Po mnoha desetiletích smutných výsledků státního vměšování do hospodářství přirozeně vzrostl zájem o studium chování jednotlivců v jejich rolích aktivních účastníků kolektivního politického rozhodování. Reakci teoretiků veřejné volby na závěry ekonomie blahobytu lze v podstatě shrnout do třech slov: stát také selhává. James Buchanan vyjadřuje normativní implikace školy veřejné volby velmi zřetelně, když uvádí, že„veřejná volba nabízí teorii státního selhání plně srovnatelnou s teorií tržního selhání, která vyplynula z teoretické ekonomie blahobytu třicátých a čtyřicátých let.“

Kdybyste v polovině 19. století propagovali myšlenku tuhé státní regulace bankovnictví a existenci státních pseudopeněz neukotvených v hodnotné komoditě, považovali by Vás lidé za blázna. O 100 nebo 150 let později se každý, kdo stejnou myšlenku nepovažuje za evidentní samozřejmost, stává podezřelým, a za blázna a "extrémistu" je považován ten, kdo ji dokonce zásadně odmítá.

V druhém týdnu měsíce září roku 1996 se Vídeň stala dějištěm výroční konference The Mont Pelerin Society, jíž jsem měl příležitost se zúčastnit.
Týdenní diskuse měla na programu řadu společenských a ekonomických témat, k nimž vystoupily desítky řečníků – jak panelistů tak diskutujících z publika. V následujícím přehledu budu prezentovat svou kritickou pozici k těm tématům a příspěvkům (či myšlenkám v nich), které považuji za klíčové. Většina z těchto mých poznámek byla obsahem mých vystoupení v diskusi v rámci programu konference, takže většina z níže zmíněných autorů měla možnost bezprostředně na mou kritiku reagovat.