Poznámka autora: Následující text je částí kapitoly 6, „Civilizovaná společnost: Nutné podmínky,“ v mé knize Milovat život: Morálka vlastního zájmu a fakta na její podporu. Tato část následuje poté, co jsem ukázal, jak je princip práv jednotlivce odvozen z logiky a pozorování, jak čistý (laissez-faire) kapitalismus chrání práva jednotlivce zákazem fyzické síly ve společenských vztazích a jak právní systém v kapitalismu řeší spory odkazem na objektivní, práva chránící zákony. -CB

Protože kapitalismus je jediný společenský systém, ve kterém soudy podporují principy objektivního práva – a protože je to jediný společenský systém, ve kterém vláda chrání práva jednotlivce (včetně práv majetkových) – protože je to jediný společenský systém, ve kterém lidé mohou jednat plně podle svého vlastního uvážení a tudíž žít naplno jako lidské bytosti – proto je kapitalismus jediný morální společenský systém.

Ale člověk se může ptát, co s chudými, postiženými a bezmocnými? Jak se jim daří ve svobodné kapitalistické společnosti?

Abychom tuto otázku zodpověděli, musíme si uvědomit, že jen velmi málo lidí je opravdu bezmocných, nebo neschopných se o sebe postarat; naprostá většina lidí je schopná jednat tak, jak jejich život vyžaduje. A jestliže si člověk zvolí, že chce žít a je schopen se o sebe postarat, má morální odpovědnost tak učinit; jestliže odmítne se o sebe postarat a místo toho krade, žebrá nebo vyhledává dávky, jedná nemorálně a jako parazit.

Když si toto uvědomíme, zvažme postavení chudých, postižených a bezmocných v systému skutečného kapitalismu. Ale musíme tyto skupiny řešit jednu po druhé, protože nejsou nutně jedna jako druhá.

Co se týče chudých: Kapitalismus dává každému jednotlivci svobodu myslet, pracovat a vydělávat tolik peněz, kolik je ochoten a schopen vydělat. Žádný jiný společenský systém na světě to nedělá. Když se v kapitalistické společnosti člověk chce z chudoby dostat prací-jak už to ostatně bezpočet chudých lidí dokázal – má naprostou svobodu tak učinit. Ovšem, pokud to udělat nechce, nemusí; je to jeho volba a nikdo ho nemůže tak či onak nutit.

Někteří lidé netouží po bohatství, ale to je nedělá nemorálními. Zatímco umělec nebo zahradník může být finančně chudý, tak není z tohoto důvodu méně morální, než finančně bohatý ředitel velké společnosti nebo sportovec. Peněžní bohatství člověka neurčuje jeho morální postavení. To určují jeho volby a jednání: Jsou racionální nebo iracionální- život podporující nebo život omezující, sobecké nebo nesobecké, čestné nebo nečestné? A právě na tom z hlediska morálky záleží. Jestliže mít více peněz je pro člověka důležité, měl by podle toho jednat, například najít si více placenou práci, investovat chytřeji své peníze nebo začít podnikat. A kapitalismus nejenomže každému nechává svobodu – včetně chudých- se tak chovat; ale také poskytuje neustále více vzdělávacích možností a příležitostí, jak vydělat více peněz.

Co se týče postižených:  Kapitalismus jim dává svobodu kompenzovat své postižení pomocí jakýchkoli schopností, které jim zbývají. A opět, žádný jiný společenský systém na světě to nedělá. Jestliže v kapitalistické společnosti člověk postrádá některou schopnost, ale ještě mu jiná schopnost zbývá, má naprostou svobodu využít své stávající schopnosti a nadále podporovat svůj život – jak to mnoho postižených dělá. Například: hluchý člověk se může uplatnit v genetice, architektuře nebo v účetnictví. Slepý člověk si může vybrat uplatnění v hudbě, radiu nebo v psychologii. Paraplegik se může uplatnit v oblasti práva, vzdělávání či psaní. A dnes – pomocí technologie, kterou vytvořil relativně svobodný trh – dokonce i kvadruplegik se může naučit sám se o sebe postarat; může pracovat ve finančnictví, ekonomii nebo jako programátor.

Mají-li postižení lidé naprostou svobodu jednat podle svého uvážení, najde se obvykle vždy něco, čím mohou svůj handicap kompenzovat. A kapitalismus jim k tomu nejenom nechává svobodu; také jim poskytuje stále více podpůrných technologií.

A nyní, co se týče bezmocných: je podstatné si uvědomit, že ve skutečnosti velmi málo lidí spadá do této nanejvýš nešťastné kategorie. V tomto případě mluvíme pouze o lidech, kteří jsou velmi vážně retardovaní, mají naprosto zničující nemoc, nebo jsou zraněni v rozsahu, který jim znemožňuje jakýmkoli způsobem se o sebe postarat. Co se s těmito lidmi stane ve svobodné kapitalistické společnosti? Kapitalismus dává každému jednotlivci svobodu nabídnout těmto lidem tolik charitativní pomoci, kolik je každý jednotlivě ochoten a schopen. A znovu je třeba říct, že žádný jiný společenský systém na světě to neumožňuje. V kapitalistické společnosti, pokud k tomu má člověk prostředky a vůli, – má naprostou svobodu tak jednat – jak to ostatně mnoho lidí dělá- . Avšak, jestliže na to prostředky nemá, tak pomoc bezmocným nabídnout nemůže. A ať peníze má nebo nemá, jestli nechce pomáhat, nemusí.; je to jeho volba a nikdo ho nemůže tak či onak nutit.
Ale, můžeme se ptát, co když jsou práva každého respektována a přesto nikdo nechce pomáhat bezmocným?

A jako vždy, abychom se s touto námitkou vypořádali, musíme si uvědomit následující fakta. To, co bezmocný člověk potřebuje, ale nemůže vytvořit, jsou život podporující hodnoty; to je to, co ho činí bezmocným. Tyto hodnoty mohou vytvářet pouze schopní lidé, odtud pochází pojem schopní. Ale schopní lidé mohou vytvářet hodnoty pouze tehdy, mají-li svobodu jednat právě na základě toho, co je činí schopnými: dle svého uvážení. Základní společenská podmínka, která umožňuje lidský život, je svoboda– tj. vyloučení fyzického násilí- svoboda každého jednotlivce jednat podle svého vlastního uvážení.

Takže ochrana práv jednotlivce je stejně tak v nejlepším zájmu bezmocných, jako je i v nejlepším zájmu schopných, ne-li ještě více. Vezměme v úvahu toto: pokud schopní lidé nejsou svobodní, nemohou žít (jako lidské bytosti); a jestliže tak žít nemohou, co bude s bezmocnými? Je jasné, že když se má bezmocným pomáhat, tak bezmocní (a každý, kdo se o ně zajímá) musí respektovat práva jednotlivce – včetně práv lidí schopných.

Dále si všimněte, že ve skutečnosti je velmi málo opravdu bezmocných lidí, a když jsou ještě k tomu respektována práva jednotlivce, je spousta lidí ochotných a schopných jim pomáhat. Rozhlédněte se okolo sebe: Viděli jste lidi pomáhající mentálně retardovaným? Zeptejte se svých přátel: Darovali byste peníze na pomoc chudým dětem s leukémií? Zeptejte se sami sebe: pomohli byste oběti vážné nehody? Uvažte následující: dokonce i v polosvobodné, smíšené ekonomice dnešních Spojených států – kde jsou všichni, kdo něco vytvářejí, masivně a nemorálně zdaněni – je objem peněz, dobrovolně darovaných na charitu obrovský. Jen v roce 1999 darovali daněmi sevření Američané na charitu přes 190 miliard dolarů.
Ale je možné namítnout, není to proto, že lidé jsou částečně altruističtí a ne zcela sobečtí? Proč by skutečný egoista vůbec pomáhal bezmocným?

Je jisté, že opravdu sobecký člověk nenabídne „pomoc“ takovým bezdomovcům, kteří ve skutečnosti nejsou „bezmocní“, ale spíše si zvolili parazitování na společnosti. Jenom blázen nebo altruista jim bude pomáhat. Ale abychom odpověděli na otázku, proč by egoista chtěl vůbec pomáhat lidem, kteří se opravdu nemohou o sebe postarat, stačí pouze zvážit alternativy, které jsou pouze dvě: člověk buď pomůže bezmocným, nebo jim nepomůže. Takže je to otázka, kterou si musí každý egoista zodpovědět sám. V jakém prostředí, myslím, že je v mém nejlepším zájmu žít?  V prostředí, kde opravdu bezmocní lidé trpí a umírají na ulici, nebo v prostředí, v němž dobrovolně přispívám malým zlomkem svého času, úsilí nebo peněz na jejich podporu?

Já jistě vím, jaké prostředí je v mém nejlepším zájmu a umím si představit, že i vy víte, které prostředí je ve vašem nejlepším zájmu. Ale toto uvážení je velmi individuální a každý se musí sám rozhodnout-nikdo nemá morální právo nutit silou člověka se tak či onak rozhodnout. Naštěstí toto rozhodování nevyžaduje pokročilou matematiku; pouze vyžaduje opravdový vlastní zájem, úctu k lidskému životu a základní logiku.

Racionální egoismus, opravdový egoismus, neříká: „Buď lhostejný k jiným lidským bytostem“, nebo „Nepomáhej lidem“. Říká: “ Jestliže člověk chce žít opravdu jako lidská bytost a dosáhnout opravdového štěstí, musí respektovat realitu; musí přemýšlet; nesmí přijmout rozpory; musí sledovat své vlastní, život podporující hodnoty; nesmí se vzdát vyšších hodnot ve prospěch hodnot nižších; musí být čestný; musí si zachovat integritu“ a tak dále. Pokud si člověk myslí, že pomáhat některým jiným lidem je v jeho nejlepším zájmu, měl by podle toho jednat. A kapitalismus nejenom každému dává svobodu tak jednat; také umožňuje lidem vytvářet značné hodnoty, které jim umožní tak jednat.

Když mají lidé svobodu vytvářet tolik bohatství, kolik chtějí a mohou – a svobodu nakládat s tímto bohatstvím, jak chtějí – tak mnoho lidí značně zbohatne. Když k tomu přidáme fakt, že lidé skutečně sledující vlastní zájem si cení lidského života – koneckonců jsou to tito lidé, kteří uznávají, že život je měřítkem morálních hodnot- a proto nechtějí, aby jiné lidské bytosti zbytečně trpěly a umíraly, tak máme jasnou odpověď na otázku „Co když nikdo nebude chtít pomáhat bezmocným?“ Tato otázka je prostě neoprávněná. Ve skutečnosti je mnoho lidí, zřejmě i včetně těch, kteří tuto otázku pokládají –  kteří chtějí bezmocným lidem pomáhat. A v opravdu kapitalistické společnosti by jim v tom nikdo nemohl bránit.

Z anglického originálu The Poor, Disabled, and Helpless Under Capitalism přeložil, s laskavým svolením autora, Jiří Kinkor.