Pokud varujeme před islámem, musíme mít na paměti, proč to vlastně děláme: abychom uhájili svobodu a sekulární povahu naší kultury. Pomocí tématu islámu se však nyní dostávají do vysoké politiky lidé, jimž na svobodě vůbec nezáleží. Ti, kdo varují před nebezpečím islámu na racionální, ideologické bázi, musí od protiislámských totalitářů toto téma co nejrychleji získat zpět, dříve, než bude pozdě.
A buďme rádi, že i po takovém blackoutu, jaký mnohé z nás potkal o víkendu, se můžeme zase vrátit zpět do 21. století. Zeleným dogmatikům a šíleným nepřátelům rozumu navzdory!
Zda do skautského zákona přibude nový, jedenáctý bod "Skaut bojuje proti svobodě slova", těžko říci. Zdá se však, že některé skautské oddíly tento bod za svůj již implicitně přijaly, včetně multikulturní, environmentalistické, či europeistické ideologie.
A terorismus? Ten je pouze nástrojem, nikoliv nepřátelskou ideologií, a nazvat střet Západu s islámem "válkou proti terorismu" je stejně směšné, jako kdyby Winston Churchill nazval 2. světovou válku válkou proti německým tankům.
Člověk suroviny vytváří svým rozumem a svoji tvořivou činností. Neexistuje žádný předem určený balík surovin, s kterými lidstvo musí vystačit po celou dobu své existence.
Demonstranti v ulicích Hamburku však za sebou účinnou a silnou filozofickou obhajobu mají. Oni sami jsou jen pěšáky v poli. Zatímco oni dělají špinavou práci, za níž snad jednou v budoucnu usednou v nějaké politické funkci, intelektuálové se starají o mediální propagandu, která v očích veřejnosti postaví zapálená auta do správného světla. A v posluchárnách vysokých škol, na fakultě filozofie či sociologie, sedí ve stejné chvíli studenti, kterým z pozice autority vysvětlováno, že rozum je impotentní, svoboda je iluzorní, egoismus je zavrženíhodný, a kapitalismus je nutné zničit.
Pohrdavé vyjádření odborářského předáka Štěcha, že práce tisíců malých a středních podnikatelů neznamená pro národní hospodářství žádný přínos, je vyjádřením povýšeného, bohorovného kolektivisty, vykladače "vyššího dobra" a "společenského blaha", který je kdykoliv připraven zničit osobní štěstí jednotlivce, překazit jeho plány a cíle, obětovat jeho život – protože život jednotlivce v očích kolektivisty neznamená ve srovnání s kolektivem vůbec nic.
Jestliže lze Turecko pokládat za nově se etablujícího islamistického hegemona, západní země vůči němu projevují stejnou míru ustrašenosti, díky které se dříve staly tak silnými zeměmi Írán a Saúdská Arábie, v jejichž režii se dnes odehrává kulturní i násilný džihád islámských fanatiků vůči Západu.
Ve sporu Izraele a Palestiny, nebo v širším kontextu Izraele a všech ostatních států Blízkého východu, jde o střet civilizace a barbarství, rozumu a iracionality, právního státu a zvůle, technologie a primitivismu, pokroku a zaostalosti.
Nejhorším a nejhanebnějším výrokem, který se senátor Čunek při své obhajobě povinné základní vojenské služby dopustil, je tato věta: "Naučil by se poslouchat." Je tím samozřejmě míněn mladý muž – branec. Před absolvováním povinné vojenské služby neposlušný a nedisciplinovaný, po jejím absolvování poslušný prvek občanského stáda.
Vůbec nejlepší by však bylo, pokud bychom si tyto úvahy mohli odpustit a návrhy, jako je Evropský pilíř sociálních práv, se zabývat jen jako vzdálenou kuriozitou, šíleným výplodem socialistů kdesi daleko, odkud nám nemohou nijak ublížit a nic nám vnutit. K tomu vede snadná cesta: opusťme Evropskou unii dokud je čas.
Podobně jako Západ neměl problém správně identifikovat největší hrozby, s nimiž se potýkal během 20. století, tedy nacismus a komunismus, není na místě zakrývat skutečnost dnes: naším nepřítelem je islám.
Lze se právem obávat, že lidé, kteří nenávidí peníze, nenabízí vůbec nic a princip peněz, vyjadřující produktivitu, jim nastavuje zrcadlo vlastní neschopnosti a zbytečnosti.
Školství, v němž stát hraje monopolní roli, se snaží co nejdříve paralyzovat nezávislé myšlení a učinit z rozvíjejícího se jednotlivce poslušného člena stáda.
Článek je z archívu, původně byl publikován 5. 11. 2011
Politická strana, která se chce profilovat jako skutečně pravicová, se zákonitě musí obracet na naprosto jinou etiku, než na jaké staví svá programová paradigmata strany na levici nebo ve středu.