Dnes tedy dejme tomu, že jste léta tvrdě a poctivě pracovali a nyní vaše jmění činí víc než jednu miliardu dolarů. V poště vám z ničeho nic přistane pozvánka na soukromou večeři s Billem Gatesem. Prý s Melindou s vámi chtějí mluvit o pomáhání lidstvu. Během večeře se tak řeč rychle stočí na téma vašeho osobního majetku, a Bill a Melinda vám promlouvají do duše. Je prý absolutně fantastické, jaké jste vy i oni měli v životě neuvěřitelné štěstí! Narodili jste se ve správný čas na správném místě. Bill se nahlas zamyslí, že s miliardou dolarů dnes máte tolik majetku, že ho stěží do konce života můžete utratit. Melinda připomene, že odkázat takový majetek vašim dětem by bylo dost nevýchovné. “Naše peníze jsme získali ze společnosti, tak je naší povinností je společnosti vrátit. A naše děti tomu rozumí, že to, co přišlo ze společnosti, se tam zase musí vrátit zpět”. Sečteno a podtrženo, bude nejlepší, když se svého majetku prostě vzdáte, přesně tak jak to dělají oni dva. Podle nich byste měli svůj skvělý a nezpochybnitelný podnikatelský úspěch korunovat ještě něčím navíc! Cosi vám tak trochu ještě chybí. Cosi lidsky ušlechtilého, nějaký příspěvěk globální lidské společnosti. Bill se na chvíli zachmuří a přirovná současnou společnost ke gigantickému softwaru, který je prý, bohužel, plný nebezpečných virů! S Melindou usilovně pracují na jejich odstranění (jak božský programátor, napadne vás). Melinda doplňuje, že absolutně nejnebezpečnější je rychle rostoucí nerovnoměrnost příjmů mezi bohatými a chudými. Takže, když se miliardář vašeho kalibru vzdá svého jmění, pomůže to jednak miliónům chudých a vy budete prostě úžasným vzorem pro ostatní. Mravním vzorem. Pokud se k nim připojíte, dodá vám to fantasticky silný morální kredit. A ten, upřímně řečeno, po letech honby za ziskem, tak ještě úplně nemáte!
Najednou cítíte mírný, ale zřetelný a zesilující nátlak. Jakoby chtěli říct: Splň si svoji povinnost, která jde ruku v ruce s tvým bohatstvím! Odevzdej majetek! Nebo se raději někam schovej a styď se! Bill a Melinda jsou ale bezvadně vychovaní Američané z nejvyšší společnosti , a tak se na vás jen mile usmívají. Mezi hlavním chodem a dezertem pak náhle přejdou k věci: Bylo by ale naprosto úžasné, navrhuje Melinda, kdybyste se připojili do jejich miliardářského klubu a k jejich Giving Pledge (Darovací slib) iniciativě. Jedinou podmínkou je pouze to, že alespoň 50% ze svého aktuálního majetku, ve vašem případě tj. více než půl miliardy dolarů, v příštích letech vrátíte zpět (“giving back” – tento amerikanismus přeložený do srozumitelné angličtiny znamená, že ho prostě rozdáte zcela cizím lidem). Bill zdůrazní, že vše je stoprocentně dobrovolné, ale celý svět už teď vás sleduje. Znovu připomene, že budete mravním příkladem pro celou planetu! Jako oni! Tedy, až tak dobří nemusíte být, oni se totiž rozhodli darovat 95% svých sedmdesáti milliard dolarů. Samozřejmě, že už teď jste skvělí lidé, ale pak se stanete ještě lepšími! A pokud své peníze rozdáte prostřednictvím jejich nadace, pak bonusem navíc bude, že vás Melinda připíše na čestný veřejný seznamu dárců Giving Pledge!
…Absurdní? Že byste hned vstali od stolu a odešli než poslouchat takové sebedestruktivní nesmysly? Že nemáte společnosti co vracet, protože jste si od “společnosti” nikdy nic nepůjčili? A že, co se morálky týče, svůj morální kredit máte ze své produktivní práce? Že právě vaše služby a produkty učinily milióny lidí na celém světě šťastnějšími, že jim denodenně usnadňují život? Že právě tím jste podle vás docela dobrými lidmi a vůbec nepotřebujete Billa a Melindu a jejich “Slib trpět”, abyste si to dokázali? Opět blahopřeji! Již od minulého dílu víme, že jste nejen duševně zdraví, že máte v sobě kus přirozeného sobectví. Dnes jste navíc prokázali, že máte oprávněnou hrdost na výsledky své produktivní práce a uvědomujete si, že to byla právě a jen a jen vaše dřina, vaše kreativita, inovace a péče o vaše zákazníky, co mělo nějakou mravní hodnotu.
Altruismus a filantropie nejsou jedno a totéž. Co se týká otázky filantropie, čili aktivity pomáhání druhým. Racionálně sobecký člověk nemá absolutně žádnou morální zodpovědnost za druhé a pomáhání není samo o sobě zdrojem žádné významné ctnosti. Ani Ayn Randová se filantropii úplně nevyhýbala a sama darovala peníze. Považovala ji však ale za nepodstatný aspekt života člověka. Její názor dobře ilustruje rozhovor pro časopis Playboy z roku 1964:
Ayn Rand: Můj názor na charitu je velmi jednoduchý. Nepovažuji ji za ctnost a především ji nepovažuji za morální povinnost. Na pomáhání lidem není nic špatného, pokud stojí za to jim pomáhat a pokud si to můžete dovolit. Pro mě je charita marginální záležitost. To, proti čemu bojuji, je myšlenka, že charita je důležitá ctnost a morální povinnost.
V racionální morálce totiž neexistuje žádné objektivní a platné zdůvodnění toho, proč by měl člověk pomáhat druhému člověku jenom proto, že si to může dovolit. Neexistuje však ani žádný důvod pro vytvoření morálního zákona, který by pomáhání druhým bránil.
Na druhé straně altruismus je člověkem vytvořený morální systém, velmi zjednodušeně řečeno jakýsi zákoník povinnosti sebeobětování. Altruismus ukládá mravní povinnost žít ku prospěchu cizích lidí. Sebeobětování znamená se zbavovat objektivních hodnot z přesvědčení, že vaše hodnoty, jak Gatesovi rádi připomínají, patří společnosti , tedy cizím lidem. Altruista věří, že jeho život a peníze patří druhým. Sebeobětování pak znamená, že musíte mít méně, že musíte dosáhnout čisté redukce svých zdrojů ve prospěch jiných. Fundamentálním předpokladem šťastného a úspěšného prožití života altruisty je sám sebe ničit a životním a nedosažitelným ideálem pak je, se zničit úplně. Spekulovat o pohnutkách, proč se Bill Gates po dekádách obdivuhodně produktivní práce stal namísto toho aktivním propagátorem altruismu, je zbytečné. Problém není v tom, proč to dělá. Problém je v tom, co říká a jaké myšlenky kolem sebe šíří a pak, coby stále ještě jako význanmá a nezpochybnitelná globální autorita a elitní intelektuál je doporučuje ostatním.
Těmto myšlenkám je třeba se bránit, chceme-li žít a ne přežívat. A pokud chcete objektivistický důkaz zvrácenosti Gatesova myšlení, pak si položte otázku: “Proč by, proboha, mělo být sebeobětování mravné?” Proč by mělo být ideálem mravnosti sám sebe ožebračit? Proč by mělo být morální se prostě ničit? Na tyto otázky však ještě nikdo nikdy žádnou racionální odpověď založenou na racionálních argumentech neposkytl. A také nemůže, protože na to existuje odpověď jen ve světě mysticismu a iracionality, ve světě Billa a Melindy Gatesových.,
Co je špatného na tom, že chce Bill nebo jiní filantropové kupř. zlikvidovat smrtelné nemoci? To je snad objektivně užitečné i pro autora článku, že se, ač na to nedá ani korunu, rapidně sníží pravděpodobnost nakažení.
Děkuji za dotaz. Snažím se vyhýbat úvahám o tom, co Bill Gates chce či nechce. Soudím myšlenky, které kolem sebe prokazatelně šíří. V tomto příspěvku pak myšlenku mravní povinnosti "vracet zpět" společnosti. Tu považuji za zvrácenou a domnívám se, že žádným pozitivním dopadem Gatesovy filantropie nelze obhájit, ospravedlnit či prokázat platnost a morálnost této myšlenky.
Souhlasím s Vámi, že neexistuje nic jako morální povinnost cokoli vracet společnosti nebo jen někomu přispívat. Ale charita jako taková nic špatného není, naopak si myslím, že ji lze ve většině případech, kdy se zaměřuje na pomoc např. nemocným rakovinou a jinými nemocemi, považovat za užitečnou.
Souhlasím a protože již podruhé zmiňujete aspekt užitečnosti, vnímám to tak, že je pro vás důležitý. Ano, charita užitečná je (pokud se její příjemce chová racionálně), nicméně ji nelze morálně vyzdvihovat, zůstává morálně nevýznamnou záležitostí. Na druhé straně na ní není nic špatného s výjimkou případů, kdy je kompenzací necností na straně příjemce. Prostě, pokud se rozhodnete darovat peníze např. jak uvádíte, na boj proti rakovině nějaké organizaci, které důvěřujete, a víte že vaše peníze dojdou svého účelu, určitě to bude užitečné a velmi pravděpodobně (a to soudím jen podle toho, co říkáte), nebudete dělat nic špatného. Na druhé straně ale ten, kdo se obětuje (např. uvěřil ve svou morální povinnost "vracet zpět" , zasluhuje morální odsouzení.
Já charitu či jinou formu pomoci za morálně nevýznamnou záležitost považovat nemohu. Jak se např. díváte na činnost Wintona, který za války "obětoval" tisíce hodin pro organizování vlaků z Československa, aby pomohl židovským dětem? Nebo na činnost Janusze Korczaka, který "obětoval" celý život organizování dětského útulku, kde jim nejen pomáhal, ale i vychovával a vzdělával bez jakékoli podpory od státu? Nemyslím si, že by jejich činy byly nevýznamné. Naopak jsou chvályhodné.
Ok. Možná to víte, ale oba dva vaše výroky, tj. (i) že neexistuje žádná morální povinnost vracet zpět společnosti, a to, (ii) že charita je morálně významnou cností pocházejí každý z naprosto diametrálně odlišných a nesmiřitelných etických systémů. Pokud byste někdy chtěl mít integritu ve svém vlastním, pak byste musel jeden z nich přehodnotit. Přeji vám, aby to bylo v souladu s realitou. Zdraví, D.Martínek
Proč by měly být v rozporu? To, že je něco morálně významné a prakticky užitečné přeci ještě neznamená, že je to morální povinností. Pokud přijímáte tezi, že charita a solidarita celkově není morálně významná, kdežto práce za účelem zisku ano, pak bych musel dojít k závěru, že pomoc Wintona a Korczaka, přestože zachránili tisíce lidí, nebyla nijak morálně významná, kdežto zaměstnanci firmy IG Farben, kde se vyráběl Zyklon B, konali morálně, protože většina z nich zřejmě věřila tomu, že vyrábí pouze jed na krysy? Pracovat pro vlastní zisk v IG Farben = morální; věnovat svůj vlastní čas pro záchranu lidí = altruismus, morálně nevýznamný?
Mýlíte se. To, co je pro vás morálně hodnotné (tj. cnost) si volíte za svou povinnost. Cnosti a povinnosti jsou v morálce nerozlučně spjaty a cnosti v sobě obsahují také mravní povinnost. Jako dítě vás rodiče učili, že pravdomluvnost je morálně významná cnost. Neříkali vám také náhodou, že je vaší povinností mluvit pravdu? Nenutili vás, abyste každý den a v každém okamžiku ve škole i doma mluvil pravdu? Jakmile vám definovali cnost, ruku v ruce s tím následoval apel na povinnost. Morálka, ať chcete či nechcete, není společenský tanec, volná konvence, ale normativní záležitost, v jejím rámci si definujete standardy, hodnoty a cíle, kterých byste měl , či kterých byste neměl dosahovat. Uplatnění této povinnosti si pak sám určíte podle kontextu, ve kterém tu či onu cnost realizujete, např. pod hrozbou násilí pravdu neříkejte, ale povinnosti pravdomluvnosti jako takové se nezbavíte. Kromě toho, a to je nejdůležitější, všechny lidské morální hodnoty, cíle i cnosti mají hierarchickou strukturu. Čím výš se v hierarchii svých cností pohybujete , tím vyšší míru povinnosti si k nim přiřazujete. Proto váš výrok, že něco může být pro vás morálně významná cnost, ale nikoliv morální povinnost, je nesmysl.
Vím, že není lehké se ztotožnit s faktem, že charita není cnost, neboť celoživotní masivní indoktrinace altruismem dělá z tohoto intelektuálního kroku docela namáhavou práci. Nicméně, budiž vám nápovědou to, že kdykoliv do svého etického kodexu zařadíte myšlenkový koncept, který nemá oporu v realitě, který nelze ověřit rozumem a hlavně, který je v přímém rozporu se zbytkem vašich racionálních myšlenkových konceptů, okamžitě vznikne chaos, který zničí vaši schopnost dobrat se čehokoli. Vaše kličkování mezi tím, když připouštíte, že charita asi není morální povinnost, a tím, kdy nechcete a nemůžete na druhé straně uznat, že není morálně hodnotná, má původ právě tam. Charitu a filantropii mezi cnosti integrovat nelze, protože jakmile z charity učiníte svoji významnou morální cnost, okamžitě ji tím povýšíte na povinnost sebeobětování. Jakmile se sebeobětování stane cností, učiníte z racionálního člověka (a ze zbytku sama sebe) zločince. Tento krok vás přinutí znásilnit zbytek vašeho racionálního uvažování a váš etický systém se změní na slepenec postulátů, které nelze propojit. Nemůžete totiž obejít neřešitelný rozpor vyplývající z uctívání povinnosti , kterou nelze dokonale realizovat. Rozdat všechno nechcete a ani nemůžete, protože byste se zničil. Najednou se podle vlastní morálky nemůžete stát úplně mravným, takže si buď ze života děláte peklo, nebo rezignovaně uznáte, tak jako většina altruistů, že „není nutné zacházet do extrému a být úplně morální“ „trochu sobectví nás přece nezabije“ „musíme také přeci někdy žít“ . Takže pokrytectví se stane vaším záchranným štítem před vaší vlastní morálkou. Až za vámi přijdou zuřivější altruisté a požádají , abyste to, co považujete za morální cnost najednou splnil, a to dokonale, až najednou zvednou vaši cnost jako povinnost (a budou mít pravdu) a požádají, abyste se obětoval víc, ještě víc, nebo úplně, váš morální systém vám neposkytne žádnou ochranu ani racionální odpověď. Libertasi, první věta vaší poslední reakce je nejčastějším výrokem mainstreamového altruismu. Nečekejte na tomto webu pro ni žádnou toleranci.
Co se Nicholase Wintona týká. Asi tušíte, že jakýkoli kandidát na Nobelovu cenu míru musí být pro objektivistu předem trochu podezřelý, nicméně: nemám k dispozici žádné Wintonovy výroky či myšlenky z roku 1938, které by osvětlily jeho myšlení a morální hodnoty, vycházím proto jen z vlastních předpokladů a toho mála, co jsem za pár dní zjistil. Můj verdikt by zněl: ano, zachoval se morálně. Podívejte se na kontext, ve kterém své vlaky do bezpečí organizoval. Sám je židovského původu, jeho příbuzní emigrují před nacismem, který nenávidí. S židovskými dětmi převážně z německých a rakouských rodin, které zachraňuje má přirozenou spřízněnost. Dále, píše se rok 1938 a lidé již vědí, co znamenají norimberské zákony, nacisté veřejně proklamují , že židé jsou úhlavní nepřátelé režimu, je po Křišťálové noci, spousta německých židů zná svědectví o realitě koncentračních táborů, tedy racionálně uvažující člověk má dost informací k tomu, aby vyhodnotil nebezpečí, které hrozí. Toto nebezpečí je urgentní a prokazatelně smrtelné. V Čechách je po Mnichovu a situace je srovnatelné se stavem akutní nouze a ohrožení života. V této chvíli pomoc, která je přiměřená vlastním možnostem a sám při ní nejdete „na popravu“ není sebeobětováním, ale racionální účastí na odporu proti brutálně násilné totalitní diktatuře, před kterou vaši příbuzní musí opustit domov, kterou si racionálně vyhodnocujete potažmo jako ohrožení i vašeho vlastního života. Pomoc jakožto výraz odporu proti násilí totalitní a velmi brutální diktatury nepovažuji za „cnost sebeobětování“. Je to integrita a cnost integrity s vlastním přesvědčením a hodnotami, převedená do konkrétních činů. Taková cnost integrity je veskrze racionální a sobecká. (srovnejte s Billem Gatesem, který s brutálně autoritativními africkými režimy vesele spolupracuje a vyzývá k témuž vlády civilizovaného světa). Samozřejmě je možné i to, že se pouze sebeobětoval, pokud máte k dispozici Wintonovy myšlenky dokazující, že by se nejdříve obětoval, aby pak pomohl, pak svůj soud opravím. Nicméně, i kdyby se obětoval, stále bych jeho čin nesoudil příkře. Pokud mohu doporučit, zabývejte se tím, co se děje kolem vás, uvidíte daleko, daleko víc iracionálního sebeobětování v realitě přímo před sebou, sledujte „ice bucket challenge“ nebo „příspěvek na solidární daň“ na vaší výplatní pásce. Je to pro pořádek ve vlastním myšlení mnohem důležitější než hraniční příklady z minulého století, u kterých autentické myšlenky z té doby dohledat už asi ani nelze. Co jsem o Wintonovi samozřejmě našel je spousta jásotu současných altruistů a oslavné interpretace jeho „sebeobětování“. Zdraví, D.Martínek
Děkuji Vám za takto vyčerpávající příspěvek. Měl bych na Vás, stejně tak i na jiné objektivisty, několik dotazů.
Opravdu jsem doposud netušil, že je z logiky nezbytné zcela jakoukoli morální ctnost spojovat zároveň s povinností. Dle objektivistů je, pokud se nemýlím, např. morální ctností, tudíž i povinností, pracovat, tj. vytvářet hodnoty. Chová se však jedinec dle objektivismu nemorálně, pokud získá dědictvím tak ohromný majetek, že již nikdy pracovat (tj. nevytvářet žádné hodnoty) nemusí a věnuje se kupř. cestování a koníčkům? Zřejmě tuším, že odpovíte, že morální je především žít z vlastní práce a pokud člověk na nikom neparazituje a pouze žije z dědictví, nic nemorálního nečinní. Pak se ovšem ptám, když jsou dva lidé, jeden z nich se každodenně živí svou prací a druhý pouze utrácí majetek, tak mezi nimi opravdu žádný morální rozdíl není? Potom proč objektivisté morálně vyzdvihují Billa Gatese za to, že svou pílí vytvořil ohromnou společnost Microsoft (nemluvím teď o Gatesovi jako zastánce charity) a nikoli syny a dcery, kteří z těchto bohatství pouze žijí?
S Vaším posledním odstavcem, že se Winton zachoval morálně souhlasím. O spolupráci Billa Gatese s autoritativními africkými režimy nic nevím. Pokud to však považujete za nemorální, nechová se celý tzv. demokratický Západ nemorálně, když s těmito režimy spolupracuje také, ať obchodně nebo vojensky? V této otázce jsem z hlediska toho, jaký na to mají objektivisté názor, zmatený. Na jedné straně Jiří Kinkor v článku "Čína zaslouží izolaci, nikoli olympiádu " píše, že "Čína je jednoznačně zlem. Je navíc mezinárodní hrozbou, které je třeba čelit nikoli obchodními „doložkami nejvyšších výhod“ a hanebnými kompromisy, nýbrž hlasitým morálním odsouzením, mezinárodní izolací a především budováním účinného obranného a zastrašovacího systému." Na druhé straně Luboš Zálom v článku "Sankcemi ukazuje Západ svoji slabost " považuje sankce za nesmyslné a neefektivní. Že Putinovo Rusko omezuje lidská práva, je každému jasné. Nebylo by tedy morální, s Rusko izolovat stejně tak, jako by bylo morální izolovat Čínu? A s tím souvisí i role Reagana, kterého všichni obdivují za zničení socialismu na Východě. Pokud je Gates odsuzován za to, že spolupracuje s autoritativními režimy, proč za to není morálně odsuzován i sám veliký bořitel komunismu, Ronald Reagan a jeho spolupracovníci, že spolupracovali nebo i podporovali nechutné režimy v Nikaragui nebo v jiných zemích?