Právě probíhající spor o podobu českého vysokého školství je přímo ukázkovým příkladem, jak se mohou obě strany, třebaže velmi hlasité a přesvědčené o správnosti svých postojů, hluboce mýlit. Přitom jak nespokojení studenti tak vláda mají na první, povrchní pohled pro svůj pohled na věc docela dobré a logické důvody. Klíčové premisy jsou však naprosto mylné na obou stranách a zákonitě pak musejí být mylné i jejich závěry. Vedle tisíců nespokojených studentů, kteří se vydali do pražských ulic s rádoby vtipnými transparenty, vyjadřující odmítavý postoj k plánovaným reformám i přímo k osobě dnes již odstupujícího ministra Dobeše, lze však vyslechnout ještě jednu, nesrovnatelně menší skupinu těch, kteří prohlašují, že jediné, co dá školství do pořádku, je skutečný trh.

Celou problematiku školného lze vlastně jednoduše převést na dnes už médii zapomenutou bouřlivou diskuzi o regulačních poplatcích ve zdravotnictví. V té době to byli zastánci levice, kdo prohlašoval za neslýchané, že si tehdejší vláda dovolila vpustit do oblasti zdravotnictví dravý a nesmlouvavý trh. Je však nabíledni, že regulační poplatky, těch dokola omílaných třicet korun, české zdravotnictví nepřiblížilo trhu ani o píď. Na první pohled se však mohly poplatky jevit jako poměrně dobré řešení, které, když už nic jiného, mělo odstranit plýtvání a vyhnat z čekáren hypochondry obtěžující lékaře kvůli kapkám na rýmu, a v zásadě to skutečně takový efekt mělo. Tehdejší ministr Julínek, neklame-li mě paměť, skutečně tehdy ukázal čísla, která dokazovala, že regulační poplatky mají úsporný efekt. Rozumnější však je hodnotit dopady legislativy v dlouhém období. Stávky lékařů, jejich hrozby hromadným exodem, nedostatek léků proti roztroušené skleróze nebo jiným onemocněním, to vše ukazuje, že zdravotnictví od zavedení regulačních poplatků nefunguje o nic lépe. Problémy totiž vytváří samotné státní plánování, a jakkoliv stanovené poplatky nemohou na věci nic změnit.

Třebaže si tedy demonstrující studenti myslí, že ministr Dobeš je zastáncem trhu, opak je pravdou. Nelze se na ně za tento omyl snad ani příliš zlobit – na které škole se dnes může student dozvědět, co pojem trh doopravdy znamená? Ve skutečnosti je navrhované školné, resp. zápisné za semestr, pouhou centrálně stanoveným poplatkem, jenž nemá s trhem nic společného. V principu není rozdíl, zda student za semestr zaplatí dvě tisícovky stanovené státem, nebo zda nezaplatí nic. V obou případech jde totiž vlastně o stejnou položku – naprosto odtrženou od reálného vztahu nabídky a poptávky. Vysoké školy zcela jistě nezačnou díky školnému lépe hospodařit a nenabídnou vyšší kvalitu výuky, protože to bude znamenat jen jinou formu garantovaného příjmu, nezávislého na produktu, který nabízejí.

Produkt – to je to klíčové slovo, které by nás při přemýšlení o školství mělo napadnout. Jestliže se totiž na vzdělání díváme jako na veřejnou službu, musíme zákonitě skončit tam, kde se školství nachází právě teď, se vším, co se nám na něm nelíbí. Pokud se nám nelíbí nízké platy a s tím i ruku v ruce jdoucí nízká kvalifikace učitelů nebo nízká úroveň a praktická využitelnost vzdělání, jehož se studentům dostává, je příčina právě v tom, že jsme si vzdělání zvykli pokládat za něco, na co má nárok každý, bez ohledu na vynaložené úsilí. Jaksi se nám příčí nahlížet na vzdělání jako na něco, co nakupujeme, abychom dosáhli nějakého dalšího cíle, jímž je zpravidla lepší možnost uplatnění, lepší výdělek, apod. Vzdělání je zkrátka něco ctnostného a vznešeného, co poměřujeme prizmatem našeho tušeného povědomí o dobách, kdy mělo studium skutečně punc nadprůměrnosti. Netroufáme si pustit na toto posvátné území něco tak "nízkého a povrchního", jako je trh s jeho "sobeckým, hokynářským uvažováním".

Tolik nedůvěřujeme trhu, až obraz vznešeného a ctnostného vzdělání pomalu zmutoval do podoby blazeovaných a povýšených studentů společenských věd, s dredy na hlavě, obrázkem Che Guevary na tričku a s ústy plnýma frází o alternativních hodnotách, přičemž se ve své představě o alternativě nakonec jeden druhému k nerozeznání podobají.

Je to však právě trh, co může vzdělání vrátit vznešenost a ctnost. Je to trh, co může vysoké školství očistit od nesmyslných a směšných oborů, které nejsou nikomu ku prospěchu a pouze produkují davy ignorantů honosících se vysokoškolským titulem. A je to samozřejmě pouze trh, co může studenty přimět brát svou budoucnost vážně a s plnou odpovědností, narozdíl od dneška, kdy lidé jdou často studovat, aniž by měli faktickou představu, zda jim takové vzdělání vůbec k něčemu bude. Mám samozřejmě na mysli skutečný trh – ne jeho parodii v podobě regulačního zápisného.

Jde tady prý o svobodu vysokého školství, tvrdí nespokojení studenti a jejich zákulisní našeptávači. Jestliže bychom se jich však zeptali, co vlastně pojem svoboda znamená, dočkali bychom se nejspíše trapného, rozpačitého mlčení. Dnešní školy, a platí to nejen o vysokých školách, ale o celém systému vzdělávání na všech jeho stupních, se svobodě ani nepřibližují.

V první řadě neexistuje nic jako "svoboda školství". Svobodu je totiž nutné chápat jako nedělitelný pojem. Nemůže tedy existovat nic jako "svoboda školství", která zároveň popírá svobodu jednotlivce tím, že nutí občany, aby studentům jejich vzdělání hradili ze svých peněz. Jestliže tedy někdo předpokládá, že "svobodné školství" znamená školství zdarma, pro každého, na náklady těch, kteří jsou násilím donuceni platit, je to asi stejný rozpor, jako předpokládat "svobodu práce" postavenou na znárodnění továren a podniků. Chcete svobodné školství? Osvoboďte tedy v první řadě ty, které stát nutí hradit vzdělání všem ostatním.

Někdo by snad mohl namítnout, že vysokoškolsky vzdělaní lidé přece také nakonec platí daně, takže si své vzdělání nakonec zaplatí. To je ovšem představa velice naivní a divím se, že ji vůbec někdo může brát vážně. Za prvé, daně takto nefungují. Prostřednictvím daní nesplácíme nějakou minulou spotřebu toho, co nám poskytuje stát (nebo toho, co nás stát nutí využívat), ale hradíme jen a pouze současnou spotřebu daňových příjemců. Mezi současným čerpáním peněz ze státního rozpočtu a budoucími daněmi neexistuje žádný vztah. Za druhé, je velmi diskutabilní, kolik absolventů vysokých škol opravdu platí daně. Nedá příliš práce zamyslet se, zda se někdy bude absolvent sociologie, environmentálních studií a oborů typu "Genderová problematika pravěkých jeskynních maleb" (absurdnější studijní obor mě nenapadl) živit produktivní prací. Daleko pravděpodobněji si takového absolventa můžeme představit ve státním nebo neziskovém sektoru, kde je jeho práce a výdělek opět závislý na toku peněz ze státního rozpočtu. V lepším případě pak stráví svých osm hodin denně poklidným lenošením, v tom horším se pak bude s nadšením a horlivostí podílet na prohlubování státních regulací a kontrol, nebo se realizuje vymýšlením a uskutečňováním zajímavých (pro něj) projektů, jež si vyžádají tučné finanční injekce ze státní pokladny, tedy z kapes produktivních občanů. Toužebným přáním průměrného vysokoškoláka je právě teplé místečko ve státním sektoru, nebo ještě lépe v úřadech Evropské unie. Stát tedy svým řízením školství nejenom že negeneruje zdroj budoucích daní, ale podporou nesmyslných, neproduktivních a anti-tržních oborů vytváří jen další a další zdroje byrokracie a zvětšuje černou díru, v níž mizí peníze pracovitých lidí. Státní školství není a nemůže být svobodné, naopak se valnou měrou podílí na postupném ubývání svobody.

Studenti se také vůbec nenamáhají zamyslet se, zda školství placené státem neznemožňuje svobodu myšlenek už proto, že stanovuje studijní rámec, a tedy je schopné eliminovat jakékoliv postoje, které jsou v rozporu se status quo. To platí opět nejen pro školy vysoké, ale pro všechny stupně vzdělávání. Pro základní školy možná ještě víc – právě tam jsou žáci dnes a denně indoktrinováni těmi "správnými" názory, naočkováni environmentalismem a multikulturalismem, nenávistí ke svobodě a trhu.

Stručně řečeno, milí studenti, jestliže chcete svobodné školství, nemůžete jej zároveň nechat v rukou státu. Můžete mít buď školství více či méně nesvobodné, pod nadvládou úředníků a politiků, anebo naprosto svobodné, pod vládou trhu. Problém je, že rebelující studenti vidí trh jako něco, co je se svobodou v rozporu. Své jednání staví na naprosto pokroucených premisách, na chybném chápání pojmu svoboda. Svoboda pro ně očividně představuje možnost dělat cokoliv a nebýt omezen naprosto čímkoliv, žádnými zákony reality. Jestliže se jim někdo odváží nabídnout vizi školství založenou jen na dobrovolné, nikým neomezované ani nevynucované směně, spatřují v tom něco nesvobodného, protože v takovém systému by se museli chovat podle přirozených pravidel svobodných mezilidských vztahů, v nichž je princip obchodu něčím naprosto primárním, a museli by tedy za vzdělání platit. Jejich smýšlení je staví do nezáviděníhodné role notorických ublíženců, kteří se cítí nesvobodni v každý okamžik svého života –  protože nic na světě není zadarmo. Jestliže je pro ně vzájemně prospěšný vztah, kde si obě strany musejí něco nabídnout a vzájemně si zvýšit svůj osobní užitek, výrazem nesvobody, pak jediným svobodným systémem je takový, který jim přinese absolutní zajištěnost, aniž by museli hnout byť i jediným prstem. A vlastně ne jen absolutní zajištěnost, ale absolutní štěstí, spokojenost, zdraví, lásku, a prostě všechno, pro co, chceme-li to získat, musíme vynaložit větší či menší úsilí. Takový systém však nemůže existovat – ani ta nejextrémnější varianta socialismu, po níž pravděpodobně tito studenti podvědomě baží, nepřinese zajištěnost nebo štěstí, pouze rovnost v absolutním pokoření a bídě.

Je tedy jasné, že nespokojeným studentům nejde vpravdě o skutečnou svobodu vzdělávání. Chtějí vysoké školství svázané politikou a byrokracií – ovšem pouze tou jejich politikou a tou jejich byrokracií. Chtějí vysoké školství finančně zajištěné – ovšem pouze z kapes těch druhých. Kdo by asi měl takové školství představovat a kdo vlastně tahá za špagáty, na nichž jsou přivázané loutky studentů, je vcelku jasné, a lze to odhadnout podle jmen, která vyjádřila studentskému Týdnu neklidu podporu.

Podobně jako američtí rebelantští, marihuanou zkouření studenti z 60. let, jsou i ti dnešní pilnými učni svých mistrů, kazatelů kolektivismu, socialismu a hodnotového relativismu, kteří je nejprve zbavili schopnosti přemýšlet, aby jim pak do hlav jako norimberským trychtýřem nalili vše potřebné, aby mohli být jejich poslušnými nástroji. Hlasatelů svobody je naopak na vysokých školách jako šafránu. A protože boj o politickou filozofii se nejprve odehrává na univerzitách, odkud ideje teprve postupně a pomalu pronikají do kulturního a politického života, je pohled na české studenty demonstrující za socialistické školství zároveň jakýmsi oknem do budoucnosti. Obávám se, že výhled, jenž se nám nabízí, je všechno, jen ne optimistický.