Návrh lidovecké europoslankyně Šojdrové přijmout do České republiky padesátku syrských dětí, které přišly o své rodiče kvůli válce, po několik dní zaměstnává naše média i politiky. Nechci řešit politickou rovinu celé věci, v zásadě mě nezajímá, zda jde o skutečný problém či vykonstruovaný pseudoproblém, a už vůbec se nechci zaobírat tím, jakou roli ve věci hraje premiér Babiš, který přijetí syrských sirotků odmítl a dal tím na jedné straně munici svým oponentům, na druhé straně si připravil půdu pro získání mnohých antiimigračních voličů.

Politice předchází etika, a tedy je nutné pokládat morální rovinu sporu o přijetí syrských dětí za mnohem důležitější.

Zastánci přijetí argumentují zpravidla takto: “Ukažme světu, že v sobě máme lidskost. Dokažme, že patříme mezi civilizované země, které pomáhají obětem války.”

Tato teze automaticky předpokládá, že hlavním atributem lidství je pomoc v nouzi. Že pomáhat je hlavním morálním imperativem. Jenomže morálka vyplývá z objektivní reality. Je to něco, co lidské bytosti dává jasná vodítka, jak udržet a rozvíjet svůj život. Morální principy tedy musejí nutně vyplývat z přirozenosti lidské bytosti.

Žijeme ve světě, v němž je člověk beznadějně odsouzen k nezdarům, ke strádání a k bídě? Žijeme ve světě, v němž nelze dosahovat hodnot, a v němž je úspěch a štěstí pouze něčím výjimečným, čeho lze dosáhnout pouze náhodou? V takovém světě by snad morálním principem mohlo být pomáhání – otázkou však je, zda by v takové realitě vůbec bylo z čeho pomáhat.

Svět kolem nás je však pro lidský život příznivý. Člověk může dosahovat úspěchů a žít šťastný život. Aby mohl svůj život zachovat a rozvíjet, potřebuje získávat hodnoty – koneckonců jeho vlastní život je jeho největší hodnotou, kterou se snaží udržet. A aby mohl správně rozpoznat, jaké hodnoty má sledovat a jak je vzájemně poskládat do hierarchického systému, musí se spoléhat na svůj rozum. Hodnoty nejsou něco, co by lidem spadlo jen tak z nebe – je třeba je cílevědomě získávat. Život v takovéto realitě je z naprosté většiny nikoliv o pomáhání si, ale o produkci hodnot. Pomoc je něčím naprosto okrajovým. Hlavním atributem lidskosti tedy není schopnost pomáhat, ale produkovat hodnoty.

Pokládá-li někdo za hlavní atribut lidství schopnost pomáhat, je stoupencem altruistické etiky. Pomoc jako morální imperativ znamená, že stojí nad produkcí, a člověk, aby byl morální, se tedy má hodnot především vzdávat – vyměnit vyšší hodnotu za menší, či nulovou. Jestliže však hodnoty lidské bytosti tvoří hierarchický systém, na jehož vrcholu je vlastní život, znamená to, že má-li být člověk morální dle altruistické etiky, musí se obětovat zcela, tedy vzdát se svého života. Jinak nejedná absolutně morálně. Altruistická etika je tedy etikou smrti, nikoliv života.

Etika není jen něco, o čem se planě teoretizuje mezi filozofy a o čem mluví mentoři v televizních pořadech (na které se prakticky nikdo nedívá). Etika přímo ovlivňuje politiku. Politika je vlastně vyústěním převládající etiky ve společnosti. Bude-li zde převládat etika, která nabádá k obětování, ke vzdání se vlastních hodnot, a třeba i svého života, ve jménu nějakých “vyšších cílů”, zpravidla nedefinovaných, vznášejících se v jakémsi vzduchoprázdnu, pak i politika bude takovou etiku odrážet: bude lidi nutit k sebeobětování. Jak může taková politika vypadat? Jedno je jisté: bude socialistická a v rozporu se svobodou. Jakého odstínu socialismu bude nabývat, záleží již na dalších okolnostech. Altruistická etika je hnacím motorem komunismu, nacismu, fašismu, nebo třeba i sociální demokracie či “babišismu”.

A tím se dostáváme k jádru věci: i mnozí z těch, kteří se chtějí nazývat zastánci svobody, přijímají zcela automaticky altruistickou morálku. Je to křiklavý rozpor. Politika, která hájí svobodu jednotlivce, musí stát na úplně jiném pojetí morálky – na racionálním sebezájmu. Někdo, kdo chce hájit svobodu, nemůže se nikdy dopustit toho, že by apeloval na jakýkoliv akt dobročinnosti s tím, že se tak projeví naše lidství. Politik, který takto argumentuje, i kdyby se třeba nakrásně pokoušel hájit svobodu, skončí ve spirále ústupků a kompromisů jako prachmizerný socialista a stejně tak skončí i jeho politická strana. Koneckonců, zářným příkladem takového neslavného konce jsou celé dějiny ODS.

Je naprosto zřejmé, že zde vůbec nejde o nějakých padesát dětí ze Sýrie. Existují vůbec? Skutečně jim není sedmnáct a více let? Proč je zveme sem, do naprosto jim cizího kulturního prostředí? Do jakých rodin mají jít? Co s nimi bude, až vyrostou? Co se stane, až jednoho dne Evropská unie redefinuje pojem rodina, a bude v rámci jejich slučování požadovat, aby Česká republika přijala jejich bratrance, strýce, prastrýce, nebo další členy širší rodiny? Víte co? Tyto otázky jsou naprosto nepodstatné. Téma syrských sirotků je totiž celonárodní zkouškou z altruismu.

Chce-li někdo přijmout syrského sirotka, je to jeho volba. Ano, z hlediska legislativy to je takřka nemožné, pokud to stát neumožní, ale to je vedlejší. Důležitá jsou morální důvody, které k tomu člověka vedou. Chce-li se obětovat, je to jeho volba. Poškozuje tím svůj vlastní život – protože altruistická etika je ve své pravé podstatě s životem neslučitelná. Nikdo by mu to neměl zakazovat. Každý by měl mít možnost čelit následkům svých vlastních morálních premis. Politická strana, která chce hájit svobodu, se však nikdy nesmí dopustit toho, aby k sebeobětujícímu jednání nabádala a kladla jej na jakýsi morální piedestal.

Nic proti pomoci těm, kteří trpí a zaslouží si pomoc – ta však nesmí být sebeobětující. Proč se domnívám, že právě tento případ je projevem altruismu? Protože lidé mají zpravidla vůli pomáhat těm, kteří jsou jim nablízku, ať už přímo fyzicky, nebo kulturně. Pomáháme nejprve svým blízkým, příbuzným, dětem, přátelům, kolegům – tedy těm, kteří pro nás představují nějakou hodnotu. I tehdy, pomáháme-li někomu neznámému, a nejde o sebeobětující pomoc, pozitivně takové člověka hodnotíme jako hodného naší pomoci. Vyjadřujeme naší vlastní vůli a ochotu pomoci někomu, kdo si takovou pomoc zaslouží. Všichni kolem nás můžeme napočítat množství lidí, kteří by uvítali nějakou pomoc ve své složité životní situaci. Lze říct, že velká část z nich by si pomoc zasloužila. Mnozí z nich za svoji situaci nemohou, stejně jako za svůj osud nemohou děti v Sýrii. Proč tedy právě Syřané? Proč ne senioři v Čechách? Proč ne čeští sirotci? A když už bychom se chtěli starat o někoho tisíce kilometrů od nás, proč nepomoci třeba jihoafrickým bílým farmářům, kteří se stali terčem rasistické politiky tamní vlády? Proč? Právě proto, že jde o lidi, kteří patří do kulturního okruhu, z něhož pochází celá současná migrační invaze proudící do Evropy, a nadto jde o muslimy. Právě tím, že se uvolíme pomoci syrským dětem, prokážeme tu pravou oběť.

Jestliže někdo hodlá pomáhat a přitom tato pomoc není sebeobětující – nechť tak činí. Pomoc v nouzi však nemůže být politickým tématem. Strana, která chce hájit svobodu jednotlivce, nemůže apelovat na vůli pomáhat – protože pomoc je morálně nepodstatná, je osobní věcí, a nemá tedy smysl, aby k ní někdo vyzýval z pozice politické autority.

Asi nikdo nechce zlehčovat utrpení těch dětí v Sýrii. Ale utrpení není nárok. Pokud by utrpení bylo automaticky nárokem na pomoc, potom padesátka dětí je kapka v moři, a na světě, tedy v západním světě, který skomírá jak co do civilizačních hodnot tak co do produktivity, není ani zdaleka dostatek jídla, ošacení ani přístřeší, aby tento údajný nárok všech trpících na celém světě byl uspokojen. A pokud bychom se jej uspokojit pokusili, což bychom měli, máme-li být důslední altruisté, znamenalo by to totální sebezničení. Tedy ideál altruistické etiky.

Celá politická scéna je pod vlivem této etiky. A proto je naše společnost v takovém marasmu. Od stoupenců levice, od europeistů a multikulturalistů se takový postoj vůči přijetí syrských dětí tak nějak očekává. Lidé, kteří chtějí hájit svobodu jednotlivce, by se však takovéto kampaně účastnit neměli.