Existuje
mnoho názorů na to, jaká je primární funkce podniku. Jedni tvrdí,
že primární funkcí podniku je sloužit zákazníkovi, jiní jdou ještě
dále a tvrdí, že funkcí podniku je služba všem, kdo mají na výkonnosti
podniku nějaký zájem a jsou jeho činnostmi nějak ovlivněni. Jiné
teorie uvádějí, že funkcí podniku je maximalizace zisku, často však
chybí odpověď na otázku, pro koho je tento zisk nakonec určen.

Antimonopolní
zákonodárství vzniklo v 19. století ve Spojených státech a během 20. století
se rychle rozšířilo i do ostatních zemí. Příčiny rozmachu antimonopolní
regulace pramení mimo jiné i z obrovského vlivu převládajícího nesprávného pojetí monopolu v ekonomické teorii hlavního proudu. Účelem mého příspěvku je poukázat na zásadní
defekt ve všeobecně přijímané definici pojmu monopol, na jeho nesprávné používání či zneužívání
v důsledku ignorování podstatných odlišností v jevech, na něž se
pojem monopol dnes běžně aplikuje. Tento defekt přímo implikuje státní
intervenci, antimonopolní zákonodárství a obrovský prostor pro libovůli
antimonopolních úřadů, které příslušné zákony vynucují.

Nejdůležitějším příspěvkem Ayn Randové pro ekonomii je racionální epistemologie.

Klíčovou součástí tradičního výkladu veřejných financí a tzv. ekonomie blahobytu
(welfare economics) je teorie veřejných statků. Koncept veřejných statků
zasazený do normativního rámce Pareto-optimality slouží jako hlavní
ospravedlnění státních zásahů do hospodářství, resp. do života lidí obecně.

Po mnoha desetiletích smutných výsledků státního vměšování do hospodářství přirozeně vzrostl zájem o studium chování jednotlivců v jejich rolích aktivních účastníků kolektivního politického rozhodování. Reakci teoretiků veřejné volby na závěry ekonomie blahobytu lze v podstatě shrnout do třech slov: stát také selhává. James Buchanan vyjadřuje normativní implikace školy veřejné volby velmi zřetelně, když uvádí, že„veřejná volba nabízí teorii státního selhání plně srovnatelnou s teorií tržního selhání, která vyplynula z teoretické ekonomie blahobytu třicátých a čtyřicátých let.“

Kdybyste v polovině 19. století propagovali myšlenku tuhé státní regulace bankovnictví a existenci státních pseudopeněz neukotvených v hodnotné komoditě, považovali by Vás lidé za blázna. O 100 nebo 150 let později se každý, kdo stejnou myšlenku nepovažuje za evidentní samozřejmost, stává podezřelým, a za blázna a "extrémistu" je považován ten, kdo ji dokonce zásadně odmítá.

V druhém týdnu měsíce září roku 1996 se Vídeň stala dějištěm výroční konference The Mont Pelerin Society, jíž jsem měl příležitost se zúčastnit.
Týdenní diskuse měla na programu řadu společenských a ekonomických témat, k nimž vystoupily desítky řečníků – jak panelistů tak diskutujících z publika. V následujícím přehledu budu prezentovat svou kritickou pozici k těm tématům a příspěvkům (či myšlenkám v nich), které považuji za klíčové. Většina z těchto mých poznámek byla obsahem mých vystoupení v diskusi v rámci programu konference, takže většina z níže zmíněných autorů měla možnost bezprostředně na mou kritiku reagovat.