Již jsme si tak nějak zvykli, tedy alespoň většina z nás, že stát nám díl po dílu ukrajuje naši svobodu a zakazuje nám to či ono. Zatímco centrálně plánovanou ekonomiku doby před rokem 1989 bychom mohli nazvat příkazovou, dnešní stav můžeme bez dlouhého váhání označit jako ekonomiku zákazovou. Protože státní zákaz se stává stále pevnější součástí našeho každodenního života.

Je nám zakázáno vybírat si, čím budeme doma svítit. Je nám zakázáno vybírat si svobodně, s kým vstoupíme do pracovního vztahu. Nesmíme si zvolit, zda při prodeji domu nabídneme kupujícímu informaci o jeho energetické náročnosti. Brzy si nebudeme smět vybrat, zda se v naší soukromé hospodě nebo restauraci bude kouřit nebo nebude. Obchodníkům se zakazuje podomní forma prodeje. A tak bychom mohli pokračovat dlouho. Všechny tyto zákazy mají něco společného, určitý klíčový rozdíl, jež je odlišuje od prakticky srovnatelných regulací příkazové ekonomiky před rokem 1989: stát je před nás předkládá jako něco, co je pro naše dobro a čím nás chrání. A, pokud stát nepřijde s něčím opravdu absurdním, většina veřejnosti takovým zákazům souhlasně přikyvuje.

Je tu však jedna výjimka, jedna nejvyšší odpovědnost, kterou si stále ponecháváme, ačkoliv je ve své podstatě s konceptem dnešního pečovatelského státu v rozporu. Tento rozpor se však přechází taktním mlčením. Přestože nám stát zakazuje žárovky, zakazuje nám diskriminovat, zakazuje nám ohrožovat svoje zdraví, předkládá nám bezpočet pravidel, která nás mají chránit před důsledky vlastních činů, stále smíme dělat něco, co je vlastně něčím daleko odpovědnějším a co vyžaduje nesrovnatelně víc přemýšlení, než vybrat si, zda vstoupíme do zakouřené putyky nebo raději ne: smíme se účastnit demokratického procesu, smíme volit ve volbách.

Skutečně, na první pohled se občané nacházejí v poněkud schizofrenním postavení: na jednu stranu jsou shledáni příliš nezodpovědnými a hloupými, než aby si vybrali kvalitní restauraci podle svých preferencí, a je jim násilím výběr zúžen uvalením naprosto arbitrárních norem a předpisů, ale na druhé straně si tito nezodpovědní hlupáci smějí zvolit, kdo pro ně bude tyto normy a předpisy nastavovat.

Přitom řešení je vlastně velice jednoduché: leží v podstatě obecné filozofie, která je základem pojetí státu tak, jak mu dnes každodenně čelíme. Tou filozofií není nic jiného než kolektivismus; z jeho falešného pohledu o rozpor vlastně vůbec nejde.

Základní tezí kolektivismu je podřízenost jednotlivce společnosti, přičemž společnost zde není pouhou sumou jednotlivců, nýbrž samostatnou, jednající entitou. Kolektivisty lze v podstatě zařadit do stejné množiny jako všechny přívržence různých forem náboženství – zatímco pobožní lidé uctívají nadpřirozenou bytost nepostihnutelnou lidskými smysly, kolektivisté obdobně zbožšťují společnost. Společnost podle nich jedná, projevuje se, hodnotí, je možné s ní komunikovat a ptát se jí.

Společnost tak může, podle kolektivistů, vyjádřit názor, je je třeba zakázat kouření v hospodách nebo svícení 100 wattovými žárovkami. Jestliže si v tu chvíli jednotlivci přejí něco jiného, a toto své přání jasně deklarují svým jednáním v mantinelech, které jim stát vymezuje, bude jejich přání smeteno ze stolu. Společnost vyjevila svou vůli jinak, než každodenním lidským jednáním a lidé musejí poslušně sklonit hlavu. Koneckonců, upozorní kolektivisté, společnost je přece tou nejdůležitější entitou, která vůbec může nějaká relevantní přání vyjevovat. Názory jednotlivců jsou nepodstatné, jsou něčím přízemně materiálním, zatímco ústy společnosti k nám promlouvá skutečná realita.

Jak vlastně kolektivisté zjišťují přání svého božstva? Jejich metody se v podstatě neliší od mystických obřadů, které praktikují vyznavači rozličných náboženských kultů, od šamanských rituálů, kdy se božská vůle vyjeví pomocí halucinogenních houbiček nebo frenetického tance, který přivede šamana do transu, po sofistikované praktiky moderních náboženství čerpající svá dogmata ze svatých knih. Kolektivisté si k tomuto účelu vymysleli sociologii. Ta, v podobě průzkumů veřejného mínění, formuluje stanoviska, přání a postoje společnosti, od nichž pak kolektivisté, třímající ve svých rukou otěže státní moci, odvozují své právo vládnout.

Je to jakási moderní obdoba božského práva na vládu, o nějž opírali svou moc středověcí králové. A tou nejvyšší formulací božského práva vládnout je pak v moderním kolektivistickém státě výsledek demokratické volby, jakási nejvyšší, nezpochybnitelná forma sociologického průzkumu a vyjádření nejvyšší vůle společnosti.

Jestliže moderní kolektivisté přiznávají lidem právo volit, a tedy si vybírat, kdo bude řídit jejich životy, neznamená to samozřejmě, že by snad kolektivisté pokládali občany za kompetentní právě v této jedné jediné záležitosti. Proces demokratické volby je v jejich očích stejně jako kdykoliv jindy jen dalším jednáním sumy nepodstatných a zanedbatelných hlupáků. Volbu však kolektivisté potřebují, je to jejich šamanské vzývání, jejich mystický rituál, bez něhož se kolektivistické náboženství neobejde. Rituálu voleb se sice účastní bezvýznamní lidé, ale promlouvá mocný lid.

Kolektivismus samozřejmě bují v bezpočet větví a výhonků, a současný pečovatelský stát je pouze jednou z nich. V principu je úplně jedno, jakým způsobem kolektivisté vůli kolektivu odvozují. Zatímco moderní kolektivisté sázejí na volby, jiní se mohou řídit náboženskými rituály a dogmaty, tezemi o spontánním řádu, údajně vědeckými teoriemi o rasách nebo společenských třídách, učením o dialektice, nesmiřitelném zápasu dvou protichůdných společenských tezí, atd. Ať tak nebo onak, vždy jsou bití jednotlivci, kteří jsou donuceni poslušně se sklonit před zjevenou vůlí celku.

Lze tvrdit, že základy, na nichž moderní pečovatelský stát spočívá, se postupem času a jejich opakovaným a soustavným zdůrazňováním neustále upevňují. jestliže dnes "společnost prosazuje svoji vůli" o kouření v soukromých restauracích, je očividné, že věrozvěstové kolektivismu se budou snažit uspokojovat vyjevená přání společnosti v dalších a dalších oblastech, o nichž se budou domnívat, že tam je vhodné nějaké přání společnosti vůbec hledat. A pokud skutečně budou chtít hledat, tak najdou – stačí jen vhodně nastavit sociologické průzkumy. Společnost si bude přát zakázat udělat si na zahrádce táborák? Společnost bude chtít zakázat používat jinou elektřinu, než ze solárních panelů? Společnost vyjeví vůli potírat nestandardní sexuální praktiky? Společnost bude chtít zakázat projevování antisocialistických názorů? Budiž, stane se tak.

Kudy z toho ven? Protože politika je vyústěním filozofických postojů, které ve společnosti převládají, nelze se domnívat, že kurs, jímž se současné pojetí státu ubírá, půjde změnit politickou cestou. I kdyby se náhodou dostala do popředí víceméně autentická pravicová strana (třeba Svobodní), nebude schopna v souboji s kolektivismem dlouhodobě obstát, pokud nebude podpořena něčím, co lze nazvat filozofickou revolucí, která obhájí, že kolektiv je pouhou abstrakcí a že jedinou entitou, která je schopna formulovat nějaká přání nebo hodnocení, je jednotlivec.

Kdyby volby mohly něco změnit, už dávno by byly zakázány, tvrdí okřídlené rčení. Ve skutečnosti volby vůbec nemusí nikdo zakazovat – protože v prostředí pečovatelského státu výsledky voleb vůbec neodrážejí skutečnou vůli jednotlivců, i kdyby náhodou tito jednotlivci skutečně chtěli něco změnit. Problém spíše je, že lidé většinou nic měnit nechtějí – neuvědomují si, co skutečná změna vyžaduje, a co by mělo být jejím cílem.

Chceme-li odstranit pečovatelský stát, nestačí jen poukazovat na to, že jsme přece svéprávní lidé schopni činit rozhodnutí a nést posléze jejich následky. Ani nestačí poukazovat na to, že jedině odpovědnost nás dále nutí tuto odpovědnost rozvíjet a být si jí vědomi. A rozhodně nestačí argumentovat pouze ekonomicky – upozorňovat na ekonomické důsledky jakékoliv formy socialismu. Tohle kolektivisty vůbec nezajímá – podle nich nad námi neustále ční nezpochybnitelná autorita kolektivu, a pouze na ní záleží. Abychom se mohli vymanit z okovů pečovatelského státu, musíme nejprve svést vítěznou bitvu s jeho filozofickým základem, tedy s kolektivismem.