Připomínat na tomto webu, že lidská práva jsou morální koncept a že v realitě existuje jen jediné lidské právo, a to právo na vlastní život, (tj. především právo používat svůj rozum), je asi zbytečné.  A také to, že všechna ostatní práva včetně práva na majetek, svobodu či oblíbené americké „pursuit of happiness“ (tedy právo být produktivní a z produktivity čerpat své štěstí), jsou od tohoto základního práva odvozena, a pokud jejich definice mají reálně platit, musí být s fundamentálním právem na vlastní život v absolutním souladu. Také asi bude pro zdejší čtenáře opakováním, že toto základní lidské právo je navigačním principem naší koexistence v rámci lidské společnosti a že racionální právo na vlastní život neukládá na ostatní lidi žádný nárok, než to, že je na nich nezávislé a nesmí být jimi znásilněno.  Naopak práva, jejichž plnění jsou závislá na přispění jiných lidí, žádnými právy ve skutečnosti nejsou,  například „právo na práci“ či „právo na důstojné stáří“. Od skutečných lidských práv je poznáme na první pohled, neboť je odděluje přesná a objektivně existující hranice: pro jejich naplnění je nutné nejdříve násilím porušit právo na život. Taková „práva“ jsou ve skutečnosti privilegia, přání či pouhé rozmary a nelze je integrovat s právem na vlastní život v žádný smysluplný celek. 

K anti-diskriminaci. Naše úvaha o tomto problému musí vést přes výše uvedené.  Vláda, tedy síla, jejíž jedinou racionální funkcí je ochraňovat život před násilím, nemá absolutně žádné právo diskriminovat, negativně ani pozitivně. Pro jednotlivce, který směňuje s ostatními své vytvořené hodnoty, je však diskriminace každodenním životním principem. Vybíráme si, koho si pozveme do domu, a vybíráme si, s kým budeme spolupracovat. Tato diskriminace může mít racionální jádro v chování a charakteru druhých, nebo může být iracionální, tj. na základě znaku člověka, který není předmětem jeho volby (rasa, národnost , věk atd). Přesto, každý člověk si má právo vybrat a stát nesmí použít sílu a zakázat člověku diskriminovat, pokud se takový člověk nedopouští násilí. Funkcí státu není zakazovat jakékoli iracionální jednání, ale jen to, které porušuje právo jiných na život. Pokud si pekař řekne, že za žádnou cenu nebude obchodovat se seniory, velmi pravděpodobně je to idiot. Ale naše právo na život obsahuje i právo být idiot, mít zlou povahu, vylučovat ze svého života ty, kteří se nám nelíbí, kteří nám nevoní a které nechceme. 

Novinkou těchto dnů a přímou pohnutkou, proč připomínám všechny tyto známé skutečnosti, je to, že pokud majitel bytu či jeho realitní makléř, který pro něj zprostředkovává například pronájem, odmítnou na prohlídku nemovitosti pozvat Roma a jednat s ním pouze a jen kvůli tomu, že je Rom, pak oba porušují platný anti-diskriminační zákon. Pan Horváth nesmí být odmítnut a vyloučen z prohlídky vašeho bytu, jen proto, že je Horváth, říká veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová.  Ona sama si subjektivně vyhodnotila, že majitel bytu ani makléřka neměli v tomto případě žádný tzv. „legitimní cíl pro diskriminaci“ ale pouze předsudky, a proti takovým předsudkům musí zákon i ona bojovat. Zákon a ona podle ní musí realitní makléře a majitele bytů převychovat. 

„Nenecháme se vydírat!“ „Cožpak už nemáme ani právo si vybrat, koho ubytujeme ve svém bytě?“ vystupuje veřejně proti takovému pronásledování a anti-diskriminaci politik Petr Mach. „Paní Šabatová útočí na základní lidské právo – na právo na majetek“.  Z pohledu objektivismu má samozřejmě pan Mach pravdu. Samozřejmě, že žádat o výjimečné postavení v rámci obchodní transakce je neoprávněný nárok, který může být uspokojen jen za cenu porušení jeho práva na jeho vlastní život.  Zde konkrétně je poskytovatel služby donucen věnovat svůj čas, energii a náklady na to, aby se povinně se zájemcem setkal a aby povinně zjišťoval klientovu solventnost a také aby vyvrátil obvinění z předsudků vůči Romům.  Donucování majitelů bytů či realitních makléřů je omezením jejich práva na život.  A logicky, ten kdo v tomto případě diskriminuje na základě etnické příslušnosti, je samotný anti-diskriminační zákon, jeho autoři a vykonavatelé, tedy i paní Šabatová. A za to bychom ji měli soudit. 

Nicméně, argumentace pana Macha není ještě zdaleka úplná, a to trochu ke škodě věci. Má-li boj proti nemravným anti-diskriminačním zákonům vůbec nějakou šanci na úspěch, pak hlavně u všech racionálních lidí, kterým nevadí se namáhat s myšlením. U těch, kteří jsou ochotni používat svůj rozum a dát si tu práci a myslet. Má smysl oslovit lidi, kteří si uvědomují, že je v jejich zájmu chránit si přirozenou schopnost řešit problémy rozumově, aby jako lidé mohli přežít. Má smysl oslovit všechny, kteří ctí rozum a nikoliv víru, a dovysvětlit, proč a čím je především celá anti-diskriminace hanebná a nemorální.  Tito lidé budou první, kteří se k vám přidají, když jim ukážete, jak antidiskriminační zákon zakazuje dělat přesně to, čeho si v životě váží nejvíce. Jak jim totiž zakazuje – myslet.

Pro jednoduchou ilustraci, nechme nyní raději otázku Romů stranou a představte si, dejme tomu, že jste třeba bohatý Němec a žijete v pulzujícím univerzitním německém městě někde nedaleko hranic s Českou republikou. Vlastníte dům s deseti menšími byty, které pravidelně pronajímáte studentům, včetně i Čechů, kteří přijíždějí na jednosemestrální zahraniční studijní pobyt. Během roku se vám tak v domě vystřídá spousta mladých lidí. Tu najednou si všimnete, že v jednom bytě, kde bydlí Češi, začínají podezřele ztrácet lžičky a rozbíjí se až příliš často kávovar. Také nemůžete nevidět, že v odpadkových koších v dalším bytě Čechů se po každé sobotní noci objevuje spousta rozbitých skleniček na víno a pivo a rozbitých talířů. Jako Němec si samozřejmě vedete přesnou evidenci majetku, a tak chybějící položky pravidelně sčítáte a náklady na náhrady vnesete do výsledovky, kde vidíte v čase jistý pokles výnosu na bytech obývaných Čechy ve srovnání s ostatními, kdy bydlí Němci a Holanďané.  A tu najednou jeden český student neopatrnou manipulací s pračkou vytopí dva byty pod sebou. Peníze na úhradu škody nemá, vlastní pojištění odpovědnosti také ne, a tak raději ze strachu zmizí zpátky do Čech a už ho nevypátráte. Byty necháte znovu vymalovat, vyměníte koberec a nahradíte zničený nábytek. Část škody vám sice zaplatí vaše pojišťovna, přesto ale nečekané náklady na rekonstrukce zlikvidují výnos z obou bytů. A tak znovu přepočítáte ztráty a uvědomíte si, že ekonomie pronájmu na Čechy obývaných bytech prostě nefunguje, že se vám tato spolupráce nevyplácí. Znovu ještě jednou zkontrolujete výsledovku a nakonec se rozhodnete, že Čechům už dál pronajímat nebudete.  O svém rozhodnutí informujete svého makléře, který do inzerátu na pronájem vašich bytů přidá dovětek: Čechům již nepronajímám, kvůli špatným zkušenostem.  Jaképak je však vaše překvapení, když zhruba za měsíc dostanete předvolání,  abyste se dostavil na místní oddělení policie k podání vysvětlení. Tam teprve se dozvíte, že jste obviněn z národnostní diskriminace a hrozí vám mimo jiné ztráta licence, pokuta i podmíněný trest odnětí svobody, protože vylučovat předem zákazníky na základě příslušnosti k určité národnosti je v celé Evropské Unii protizákonné.

Přemýšlíte tedy, co jste přesně udělali špatně. Co bylo zlé či zavrženíhodné na vašem jednání? Že jsem pracoval a poctivě se staral? Že jsem osobně kontroloval a na vlastní oči viděl rozbité talíře v bytech Čechů? Za to, že jsem je počítal? Za to, že jsem si vedl pečlivou statistiku a evidoval ztráty na každý pokoj zvlášť? Jak u Čechů, tak u Holanďanů a Němců?  Za to, že si dokážu vést účetnictví a umím si spočítat zisk na každý pokoj zvlášť? Za to, že jsem o tom přemýšlel, integroval své poznatky a zkušenosti s Čechy a vyvodil z nich rozumný závěr? Za to, že jsem přemýšlel? 

Teď jste to trefil! Ano přesně tím jste vinen. Anti-diskriminace vám nařizuje „zavři oči, ať nevidíš rozbité talíře, nepočítej ztráty, nemysli a zapomeň na realitu“. „Nyní podle mého zákona musíš znovu jít a znovu nabízet Čechům, protože já jsem zákon, já reprezentuji sílu a tobě nevěřím a obviňuji tě z předsudků vůči Čechům“  Jak odporný rozmar. Chce se vám zvolat, „vždyť jsem jen počítal a myslel“ v odpovědi jako byste zaslechli, „ale to je přesně to, co my nenávidíme“.    Tak v tomto bodě je nutné vést polemiku se všemi tzv. ochránci práv, veřejně a před zraky všech racionálně uvažujících lidí.  Přesně zde je totiž skryta bolestivá zvrácenost všech antidiskriminačních zákonů. Zakazují používat smysly k vnímání reality. Zakazují smyslové vjemy integrovat a vyhodnotit. Zakazují počítat. Zakazují rozumět statistice, matematice i ekonomii. Zakazují to základní, co potřebujeme k přežití – zakazují používat rozum. Zakazují myslet, a to ještě s postojem jakési mravní nadřazenosti.  Vaším nejhorším proviněním v této situaci by bylo akceptovat nezasloužená obvinění z předsudků. Žádné nemáte a oni to dobře vědí. Jediné, čím jste se podle jejich měřítek provinili, je to, že jste mysleli.  A proto jsou anti-diskriminační zákony neplatné, hanebné a nemravné.  Proto antidiskriminační zákon musí odmítnout nejenom racionálně uvažující běloch či příslušník „většiny“, ale také i také každý racionální Rom, gay či Vietnamec.