Jednou ze základních podmínek fungující civilizace je respekt k soukromému vlastnictví. Pouze ti nejdogmatičtější komunisté dnes požadují jeho odstranění. Ostatní lidé jsou vesměs ochotni uznat, že zničit soukromý majetek by znamenalo uvrhnout celou společnost do neskutečné bídy a všeobecného úpadku. Každý školák se v hodinách občanské výchovy dozví, že náš stát, podobně jako všechny moderní, vyspělé státy, soukromý majetek respektuje, a tento respekt je výslovně zanesen v naší ústavě, resp. v Listině základních práv a svobod. Konec konců, žijeme přece již dvacet let ve svobodné společnosti! Nebo snad ne?

Nedávno se opět dostal na první stránky novin dlouhá léta se táhnoucí spor paní Ludmily Havránkové, majitelky pozemků, přes které by měla vést dálnice D11. Celou kauzu není potřeba tady podrobně popisovat. Paní Havránkové bylo několikrát nabídnuto finanční vyrovnání, které však nepřijala, a místo toho požaduje jiné pozemky, na nichž by mohla dál provozovat zemědělskou činnost. Aby stát (potažmo úředníci na různých stupních státní správy a místní samosprávy) ukázal svou sílu, několikrát pohrozil vyvlastněním, měnil svou nabídku, několikrát ukončil a různě znemožňoval vyjednávání (stačí vyhledat na Internetu, jak se kauza vyvíjela). Dálnice se mezitím dostala takřka těsně k pozemku paní Havránkové a končí v poli.

Podle posledního vývoje vyvlastnění rýsuje jako velmi reálné a smutné finále celého více než deset let trvajícího příběhu. Tím tragičtější, že tyto pozemky už jednou vyvlastněny byly – rodičům paní Havránkové je v 50. letech ukradli komunisté. Dnes, ve svobodné společnosti, budou očividně ukradeny znovu. Mínění veřejnosti je, jak je možné vyčíst například z internetových diskuzí, spíše na straně státu. Zatímco většina vidí paní Havránkovou jako umíněnou a zlou osobu, která nesmyslně lpí na kousku půdy a hází celé společnosti klacky pod nohy, pouze hrstka lidí si uvědomuje, jak nemorálně stát jedná.

V naší ústavě stojí, že "vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu".

Ono právo na majetek je tedy v dnešní společnosti, v dnešní politické realitě, jen prázdnou proklamací, jen pouhou milostí všemocného státu, který sám sebe pasuje do role arbitra veřejného zájmu a blaha. Ano, občane – tvrdí stát – opravdu máš právo na majetek, ale jen tehdy, pokud neusoudíme, že musíš být tohoto práva zbaven. Bez ohledu na to, jestli dnes vládne pravice nebo levice, každé vládě je společný kolektivistický pohled na majetek. Majetek se nepokládá za něco, s čím může disponovat jen a pouze majitel, ale za objekt veřejného prospěchu. Jestliže zemědělec na svém pozemku hospodaří, pěstuje obilí nebo chová dobytek, vidí kolektivisté především to, že poskytuje něco veřejnosti. Nevidí osobní cíle a prospěch majitele. Naopak, jestliže se objeví cíl, který je z pohledu kolektivistů více žádoucí, než ten původní, nerozpakují se hledat cesty, jak majitele dostat ze hry.

Jestliže je právo vydáno na milost a nemilost vykladačům veřejného zájmu, pak o žádném skutečném respektu k právu nelze mluvit. Jakékoliv násilné (a jiné než násilné ani nemůže být) omezení práva je okamžitě negací práva jako celku, protože právo je principem, který znamená nebýt vystaven hrozbě použití násilí. Právo na majetek znamená, že nám nikdo nesmí násilím náš poctivě nabytý majetek sebrat. Právo na svobodu znamená, že, jednáme-li nenásilně, naše konání nesmí být omezeno iniciací síly. Tato přirozená práva jsou vlastní každé lidské bytosti nikoliv proto, že je tak psáno na nějakém kusu papíru, ale proto, že jsme lidské bytosti – že máme nějakou přirozenou identitu, a že schopnost vytvářet a vlastnit hodnoty je naprosto klíčovým předpokladem našeho života.

Zdrojem přirozených práv je realita, nikoliv legislativa. Lidmi vytvořené zákony mohou přirozená práva jen respektovat – nebo legalizovat jejich pošlapání. A právě podle toho, jaký je vztah státu k přirozeným právům jednotlivce, můžeme hodnotit, zda žijeme ve svobodné společnosti nebo v nějaké formě tyranie.
Bohužel, většina lidí si není existence nějakých přirozených práv vědoma a vůbec ji nepřipadá podivné, že stát na jedné straně mluví o důležitosti soukromého majetku, a na druhé straně je kdykoliv ochotný vyvlastňovat. A myšlenka, že už samotná obhajoba vyvlastňování, tedy veřejný zájem, nedává žádný smysl, je pro průměrného občana a voliče názorem takřka kacířským.

Pojem veřejného zájmu není možné vymezit bez rozporů. Každý člověk je součástí veřejnosti, stejně tak i paní Havránková. Vyvlastnění jejího pozemku by tedy mělo být i v jejím vlastním zájmu. Jenomže ona si chce pozemky nechat, s vyvlastněním nesouhlasí – takže není součástí veřejnosti? Nebo prostě neví, co má být jejím zájmem, a tedy zde musí nastoupit všemocný, moudrý stát, který pozná zájem každého člověka a vnutí mu ho třeba i proti jeho vůli? V realitě nemohou žádné rozpory existovat, a jestliže nelze pojem vysvětlit bez rozporů, značí to pouze jedno: takový pojem neznamená vůbec nic, je jen nesmyslným shlukem slov.

Ve skutečnosti žádný veřejný nebo společenský zájem neexistuje. Společnost nebo veřejnost není bytost, která by se mohla nějak nezávisle chovat, hodnotit, mít nějaké preference nebo zájmy. Je to pouhý souhrn všech jednotlivců, a pouze jednotlivci mohou mít nějaké zájmy. Jednotlivci svoje zájmy a preference jasně vyjadřují svým chováním. Kolektivisté vidí společnost jako jednající entitu, jejíž jednání je v podstatě nezávislé na tom, co si může přát nebo jak může jednat jednotlivec. Pouze tak mohou dospět k vymezení nějakého "společenského zájmu", který je však evidentně naprosto odlišný od zájmů mnohých jednotlivců. Společnost se prostě nijak nechová – to, co sociologové vidí jako "společenské chování" je jen umělá, na vodě stojící konstrukce, průměr, který však se skutečným lidským jednáním nemá a nemůže mít nic společného (není žádnou náhodou, že právě sociologie je jednou z nejdůležitějších bašt kolektivismu a etatismu).

"Jakýkoliv naznačovaný nebo zdůrazňovaný konflikt mezi ‚veřejným zájmem‘ s osobními zájmy jednotlivců znamenají, že zájem určitých lidí má být obětován ve prospěch zájmů a přání ostatních," napsala filozofka Ayn Randová v článku "The Monument Builders" (vyšlo v knize The Virtue of Selfishness). A tak je to i v případě paní Havránkové. Nejde o zájem veřejnosti – ten, jak jsme si vysvětlili výše, neexistuje. Jde pouze o zájmy některých lidí, kteří mají dost síly na to, aby své cíle sledovali s použitím legalizovaného násilí, a obětovali přitom zájmy bezbranného jednotlivce.

Stát se snažil nabídnout paní Havránkové peníze, a její odmítnutí jen posiluje mínění veřejnosti, že se zbytečně a škodolibě snaží celou stavbu dálnice zdržovat, a získat co nejvíc peněz. To však vůbec nehraje roli. Nikdo nemůže nikoho přinutit k prodeji, a i kdyby stát pozemky vyvlastnil a zaplatil za ně nějakou sumu, kterou si sám vymyslel a stanovil, stále se jedná o krádež. A pokud si někdo myslí, že nejedná, může si takový "nákup" vyzkoušet v nejbližším obchodě.

I kdyby však stát učinil paní Havránkové nějakou nabídku, "kterou nelze odmítnout", a tedy by dostala za své pozemky částku, kterou by skutečně požadovala, na samotné podstatě věci to téměř nic nemění. Stát přece žádné peníze nemá, neumí vyprodukovat žádné hodnoty, a jediné peníze, jimiž disponuje, jsou ty, které získal pomocí daňové loupeže. Ať už tedy paní Havránková nebo daňoví poplatníci – vždy bude něčí zájem obětován ve jménu veřejného blaha.

To vše je samozřejmě důsledek státního poskytování tzv. "veřejných statků", mezi něž patří i dálniční síť. Pokud by byla celá výstavba dálniční a silniční sítě poskytována jako soukromý statek, a budována soukromými investory, musely by se developerské firmy s majiteli pozemků skutečně řádně domluvit, nabídnout smluvní cenu, a podle toho pak celou výstavbu projektovat. Nikdy by se nestalo, že by stavba skončila v poli a nikdo by najednou nevěděl, co dál.

Jediné přijatelné řešení, při němž by nikdo nebyl obětován, by znamenalo dát paní Havránkové srovnatelně kvalitní pozemky, o větší výměře (aby se majitelce kompenzovaly náklady na přestěhování strojů apod.), které stát momentálně drží ve svých rukách. To právě paní Havránková požaduje, na straně státu však k takovému ukončení sporu není žádná vůle.
Veřejné mínění je bohužel na straně zastánců vyvlastnění, i kvůli mediální masáži, v níž je majitelka líčena jako zlá, nesympatická paní, která chce bránit užitečné stavbě. Lidé tvrdí, že postavená dálnice přinese nesmírný prospěch ohromnému počtu lidí, zjednoduší dopravu, uleví okolním vesnicím, atd. To je samozřejmě pravda. Je však zlem snažit se dosahovat nějakého prospěchu na úkor práv byť jen jediného člověka. I kdyby dokončená dálnice přinesla užitek statisícům lidí, nevyváží to pošlapání práv jednoho jediného majitele pozemků. A i kdyby šlo jen o jediné vyvlastnění za dlouhou dobu, na podstatě věci to nic nemění. Individuální práva jsou nepřekročitelným principem, který nelze v jednu chvíli hájit a podruhé s omluvným pokrčením ramen škrtnout.

Pokud přijmeme nadvládu většiny nad jednotlivcem jako morální nárok, je civilizovaná společnost nahrazena válkou jednotlivých nátlakových skupin, které se plně v souladu s demokratickými mechanismy snaží získat pro sebe co nejvíc. Jednotlivec, ta nejmenší menšina na světě, kterou všichni ochránci utiskovaných menšin přehlížejí, zůstane v tomto boji sám a nebude si jistý ani svým majetkem, ani svobodou, a nakonec ani svým životem. Protože pokud je správné a morální, aby většina získala prospěch na úkor jednotlivce, pak se nikdo nebude rozpakovat znárodňovat továrny, perzekuovat bohaté podnikatele, a vyvlastňovat pozemky – to vše naprosto v souladu s demokratickou vládou většiny nad menšinou.

Stát si nás všechny bere jako rukojmí a tvrdí, že dálnici potřebujeme. Tvrdí, že je v našem zájmu, aby byla dokončena, a že na soukromém zájmu jedné bezvýznamné majitelky nezáleží. Tak však mohou být naplněny jen zájmy parazitů, kteří získávají hodnoty na úkor někoho druhého. Racionální člověk naopak vymezuje svoje cíle na základě své individuality. Ví, že hodnoty lze získávat pouze vlastní produkcí nebo směnou, a jakýkoliv pokus o získání něčeho na úkor druhých je rezignací na vlastní individualitu i vlastní rozum coby hlavního prostředku přežití – nahrazuje v principu vlastní rozum použitím hrubé síly a nátlaku.

Zájmy racionálního člověka prostě nemohou být naplněny násilím na někom druhém. To by si měl uvědomit každý, kdo dnes s vyvlastněním pozemků paní Havránkové souhlasí.