Stačilo pouhých několik dní, aby se gloriola “nové, věcné a nedinosauří politiky”, kterou kolem sebe budovaly Věci veřejné, silně otřásla v základech. Ti, kteří ještě včera viděli Věci veřejné jako cestu k “lepší” politice (ať už se pod takovým označením skrývá cokoliv), v nich dnes musí spatřovat takřka stejné dinosaury, proti kterým před rokem představitelé Věcí veřejných tak hlasitě brojili. Rozčarování, které nyní voliči Věcí veřejných musejí zakoušet, je plně zasloužené. Je spravedlivým trestem za to, koho pomohli svým hlasem do poslanecké sněmovny dostat.

Kdo je snad ze současného vývoje uvnitř Věcí veřejných, tedy uvnitř strany, v níž se všeobecně vkládaly ohromné naděje, zklamaný a překvapený, měl by se v první řadě zamyslet sám nad sebou, jaké pohnutky, hodnoty a cíle určují jeho politický názor. A na základě jakých idejí volí. V politické praxi se totiž často zrcadlí obraz jeho samého.Věci veřejné svým voličům daly přesně to, o co si celou dobu říkali a z jakých důvodů jim dali svůj hlas. Na čem byla postavena celý předvolební marketing VV? Na jakých myšlenkách? V tom je právě ten vtip: na žádných.

Celý program, kampaň i následná praktická politika je totiž esencí toho, co je možné označit jako neideologickou politiku, což je sice dnes velmi moderní, avšak ve skutečnosti jde jen o eufemistický výraz pro politiku bez myšlenek a bez náplně. Několik myšlenkově naprosto prázdných stran jsme tady v posledních letech už měli, a i dvě zbylé strany současné koalice se v tomto politickém směru zhlédly, ale vždy zatím byla absence nebo nedostatek myšlenek více či méně dovedně skryta. Ale něco jako Věci veřejné tady opravdu ještě nebylo. Je to první politická strana, která svou bezmyšlenkovost staví hrdě na odiv.

Skutečně – Věci veřejné jsou pozoruhodným mixem rétorických cvičení, vzájemně si odporujících výroků a ohraných, ale libě znějících floskulí. Nejde o pravici ani levici – ideově se Věci veřejné vznášejí někde ve vzduchoprázdnu. Názory, ideje, myšlenky – to vše je pro Věci veřejné takřka sprostým slovem, zatímco hesla bez kontextu, výroky, jež je možné kdykoliv popřít, překroutit, nebo zcela změnit jsou těmi pravými ingrediencemi pro neideologickou stranu, jakou jsou Věcí veřejné.

Voliči ODS nebo Top09 však rozhodně nejsou těmi, kteří by se za svou volbu mohli cítit čistí. Jejich oblíbené strany totiž nejsou bohužel o mnoho ideologičtější než Věci veřejné. Bezobsažnost jejich myšlenkového základu a snaha zalíbit se pokud možno všem, je jen méně křiklavá, a v podstatě, stejně jako u VV, odráží ideovou prázdnotu jejich voličů.

Politika není něčím, co by mohlo vznikat a vyvíjet se samo o sobě. Je vyústěním etiky, která ve společnosti převládá a té dnes vládne morální relativismus. Žádná objektivní etika prý neexistuje, nikdo nemůže tvrdit, co je dobré a co je zlé, co je morální a nemorální. Vše prý závisí na dějinných příčinách, společenských jednotlivostech i subjektivním vnímání každého jedince. Dobro jednoho, tvrdí intelektuální autority, může být zlem druhého, a vše kolem nás bychom tedy měli posuzovat pragmaticky, bez zbytečné zátěže nějakých pevných etických zásad.

Společnost však nemůže existovat bez etiky. Etický relativismus, který nám říká, že máme v první řadě obětovat náš vlastní úsudek, vlastní rozum, vlastní zásady, pak v konečném důsledku ústí v morálku altruismu – tedy v etický kodex, který říká, že člověk, aby byl morální, musí vždy a za všech okolností obětovávat svoje hodnoty ve prospěch kohokoliv, kdo vyjádří dostatečně hlasitě svůj nárok. A altruistická etika je základem pro jakoukoliv formu socialistické politiky, tedy pro politiku, která přesně v souladu se svým etickým základem nutí občany k sebeobětování ve prospěch většiny, společnosti, třídy, nebo rasy.

Toto všechno utváří a ovlivňuje přemýšlení dnešního voliče. Etický relativismus podkope schopnost a ochotu člověka hledat pro svůj život nějaké pevné zásady a posuzovat podle nich svět kolem sebe, antiideologismus pak brání ptát se, jaký je vůbec vztah morálky a státu, a jaké jsou vůbec správné funkce vlády. Jakékoliv jasné odpovědi na otázky o funkci státu, o svobodě, o právech, jsou přece zkostnatěle ideologické, a nehodí se pro dnešní složitý svět!  Místo ideologie pak voliči požadují “řešení každodenních problémů”… Koneckonců – s trochou nadsázky lze tvrdit, že bezmyšlenkovost politiky je přímo úměrná tomu, jak často se politické elity ohánějí slůvkem “řešení”. Politika prý pak nemá být pravicová a levicová – má řešit problémy syntézou obou směrů, a pouze bizarní mix pravice a levice je pokládán za moderní politiku, bez omezující ideologie. To je samozřejmě fatální omyl přinášející neméně fatální důsledky.

Antiideologismus a etický relativismus je pohodlnou skrýší, která člověku umožňuje bezstarostně a soustavně utíkat před realitou a před následky svých vlastních činů. Jakýkoliv jasně projevený názor nebo morální soud je pro relativistu nepříjemným vyrušením z jeho klidu. Všimněme si, že lidé zpravidla reagují nepřátelsky nikoliv na obsah názorů, ale spíše na to, s jakou jistotou a sebevědomím jsou formulovány. Nesnaží se posuzovat jejich věcnou a logickou správnost nebo nesprávnost. Posuzovat obsah něčích myšlenek totiž vyžaduje přemýšlení, zatímco odsoudit jen to, že si vůbec někdo dovolil přinést vlastní promyšlený a vyargumentovaný názor, je daleko pohodlnější.

Koho si zvolí lidé, kteří se domnívají, že pravda je určena konsenzem, že není třeba mít pevné postoje a názory, a že úkolem státu je zajistit pohodlný život jedněm na úkor druhých? Jestliže se někdo domnívá, že stát je zde od toho, aby použil v jeho jménu násilí vůči ostatním a zajistil mu tak např. sociální dávky, práci, nebo zdravotnictví zdarma, zvolí si za své zástupce bezostyšné násilníky, pro které je síla většiny kritériem pravdy. Zvolí si násilníky, kteří nejenže budou uplatňovat násilí vůči občanům, ale budou stejně jednat i uvnitř své strany.

Jestliže se někdo domnívá, že v oblasti etiky je nejlepší jít zlatou střední cestou, zvolí politiky bez morálky, kteří obhájí cokoliv, jakoukoliv špinavost. Pokud chybí kategorické morální principy, jediné kritérium a obhajoba správnosti a přijatelnosti jednání je pak jen argument hrubé síly a účel vždy posvětí zvolené prostředky – odposlechy, vydírání, očerňování, nebo lži.

Jestliže se někdo domnívá, že na názorech nezáleží a že praktický život nezávisí na idejích, zvolí slizké pokrytce bez názoru, kteří jako princip fungování své strany nabídnou vnitrostranická referenda o čemkoliv, vůči čemu by jinak museli vyjádřit jasné stanovisko. Jinak by totiž museli přiznat, že vlastně žádné pevné stanovisko nemají. Voliči bez názoru zvolí figurky typu Radka Johna, které si sice nemyslí vůbec nic, ale zato o tom dokáží dlouho mluvit. Sebelepší volební marketing, jakékoliv úspěšné mediální hvězdy ve vedení, ani předvolební kalendář s odhalenými křivkami sličných členek strany nemůže vyvážit absenci myšlenek. A pokud v jednání chybí myšlenky, zbude opět jen hrubá síla, uplatňovaná uvnitř strany i navenek. Taková politika nemůže být ničím jiným než výtahem k moci pro ambiciózní politické profesionály, kteří po ničem netouží více než po moci nad lidmi.

Pro člověka, jež je přesvědčen o důležitosti a významu myšlenek a idejí v politice, nemohla být šarvátka uvnitř Věcí veřejných žádným překvapením. Koneckonců, takový člověk si jistě povšiml už dříve, jaké výsledky přináší antiideologická, středová politika. Příklad Unie svobody i Strany zelených je dostatečně výmluvný a stále v živé paměti. Zelení i Unie svobody se etablovaly jako “strany řešení”, jako strany nesvázané ideologií ani etikou. (I když v případě Zelených, uvnitř velmi pestré členské základny, samozřejmě o jasně formulovanou ideologii šlo, vedení se však rozhodlo ji načas uložit k ledu.) Výsledkem pak byla jen permanentní válka uvnitř obou stran a nakonec i jejich pád. A v konečném důsledku na všem vydělala levice, která je tradičně ideově daleko pevnější.

Stejně smutný směr do propasti antiideologismu nabrala před lety i ODS. Mechanika jejího pádu bude nevyhnutelně stejná.

Receptem a radou do budoucna pak není sednout na lep nějaké příští středové straně. V první řadě je nutné uvědomit si úlohu etiky v lidském životě. Etika je určujícím faktorem pro naše jednání a odvíjí se z požadavků lidského života. Pokud má člověk žít jako racionální a volní bytost, nevyhnutelně musí uznat jako jedinou správnou etiku racionální egoismus – protože jen takováto etika umožňuje, aby člověk mohl vždy jednat dle své racionální úvahy a vychutnávat ovoce své práce, nebo čelit následkům svých chyb. A jediným systémem, který takovou etiku reflektuje, je kapitalismus. Jestliže jsme tedy přesvědčeni o tom, že máme žít jako individualisté a nikoliv jako bezvýznamná složka společnosti, musíme volit toho, kdo se takovým myšlenkám alespoň blíží. Nikoliv toho, kdo ideje odmítá. Politik, který je významnou měrou takovouto filozofií veden, se totiž nebude pokoušet bojovat o moc. Jeho cílem naopak bude svou moc a moc státu umenšovat, ve prospěch svobody všech občanů.

Pochopení, proč máme žít jako egoisté, kteří odmítají obětovat sebe druhým i druhé sobě, je naprosto klíčovým požadavkem, má-li se v politice někdy v budoucnu něco změnit k lepšímu. Do té doby budeme jen svědky pestré přehlídky jedné neideologické strany za druhou, provázené stále pevnějším upevňováním morálky sebeobětování a jejím stále citelnějším uplatňováním v praktické politice. Na konci tunelu nás pak nečeká světlo, ale pouze temnota socialistické diktatury.

Přitom odvrátit takový neblahý konec je v podstatě velice snadné – stačí jen začít přemýšlet