Stát si jako jednu ze svých politických priorit stanovil ochranu spotřebitele. Na podporu prosazování této politiky všechny evropské kolektivistické režimy budují již víc než deset let mohutnou byrokratickou infrastrukturu, která zahrnuje zařazení této politiky do agendy  všech ministerstev spravujících retailové sektory ekonomiky, dále do agendy centrálních bank a dalších regulačních orgánů, profesních sdružení a asociací. Kromě toho vznikají nové organizační složky státu, např. úřady finančních arbitrů a ombudsmanů, kteří mají ochranu spotřebitele jako hlavní pracovní náplň. V celé Evropě kolektivisté podporují stovky různých občanských sdružení a spolků na ochranu spotřebitele. Od roku 2005 si pak samo mocenské centrum EU napřímo buduje i vlastní celoevropskou síť tzv. spotřebitelských center. Na východě Evropy pak tato politika pomáhá resuscitovat činnost starých komunistických institucí založených  předchozími režimy např. úřadů státní obchodní inspekce (dnes ČOI), zemědělské a potravinářské inspekce atd. Protože praktické uplatňování této zvrácené kolektivistické politiky po celé Evropě rychle nabírá na intenzitě,  považuji za užitečné si připomenout postoj Ayn Randové v této otázce.

Podle Ayn Randové spotřebitel ve svobodné společnosti platí za to, co spotřebovává, jen těmi prostředky, které předtím získal na svobodném trhu v rámci svobodné směny. Ve svobodné společnosti se spotřebitelem tak může stát pouze produktivní tvůrce hodnot. Tolik A.Randová. Jakákoli státní politika „ochrany spotřebitele“ skutečné spotřebitele poškozuje, neboť angažovanost státu automaticky vylučuje možnost uskutečnění svobodné směny. Pokud do nějakého smluvního směnného vztahu stát vstoupí, např. s požadavkem vyšší informační povinnosti, pak prostřednictvím násilí zprostředkuje pro jednu stranu užitek z majetku protistrany. Politika ochrany spotřebitele tedy ze své povahy skutečné spotřebitele pouze okrádá. Chrání-li někoho, pak jen parazity, jednotlivce i firmy. Nad oběma stranami směnného vztahu však v každém případě vítězí stát, neboť obě strany může ovládat a z této moci profitovat. Politika ochrany spotřebitele je tak jen další z mnoha nástrojů kolektivistického státu a jeho legislativy a dalším perverzním produktem ideologie kolektivismu. Zařazuje se po bok svých předchůdkyň – sociálních politik 20. století,  např. důchodové politiky, politiky státní zdravotní péče či podpory v nezaměstnanosti jako jejich moderní mutace, která stojí na platformě násilím vynucených majetkových transferů na úkor některé produktivní skupiny s cílem uspokojit širší společenskou základnu poskytnutím milodarů, které zavazují k loajalitě.  

Přesto, politika ochrany spotřebitele je v mnoha ohledech výjimečná. Jednak v roli spotřebitele se prakticky každodenně ocitnou všichni, a tak proti sobě nežene ostře vymezené sociální skupiny (dělnictvo versus majitelé firem) a poskytuje kolektivistům moc, aniž by se museli uchylovat k organizování vyhrocených sociálních konfliktů. Navíc má  celospolečenský dopad, kolektivisté skrze ni mohou působit prakticky na celou společnost, nikoliv jen na určitou omezenou cílovou skupinu, např. jen důchodce nebo jen nezaměstnané. Ochrana spotřebitele nabízí i vysokou míru flexibility, neboť v jednom období mohou kolektivisté podle aktuální potřeby pružně zvyšovat intenzitu mocenského vlivu např. v sektoru cestovního ruchu, a pak přesunout svůj vliv jinam. V prostředí globální ekonomické krize pak nespornou výhodou je i to, že poskytuje moc, ale majetkové transfery se uskutečňují  nepřímo prostřednictvím zvýšených výrobních nákladů. Ty se promítnou do snížení ziskové marže poskytovatele produktu a zpravidla částečně i do koncové ceny pro spotřebitele, avšak k přímým transferům hotovosti (důchodová a zdravotní politika) konfiskací, tj. transferu titulu vlastnictví (politika znárodnění) se stát nemusí uchylovat. Právě proto ochrana spotřebitele získává na popularitě, neboť svoji flexibilitou, rozsahem dopadu a nízkými nároky na obsluhu maximálně vyhovuje současným kolektivistickým elitám v systému evropské socialistické demokracie. Kromě toho má svůj nepopiratelný, avšak falešný, půvab i pro příjemce milodaru. Zdánlivá funkce ochranného štítu života a zdraví pro nás všechny (zvlášť pak pro naše děti) ji umožňuje ve společnosti produkovat pocit zaslouženého bezpečí. Na první pohled může budit zdání, že byla vytvořena z krystalicky čistých mravních pohnutek, aby co nejlépe ochránila naše životy před podvodníky, výrobci toxických hraček, restauratéry, kteří nedodržují pravidla hygieny, atd. Ve skutečnosti je tomu právě naopak.

Preventivní ochranu zdraví, života a majetku, kterou se tato politika podbízí, nelze zajistit prostřednictvím loupeže. Morálního cíle nelze dosáhnout prostřednictvím nemorálního organizovaného násilí na jiných. Kritiku této politiky vedu tudíž jen a jen v této rovině, rovině morálky, která vylučuje násilí jako zdroj příjmu.  Racionální stát se svobodné směny nikdy neúčastní, protože by to nebylo v souladu s realitou a morálkou, která realitu respektuje. Proto racionální stát nemůže mít žádnou politiku ochrany spotřebitele. Racionální stát chrání spotřebitele úplně stejně jako chrání všechny své ostatní občany proti jakémukoli typu násilí včetně zásahů do svobodné směny. Cílem takového státu, který je postaven na iracionálním morálním ospravedlnění loupeže, však v žádném případě nemůže být ochrana svých občanů proti násilí. Takový stát chce pouze ovládat jejich životy a učinit z nich své otroky. Ten, jehož  hlavním zdrojem příjmu, je organizovaná krádež a jehož hlavním pracovním nástrojem je nemravná korupce prostřednictvím nesmyslných uměle vytvořených lidských práv (včetně práv spotřebitele), nikdy nemůže dosáhnout žádných morálních cílů. Dosáhne pouze úpadku celé společnosti. Závislost na milodaru, který má naoko nevinnou formu např. krátkého seznamu povinně uváděných informací na zadní straně krabičky od jogurtu, je jen jednou z tisíce cest vedoucích k celkovému úpadku a rozkladu. S každým novým balíkem regulací, s každou novou dávkou státních norem jakosti, čistoty a nezávadnosti se dostavuje u obyvatelstva vyšší sklon  k rozmaru, lenivosti a hloupnutí. O tvořivé sledování vlastních cílů a hodnot, které jediné může být zdrojem blahobytu, o řízení vlastního života a o přijetí zodpovědnosti za svůj život kolektivisticky řízený otrok ztrácí zájem a celá společnost se rozkládá.

Tradiční kritika kolektivistických politik včetně ochrany spotřebitele, která je vedena z liberálně-konzervativních pozic, je bezzubá, neboť útočí pouze na extrémně nízkou ekonomickou efektivitu státem vynucených ochranných opatření. Liberální ekonomové dokazují, že státní regulace chrání nikoli klienta, ale naopak velké korporace v dominantním postavení. Jiní argumentují tím, že tržními prostředky, například soukromým pojištěním rizik, si svobodný jednotlivec může pořídit ochranu před riziky daleko efektivněji, než to dokáže stát. To všechno je sice pravda, nicméně kolektivisté tyto argumenty snadno vyvrátí. „My se domníváme, že je mnohem prospěšnější z celospolečenského hlediska vynaložit třeba i miliardy eur firemních nákladů, které si naše nová regulace vyžádá, než podstupovat riziko, že by mohl zemřít byť je jeden Evropan!“ Tato kolektivistická pohrůžka vychází z morálních pozic, a proto jedinou cestou k důkazu perverznosti politiky ochrany spotřebitele je pouze jasný důkaz její iracionální morálky a iracionální filozofie, která ji ospravedlňuje. Politiku ochrany spotřebitele nelze žádným způsobem zefektivnit či reformovat. Nelze vylepšit politiku, která je v principu degradací jednotlivce na nepodstatnou buňku celku, jež je podřízena společnosti (tj. jakýmkoli potřebám a přáním ostatních). Nelze vylepšit něco, co je ve své podstatě vydíráním a loupeží. Podobně tomu bylo i v případě ochrany pracujících dělníků a rolníků proti „vykořisťování“, kterou předchozí generace kolektivistů přetvořily v lživý a destruktivní politický postulát diktatury proletariátu. Naše civilizace bohužel dosud nepochopila, že politická diktatura vyrůstá v konečné instanci z morálně zvrácené myšlenky, že člověk se má obětovat ostatním, že sebezapření ve prospěch ostatních je morálně ušlechtilé, že společnost je primární a „společnost“ je odpovědná za blahobyt  svých podřízených buněk, z nichž některé je potřeba vysávat a jiné přiživovat, aby „organismus společnosti fungoval“. Politika „ochrany spotřebitele“ je jen jedním z projevů této hanebné nelidské filozofie.