Státní intervence opět působí pohromu v americkém finančním systému a podkopávají ekonomickou prosperitu milionů Američanů – jsem svědky smutné reprízy předchozích krizí. V období 2008–2009, podruhé v tomto desetiletí (poprvé tomu bylo v období 2000–2002), hodnota amerických veřejně obchodovatelných akcií spadla o 50%, ale tentokrát spolu s poklesem ceny bydlení pro střední vrstvy o 23% oproti svému vrcholu v roce 2007. Americké domácnosti tak utrpěly propad 8 a 4 biliony dolarů, v uvedeném pořadí, v hodnotě svých dvou klíčových částí jmění – akcií a bydlení – a dvacetiprocentní pokles v jejich čisté hodnotě oproti jejich nedávnému vrcholu. Mezitím političtí činitelé ve Washingtonu ponořili Američany do bahna ještě další recese klesajícím výkonem, stagnujícími příjmy a vzrůstající mírou nezaměstnanosti. Současná recese není ještě tak tvrdá jako mnoho předchozích, ale zhorší se, pokud intervence naberou na intenzitě.
Podobně jako u minulých ekonomických propadů málo finančních institucí se uprostřed ekonomických nepokojů v období 2008–2009 potácelo nebo padlo, ale ty, které ano, patří mezi největší a nejslavnější americká jména jako například Merrill Lynch, Bear Stearns, Lehman Brothers, Citicorp, AIG, Washington Mutual, Wachovia a Countrywide Financial. Od minulého podzimu Washington jen dál prohluboval krizi, která začala skromně v roce 2007 tím, že se obcházely konkurzní soudy a místo nich se firmy zachraňovaly a znárodňovaly, anebo tím, že byly zdravé firmy nuceny je do sebe přijmout (a tím se ty zdravé oslabovaly). Zatímco od poloviny roku 2007 jsou americké akcie obecně o 50 % dole, akcie těch velkých amerických finančních institucí se propadly o 80 %, což je nejhorší výsledek od Velké krize. S každou novou státní intervencí v tomto sektoru došlo jen ke zrychlení úniku kapitálu a poklesu ceny akcií.
Co způsobilo současnou finanční krizi? Pokud lze věřit většině ekonomů, politiků a komentátorů, je onou příčinou kapitalismus a jeho vrozená chamtivost. Podle demokratického prezidentského kandidáta Baracka Obamy „jsme tolerovali a dokonce přijali etiku chamtivosti. Podporovali jsme přístup, kdy vítěz bere vše, ať už se s životním prostředím děje cokoliv.“ A „místo zřízení regulačního rámce pro 21. století jsme se jednoduše zbavili toho starého.“1 Minulý podzim Obama jako senátor ostře kritizoval potřebu záchranného plánu „pro naši ekonomiku před chamtivostí a nezodpovědností Wall Streetu“ a označil ho za „nestoudnost“ (a hned nato pro něj hlasoval).2 Republikánský prezidentský kandidát John McCain řekl, že finanční krize je způsobena „chamtivostí, korupcí a nestřídmostí,“ protože Wall Street „se k americké ekonomice choval jako kasino.“3 V New York Times se v prosinci prezident Bush „podělil o své názory na to, jak stát dospěl na pokraj ekonomické katastrofy“, zmínil „korporátní chamtivost a nestřídmost trhu živeného přílivem zahraničích peněz,“ a myšlenky uzavřel tím, že „Wall Street se opil.“4 Ve svém sloupku v New York Times Paul Krugman, držitel Nobelovy ceny za ekonomii za rok 2008, opakovaně z krize viní „deregulaci“ a „dogmata“ o svobodném trhu. Alan Greenspan, který dvacet let vedl Fed (americká centrální banka – pozn. překl.) jako peněžní monopolista a nejvyšší bankovní regulátor z Washingtonu, řekl loni na podzim Kongresu, že „ti z nás, kteří spoléhali na vlastní zájem úvěrových ústavů ochraňovat majetek akcionářů, obzvlášť já sám, jsme otřeseni nedůvěrou,“ souhlasil, že jde o „chybu“ v jeho ideologii a volal po ještě větší státní regulaci, což vedlo mnohé novináře s neskrývanou radostí k prohlášení, že „Greenspan přiznává, že se svobodný trh zhroutil.“5 Washington Post vystopoval, že za krizi může Spojenými státy vedená „kampaň, která měla přesvědčit velkou část světa, aby zvedl tu těžkou ruku vlády od financí a průmyslu,“ aby se tím „šířilo evangelium kapitalismu ve stylu laisser-faire,“ a tvrdí, že tento „kapitalismus typu ruce pryč“ pouze způsobil potíže trhu s bydlením a umožnil nezodpovědnému Wall Streetu vytvořit bazén toxických investic, který nakazil globální finanční systém.“6
Obvyklé obviňování z chamtivosti a antikapitalistické interpretace citované výše podpořily masivní intervence do amerického finančního sektoru v posledních měsících, včetně částečných znárodnění. Největší americká banka (Citigroup) a největší pojišťovna (AIG) jsou nyní efektivně vlastněny a ovládány americkou vládou prostřednictvím Fedu a Ministerstva financí. Od října Washington utopil téměř 500 miliard dolarů z peněz daňových poplatníků v podílech 400 největších amerických bank, stejně tak krachujících jako zdravých – často proti vůli nejvyššího managementu.7 Do března 2009 peníze utopené v deseti největších amerických bankách představovaly 45% jejich hodnoty na akciovém trhu, dvakrát tolik, než tomu bylo v říjnu 2008. Postupem času politici a byrokraté ve zvýšené míře diktují bankám strategii, jak postupovat v případě půjček, dividend, fúzí a platů pro výkonné manažery.8 V další intervenci se Fed zaručil hodnotou více než 2 bilionů dolarů za nejisté krátkodobé firemní půjčky a hypotéky – a dále nakoupí a zaručí se za další 1 bilion dolarů v roce 2009. Mezitím FDIC (Federální pojištění vkladů), který ručí za běžné účty v případě bankovního krachu, výrazně rozšířil rozsah svého pokrytí ze 100 000 dolarů na 250 000 na bankovní účet – a nyní také pojišťuje biliony dolarů v bankovních obligacích a společných investičních fondech na peněžním trhu, což je obrovský závazek, který před rokem 2008 úřad nikdy nepřepokládal. FDIC nyní ručí za 70 % běžných účtů všech bank, což je o 50% víc, než tomu bylo před deseti lety.
Takovéhle záchranné plány a státní záruky (a menší záchranné plány zaměřené na velké, ale nesolventní pojišťovny a ztrátové výrobce automobilů v Detroitu) vyústily v nárůst 8,7 bilionu dolarů ve federálních závazcích (dluhy a záruky) pouze v druhé polovině roku 2008.9 Aby se dal tento údaj řádně porovnat, zvažme, že na konci roku 2007 byl celostátní dluh 9,3 bilionu dolarů, že roční výdaje byly v roce 2007 3 biliony dolarů a že celostátní roční hrubý domácí produkt (HDP) byl v roce 2007 14 bilionů dolarů. Abychom porovnali sílu nedávných intervencí s těmi, ke kterým došlo v minulosti, považme, že narůst ve výdajích v období 2008 – 2009 je sedmnáctkrát vyšší, než kolik stála Rooseveltova Nová politika (New Deal), což bylo 500 miliard dolarů, očištěno o inflaci. A první rozpočet prezidenta Obamy rozšiřuje přítomnost Washingtonu ještě dál s plánovanými celkovými výdaji ve výši 4 bilionů dolarů v roce 2009 (o 33 % více než v roce 2008), což představuje 28 % HDP (nárůst z 21procentního podílu v roce 2008).
Tvrzení o potřebě narovnat údajné „nestability“, které jsou vrozené svobodným trhům, nutně vedla k neustálým požadavkům, aby Washington reguloval, zachraňoval, zaručoval se a znárodňoval finanční instituce. Podle časopisu Economist „vláda předního světového kapitalistického státu byla vtažena do nitra svého největšího kapitalistického odvětví.“10 Tento pohled lehkovážně předpokládá, že Amerika je dnes kapitalistickou zemí a že politici ve Washingtonu jsou oběťmi kapitalistického trhu, kteří jsou nuceni zasahovat a napravovat americkou ekonomiku ve chvílích jejích pádů. Moderní kritici kapitalismu přepokládají, že trhy ponechané svým vlastním mechanismům jsou přirozeně křehké a náchylné k pádům, zatímco americká vláda je pevnou, důvěru budící skálou Gibraltaru.
Výše uvedené interpretace ignorují prostý fakt, že Amerika se dnes netěší ze systému svobodného trhu – natož svobodného finančního trhu – ani se z takového systému netěšila po většinu minulého století. Jen díky hlubokému neporozumění tomu, v čem tkví systém svobodného trhu, může někdo upřímně vinit z finanční krize kapitalismus. Po celá desetiletí je americký politicko-hospodářský systém smíšený – jde o kombinaci určité svobodné volby z velké míry negované a velkými (a rostoucími) násilnými intervencemi. Byly to přesně tyto donucovací intervence – regulace, zdanění a dotace, které způsobily současnou finanční krizi. Nedávné masivní intervence Washingtonu nevyvstaly z „krachu“ svobodného trhu, ale z deformací trhu způsobených předchozími státními intervencemi do hospodářství. Státní intervence jak podnítily, tak zároveň zhoršily současnou finanční krizi.
Prozkoumáním státních intervencí, které způsobily současný zmatek a zničení bohatství ve sféře bydlení a bankovnictví, tento článek ukáže, že současná finanční krize byla způsobena nikoli návratem k svobodným trhům nebo prokapitalistickou politikou v minulém desetiletí, ale tragickým postupem směrem k socialismu. A co je ještě důležitější, článek ukáže, že altruismus – myšlenka, že být morálním spočívá v obětování se potřebám ostatních – je motivem těchto státních intervencí, a tedy i základní příčinou této krize.
Abychom rozpoznali, že kapitalismus nezpůsobuje to, z čeho je obviňován, musíme samozřejmě vědět, co kapitalismus je. Kapitalismus je společenský systém individuálních práv, včetně práv majetkových, ve kterém je veškerý majetek v soukromém vlastnictví.11 Kapitalismus ctí zákon a rovnost před zákony, zakazuje státní výhody ve prospěch jakéhokoli jedince či skupiny (včetně firem), vyžaduje plnou odluku státu a ekonomiky a tak ponechává každého jedince, aby svobodně jednal dle svého vlastního úsudku pro své vlastní dobro. Když toto víme, pojďme zvážit relevantní fakta, která finanční krizi obklopují.
Trh s bydlením v potížích
Asi žádná jiná americká státní intervence nezničila v posledních letech více kapitálu a nepromrhala více peněz daňových poplatníků než zavedení „Fannie Mae“, „Freddie Mac“ a „Ginnie Mae“ – „vládou dotovaných podniků“ (GSE), které jsou po celá léta využívány k politice zabezpečení finacování volebních pro kampaní a volebních hlasů tím, že propagují uměle levné hypotéky na bydlení a „americký sen vlastnit svůj domov“. Kuriózní a nevinné přezdívky pro tyto organizace ve skutečnosti znamenají Federální národní asociaci pro hypotéky, Federální korporaci pro půjčky na bydlení a Státní národní asociaci pro hypotéky.
Až do své nedávné insolvence nebyly podniky GSE ani plně soukromými firmami, ani plně státními agenturami, ale „hybridními“ entitami, které svým původem spadají do Rooseveltovy Nové politiky (New Deal). Podniky GSE byly vytvořeny, aby bylo k dispozici více hypoték pro ty „méně majetné“, a po desetiletí měly jasnou podporu ze strany Ministerstva financí a imunitu před striktními účetními pravidly, aby se snížily úrokové náklady a zmírnila pravidla na získání půjčky. Podniky GSE zahájily svou činnost v polovině devadesátých let a jejich vliv se významně rozšířil. Altruistický motiv stojící za tímto rozšiřováním, který přijali za svůj jak demokraté, tak republikáni, spočíval v pomoci těm méně majetným, , aby získali hypotéku, kterou by jinak nebyli schopni získat a splácet na trhu, který je neregulovaný a nedotovaný.
Vzhledem k širokému rozsahu státních intervencí do amerického sektoru hypoték pomocí podniků GSE, labyrintu dalších agentur, kupříkladu HUD (Úřad pro bydlení a urbanizaci), FHFB (Federální úřad pro financování bydlení), FHA (Federální správa bydlení), FHLB (Federální banka pro půjčky na bydlení) a OFHEO (Úřad pro federální dohled na podnikání v oblasti bydlení) – a ke kaskádě zákonů Kongresu, kupříkladu Zákona o spravedlivém bydlení (1968), Zákona o rovné příležitosti získat úvěr (1974), Zákona o oblastní investiční obnově (1977), Zákona o zpřístupnění informací o hypotékách na bydlení (1975), Zákona o státním cenově přijatelném bydlení(1990), Zákona o rozvoji obcí a zlepšení regulace (1994), Zákona o vlastnickém bydlení a zákona o ochraně majetku (1994) a Zákona o zálohách na bydlení dle Amerického snu (2003) – dnes je pro kohokoli jednoduše směšné mluvit o americkém hypotečním sektoru jako o něčem, co bylo plně „svobodným“ trhem, než došlo k současné krizi. Ještě absurdnější je už jen tvrzení, že tím, co způsobilo tuto krizi, bylo těch pár zbytků svobodného trhu, které ještě zůstaly, a nikoli intervence. Vyzbrojena tímto údajně „vznešeným“ cílem spočívajícím v nárůstu vlastního bydlení u těch méně majetných, vnesla americká vláda do hypotečního trhu zmatek perverzními pobídkami a nespravedlivými intervencemi, které buď přinutí, nebo přimějí banky k tomu, aby půjčovaly méně důvěryhodným klientům, a tak se samy vystavily většímu riziku bankrotu.
V dnešní době je princip „morálního hazardu“ – pomocí něhož veřejná politika nutně plodí riskantní a nezodpovědné chování u lidí a společností, které by v podmínkách svobodného trhu jinak prostě nevzniklo (nebo by nevznikalo systematicky) – téměř všudypřítomný. Někteří lidé dnes cítí, o co ekonomům (kteří s touto frází přišli) dlouhodobě šlo, totiž ukázat, že intervence Washingtonu do hypoték vytvořily takovýto „morální hazard“ a tím přispěly k této krizi. I tak se jen málo z nich odváží pojmenovat ten skutečný morální hazard v jádru vší nezodpovědnosti: hazard představovaný morálkou altruismu.
Altruismus motivoval v posledním desetiletí nesmírné znehodnocení pravidel pro půjčky. Hypoteční věřitelé vtipkovali, že pomatený tlak Bushovy vlády na nárůst vlastního bydlení mezi černochy a hispánci vedl k rozbujení tzv. půjček „NINJA“ – tedy těch, které byly přidělovány klientům, kteří jsou „bez příjmu, bez práce a majetku“ (= No Income, No Job or Assets). Altruismus velí sloužit těm, kteří jsou méně majetní – a „dlužníci“ typu NINJA se k tomu hodili dokonale. Zdůrazňujíce právně donucovací podporu altruistické úvěrové strategii Washingtonu, Federální rezervy léta rozesílaly příručku hypotečním věřitelům – Přemostění propasti: průvodce k půjčkám v rámci rovných příležitostí – která obsahuje zvýrazněné připomenutí, že pokut a pobytu ve vězení se dostane těm, kteří budou nedostatečně bojovat s „diskriminací“ a nebudou půjčovat nebonitním klientům. Příručka, která se ještě dnes rozesílá, zesměšňuje jako „svévolná a nerozumná“ také tradiční úvěrová pravidla, jako je dvacetiprocentní platba v hotovosti (nebo 80procentní poměr půjčky k hodnotě), nadprůměrný výsledek úvěrového ohodnocení, přehled včasného placení účtů a stabilní zaměstnání, které přináší příjem dostatečný k placení měsíčních hypotečních splátek.12
Aby byla „přemostěna propast“ a bylo „dosaženo amerického snu“, hypotéky pro „nebonitní zákazníky“ (subprime) byly rozšířeny i na ty se špatnou úvěrovou historií a na ty, kteří mají malý nebo žádný kapitál, čímž nedávají ani finanční polštář ve formě zástavy pro věřitele, ani motiv pro dlužníky, aby své půjčky splatili, pokud ceny domů klesnou pod hodnoty půjčky. „Fannie Mae“ a „Freddie Mac“ dále podporovaly rozšiřování hypotečních půjček pro nebonitní zákazníky tím, že podporovaly původce půjček, aby je dávali do balíčků s nástroji zvanými „hypoteční zástavní cenné papíry“ na prodej buď přímo do podniků GSE podporovaných daňovými poplatníky, nebo soukromým investorům se zárukou GSE – proces zvaný “sekuritizace”. Podniky GSE pak tlačily na ratingové agentury jako Moody’s a Standard & Poor’s, aby přidělovaly nejvyšší známky těmto téměř bezcenným papírům, aby nalákaly finanční instituce po celém světě k jejich nákupu. Protože banky a hypoteční společnosti byly podporovány podniky GSE k prodeji svých hypoték, tak krátce poté, co je vytvořily – postupně inkasovaly tučné poplatky z prodeje a pak rychle odhodily následky nesplácení půjček dlužníky – se přestaly výrazně zabývat kvalitou svých klientů a jejich půjček.
Motivace uvážlivě půjčovat (nebo si vypůjčovat) v hypotečním sektoru radikálně zeslábla, když v roce 2002 Washington nastavil cíl uměle zvýšit poměr vlastního bydlení z 65 % domácností (míra za předchozí dvě desetiletí) na 70 %. Řada washingtonských hypotečních agentur a zákonů nalezla uplatnění, aby tento altruistický cíl došel naplnění, což vyžadovalo snížení úvěrových standardů. Banky, které spadaly pod Zákon o oblastní investiční obnově, byly agresivně pokutovány, pokud se zjistilo, že nenavyšovaly množství svých půjček pro nebonitní zákazníky. A aby je připravily o jakoukoli výmluvu, GSE podniky začaly výrazně zvyšovat své nákupy půjček od bank a vydávaly záruky za takové půjčky.
Otevřená podpora znehodnocených hypotečních úvěrových standardů ze strany Washingtonu byla prvotní ekonomickou příčinou americké hypoteční krize v období 2007 – 2009. Washington poskytoval masivní politicko-finanční pobídky k přidělování špatných půjček. Takové půjčky byly udělovány a brzy vykázaly nesmírně vysokou míru nesplácení. Vysoké míry nesplácení způsobily ztráty u bank, a tak bankéři půjčky omezili, což vyústilo ve vrchol (a pád) v realitních cenách, což vymazalo kapitál ve vlastnickém bydlení a způsobilo další nesplácení. Nejvyšší míry nesplácení v nebonitních hypotékách se objevily ve státech s vysokou mírou přistěhovalců, jako je Arizona, Kalifornie a Florida, kde pomocí altruistických plánů politici očekávali, že získají příliv nových hlasů.
Fed také významně přispěl k hypoteční krizi tím, že podporoval ohromnou expanzi rizikovějších „hypoték s flexibilní úrokovou sazbou“ (ARM). V porovnání s tradičními třicetiletými hypotékami s pevnou úrokovou sazbou vyžadovaly krátkodobé hypotéky ARM nižší měsíční splátky, když krátkodobé úrokové sazby byly nižší, a vyšší měsíční splátky, když byly sazby vyšší. V roce 2004 káral předseda Fedu Alan Greenspan věřitele, že rozšiřují příliš mnoho tradičních hypoték s pevnou úrokovou sazbou a nedostatečné množství hypoték ARM. Citoval průzkum Fedu a prohlásil, že mnoho „vlastníků domů mohlo ušetřit desítky tisíc dolarů, kdyby bývali měly hypotéky s flexibilní úrokovou sazbou a ne ty se sazbou pevnou,“ a že „američtí spotřebitelé by mohli mít prospěch z toho, kdyby věřitelé poskytovali více alternativ hypotečních produktů vedle tradiční hypotéky s pevnou úrokovou sazbou.“13 Fed za Greenspana snížil krátkodobé úrokové sazby na pouhé 1% v roce 2004 (z 6% v roce 2001) a držel nízké sazby v roce 2005. Do poloviny roku 2006 vzrostly hypotéky ARM na 12% z osmitrilionového hypotečního trhu s bydlením, ale Fed brzy způsobil obrovské prodražení těchto nově vydávaných hypoték ARM tím, že obrátil kurz a zpětinásobil krátkodobé úrokové sazby z 1% na 5% ke konci roku 2006. Nelze se divit, že nesplácení u hypoték ARM a nebonitních hypotečních půjček začalo brzy nato rapidně stoupat, tím se začala dramaticky podlamovat hodnota hypotečních cenných papírů, což způsobilo rozsáhlé celoplošné ztráty.
I bez Fedu, který nejprve podpořil vznik a poté svými úrokovými přemety v období 2001 – 2006 způsobil zničení ARM hypoték, by bývala velmi rozšířená role podniků GSE způsobila masivní potíže. Období od roku 1970 do roku 2000 zaznamenalo pětinásobné zvýšení podílu podniků GSE v amerických domovních hypotékách – z 8% na 42%, zatímco podíl na trhu soukromých spořitelen ve stejném období spadl z 44% na 11%. Za pouhá tři desetiletí Fannie Mae a Freddie Mac v podstatě vytlačily z hypoték soukromé spořitelny a obrátily jejich podíly na trhu.
Ale toto politikům ve Washingtonu, kteří se pustili do propagace vlastního bydlení mezi „znevýhodněnými“ občany, nestačilo. V roce 1999 podniky GSE pod tlakem Clintonovy administrativy aktivně znehodnotily svá měřítka pro přijímání hypotečního rizika. „Tato akce podpoří banky k rozšíření hypoték na bydlení o jedince, jejichž bonita není obecně dostatečně dobrá, aby měli nárok na běžné půjčky,“ poznamenal článek v New York Times, když předtím opatrně poukázal na to, že „Fannie Mae přijímá výrazně větší rizika, což asi během doby ekonomického růstu nebude představovat žádné obtíže. Ale tato vládou dotovaná korporace může narazit na potíže v době hospodářského poklesu.“14 Tyto potíže nastaly zhruba o osm let později během Bushovy vlády.
Snahy Washingtonu zajistit těm méně majetným domov pomocí podniků GSE během období Bushovy vlády pouze zesílily. V roce 2001 zhruba dvě třetiny všech amerických domácností vlastnily bydlení a ta zbývající třetina si pronajímala cenově dostupné byty. Přesto v roce 2002 Bush kritizoval „propast“ mezi mírou vlastnického bydlení u bílých domácností (průměrně více než 75%) a u domácností černých a hispánských (v průměru 50% nebo méně), i když míra vlastního bydlení mezi „menšinami“ během předchozího desetiletí stabilně stoupala. Altruismem řízený Washington diktoval, aby bankéři půjčovali spíš na základě neobjektivních kritérií (etnika a barvy pleti) než pomocí racionálního měřítka (bonity). Na „Konferenci v Bílém domě na téma nárůstu vlastního bydlení u menšin“ v roce 2002 Bush prohlásil, že „můžeme v této zemi vnést světlo tam, kde je temnota, a s naději tam, kde je zoufalství.“15 Dále pokračoval:
„Společnost, ve které je vlastnictví, je společností, kde je soucit. Dvě třetiny všech Američanů mají své vlastní bydlení, přesto tady u nás v Americe máme problém, protože méně než polovina Hispánců a polovina Afroameričanů má své vlastní bydlení. To je propast ve vlastnictví bydlení. Je to propast, kterou musíme společnými silami přemostit pro dobro naší země, pro dobro budoucnosti, ve které bude více naděje. Musíme pracovat na odstranění překážek, které tuto propast vytvořily. Vytyčuji ambiciózní cíl. Je to cíl, který, jak věřím, dokážeme splnit. Je to jasný cíl, totiž že do konce tohoto desetiletí zvýšíme počet vlastního bydlení u menšin o nejméně 5,5 milionu rodin.“16
Bush slíbil „využít mocné ruky federální vlády“ (jeho vlastní slova) ke splnění jeho cíle rozšířit vlastnictví domovů směrem k menšinám, které si vlastnictví „nemůže dovolit“, pomocí vyvíjení tlaku na věřitele a jejich dotováním, aby snížili uvěrové standardy – na základě premisy, že „korporátní Amerika musí zodpovědně pracovat, aby z Ameriky učinila místo plné soucitu.“17 V následujících letech Bush bezostyšně prosazoval plány jako třeba „Iniciativa za nulové hypoteční zálohy“ (chválenou toho času demokraty), a to přes varování Úřadu kongresu pro rozpočet, že takový plán zvýší míru nesplácení.18 Navíc Bush podepsal legislativu a schválil rozpočty, které přidaly biliony dolarů a tisíce regulací už k tak hluboké přítomnosti Washingtonu v oblasti hypoték a bydlení.
Přijímání altruismu jako legitimního rádce pro finanční rozhodování bylo v podnicích GSE doočíbijící. V roce 2004 předseda Fannie Mae Franclin Raines následoval prezidentův příklad, když slíbil pokračování a zesílení mnohaletého poslání agentury – totiž přemostění „propastí v americkém vlastnickém bydlení“ pomocí „experimentů v přijímání rizika, které předefinují, co je bonita“:
„Téměř v každém ohledu byl rok 2003 pro bydlení největším rokem v americké historii … Mnohem více potřeb je však třeba ještě naplnit, abychom naplnili americký sen… Fannie Mae musí svůj „závazek amerického snu“ ještě rozšířit směrem k rodinám, které si to nemohou dovolit, zvláště k americkým menšinám. Jsme zavázáni vytvořit šest milionů nových vlastníků bydlení (včetně 1,8 milionu rodin mezi menšinami) v průběhu příštích deseti let… Zahájili jsme zlomové snahy, abychom dosáhli ke vzdáleným klientům… vyvinuli nové hypoteční produkty a vymysleli experimenty v přijímání rizika, které předefinovaly, co je důvěryhodnost…. Fannie Mae a mnoho jejích partnerů ve sféře bydlení po celé zemi jsou odhodláni přemostit americké propasti ve vlastnickém bydlení.“19
Altruismem vedení politici a byrokraté požadovali, aby byla dlouhodobě uznávaná úvěrová měřítka ignorována nebo aby se od nich upustilo, abychom se mohli přimknout k novému měřítku: potřeba je víc než chamtivost. Vyzbrojeny etickým měřítkem, které téměř nikdo nezpochybňoval, a s přístupem k peněženkám daňových poplatníků vyrazily GSE podniky na zběsilou jízdu utrácení. Zatímco v roce 1995 počet všech hypoték na bydlení, záruk a hypotéčních cenných papírů, které byly v držení podniky GSE, představoval 39% všech rezidenčních hypoték ve Spojených státech, do roku 2007, právě před krizí, podíl GSE vzrostl na 52%. Tou dobou (a dokonce i dnes, v podobě neplatičů) se podniky GSE podílely na 80-90% všech nových hypoték na bydlení, neboli dvakrát tolik než v roce 1995. Podniky GSE dodnes téměř zcela zahltily a kontaminovaly amerických trh rezidenčních hypoték a spolu se stoupajícím nesplácením se rychle stávají největším státním panem domácím těm méně majetným. A samozřejmě soucitné GSE podniky dnes požadují moratorium na zabavování domovů, aby mohly přeměnit úvěrové ztroskotance na squattery. Tohle ukazuje zlo a bídu, ke které altruistické půjčování neodvratně vede – a nespravedlnost vůči všem, kteří musí financovat propadáky, které jsou nutně promíjeny.
Tento morální bankrot nakonec dotlačil GSE podniky do finančního bankrotu. Ke konci roku 2007 držely hypoteční majetek v hodnotě skoro 6 bilionů dolarů, ale odpovídající čistá hodnota (kapitál) byla menší než 2% této sumy. Poté, co krátkodobé úrokové sazby v roce 2006 vzrostly a ceny domů začaly stagnovat nebo klesat, hodnota majetku v rukou GSE stejně jako veřejně obchodované obligace a akcie GSE začaly také klesat. V období 2007–2008 tyto hodnoty ještě více padaly a v září 2008 se podniky GSE staly nesolventními. V tomto okamžiku Bushovo Ministerstvo financí napumpovalo 200 miliard dolarů do zkrachovaných podniků a zcela nad nimi převzalo kontrolu. Tím přidalo dalších 5,5 bilionu dolarů k státnímu dluhu a podkopalo sílu stovek bank, které držely cenné papíry GSE s očekáváním, že s podporou „plné víry a důvěry Spojených států“ si podrží svou hodnotu.20 Jak ztráty GSE počátkem roku 2009 stoupaly, Obamova správa jim přidala dalších 200 miliard a nutila je dál půjčovat a vzdorovat zabavování majetku neplatičů.
Aby splnili kvóty půjček pro ty méně majetné, představitelé GSE úmyslně ignorovali varování ohledně jimi přijímaného nadměrného rizika.21 Bývalý výkonný ředitel Fannie Mae Daniel Mudd předstíral, že věří, že „téměř nikdo neočekával, co přichází“, a trval na tom, že „není fér nás obviňovat z toho, že jsme nepředvídali nemyslitelné“ (i když bylo zjištěno, že jeho organizace byla zapletena do masivního účetního podvodu za účelem skrýt narůstající ztráty a výrazný nedostatek kapitálu). Ale výsledná katastrofa byla předpovídána základními ekonomickými principy, četnými nezávislými studiemi a mnoha Muddovými vlastními manažery, kteří varovali, že „věřitelé dávají příliš mnoho půjček, které nebudou nikdy splaceny.“ Mudd, který předtím, než se usadil ve Fannie Mae, „řekl příteli, že chce pracovat pro altruistickou firmu,“ pohotově vyhověl tlaku Kongresu „pomoci nasměrovat více půjček klientům s nízkými příjmy“ a v roce 2004 začal stáčet svůj podnik „do záludnějších koutů hypotečního trhu.“22
Důležité je uvést, že Mudd a politici i byrokraté, kterých se to týkalo, nebyli jedinými hráči se zjevně altruistickými motivy. Měli stovky „soucitných“ kompliců v rámci „soukromých“ hypotečních firem. Ale asi žádný z nich nebyl důležitější než Angelo Mozilo, výkonný ředitel firmy Countrywide Financial. Countrywide spolupracovala s Fannie Mae velmi úzce, a tak do roku 2006 se z firmy stal největší zakladatel rezidenčních hypoték, zvláště těch rizikových pro nebonitní zákazníky. Mozilo jednal, jako by byl vyslancem Bílého domu, veřejně naháněl podniky GSE, HUD a FHA a přednášel všechny altruistické argumenty jak levičáků, tak konzervativců ve prospěch nestandardních hypoték. Žádat klienta, který nedosahuje na běžnou hypotéku, o hypotéční zálohu, byl „nesmysl“, jak uvedl v roce 2003, když mluvil ke svým kolegům bankéřům, a dodal, že „nikdy nevyřešíme žádný z našich společenských problémů“, dokud neuspokojíme potřeby bydlení těch, kteří nemají dostatečnou bonitu.23 „Naším cílem je ukázat, že ve veřejné službě je jedinečná role pro soukromý sektor,“ řekl na konferenci na Harvardu a postěžoval si, že „propast mezi vlastnickým bydlením u obyvatel s nízkými příjmy a u menšin a tím, co se klasifikuje jako bílé vlastnické bydlení, zůstává nesnesitelně široká.“ Co potřebujeme, jsou „nové, kreativní a flexibilní techniky přijímání rizika“, takové, že věřitel „řekne NE pouze těm, které lze posoudit jako neochotné uhradit své hypoteční splátky.“ Ti, co jsou ochotní, ale nemohou za své hypotéky platit, si je každopádně zaslouží. Tímto způsobem by Amerika mohla zúžit to, co nazýváme „finanční propastí… zjevnou překážkou vytvořenou skutečností, že existují ti, kteří mají kapitál a přístup k úvěru, a ti, kteří nikoliv.“24
Po celá léta se Mozilovi dostávalo chvály (a ocenění od Nadace Fannie Mae) za to, že je společensky uvědomělý – až do konce roku 2007, kdy váha špatných půjček rozptýlila čistou hodnotu společnosti a spolu strhla dolů další firmy. I tak reportér stanice CNBC chválil Mozila za jeho „dobré záměry“ a „vznešené iniciativy“. „Jak demokraté, tak republikáni chtěli rozšířit vlastnictví domovů o lidi, kteří neměli kredit,“ dodal, a „ačkoli to skončilo katastrofálně, bylo to vznešené úsilí.“25
Jak na tohle reagoval Washington? Místo aby dovedl firmu Countrywide ke konkurznímu soudu, zasáhl a přinutil tehdy zdravou Bank of America přijmout toxické portfolio Countrywide pod svoje křídla (jako to udělal se společností Merrill Lynch) a tím oslabil nabyvatele. Ale (prakticky) nikdo – dokonce ani výkonní představitelé Bank of America – neprotestoval, protože (prakticky) všichni přijali altruistickou myšlenku, že ten úspěšný se musí obětovat pro ty méně majetné.
Altruismem hnaní politici a obchodníci takovou donucovací taktiku neúprosně požadují, dokonce i uznávají, že tím znemožňují racionální bankéřství fungující na principu vlastních zájmů. Podle miliardáře George Sorose „veřejný zájem diktuje, aby banky pokračovaly s atraktivními půjčkami,“ ale „takové půjčování by muselo být prosazováno státním diktátem, protože vlastní zájmy bank by je vedly k tomu, že by se zaměřily na zachování a obnově vlastního kapitálu.“26 S principem altruismu musí dnešní bankéři v potížích obětovat svůj sobecký cíl „zachování a přestavby vlastního majetku“ a jsou nadále nuceni ničit své zdraví pokračováním v půjčkách za jakýchkoli podmínek, které vláda považuje za „atraktivní“ pro „veřejný zájem“.
Výkonní představitelé bank, kteří přijímají premisu altruismu, jsou vůči takovému nátlaku morálně bezbranní. V roce 2009 během únorových slyšení varoval člen Sněmovny reprezentantů Barney Frank (demokrat za stát Massachussetts), předseda Komise sněmovny pro finanční služby a jeden z největších podporovatelů GSE podniků v posledních desetiletích, nejvyšší bankovní představitele, aby neupřednostňovali své vlastní ekonomické zájmy před nutným státním programem“, a „vyzval“ je, aby byli „ochotnější přinášet oběti“ tím, že přistoupí na stále hlubší řízení ze strany vlády.27 Jeden z osmi výkonných představitelů bank, kteří vypovídali před Frankovou komisí, byl výkonný ředitel společnosti J.P. Morgan Jamie Dimon, vysoce kompetentní a uznávaný bankéř, který nicméně souhlasil s Frankovými altruistickými premisami. Jen dva měsíce před tím, když byl dotázán, proč přijal injekci „kapitálu“ z Washingtonu, Dimon odpověděl, že „jsme si nemysleli, že J.P. Morgan by měla být sobecká a stát v cestě tomu, co se vláda snaží udělat. Dostali jsme peníze a nyní se hodláme snažit udělat přesně to, co po nás chtějí, abychom mohli poskytnout více půjček…28
Nemělo by nikoho překvapit, že altruismem zamořený „úvěrový trh“ je nepraktický – a nepraktickým je dokonce i co se týče altruistického cíle pomoci těm méně majetným k získání vlastního bydlení. Washington se zasadil o zvýšení míry vlastnického bydlení po celém státě z 65% na 70% a tak o zúžení „propasti“ mezi mírou vlastnictví u bílých a nebílých domácností, ale následkem této politiky – když nesplácení hypoték a zabavování majetku neplatičů se prudce zvýšilo – je, že míra vlastnictví domácností poté, co trochu rostla, nyní klesá pod 65% a ona „propast“ poté, co se zúžila v letech před rokem 2002, se od roku 2007 rozšiřuje. Míra vlastnického bydlení mezi černochy a hispánci, na které se zaměřila Bushova správa, klesla strmě, v mnoha případech pod předchozí maxima, která byla sociálními plánovači považována za neuspokojivá.
Kdo má zaplatit tenhle nesmírně obrovský účet za altruismem způsobený zmatek? Přesně tak, jak to žádá altruismus: nevinní – nevinní daňoví poplatníci a 93% všech amerických vlastníků bydlení, kteří platí své hypotéky včas, ale nyní budou nuceni platit za hypotéky ostatních lidí a zachraňovat firmy, na kterých nic nepokazili a které nevlastní.
Století trvající eroze amerického bankovnictví
Hypoteční zmatky zodpovědné za značnou část současné americké finanční krize jsou výsledkem mnoha státních intervencí po několik desetiletí. Amerika také trpí důsledky altruisticky motivovaných státních intervencí ve svých ostatních finančních institucích, které jsou téměř 100 let staré, tedy intervencí (ať už ve formě regulací, nebo dotací), které vedly znovu a znovu k finančním krizím, a takhle to půjde dále, dokud se bude pokračovat v intervencích.
V roce 1913 – zhruba po 100 letech stabilního svobodného bankovního systému, který financoval ohromující americkou průmyslovou revoluci – Washington učinil mohutný krok směrem k vybojování si kontroly nad americkým finančním systémem, když založil svou centrální banku, Federální rezervní systém. Předtím banky s konzervativní reputací (např. J.P.Morgan & Co.) vydaly spolehlivou měnu směnitelnou za pevné váhy zlata (základ zlatého standardu). Ale kritici trvali na tom, že je „příliš málo“ peněz, že předluženým dlužníkům by se měla dopřát občasná inflace, aby se zátěž jejich dluhů snížila, že ti méně majetní by měli mít snadnější přístup k penězům a úvěru, a tedy že by vláda měla mít pod kontrolou jejich přidělování.
Fedu byl přidělen monopol na vydávání měny. Měny všech ostatních bank byly považovány za nelegální. Během 20 let (v roce 1933) Fed porušil zlatý standard a začal vydávat neplnohodnotné papírové peníze – peníze odpoutané od jakéhokoli objektivního hodnotového standardu – a stejně tak to dělá dodnes. S touto privilegovanou hýčkanou bankou na své straně byli politici ve Washingtonu od té doby po celá desetiletí schopni financovat rozrůstající se americký sociální stát. Kdyby Američané bývali nesouhlasili s tímto monopolem a jeho neobjektivními penězi na samém počátku, dařilo by se nám dnes ve velmi odlišné Americe. Ale Američané nic nenamítali. Proč?
Málo lidí kdy něco namítlo proti roli Fedu jako plátci sociálního státu, protože tak málo lidí má něco proti sociálnímu státu jako takovému. Sociální stát je politický ideál altruismu. Podporuje obětování úspěšných těm méně majetným. Je to opravdu tak, že obhájci sociálního státu hájí Fed bez ohledu na to, jak jsou jeho strategie a činy nezodpovědné, přesně proto, že je to nedělitelná součást sociálního státu. A představitelé Fedu omlouvají své iracionální chování argumentem mravní převahy. Cítí se být vázáni povinností pomáhat těm méně majetným, i když nepřímo, pomocí financování postaveného na matematicky a ekonomicky směšných plánech Kongresu. Ochotně financují (tisknutím neplnohodnotných peněz) sociální plány, které Kongres nemůže financovat přímými daněmi. Paul Volcker, šéf Fedu od roku 1979 do roku 1986 a nyní ekonomický poradce pana Obamy, připustil, že „centrální banky nejsou zrovna hlasateli ekonomik svobodného trhu,“ především proto, že k nim bylo vždy vzhlíženo a byly vytvořeny jako prostředky financování státních projektů.“29
(Jak se Amerika posunula k socialističtějšímu systému peněz a úvěrů v minulém století, málo lidí uznalo, jak úzce to reflektovalo a etablovalo otevřeně altruistické premisy. Karel Marx, přední altruista a socialista 19. století, kterému se dostalo obnoveného uznání během údajného „zhroucení“ kapitalismu a zlatého standardu ve 30. letech 20. století, zastával názor, že ve skutečně socialistickém světě bude bohatství neustále předáváno „od každého podle jeho schopností každému dle jeho potřeb.“ Směrem k tomuto altruistickému ideálu požadoval pátý bod jeho Komunistického manifestu (1848) „centralizaci úvěru do rukou státu prostřednictvím státní banky se státním kapitálem a výhradním monopolem.“ To je přesně role amerického Fedu.)
Jelikož jsou motivovány altruismem, měnové kroky Fedu způsobily za léta obrovské škody. V sabotování amerického bankovního systému na počátku 30. let Fed (spolu s represivní daňovou politikou) způsobil Velkou hospodářskou krizi. Dnešní předseda Fedu Ben Bernanke, který se na studium Velké hospodářské krize specializoval, když učil na Princetonu, připustil již v roce 2002, poté co celkově zhodnotil knihu z roku 1963 od Miltona Friedmana a Anny Schwartzové, která definitivně prokázala, že představitelé Fedu (ne svobodné trhy) byli na vině: „Jako oficiální představitel Fedu bych rád řekl Miltonovi a Anně ohledně Velké krize: Máte pravdu, mohli jsme za to my. Omlouváme se. Ale díky vám to znovu neuděláme.“30
Ale ani kniha Friedmana a Schwartzové, ani Bernankovo uznání neřídily peněžní politiku Fedu, který dál vnáší zmatek do amerických financí a výrazně přispěl k současné finanční krizi. Navíc vedle podněcování nedávné vlny nesplácení půjček nabádáním klientů uzavírat hypotéky ARM a pak je zahnat do rohu dramatickým zvýšením krátkodobých úrokových sazeb v roce 2006, Fed také sabotoval bankovní ziskové marže, způsobil bankovní platební neschopnost a zničil zbývající stimul bank půjčovat tím, že zvyšující se krátkodobé úrokové sazby byly mnohem vyšší než dlouhodobé úrokové sazby, což byla politika známá jako „inverze“ výnosové křivky státních dluhopisů.
Význam této politiky Fedu je nesmírný, nelze ho přehnat, i kdybychom se to pokoušeli. Jako prostředníci vybírají banky vklad na požádání a finance, které jsou splatné krátkodobě, pak půjčují na výnos dlouhodobě. Následně když jsou krátkodobé úrokové sazby (řekněme 1%) pod úrovní dlouhodobých sazeb (řekněme 5%), banky jsou ziskové (s marží +4 procentní body), a tedy motivované dále rozšířit objem půjček. Ve vzácnějších případech, kdy krátkodobé úrokové sazby (řekněme 5%) jsou nad dlouhodobými sazbami (řekněme 3%), banky utrpí ztráty (s marží -2 procentní body), a jsou tedy motivované omezit další rozšiřování půjček. Tento druhý jev – otočení výnosové křivky – předcházel všem 6 americkým recesím (a všem „uvěrovým problémům“) od roku 1968, včetně těch současných potíží. A i když je toto kauzální spojení představitelům Fedu dobře známé, dále používají tuto zbraň úrokových sazeb v boji proti tomu, co považují za „nadměrný“ hospodářský růst. Fed, založený, aby pomáhal Washingtonu financovat různé altruisticky motivované programy, je hospodářsky ničící instituce, ale její ničivost je výrazně ignorována nebo omlouvána jako nevyhnutelný, ale přijatelný vedlejší jev mravního cíle pomoci těm méně majetným.
Washington má dlouhou tradici pokusů vyřešit problémy finančního systému způsobené předešlými intervencemi, a to ještě dalšími intervencemi. Například raději než zrušit Fed nebo i omezit jeho pravomoci jako důsledek jeho dobře známé role původce Velké krize, Washington rozšířil pravomoc Fedu k ovládání amerického bankovnictví tím, že opustil zlatý standard a založil FDIC, Federální pojištění vkladů, jehož účelem bylo ručit za vklady držitele účtu v případě krachu banky. Tímto Washington institucionalizoval systém nedisciplinované expanze peněžní zásoby. Osvobozen od zlatého standardu mohl Fed tisknout peníze bez omezení, nakupovat neomezené množství státního dluhu a pumpovat měnu jako rezervy do bank a tím jimi manipulovat ve prospěch altruistických cílů Washingtonu. Sociální stát měl nyní temného anděla, který pomocí inflace, jež snižuje hodnotu všech peněz, mohl krást bohatství pokradmu.
Zvýšením rozsahu svého peněžního monopolu a poskytnutím záruk na vklady Washington ve zvýšené míře podpořil soukromé komerční banky, aby půjčovaly bez rozmyslu a fungovaly postupem času se stále tenčím kapitálovým polštářem. Při pokrytí FDIC banky necítily potřebu dokazovat své bezpečí a zdraví vkladatelům a vkladatelé se stali neopatrnými také a navštěvovali nezodpovědné banky. Výsledkem je nárůst počtu nezodpovědných bank, které ve zvýšené míře spoléhají na zdroje financí zajištěné vládou. Zatímco pár desetiletí před tím, než byl založen Fed (1913), měla většina amerických bank kapitál odpovídající 20-25% jejich celkového jmění, v letech bezprostředně následujících po zformování FDIC (1934) tato rezerva klesla na 15-20% a od té doby stabilně padá dál. Dnes je kapitálová rezerva většiny bank pouhých 3-5%. Následkem toho malý pokles v hodnotě celkového jmění banky (což jsou převážně půjčky) může zanechat takovou banku v platební neschopnosti. A když navíc tato banka drží vysoké procento půjček od plátců hypoték, kteří složili malý obnos, její už tak tenká kapitálová rezerva se stane ještě více pochybnou a nakonec tahle bublina musí prasknout. V žádném případě by se nevyvinula taková křehkost v plně svobodném bankovním systému (tj. takovém, kde nejsou státní banky, dotace nebo státní řízení.)31
Zatímco podporovala rizikové půjčky na straně bank, altruisticky motivovaná intervenční politika odradila vkladatele od zkoumání bezpečnosti a zdraví jejich finančních institucí. Následně mají zdravé banky větší potíže porazit konkurenci nezodpovědných bank, zvláště když jsou navíc zdaněny, aby doplnily vkladový fond FDIC poté, co je vyprázdněn vkladateli nezodpovědných zkrachovalých bank. Finanční regulace vštípily jak vkladatelům, tak investorům falešný pocit bezpečí, což podpořilo riskantní chování, a tím zvýšilo pravděpodobnost finančních krizí.
Vzhledem k té řadě perverzních podnětů nakažujících a podrývajících finanční systém bylo současné znárodňování bank plně předvídatelné. Jak jsem napsal v roce 1993:
Uvažme dostupné možnosti pro vládu, která říká, že bude ručit za vklady bankovního systému, vládu, která považuje většinu bank za příliš velké a důležité pro společnost, než aby mohly zkrachovat, vládu, která poskytuje tato ujištění a jinak zasahuje do peněžního a úvěrového systému a skončí podrýváním finančního stavu bankovního systému. Je tu jen jediná možnost pro takovou vládu, a to převzít zkrachovalé banky a řídit je jako součást státu.32
Tohle se přesně dělo od konce roku 2008, kdy Washington poprvé v americké historii začal nakupovat podíly ve stovkách nejlepších amerických bank. A tenhle skok směrem k socialistickým penězům a bankovnictví bude mít další hrozivé následky. Když Fed, Ministerstvo financí nebo FDIC přijímají majetek špatných bank na své vlastní účetní rozvahy – jak tomu učinily zhusta během minulého roku – ještě více kazí úvěrový systém, brání věřitelům a investorům přesně identifikovat a ocenit půjčky a cenné papíry a zaručují tím, že v budoucnosti dojde k finančním katastrofám.
Morální příčina a morální lék
Od státního monopolu na peníze k státním zárukám za závazky bank, k státnímu sponzorování hypoték, k státnímu vlastnictví bank – vývoj v minulém století spočíval v posunu od svobodných trhů směrem k socialistickému bankovnictví. Proč? Základní odpovědí je: altruismus. Nárazové a přerušované tendence směrem k ještě větším státním zásahům do amerických financí vycházejí logicky z altruistické premisy, která se šíří naší kulturou a rezonuje v sálech mocných – premisa, že být morální spočívá v sebeobětní službě těm, kteří jsou v nouzi. Sociální stát a jeho hlavní plátce Fed jsou nakonec „ospravedlněny“ na základě toho, že vláda má morální povinnost zajistit těm méně majetným zboží a služby, počínaje vzděláním, přes zdravotní pojištění a hypotékami konče.
Fed vznikl na základě premisy, že svobodný bankovní systém nedostatečně sloužil chudým. Zlatý standard byl zrušen na základě premisy, že výdaje sociální státu jsou příliš důležité, než aby byly vázány na objektivní systém peněz. FDIC byla založena na základě premisy, že daňoví poplatníci mají morální povinnost vykupovat banky v nouzi a nezodpovědné vkladatele. Podniky GSE byly založeny na základě premisy, že my všichni máme morální povinnost pomáhat těm v nouzi a rodinám s nízkými příjmy „dosáhnout amerického snu“. Na základě premisy, že Američané mají morální povinnost zachránit americké finanční instituce, Washington je teď znárodňuje – a tím zajišťuje plnou politizaci půjček, soustavný únik soukromého kapitálu a nekonečné vyprazdňování peněženek daňových poplatníků.
Skutečnost, že každá z těchto intervencí způsobila (a nadále působí) finančně ekonomické turbulence a ničení bohatství, je pro ty, kteří věří, že tyto intervence byly morální, prostě nepodstatná. Žádostí, aby člověk považoval potřeby druhých nade vše ostatní, altruismus morálně zakazuje, aby člověk zvažoval reálná fakta, která nejsou v souladu s tímto příkazem. Takže v případě bankéře, který přijal altruismus, na skutečnosti, že žadatel o půjčku není bonitní, vůbec nezáleží. Skutečnost, že míra nesplácení stoupá, je nepodstatná. Skutečnost, že jeho banka se dostává do platební neschopnosti, je nepodstatná. To jsou pouhá ekonomická fakta, zatímco altruismus hovoří o morální pravdě – a v jakékoli soutěži mezi ekonomikou (nebo zdravým rozumem) a morálkou, morálka vždy zvítězí.
Přijetí altruismu vede lidi k opuštění jejich osobních zájmů, motivu zisku, základních principů ekonomiky a základního principu Ameriky: principu individuálních práv. Ale tyto hodnoty jsou zásadní pro dobré žití, vytváření bohatství, zdravého hospodářství a spravedlivé společnosti. Americký finanční trh netrpí kvůli chamtivosti nebo svobodě, ale kvůli rozšířenému přijímání altruismu a následným státním zásahům do bankovnictví.
Finanční krize je ve svém nejhlubším základu morální krizí. Dokud budou Američané přijímat myšlenku, že mají morální povinnost obětovat se pro dobro ostatních, potud budou umožňovat státu, aby nás přinutil, abychom to udělali – prostřednictvím dalších intervencí, dalších dotací, dalších pravomocí. Abychom krizi ukončili, musíme uznat, že ji způsobily zásahy státu, musíme požadovat, aby vláda začala dávat své donucovací ruce pryč od hospodářství. V krátkodobém horizontu musíme požadovat, aby zredukovala pravomoci podniků GSE, Federálních rezerv a FDIC. A v dlouhodobém výhledu musíme požadovat, aby vláda tyto agentury úplně zrušila a obnovila zlatý standard spravovaný soukromými bankami, které vydávají měnu a které podléhají výhradně zákonům objektivně obchodním a zákonům bankrotu.33 Ale aby Američané byli schopni hájit tyto reformy, musí odmítnout onen druh morálky, který stojí v cestě. Musíme odmítnout altruismus. Musíme bránit právo každého jednotlivce na život, a to ne jako otroka potřeb ostatních, ale pro jeho vlastní dobro – a platí to i pro bankéře.
* Z anglického originálu “Altruism: The Moral Root of the Financial Crisis“ přeložili Robert Chalupecký a Jiří Kinkor. Článek byl původně publikován v The Objective Standard, Vol. 4, No. 1, Spring 2009. Překlad byl pořízen s laskavým svolením redaktora časopisu The Objective Standard, Craig Biddle. Ani The Objective Standard ani Richard Salsman nemohou ručit za správnost a přesnost českého překladu. Plnou odpovědnost za jakékoli případné chyby v překladu přirozeně nesou překladatelé.
1 Barack Obama, “Renewing the American Economy” (Obnovení amerického hospodářství), přepis projevu v Cooper Union, New York Times, 27.3. 2008
2 Obama, poznámky před hlasováním pro Zákon o ekonomické stabilizaci ve stavu nouze, 2.10.2008
3 Rick Klein, “McCain Blames Greed for Wall Street Mess” (McCain vidí problémy Wall Streetu v chamtivosti), ABC News, 16.9. 2008
4 Jo Becker, Sheryl Gay Stolberg a Stephen Labaton, “White House Philosophy Stoked Mortgage Bonfire” (Filozofie Bílého domu přiložila do ohně hypoték), New York Times, 20.12. 2008, s. A1
5 Jay Bookman, “Greenspan Admits Free Market Has Foundered” (Greenspan připouští, že se svobodný trh zhroutil), Atlanta Journal-Constitution, 27.10. 2008; Scott Lanman a Steve Matthews, “Greenspan Urges Tighter Regulation After ‘Breakdown’” (Greenspan volá po přísnější regulaci po „pádu“), Bloomberg News, 23.10. 2008
6 Anthony Faiola, “The End Of American Capitalism?” (Konec amerického kapitalismu?) Washington Post, 10.10. 2008, s. A1
7 Martin Crutsinger, “U.S. Summons Banks to Meeting on Rescue Plan” (Spojené státy svolávají banky na setkání ohledně záchranného plánu), Associated Press, 13.10. 2008; Mark Landler a Eric Dash, “Drama Behind a $250 Billion Banking Deal” (Drama za bankovním obchodem v hodnotě 250 miliard), New York Times, 15.10. 2008, s. A1
8 Jim Kuhnhenn, “Obama Caps Executive Pay at $500,000, Tied to Bank Bailout Money” (Obama nastavuje strop platům výkonných manažerů na $500 000 v návaznosti na financování záchrany bank), Associated Press, 4.2. 2009
9 Jeanne Cummings, “Bailout Tops $8 Trillion” (Záchrané akce dosáhly 8 bilionů), Politico, 16.12. 2008, http://www.politico.com/news/stories/1208/16620.html
10 “What’s Next?” (Co dál?), Economist, 20.9. 2008, s. 19
11 Srovnejte s Ayn Rand, Capitalism: The Unknown Ideal (Kapitalismus: neznámý ideál) (New York: The New American Library, 1966), s. 19–20
12 Closing the Gap: A Guide to Equal Opportunity Lending (Přemostění propasti: průvodce půjčování v rámci rovných příležitostí), Federální banka rezerv, Boston, http://www.bos.frb.org/commdev/commaff/closingt.pdf. Výňatek: “Věděli jste to? Nenaplnění Zákona o rovné příležitosti získat úvěr může pro finanční instituci znamenat v rámci občanské odpovědnosti kárnou náhradu škod v jednotlivých i hromadných případech. Odpovědnost za škody může dosahovat až $10 000 v jednotlivých případech, buď $500 000, nebo 1 % věřitelova čistého jmění v hromadných akcích“ (s. 10)
13 Alan Greenspan, “Understanding Household Debt Obligations” (Jak chápat povinnosti dluhu domácnosti), Státní asociace úvěrové unie, Konference o státních záležitostech, Washington, D.C., 23.2. 2004, http://www.federalreserve.gov/boarddocs/speeches/2004/20040223/default.htm
14 Steven A. Holmes, “Fannie Mae Eases Credit to Aid Mortgage Lending” (Fannie Mae zjednodušuje přidělování úvěrů, aby napomohla hypotečním půjčkám), New York Times, 30.9. 1999
15 Citace v Becker, Stolberg a Labaton, “White House Philosophy Stoked Mortgage Bonfire” Filozofie Bílého domu přiložila do ohně hypoték.
16 “White House Conference on Increasing Minority Homeownership” (Konference Bílého domu na téma zvyšování vlastního bydlení u menšin), 15.10. 2002 (celý projev na adrese: http://isteve.blogspot.com/2008/09/2002-bushs-speech-to-white-house.html)
17 Citace v Becker, Stolberg a Labaton, “White House Philosophy Stoked Mortgage Bonfire” Filozofie Bílého domu přiložila do ohně hypoték
18 Chris Reid, “Zero-Down Mortgage Initiative by Bush is a Hit; Congressional Budget Office Says Plan Likely to Spur More Loan Defaults” (Bushova hypoteční iniciativa za nulovou platbu v hotovosti je hit; Úřad Kongresu pro rozpočet říká, že plán pravděpodobně zvýší nesplácení půjček), Boston Globe, 5.10. 2004
19 Franklin Raines, “Chairman’s Message” (Poselství předsedy), National Housing Survey 2003: Understanding America’s Homeownership Gaps (Státní průzkum bydlení 2003: Pochopení propastí ve vlastnickém bydlení v Americe) , Fannie Mae, Washington, D.C., http://www.fanniemae.com/global/pdf/media/survey/survey2003.pdf
20 James R. Healey, “Taxpayers Take on Trillions in Risk in Fannie, Freddie Takeover” (Daňoví poplatníci berou na sebe při převzetí Fannie a Freddie riziko mnoha bilionů), USA TODAY, 7.9. 2008
21 Alan Zibel, “Documents Released by House Committee Show Fannie, Freddie Ignored Warnings on Risky Mortgages” (Dokumenty vydané Komisí pro domy ukazují, že Fannie a Freddie ignorovaly varování před rizikovými hypotékami), Associated Press, 9.12. 2008
22 Charles Duhigg, “Pressured to Take More Risk, Fannie Reached Tipping Point” (Pod tlakem přijmout větší rizika dosáhla Fannie momentu zhroucení), New York Times, 5.10. 2008, s. A1
23 Lew Sichelman, “Mozilo: End Downpayment Requirement” (Mozilo: Požadavek na ukončení platby v hotovosti), National Mortgage News, 17.2. 2003
24 Angelo Mozilo, “The American Dream of Homeownership: From Cliché to Mission,” a lecture sponsored by the Joint Center for Housing at Harvard and the National Housing Endowment, („Americký sen o vlastním bydlení: od klišé k poslání“, přednáška sponzorovaná Společným centrem pro bydlení na Harvardu a Státní nadací pro bydlení), Washington, D.C., 4.2. 2003, http://www.jchs.harvard.edu/publications/homeownership/M03-1_mozilo.pdf
25 Charles Gasparino, rozhlasový finanční reportér, CNBC, 10.1. 2008
26 George Soros, “The Right and Wrong Way to Bail Out the Banking Sector” (Správná a chybná cesta jak zachraňovat bankovní sektor), Financial Times (Londýn), 22.1. 2009
27 Barney Frank, úvodní poznámky, slyšení Komise sněmovny pro finanční služby, 11.2. 2009
28 Jamie Dimon, interview v CNBC, 11.12. 2008
29 Paul Volcker, “The Role of Central Banks” (Role centrálních bank) v Central Banking Issues in Emerging Market Economies (Problémy centrálních bank v začínajících tržních ekonomikách), symposium sponzorované Bankou federálních rezerv v Kansasu, 1990, s. 2–3, http://www.kansascityfed.org/publicat/sympos/1990/S90.pdf
30 Poznámky guvernéra Fedu Bena S. Bernankeho, “On Milton Friedman’s 90th Birthday” (K 90.narozeninám Moltony Friedmana), 8. listopadu 2002, http://www.federalreserve.gov/boarddocs/speeches/2002/20021108/default.htm
31 Viz Richard M. Salsman, Breaking the Banks: Central Banking Problems and Free Banking Solutions (Ničení bank: problémy centrálních bank a řešení svobodného bankovnictví), Great Barrington, Massachussetts: Americký institut pro ekonomický výzkum, 1990); a „Breaking Banks,“ The Intellectual Activist (“Ničení bank,” Intelektuální aktivista), svazek 5, č. 5, 17.října, 1990
32 Richard M. Salsman, The Collapse of Deposit Insurance – and the Case for Abolition (Zhroucení pojištění vkladů – a důvod ke zrušení), Great Barrington, Massachussetts: Americký institut pro ekonomický výzkum, 1993, s. 21
33 Viz Richard M. Salsman, “Why We Need Free Banking” (Proč potřebujeme svobodné bankovnictví), výzkumná zpráva, svazek 57, č. 11, Americký institut pro ekonomický výzkum, 4. června 1990; “Banking Without the ‘Too-Big-To-Fail’ Doctrine,” The Freeman, („Bankovnictví bez doktríny „příliš velká banka, aby mohla padnout“,“ Svobodný), svazek 42, č. 11, listopad 1992; a Gold and Liberty (Zlato a svoboda), Great Barrington, Massachussetts: Americký institut pro ekonomický výzkum, 1995)
Přidej komentář jako první k "Altruismus: morální původ finanční krize*"