současné krize viní nedostatek "ekonomické racionality", která by měla být výsledkem určité formy plánování a regulací. Za příčinu krize označuje údajnou víru, že trh této "ekonomické racionality" dosáhne sám.

"V globálním kapitalismu bylo ponecháno mnoho prostoru „neviditelné ruce trhu“. Tedy víře, že jakási ekonomická racionalita může vzniknout nekonečným množstvím kombinací často i velmi neracionálních, například spekulativních činů na svobodném trhu, které jsou regulovány—tedy racionálně řízeny–jen do určité míry." (http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/jiri-pehe.php?itemid=6167)

Pan Pehe chová hlubokou nedůvěru vůči rozumu jednotlivce. Domnívá se, že lidský rozum je nedokonalý a nevede k platnému poznání. A jestliže je tedy ekonomický řád postaven na tom, že každý jednotlivec má možnost svobodně se rozhodovat na základě svých preferencí a vlastního rozumového zhodnocení své situace a možných alternativ, dostává se ekonomika automaticky pravidelně do krizí. Současná krize prý způsobí snahu hledat vyšší racionalitu v podobě dalších regulací na globální úrovni, a změnu hodnotových žebříčků směrem pryč od "materialistického konzumu".

Kritici kapitalismu, jako pan Pehe, se především pletou už tehdy, když se snaží tvrdit, že dnešní systém lze nazvat kapitalismem. Skutečný kapitalismus je systém svobodného trhu. Trhy jsou však v dnešní době mohutně regulovány – včetně toho nejklíčovějšího sektoru, tedy finančnictví. Politici, "moudří regulátoři", rozhodli, že není možné ponechat finanční systém na svobodném rozhodování jednotlivců, a usoudili tedy, že je nutné sledovat nějaké vyšší, "racionální" cíle – například dostupnost úvěrů a následně rozvoj realitního trhu, apod. K dosahování těchto cílů neváhali použít veškeré dostupné prostředky – od kontroly pohybu peněz, přes ovlivňování úrokové míry, až po zákony nařizující poskytování půjček. Systém nebyl ponechán na pospas "chaotickým a neosobním silám trhu" – bylo s ním zacházeno tak, jak si to zastánci "racionálních regulací" přejí.

Ve skutečnosti však není možné, aby existovalo jakékoliv státní "racionální plánování" ekonomiky. Nejsou možné žádné regulace trhu, které by nebyly v rozporu s rozumem. Rozum je totiž pojem, který má smysl pouze ve vztahu k individuálnímu lidskému jednání. Je pro člověka klíčovým prostředkem přežití. Neexistuje žádný kolektivní rozum nebo společenská racionalita – každý člověk se rozhoduje sám, na základě svých znalostí, posouzení svých preferencí, a zhodnocení kontextu reality kolem sebe.

Racionální hodnocení je takové, které se řídí pouze rozumem, a není v něm žádný prostor pro emoce, subjektivní vrtochy, nebo božská vnuknutí. Je vždy individuální. Nelze automaticky soudit, že jednání určitého člověka je racionální nebo iracionální – pokud neznáme jeho pohnutky a celý kontext, na jehož základě se rozhodl. Tvrdit například, jako pan Pehe, že spekulace na finančním trhu jsou často iracionální, je naprosto bezdůvodné – může, ale nemusí být. Spekulativní finanční transakce může být projevem přísně racionálního zhodnocení situace, stejně jako iracionální sázky na náhodu. Není možné tvrdit, že konzumní společnost (pan Pehe ji nazývá "materialistickou"), založená na tržním uspokojování poptávky spotřebitelů, je iracionální, jestliže nejsme schopni zhodnotit pohnutky, cíle a preference každého jednotlivce.

Rozum má smysl pouze tehdy, pokud se na jeho základě člověk může skutečně rozhodovat, a čelit pak následkům těchto rozhodnutí. Rozum funguje jen tehdy, máme-li skutečně možnost svobodně si volit naše cíle a prostředky – tedy nejsme-li vystaveni násilí nebo jeho hrozbě. Každá státní regulace trhu, svobodné směny hodnot mezi jednotlivci, je tak s rozumem v přímém rozporu. Je negací rozumu a nezahrnuje žádnou racionalitu, neboť vládní zásahy do tržního prostředí jsou vždy projevem násilí.

Racionalita samozřejmě není něco automatického nebo neomylného. Jsme volní bytosti, a jako takové si musíme nejprve zvolit, zda se budeme soustředit a přemýšlet nebo ne. Skutečnost, že si někdo může zvolit jednat iracionálně, nemůže být argumentem pro to, aby zde existovala nějaká vyšší autorita, která za něho bude rozhodovat, stejně jako takovým argumentem nemůže být fakt, že seberacionálnější úvaha nemusí vždy vést ke správnému cíli (např. rozhodujeme-li se na základě mylných a chybných informací). Racionalita je metoda poznávání a posuzování reality, nikoliv poukázka na neomylnost, bezchybnost nebo vševědoucnost. Autorita v podobě všemocného regulátora by především bránila těm, kteří si v tržním prostředí skutečně vědomě zvolí jednat racionálně.

Takových lidí je, i když různé intelektuální autority povýšeně hlásají opak, spíše většina. Převážná část ekonomických rozhodnutí, které lidé činí v běžném životě, je spíše racionální – jinak by nemohli přežít. V lidském jednání nemůže existovat absolutní iracionalita. Ta je lidem v dnešní společnosti vlastní spíše na abstraktní úrovni – lidé jsou dnes skutečně tragicky iracionální co se týče pohledu na pojmy jako je svoboda, právo, trh, existence, pravda, realita, láska, atd. Ovšem v každodenních situacích převládá racionalita – jinak by nemohla fungovat vůbec žádná směna hodnot, vůbec žádný trh ani v tak okleštěné podobě, v jaké jsme nuceni žít dnes. Dokonce i v dobách kolektivistických diktatur, kde byl trh naprosto zničen, se lidé, navzdory hrozbám, snažili jednat racionálně, aby zabezpečili svůj život – například existence černého trhu, s vlastním cenovým systémem, v komunistických totalitách je jedním z mnoha projevů takovéto racionality navzdory snahám zločinného státu.

Nepotkáme mnoho lidí, kteří by v běžných situacích na trhu, například při pořizování drahého auta nebo výběru zaměstnání, jednali s naprostým zavržením rozumu. Vždy převládá racionální zhodnocení situace, na základě získaných informací a kontextu preferencí, zkušeností a znalostí. Vměšování státu do ekonomiky však způsobuje, že informace, které vykreslují situaci na trhu, jsou zkreslené a pokřivené, a rozhodnutí jednotlivců, třebaže přísně racionální, mohou tak být postavena na nereálných základech.

Volný, neregulovaný trh není, navzdory přesvědčení, které převládá v dnešní společnosti, něčím chaotickým a iracionálním. Tvoří velmi přesný a striktní řád – tržní cenotvorbu. Jestliže mají lidé možnost volit si podle svého rozumu a určit si, jaké hodnoty chtějí získat nebo zachovat, a za jakých podmínek, pak je cenový systém skvělým řádem, jenž udržuje celý ekonomický systém v plynulém chodu. Nedává vzniknout nedostatkům nebo obrovským spekulačním bublinám. Určité výkyvy, které mohou plynout z chyb nebo nereálných očekávání, by se ve svobodném systému vyskytly spíše místně a v omezeném rozsahu, a neprojevily by se jako krize celé ekonomiky. Naproti tomu státní zásahy, to, co mnozí nazývají projevem racionality a vnesením řádu do tržní džungle, ve skutečnosti svobodnou a přirozenou cenotvorbu pokřivují. Jsou v konečném důsledku tím, co Ludwig von Mises nazval plánovaným chaosem.

Krizi, jíž dnes svět čelí, předcházely tisíce a tisíce špatných individuálních rozhodnutí. Člověka, který si v době hypotečního boomu pořídil nový dům, však nelze automaticky nazvat iracionálním. Zpravidla takový člověk jednal podle svého nejlepšího uvážení, na základě dostupných informací – a nemohl za to, že stát pokřivil tržní prostředí a zaplavil jej mylnými informacemi a signály. Lidé, kteří postupně nafukovali hypoteční bublinu nebo se účastnili obchodů na stále strměji rostoucí burze, byli oběťmi podvodů své vlády, která manipulovala s hodnotou peněz a vytvářela prostředí, které nebylo v souladu s ekonomickou realitou. Padá na jejich hlavy největší díl viny, že investiční bubliny nakonec praskly a celá iluze prosperity a růstu, již stát po dlouhá léta vytvářel, se rozplynula? Zcela jistě ne!

Naproti tomu ekonomové a politici, kteří svými zásahy trh soustavně pokřivovali, jednoznačně konali iracionálně. Všichni regulátoři z americké centrální banky, poradci politiků, manažeři polostátních agentur a bank napojených na vládní kruhy jistě mají dostatečné vzdělání i rozhled na to, aby byli schopni pochopit, k čemu se schyluje a kam regulace svobodného trhu vedou. Jestliže se rozhodli ekonomická fakta (na něž byli často upozorňováni) přehlížet a nepřemýšlet o nich, zvolili si zavrhnout při hodnocení reality rozum – tedy být iracionální. Jestliže dobře věděli, v co násilné a podvodné pokřivování tržního prostředí vyústí, a přesto byli ochotni se jej účastnit a pasovat se do role "ekonomických diktátorů", chovali se stejně iracionálně.

Takový je princip státních regulací ekonomiky. Nemohou mít nic společného s racionalitou, a v konečném důsledku zákonitě musí vést ke krizi. A těžko říct, kde se v současných autoritách etatismu bere ta úžasná jistota, že se v příštích letech dostanou do křesel regulátorů intelektuální elity, jichž se tento princip nebude týkat.

Jestliže tedy někdo volá po "vyšší racionalitě" v ekonomickém systému a touží vidět mnohem mocnější regulátory, kteří budou na národní i globální úrovni daleko silněji zasahovat do tržního prostředí, nepřeje si ve skutečnosti racionálnější společnost, ale právě opak je pravdou. Jakékoliv další regulace budou znamenat jen další vzdalování se ideálu racionální, svobodné společnosti. Ta by měla být založena na takovém státním uspořádání, které bude reflektovat klíčovou funkci rozumu v lidském životě. Racionální stát má mít pouze takové funkce, které jsou v souladu s rozumem – tedy by měl bránit rozpoutávání násilí, které je s rozumem v rozporu, a respektovat jednotlivce, jejich práva a individualitu.

To, co je pro současný svět největším nebezpečím, není neschopnost jednotlivců racionálně se rozhodovat. Nebezpečím jsou filozofické výpady vůči lidskému rozumu, které ústí v apel na cílené řízení společnosti "racionálními" autoritami. Jak takovéto "racionální" plánování společnosti vypadá v praxi, lze ilustrovat na příbězích mnoha zemí, které během 20. století zažily komunistickou diktaturu, ale i na příčinách a projevech současné ekonomické krize.

Vládní zasahování do životů jednotlivců a do tržního prostředí není v žádném případě projevem racionality, nýbrž naprostého nepochopení povahy a funkce rozumu v lidském životě. V konečném důsledku tak za současnou krizí nestojí chaotická iracionalita statisíců jednotlivců na volném trhu, ale iracionalita filozofických a politických autorit.