V posledních letech je hlavním tématem antikapitalistů především ekonomická krize, kterou dávají za vinu údajným vnitřním chybám a nefunkčnosti svobodného trhu a příliš měkkým státním regulacím. Jak se však ekonomika (alespoň na papíře) postupně uzdravuje a vrací do zajetých kolejí, dostává se na pořad dne opět staré a vděčné téma, které plnilo hlavní stránky novin těsně předtím, než krize vypukla. Jde o starý známý strašák vyčerpání zdrojů, především ropy.

Nedávno se toto téma pokusila rozvířit například Česká televize, když odvysílala dokumentární film s názvem “Až dojde ropa – drsné varování”. V médiích se objevily zprávy, že Saúdská Arábie má ve skutečnosti mnohem menší zásoby ropy, než v minulosti uváděla. Španělsko snížilo povolenou rychlost na svých silnicích, s cílem šetřit tak pohonné hmoty. A cena ropy se mezitím znovu vyšplhala nad úroveň 100 dolarů za barel (před krizí v roce 2008 překonala cenu 140 dolarů za barel).

Zatímco zastánci svobodného trhu obecně uklidňují, že zásoby surovin jsou v podstatě nevyčerpatelné, začínám být, ačkoliv patřím do tábora obhájců kapitalismu, spíše toho názoru, že obavy jsou skutečně na místě a nebezpečí, které hrozí, nelze podceňovat. Ovšem, poněkud z jiných důvodů, než kterými teorie o vyčerpání surovin obhajují ekologisté, uctívači “ropného zlomu”, lidé jako Paul Ehrlich, a novodobí malthusiáni.

Zastánci trhu mají samozřejmě pravdu, že lidská tvořivost je absolutně nevyčerpatelným potenciálem, který umožňuje lidstvu pružně se přizpůsobovat měnícím se podmínkám. Díky lidské tvořivosti by při jakémkoliv nedostatku určité suroviny byl už dávno na skladě účinný substitut, nejdříve samozřejmě relativně drahý, ale postupem času, jak by rostla cena ubývající suroviny, její substitut by se stával stále dostupnějším a levnějším, a jeho využívání by bylo stále efektivnější a rozšířenější. Klíčovou podmínkou, při níž však může lidská tvořivost naplno fungovat, je společnost, která je plně svobodná a principiálně si váží tvořivého potenciálu. Žijeme dnes opravdu v takové společnosti?

Činitelem, který tvořivý lidský potenciál naprosto podkopává, je dnešní stát a jeho intervencionistická a regulační politika. Stát není nic jiného než praktický důsledek etických předpokladů, které ve společnosti převládají. Lidé nejsou přesvědčeni o velkoleposti svobody a lidskou tvořivost považují přinejmenším za podezřelou. Ekologisté a různé morální autority rozhlašují, že lidská tvořivost je nebezpečná a poškozuje životní prostředí. Člověk je podle nich schopný zejména ničit a škodit. Přehlížejí nesmírné úspěchy, kterých tvořiví lidé dosáhli a z nichž mají v konečném důsledku prospěch všichni. Nebo je nepřehlížejí – ale považují je přímo za zhoubu světa. Většina lidí tyto názory slepě přijímá a poslušně opakuje. Přitom však pohodlně přijímá všechny vymoženosti průmyslové civilizace, na druhé straně však to, co tyto vymoženosti umožnilo, pokládá za něco vnitřně zlého a nebezpečného. Svůj pocit viny jednou za rok vykoupí účastí ve směšné akci typu Hodina pro zemi, při níž lidé na chvíli vypnou světla a své elektrické spotřebiče, a libují si, jak je to skvělé.

Na jednu stranu jsou lidé schopni takřka lynčovat představitele společnosti British Petroleum, když vidí médii a ekologisty nafouknuté následky ropné havárie v Mexickém zálivu, na druhé straně si užívají všeho pohodlí, které přináší průmyslová společnost. Na jedné straně jsou schopni protestovat proti stavbě dálnice, která by měla vést přes “ekologicky citlivé” území, na druhé straně by viděli jako příkoří, kdyby jim měly pod okny denně projíždět nekonečné kolony kamionů. Do takové schizofrenní pozice se dostanou lidé, kteří den co den slyší propagandu o tom, že člověk je tím největším a nejhroznějším škůdcem na této planetě.

Systémem, který tvořivost v maximální míře umožňuje a spravedlivě odměňuje, je kapitalismus. Jak lidé smýšlejí o kapitalismu? Kapitalismus je v jejich očích zkažený a nespravedlivý, protože jeho hybnou silou je sobecká touha po vlastním prospěchu a zisku. Kapitalismus prý vede k nerovnosti ve společnosti, bohatí prý kvůli němu “nepřiměřeně” bohatnou (jaké je přiměřené bohatství podle antikapitalistů?) a chudí se prý propadají stále hlouběji a hlouběji do chudoby. Kapitalismus prý může za růst cen a všeobecný nedostatek (i když zkušenost i ekonomická věda jasně ukazují pravý opak), a hlavně, kapitalismus drancuje přírodu, v honbě za “mrzkým ziskem”.

Co s tím? Trh je zkažený, protože je motivován nemorálními pohnutkami, a tedy je nutné jej omezit a jeho údajné chyby napravovat státními regulacemi. To, že regulovaný systém vykazuje stále patrnější prvky chaosu (Ludwig von Mises nazval socialismus plánovaným chaosem), nehraje v očích antikapitalistů žádnou roli. Apologeti intervencionismu jsou vždy připraveni veřejnosti vysvětlit, že tyto chyby a disproporce jsou způsobené tím, že prostě máme ještě příliš mnoho trhu a příliš málo regulací – a následuje další utažení šroubů, další omezení trhu a další nárůst chaosu a chyb. A na konci této spirály nás pak nemůže čekat nic jiného, než socialismus, s nulovým podílem trhu a maximální mírou chaosu.

Státní intervence a regulace, které omezují stále patrněji naši svobodu, jsou největším nebezpečím pro iniciativu a tvořivost vizionářů, kteří by za svobodných podmínek byli těmi, na nichž přímo spočívá osud vyspělé průmyslové civilizace. Nikdy nemůžeme dohlédnout, jaký řetězec státních zásahů vedl k tomu, že určitý technologický objev, který by v kapitalismu dokázal nahradit klesající zásoby toho či kterého zdroje, v současném systému prostě nemohl být objeven, nebo je příliš nedostupný, drahý a nedokonalý.

Co můžeme vidět, jsou dnešní regulace a jejich přímé důsledky. Můžeme domýšlet, jak vysoké daně odčerpávají důležitou část prostředků začínajícím firmám, čím utlumují jejich činnost, zatímco zároveň ulehčují pozici zavedeným firmám, které tak přicházejí o dravou a čerstvou konkurenci, a mohou bez starosti dále jet v zajetých kolejích. Můžeme si představit, jak je technologický vývoj přiškrcován normami, které stanovuje stát dle své libovůle, a které lze splnit jen za vysokých provozních nákladů.

Nelze nevidět, jak stát, ovlivněný zeleným oteplovacím šílenstvím, nesmyslně podporuje drahé a neúčinné technologie, jako jsou biopaliva nebo solární energie, čímž motivuje firmy, aby se spíše pustily do podnikání v těchto dotovaných oblastech, namísto toho, aby se pokusily experimentovat s novými technologiemi.

Nemůžeme zapomínat ani na to, že těžba surovin, otvírání nových ropných vrtů, přímo podléhá státu, který má možnost těžbu povolit nebo nepovolit. Na jedné straně stát zakazuje firmám těžit na místech, která jsou “ekologicky problematická”, na druhé straně hrozí cenovou regulací a znárodněním, pokud v důsledku zákazů rostou ceny do závratných výšek.

A hlavně je nutné si uvědomit, že stát svým zasahováním do tržního prostředí dokáže ceny surovin naprosto vychýlit a zkreslit, takže ve skutečnosti neodrážejí reálnou míru zásob ani reálnou míru poptávky. Někteří ekonomové varují, že tištění nových peněz americkou centrální bankou Fed nebo evropskou ECB (dnes se to noblesně nazývá kvantitativní uvolňování) vede k plíživé inflaci. Na tom by ještě nebylo nic světoborného – každé zvýšení peněžní zásoby vede k inflaci. Jenomže, jak píše například Peter Schiff v knize Crash Proof, inflace se nemusí projevit ve spotřebním koši, z něhož úřady obvykle inflaci vypočítávají, ale vměstná se jen do určitého segmentu trhu, například do cen nemovitostí (jako tomu bylo před rokem 2008) nebo do cen komodit (jako je tomu teď). Může se tedy stát, že ceny některých komodit vlivem inflace (která však papírově zůstává na “normálních” hodnotách) vystřelí raketově do závratných výšek, aniž by však tato cena odrážela skutečnou míru zásob a skutečný stav ekonomiky, takže žádný vhodný substitut není k dispozici.

Žádný z těchto důvodů se však takřka nikde neuvádí. Z žádného článku z tisku nebo dokumentárního filmu se zájemce lačný po informacích nedozví, že je to zejména stát, kdo má vinu na rostoucích cenách surovin nebo na jejich nedostatku. Místo toho se možnost vyčerpání zdrojů pokládá za nevyhnutelný fakt způsobený spíše svobodným využíváním zdrojů než nedostatkem svobody. Stát má prý využívání zdrojů regulovat a ovlivňovat právě proto, aby tyto zdroje nedošly a aby byly zachovány pro příští generace. A má přímo podporovat nebo provádět výzkum – třebaže jde o výzkum naprosto podřízený zeleným lhářům. Soukromým firmám a neviditelné ruce trhu se v tomto ohledu nedůvěřuje.

Ba co víc – jestliže soukromé firmy svou činností zlepšují život nesmírnému množství lidí, přesto je na ně pohlíženo jako na původce zla. Svou podnikatelskou činnost přece provádějí za účelem zisku – a zisk je něco sobeckého, a tedy v očích běžného člověka nemorálního a opovrženíhodného. Podobně i dnes se v podstatě všeobecně očekává, že nějací inovátoři nakonec přijdou s řešením, které v případě nutnosti ropu účinně nahradí. Pokud k tomu dojde, bude jim veřejnost, přesvědčená o tom, že kapitalismus je zlem, děkovat? Spíše ne. Jejich zasloužený zisk bude veřejnost proklínat a plivat na něj. Bude nadšeně souhlasit s intelektuálními autoritami, které budou provolávat, jak dostupná energie ničí naši planetu a že zisků energetických firem je dosahováno na úkor životního prostředí. A bude volat po regulacích, omezování a zákazech. Kromě toho jsou zde zelení šílenci, kteří prohlašují, že až suroviny dojdou, člověk bude konečně žít ve větším souladu s přírodou a nebude Zemi ničit. Tvrdí, že by bylo obrovským neštěstím, kdyby člověk našel levný a dostupný zdroj energie. Takoví lidé si zaslouží, aby skutečně zažili život ve světě bez invence a tvořivosti a bez motivace ziskem.

Stát ze své podstaty nedokáže nové zdroje nacházet, nedokáže plánovat technologický výzkum. Nedokáže předvídat potřeby trhu, protože každý státní zásah znamená jeho negaci. Naprosté fiasko s biopalivy je toho živým důkazem. Byrokratický způsob řízení, který není motivován ziskem, nedovoluje efektivní využívání kapitálu – právě opak je pravdou. Stát odčerpává prostředky ze soukromého sektoru, který jediný s nimi dokáže pracovat, a naprosto je prostřednictvím “státních investic” znehodnotí.

Jestliže si někdo myslí, že státní aktivity v oblasti energií zaručí efektivní využívání kapitálu a umožní nalezení nových dostupných zdrojů, které budou schopné jednou účinně nahradit ropu, plete se. Ani solární energie, ani pěstování řepky a orientace na biopaliva není cestou, která má šanci. Jestliže by šlo o řešení, které je skutečně potřeba a které má skutečně smysl, stát by se v nich nemusel vůbec angažovat. Nebylo by to nutné. Skutečnost, že stát musí tyto technologie dotovat nebo dokonce spotřebitelům přikazovat jejich používání, je nejlepším důkazem jejich naprosté nesmyslnosti.

Jedině lidská tvořivost dokáže přijít se skutečně kvalitním řešením. Ta však nedokáže fungovat pod nátlakem. Tvořivý člověk musí mít plnou svobodu, aby mohl jednat na základě svých racionálních úvah. Žádný stát, regulační komise nebo sdružení ekologistů mu nesmí házet klacky pod nohy. Svoboda je hlavním předpokladem pro to, aby lidstvo jednou bylo schopné, až to bude skutečně potřeba, ropu a jiné suroviny nahradit. Zatím však svobody ubývá. A není tedy divu, že pomalu ale jistě ubývá i zdrojů.