Den, kdy obrazně řečeno přestáváme pracovat na stát, nazýváme Dnem daňové svobody. Jsme však od tohoto dne svobodni?

Význam pojmu svoboda je absence iniciace násilí – daně, které se vybírají za použití síly či za její bezprostřední hrozby, jsou pouze jedním dílkem z pestré mozaiky státního násilí, které jsme nuceni nechat na sobě soustavně páchat.
Stát nám přikazuje, s kým uzavírat či neuzavírat smlouvy, reguluje naše chování v roli zákazníků, nařizuje nám, za kolik peněz pracovat i kdy vůbec smíme pracovat, je schopen lidem zakázat kouřit v soukromé budově, přikazuje nám skrze bezpočet regulací nákup určitých produktů, diktuje nám životní úroveň ve stáří nebo formu zdravotní péče… Ruka státu je již tak silná a zasahuje do tolika aspektů našeho života, že si nemůžeme být takřka v žádný okamžik jisti, zda jsme se nedopustili přestupku.

Definujeme-li Den daňové svobody jako okamžik v roce, kdy by souhrn našeho dosavadního výdělku obsáhl naše celkové roční zdanění, můžeme se pokusit určit něco jako “Den svobody”, pomocí něhož bychom mohli stanovit, kolik dní v roce nás stát zaměstnává svými regulacemi a nutí nás být poslušnými? Stát do našich životů zatím nezasahuje zcela – koneckonců, nedělal to a nebyl toho ani schopen v dobách komunistické totality. Kolik času nám stát nechává jen pro sebe v dnešní době? Kolik dní v roce si můžeme být jisti, že nepodléháme nějakému státem stanovenému, více či méně svévolnému a nesmyslnému příkazu?

Ode Dne daňové svobody nám stát přestane až do konce roku sahat do našich peněženek a kořistit na naší produktivní práci. Bude však i nadále nahlížet do našich domovů, kontrolovat nás při práci, dávat pozor, co si kupujeme, s kým uzavíráme smlouvy, a stále častěji i co říkáme či píšeme.

Svoboda je nedělitelná. Buď jsme svobodni nebo nejsme – není žádný stav mezi tím. Můžeme rozpoznat různé formy i míry nesvobody – nic to však nemění na tom, že iniciuje-li vůči nám stát v jakémkoliv okamžiku sílu, přestáváme být svobodnými lidmi.

Odmítat státní zásahy do svobodného života lidí, včetně odmítnutí práva státu danit, tedy kořistit z toho, co vyprodukovali, však neznamená přiklánět se k povrchní politické ideologii libertariánství či dokonce zdánlivě lákavému tzv. anarchokapitalismu. Dobrat se nějakého svobodného pojetí společnosti znamená správně definovat funkci státu, nikoliv stát odmítnout a priori. Stát jako prostředek obrany, jako monopol na výkon síly, je nutným předpokladem pro svobodnou společnost – musí se však držet v racionálních a morálních mantinelech. Pokud má stát občany chránit před násilníky, nesmí sám vůči nim násilí iniciovat – tedy ani danit.

Přemýšlet o odstranění daní a založit stát na formách dobrovolné platby (více např. v textu Ayn Randové Government Financing in a Free Society), jakkoliv je to v teorii žádoucí, je však až posledním krokem, jemuž musí předcházet soustavné a cílevědomé odstátňování, rušení regulací a nemravných zákonů, státních zásahů do svobodné smlouvy mezi lidmi. Slovo soustavné bych podtrhl.
Zaměříme-li se jen na politiku, je zřejmé, že i taková strana, která by měla téměř dokonalý pravicový program (a takovou stranou jsou Svobodní) a dokonale by hájila svobodu, trh, kapitalismus, právo jednotlivce na majetek a vlastní cestu ke štěstí, může pouze dočasně zpomalit vývoj společnosti k socialistickému totálnímu barbarství, k němuž se krok za krokem nevyhnutelně přibližujeme. Politika toto směřování ale nemůže zvrátit. Na to je totiž  krátká. Alespoň v tuto chvíli. Cesta vede jinudy.

Kolik lidí vůbec přemýšlí o svobodě? Kolik lidí si ji přeje? Kolik lidí volí socialisty všech možných barev a odstínů v přesvědčení, že volí pro svobodu? Dokud lidé nepochopí, co je skutečnou podstatou pojmu svoboda a proč je nutné, aby lidé ve svobodě žili, pak je sebelepší pravicová politika, jakkoliv zásadová a upřímná, bohužel zoufale bezmocná. V nejlepším případě může jen koupit trochu cenného času pro ty, kteří jako jediní dokáží svobodu skutečně zachránit: pro racionální filozofy a intelektuály.

Pouze racionální filozofie je schopna svobodu obhájit na pojmové a morální úrovni, nikoliv pouze poukazováním (třebaže správným) na pozitivní ekonomické důsledky svobody a trhu. A ruku v ruce s filozofickou obhajobou svobody musí jít další nutný předpoklad pro to, abychom jednou my nebo naše děti mohli žít bez všudypřítomného státního násilí: obhajoba nezastupitelné a absolutní úlohy rozumu v lidském životě.

Lze určit, kde bychom dnes v kalendáři měli hledat Den svobody? Někde v prosinci? Nebo snad v listopadu? Dále od konce roku nejspíše ne. Pokud bychom tento pomyslný den chtěli posouvat někam dále, stejně jako bychom rádi k začátku roku přiblížili i Den daňové svobody, potřebujeme k tomu vlastně tu nejsnadnější věc na světě: začít konečně přemýšlet.