Tak je již opět další ročník elitářského festivalu Fórum 2000 zdárně za námi! Zástupy filozofů, sociologů, multikulturalistů, feministek a feministů (dalajláma tentokrát chyběl) řekly své, a svět teď bude bezesporu alespoň o trochu lepším a veselejším místem. A kdyby náhodou ne, tak příštím, patnáctým ročníkem to určitě doženeme. Tak či onak, program letošního ročníku byl jistě nesmírně zajímavý, ovšem novináře zaujal zejména jeho úvod: zahajující proslov Václava Havla. Úvodní projev byl esencí všeho, čím Václav Havel je a co ve skutečnosti představuje. Šlo o bezesporu smrtící koktejl, jehož základní ingrediencí je nenávist ke svobodě jednotlivce.

Názory Václava Havla jsou dlouhodobě neměnné a všeobecně známé. Ani tento poslední projev nijak nevybočil ze stylu, na nějž jsme zvyklí. Bylo to obvyklé lkaní nad “zneužíváním” trhu k ničení přirozeného prostředí a okolí měst, nad údajnou pýchou rozumu a zejména nad nepokorou tváří v tvář tomu, co nás přesahuje. Svůj proslov uvedl Václav Havel již klasickým povzdechem, že před mnoha lety, když jezdil svým autem na venkov, trvala mu cesta z centra na okraj Prahy slabou čtvrthodinku – zatímco dnes je to téměř hodina. Město se podle něj rozrůstá jako rakovina. Nákupní centra, sklady a průmyslové zóny vytvářejí neutěšenou poušť a ničí přirozené prostředí, přirozený život.

Je město nádorem jen proto, že se dnes nedrží ve formě, jakou mělo před padesáti lety? Bylo město nádorem před sto lety, protože se nedrželo ve hranicích vytyčených před dvěma staletími? Měli snad lidé v 19. století naříkat, když pražští radní rozhodli strhnout hradby, aby se tak město mohlo rozrůst o nové čtvrti? Bral by tehdy někdo vážně pláč tehdejších Havlů, kteří by proti takovému vývoji protestovali? Samozřejmě, stržení hradeb mohlo vypadat jako něco nepředstavitelného – ale přineslo to nesmírný užitek. V první řadě investorům a stavitelům. A v další řadě nevyčíslitelné spoustě dalších lidí všech možných vrstev a povolání. Stejně tak dnes jsou průmyslové zóny a nákupní centra obrovským užitkem pro ohromný počet lidí – což ovšem povýšení levičáčtí intelektuálové odmítají vidět nebo pokládat za skutečný užitek, který by si lidé měli přát.

Lidé, kteří jezdí nakupovat do nákupních center, nebo pracují v předměstské průmyslové zóně, nejsou totiž, podle Václava Havla, vůbec spokojení. Jsou prý nešťastní, už z toho principu, že se jejich životy odehrávají, jak tvrdí Havel, jen na ekonomické, konzumní bázi. Kdo nakupuje v hypermarketu na Zličíně, je prý nešťastný, osamělý, zažívá sžíravý pocit odcizení a ubíjející anonymity. Havel je tak jen opačnou variantou lidí, kteří tvrdí, že peníze a konzum jsou zárukou štěstí. Podle Havla je pohodlný konzum naopak zárukou nespokojenosti. Oba pohledy jsou samozřejmě mylné. Cestou ke spokojenosti je racionální životní filozofie, štěstí je podmíněno racionálním přístupem k hodnotám, které člověk sleduje nebo se je snaží uchovat. Zda lidé rádi nakupují v předměstské nákupní zóně, nehraje takřka žádnou roli.
Pocit životního neuspokojení, jenž mnoho lidí může pociťovat, je spíše důsledkem jejich dlouhodobé iracionality, neschopnosti nebo neochoty volit v životě ty správné cíle. Nešťastný člověk je spíše vrtošivý subjektivista, který po něčem touží, ale neví proč. Nebo člověk, který se usilovně snaží, například pod vlivem morálních autorit, sledovat takové hodnoty a zásady, které se neslučují s lidským životem. Nešťastný člověk může být sebeobětující se člověk, altruista, který se stále celý život snaží soustavně obětovávat své hodnoty, protože všude kolem sebe slyší, že je to morální – aniž spatřuje, že tím páchá vleklou a bolestivou sebevraždu – a cítí, že altruistický ideál nikdy nemůže zcela naplnit.

Podle Havla je prapůvod neblahého bujení měst i následného pocitu odcizení skryt ve skutečnosti, že se lidé nerozhodují v dlouhodobém horizontu. Horizont nějakých dvaceti let, což je období, v němž je snad možné své cíle nějakým způsobem volit a jednat podle nich, však Havlovi nestačí. Je skutečně pravdou, že bezpočet lidí není schopen stanovit si dlouhodobé životní cíle a hodnoty, jež je vhodné sledovat. Životní hodnoty jsou však Havlovi málo. Musíme, tvrdí Havel, myslet i na příští generace – a ještě dál: máme myslet s ohledem na věčnost.

Jako ideál ukazuje Václav Havel jednoduchou společnost dávno minulých dob. Společnost, která žila v “bázni boží”, soudržně, jednoduše, pomalu a neměně. Jenomže, mysleli tito lidé, dejme tomu v 16. století, na osud lidí dneška? Ani v té nejprimitivnější společnosti, která žila ohleduplností k přírodě, k planetě Zemi, nebo k nadpřirozeným, neskutečným bytostem, které v představují onu havlovskou transcedenci, tedy něco, co přesahuje naši realitu (tedy něco naprosto nereálného – žádná jiná realita, než ta „naše“, neexistuje), se lidé ve svém konání nijak neomezovali nějakou úctou vůči tomu, co bude na Zemi za stovky let po nich. Ať jednali jakkoliv, o budoucích generacích neuvažovali

Máme se snad chovat s ohledem na údajné potřeby, které budou mít lidé za sto let, viděné a hodnocené dnešníma očima? Za sto let se takové snahy budou jevit jako směšné. Podobně legrační, jako kdyby se lidé před sto lety rozhodli přestat těžit uhlí, aby nám, lidem budoucnosti ještě nějaké to uhlí zbylo. Takové jednání by bylo absurdní a nepřineslo by prospěch nikomu. Stejně se jeví i dnešní snaha omezovat naši spotřebu s ohledem na příští generace. Nebo se máme chovat šetrně s ohledem na to, že Země zde bude “věčně”? (To sice není pravda, ale dejme tomu, že těch asi 5 miliard let, které podle astronomů Zemi zbývají, se zdá být jako věčnost.) Nesnažit se využívat přírodu a Zemi podle našeho uvážení a podle našich potřeb jen proto, aby zůstala věčně stejná? V čí prospěch? Jen pro Zemi samotnou?

Havel tedy volá po tom, abychom se snažili rozhodovat v horizontu přesahujícím náš život. To je však naprostý nesmysl, rozpor. Rozhodování, volba cílů, má smysl jen tehdy, pokud je primárním cílem vlastní život. Všechny naše cíle a hodnoty jsou jen dílčím prostředkem k hlavnímu cíli – uchování našeho života. Člověk nemůže jednat jinak. Náš život je jedinou referenční bází, kterou při volbě cílů a hodnot máme. Pokud by cílem člověka bylo něco jiného, než získání nebo udržení nějaké své hodnoty, pak takový cíl bude nutně v konfliktu s jeho životem. Takové jednání je sebeobětováním.

Havel volá po soustavném obětování vlastních hodnot a tím i vlastního života. Volá po tom, abychom naše hodnoty nesledovali. Nebo, jinak řečeno, chce, abychom obětování ve prospěch údajných potřeb příštích generací pokládali za hodnotu. Současná ekonomická krize (která, podle některých ekonomů, už skončila) je, tvrdí Havel, výchovným pohlavkem pro každého, kdo vidí jako alfu a omegu dnešní společnosti ekonomický růst a blahobyt. Krize prý ukázala, že orientace na osobní prospěch, a neúcta před “vyššími hodnotami” a “duchovnem”, působí nepopsatelné škody. Neviditelná ruka trhu prý nefunguje. Ekonomové, který si myslí, že “trh všechno zařídí” (což je jen posměšné označení pro zastánce tržní společnosti), se prý dnes nestačí divit, co se to vlastně děje.

Havel i zde, když zabrousil na pole ekonomie, kritizuje uspokojování vlastních hodnot, snahu dosahovat vlastního prospěchu. Trh je jedinečným prostředkem takového snažení. Havel se tedy pohodlně veze s davem, který neúnavně roztrubuje, že za krizi může jen a pouze trh, a pokouší se jej náležitě poplivat – jak už je jeho zvykem. A kromě toho předvádí svou flagrantní neznalost ekonomie. Havel se pokouší vyvolat dojem, že ekonomové, zastávající koncept volného, neregulovaného trhu, neviděli, že se krize blíží. Nic nemůže být vzdálenější pravdě! Ve skutečnosti to byli naopak mainstreamoví ekonomové, uznávaní nositelé významných ocenění, ekonomové věřící v regulace a státní intervence, kdo byl krizí nejvíce zaskočeni. Krize překvapila ekonomy, kteří se rekrutují ze stejného ideového tábora, do něhož patří Václav Havel – do tábora intelektuálů, jež se domnívají, že trh musí být svázán regulacemi, aby mohl pracovat ve jménu “obecného blaha”. Je to tábor lidí, kteří hlásají, že idea laissez-faire je přežitkem a že “neviditelná ruka trhu působí mnohé viditelné škody.”

Právě ekonomové volného trhu však už dlouho varovali, že regulace inančního trhu a zejména státní manipulace s cenou peněz, nevyhnutelně povedou ke krizi. A nejen ekonomové – prakticky kdokoliv, kdo je schopný se vzdělávat četbou a studiem díla ekonomů rakouské školy (von Mises, Rothbard, a další), si mohl velmi plasticky představit, k čemu se schyluje.

Podle Havla nelze ekonomii a lidské jednání pochopit. Ekonomové, tvrdí Havel, sice popíší krizi a její průběh, ale nebudou schopni zabránit dalším krizím. Snaha pochopit ekonomické zákonitosti je jen bohorovnou pýchou. To je opět jen takové klasické, havlovské kopnutí do kotníku. Zatímco tábor Havlových ideových souputníků požaduje další a další regulace, měnovou expanzi (teď se tomu noblesně říká kvantitativní uvolňování), a další ničení trhu, tak zastánci laissez-faire varují před další bublinou a následnou inflační krizí. Až se křehká, nekonečnou řadou regulací poničená ekonomika, vlivem rad a návrhů intervencionistů a antikapitalistů opět zhroutí, svede Václav Havel opět vinu na volný trh?
Havel prohlašuje, že zhoubou dnešního světa je lidská představa, že vše je pochopitelné, poznatelné a samozřejmé. Poznáváme naše potřeby i povahu okolí – což, podle Havla, vede k bezbřehému konzumu, k volbě údajně krátkozrakých a povrchních cílů, a následně i rakovinnému bujení našich měst, nebo k ekonomickým krizím.

Jako lidé v minulosti dávno minulé, měli by i dnešní lidé stát v bázni před neuchopitelnou realitou a nesnažit se ji poznávat, protože poznání vede ke všem těm zlům, o nich Havel dlouhá léta mluví. Harmonie, jednoduchost a spokojenost dávných generací byla zapříčiněna právě touto bázní z reality.

Havlova oslava “nesamozřejmosti” a chvála údivu není ničím jiným, než oslavou neschopnosti, nebo, lépe řečeno, neochoty a odmítnutí poznávat. Je to logické, a právě tyto pasáže Havlova proslovu lze považovat za naprostý fundament jeho životního myšlenkového rámce.

Bohatství, užitek, produktivita, spotřeba – to vše je důsledek formování reality k obrazu produktivní, živoucí, aktivní lidské bytosti. Realitu lze smysluplně formovat jen tehdy, byla-li předtím poznána. Poznání je možné jen a pouze rozumem – nikoliv vnuknutím nebo intuicí. Havel nenávidí bohatství lidí (bohatství jiných lidí, než je on sám, nutno dodat – svého Mercedesu se Václav Havel jistě vzdát nehodlá), implicitně především nenávidí rozum, protože vede k poznání a následnému přetváření reality, a posléze k bohatství – které je pro Havla jen cestou k bohapustému plýtvání a povrchnímu konzumu.

Havel zapomíná, a je trochu trapné muset to připomínat, že například vynikající lékařská péče, jíž se mu dostalo během jeho těžké nemoci, je jedním z mnoha důsledků blahobytné, produktivní společnosti, postavené na racionálním poznávání světa a jeho přizpůsobování vlastním potřebám a cílům. Havlův lékař musel poznávat, musel se spoléhat jen a jen na svůj rozum. K operaci  musel přistupovat s určitou pýchou a hrdostí člověka, který si je jistý, že ví. Žádný plicní nádor ještě nebyl odoperován s úctou před nesamozřejmostí a s údivem z “nepoznatelné reality”.

Václav Havel je především životním odpůrcem rozumu. A jako odpůrce rozumu je následně i odpůrcem svobody. Přestože je Havel obklopen aurou bojovníka za svobodu, nikdy se nepokusil skutečnou svobodu obhajovat. Budiž mu k dobru, že bojoval proti komunistické totalitě – ovšem svoboda jednotlivce neznamená jen negovat jeden extrémní příklad nesvobody. Není možné pokládat se za bojovníka za svobodu, a přitom ve stejnou chvíli zpochybňovat důvod, proč bychom měli svobodu mít – tedy fakt, že máme rozum, jímž jsme schopni poznávat svět kolem sebe. A není možné pokládat se za bojovníka za svobodu, a ve stejnou chvíli odsuzovat a plivat na to, co je produktem svobodného lidského jednání – tedy všechny projevy bohatství, produktivity, snahy přizpůsobovat a podmaňovat si svět kolem sebe. A rozhodně není možné užívat si ovoce zasloužilého bojovníka proti totalitní diktatuře, a ve stejnou chvíli z pozice autority diktovat lidem, aby se soustavně obětovávali ve jménu budoucích pokolení nebo planety Země.

Havlův projev na Fóru 2000 bezvadně zapadá do mozaiky, která jeho osobu přesvědčivě vykresluje nikoliv jako zastánce svobody a přesvědčivého odpůrce totality, ale naopak jako člověka, který cítí vůči svobodě jednotlivce odpor. Sice odsuzuje různé formy komunistických diktatur, ale jen proto, aby mohla být nahrazena nesvobodou jinou. Diktaturou neziskových nátlakových skupin a občanských sdružení, nepolitickou totalitou intelektuálních autorit, které by mohly, například prostřednictvím sjezdů jako je Fórum 2000, ovlivňovat nejširší veřejnost ve prospěch altruismu a antikapitalismu. Blíží se 21. výročí „Sametové revoluce“ – noviny i televize se budou předhánět v barvitém líčení, jak nám ten Havel zařídil svobodu. Je více než vhodné zamyslet se nad skutečnou podstatou myšlenek Václava Havla a uvědomit si, že skutečná svoboda je tím posledním, oč mu před 21 lety šlo.

Věhlas Václava Havla je ukázkovým příkladem toho, jak funguje filozofie a jak se šíří prostřednictvím intelektuálních autorit. Třebaže Havlův proslov byl v podstatě velmi obtížně srozumitelný, a lze se domnívat, že jeho skrytá podstata je pro běžného posluchače neuchopitelná, média se přesto rozplývají nad tím, jak nám Václav Havel krásně promluvil do našich povrchních duší, a jak bychom si z toho všeho měli vzít ponaučení. A lidé, důkladně zpracovaní dlouhodobým působením filozofického iracionalismu, tomu jásavě tleskají, papouškují pasáže z onoho proslovu, nebo z komentářů různých “malých Havlů” a umiňují si, že se budou chovat šetrněji a méně konzumně. Neuvědomují si, jaké zlo páchají sami na sobě, jestliže takovýmto adorovaným intelektuálním autoritám dnešní doby věří.