Antimonopolní
zákonodárství vzniklo v 19. století ve Spojených státech a během 20. století
se rychle rozšířilo i do ostatních zemí. Příčiny rozmachu antimonopolní
regulace pramení mimo jiné i z obrovského vlivu převládajícího nesprávného pojetí monopolu v ekonomické teorii hlavního proudu.

Účelem mého příspěvku je poukázat na zásadní
defekt ve všeobecně přijímané definici pojmu monopol, na jeho nesprávné používání či zneužívání
v důsledku ignorování podstatných odlišností v jevech, na něž se
pojem monopol dnes běžně aplikuje. Tento defekt přímo implikuje státní
intervenci, antimonopolní zákonodárství a obrovský prostor pro libovůli
antimonopolních úřadů, které příslušné zákony vynucují.

Před několika stoletími nebyl důvod a ani
příležitost, aby se pojem monopol používal nesprávně, protože průmysl se
teprve začal rozvíjet a pokud v nějakém odvětví existoval dominantní
subjekt, šlo zpravidla o státem udělenou výsadu podniku, který jako jediný
mohl obchodovat na daném trhu. Bylo to v éře počátků industrializace a
teprve začínající akumulace kapitálu. V průběhu 19. století rychle vyrůstá celá
řada průmyslových odvětví s mnoha firmami a naplno se rozvíjí konkurence.
Zároveň však zesiluje tlak méně úspěšných konkurentů na stát s cílem
násilně omezit jednání úspěšných a zpravidla velkých firem.

Ve dvacátém století se protekcionistům a
jiným nepřátelům úspěchu, bohatství a kapitalismu dostalo velké vzpruhy, když
ekonomická věda přišla s teorií či modelem „dokonalé konkurence“,
postaveném na nereálných předpokladech, tedy předpokladech nikoli analyticky
zjednodušujících realitu nýbrž popírajících realitu.[1]
Tato teorie, která se stala učebnicovou normou, pojímá tzv. „dokonale
fungující“ trh jako takový trh, kde operuje bezpočet firem s homogenním
produktem a s nulovými transakčními náklady, přičemž všechny
ekonomické subjekty disponují tzv. dokonalými informacemi (tj. jsou
vševědoucí). Každá z takto pojatých firem je dostatečně zanedbatelná,
prodává libovolné objemy v rámci tzv. dokonale elastické poptávky, tj. má
tudíž mizivý vliv na tržní cenu, která se rovná mezním nákladům.

Naproti tomu fungování reálného světa označí
tato teorie za „nedokonalou konkurenci“, za „selhání trhu“ a „nekalou soutěž“,
protože na reálných trzích se neobchoduje s homogenními produkty, bez
transakčních nákladů a s neomezenými znalostmi všeho, ani na nich
neoperuje bezpočet firem, ale často třeba jen několik nebo jedna, a to
s nezanedbatelným vlivem na tržní cenu. A právě jev, kdy na trhu operuje
respektive prodává jen jedna firma, nazývá současná ekonomie „monopol“.
Chování takové firmy se však
fundamentálně liší v závislosti na tom, proč je jedinou firmou na
trhu a na tom, v jakém časovém horizontu její chování zkoumáme, zda
v dlouhém období nebo v daném okamžiku. Toto rozlišení tradiční
neoklasická mikroekonomie ignoruje. Teorie „dokonalé konkurence“ je
vyvrcholením metodologicky defektního, krátkodobě orientovaného a tudíž
iracionálního ekonomického myšlení, které
nepojímá konkurenci jako proces, nýbrž jako stav, jako okamžikový
fotografický snímek průmyslové tržní struktury. Proces neustálého hledání a
využívání příležitostí, cenového přizpůsobování, odlišování vlastních produktů
od produktů konkurentů, proces neustálých inovací, reagování na chování
ostatních ekonomických subjektů, tedy proces konkurence a její podstata a pravý
obsah tohoto pojmu, je přesně tím, co teorie dokonalé konkurence vylučuje.
Pokud se v daném okamžiku nenachází dané odvětví ve stavu
požadovaném absurdním modelem, konkurence byla údajně omezena. Existence
monopolu pojatého jako jediná firma na daném trhu, je pak jednou z příčin
údajného „selhání trhu“. Ve skutečnosti však neselhává trh ale ekonomové, které
jejich zásadně mylná metodologie přivedla k nesmyslnému modelu.

Teorie „dokonalé konkurence“ je chápána jako
model ideálního stavu, který v realitě sice neexistuje, ale realita by se
mu alespoň mohla nebo měla přibližovat, což má použitím síly zajistit stát. Ve
skutečnosti však model „dokonalé konkurence“ není žádným ideálem, nýbrž
smyšlenou absurdní konstrukcí zcela odtrženou od reality a považovat ji za
ideál a vzor dokonalosti znamená zcela překroutit a zničit význam pojmů ideál a dokonalý. Je
doslova perverzní vydávat za ideál něco, co se zásadně příčí všem nutným
zákonitostem reálného fungování světa a racionálního, morálního chování lidí.
Označovat za „dokonalou“ konkurenci smyšlený svět podle teorie „dokonalé
konkurence“ je stejně nesmyslné jako považovat za „dokonalou bytost“
vykonstruovaného, fantastického supermana, který má nadlidské schopnosti,
nemůže se nikdy dopustit chyby a vždy zvítězí, poté k němu poměřovat reálné
lidské bytosti a dospět k závěru, že člověk je od přírody nedokonalý.

Politická moc vs. ekonomická
moc

Za
samozřejmost se začalo považovat tvrzení, že kapitalismus a svobodný trh vedou ke vzniku a „nadvládě“ či
„diktátu“ monopolů. Pojem monopol začal být ztotožňován s ekonomickou
mocí, s dominantním postavením na trhu. Protože historicky byl monopol,
jako státem udělená a silou vynucovaná výsada, veřejností správně spojován
s něčím špatným, nespravedlivým a škodlivým, přispěla moderní iracionální
ekonomie k tomu, že jakákoli dominantní firma je vnímána přinejmenším jako
potenciální zlo, jako vykořisťovatel, jenž bohatne na úkor ostatních. Distorzí
a zneužitím pojmu monopol se fundamentální odlišnost moci ekonomické a
politické tak podařilo zcela zamlžit či vymazat z vědomí lidí, dokonce i
ekonomů. V čem tkví klíčový rozdíl mezi ekonomickou a politickou mocí?
Politická moc, na níž je postaven monopol jako státem udělená výsada, je
fyzickou silou, je státním fyzickým donucením, je mocí zakázat a trestat,
je mocí obušku, pistole a vězení. Naproti tomu ekonomická moc nemá
s násilím nic společného. Ekonomická moc je schopností vytvářet hodnotu a
dobrovolně s ní obchodovat. Ekonomická moc Microsoftu nebo Plzeňského
Prazdroje je projevem a výsledkem přání zákazníků kupovat
jejich produkty, je výsledkem úspěšné tvůrčí činnosti firmy a dobrovolného
rozhodnutí zákazníků. Představme si, že – jako zákazník – mám například zájem
koupit si software. Jakou moc vůči mě uplatňuje firma, která mi ho nabízí?
Nabízí mi, abych si koupil to, co dosud nemám. K ničemu mě nenutí, její
moc spočívá pouze v její schopnosti uspokojit mé přání, pokud se pro její
produkt rozhodnu. Ekonomická moc velké firmy není diktátem, politická,
regulující moc ano, protože je vynucena fyzickou silou.

Dominantní
výrobce, který nemá žádnou státem udělenou výsadu, nikoho neomezuje. Zákazníci
si však mohou volit jen z toho, co někdo nabízí. Nemohou volit
z toho, co nikdo nenabízí. Kdybych si přál v cukrárně koupit oříškovou
zmrzlinu, ale oni ji nenabízejí, omezují mě? Zakazuje mi někdo volit? Pokud mi
někdo na trhu nabízí nějaký produkt nebo více produktů, mám právo si mezi nimi
volit a nebo si nezvolit žádný. Nemám ale žádné právo někoho nutit, aby
mi něco nabízel, ani aby nabízel více produktů, abych si mohl volit, protože
tím bych popřel jeho právo svobodně nabízet nebo nenabízet podle jeho
vlastní úvahy.

Naproti tomu monopol znamená zabránění všem
potenciálním výrobcům produkovat a nabízet hodnoty. Monopol je politickou mocí,
je zákazem vynuceným státní fyzickou silou, je skutečnou nadvládou.
Kapitalismus nemůže vést k monopolu, protože je systémem ochrany
individuálních práv, včetně práva na svobodné podnikání, zatímco monopol je státním
zásahem, je státním porušením práva na svobodné podnikání.

Dominantní ekonomické subjekty, které nemají
žádnou výsadu, nemají nad nikým „nadvládu“. Řekl by snad někdo, že vynikající
sportovec, který řadu let díky své schopnosti vítězí ve své disciplíně,
uplatňuje nadvládu nad ostatními sportovci?

„Společenské náklady“ monopolu

Na teorii „dokonalé konkurence“ spočívá i koncept „spotřebitelského přebytku“
(consumer surplus). Ten má v podstatě ukázat, že „dokonalá konkurence“ je
prospěšná a dominantní firma či monopol jsou škodlivé, protože snižují
spotřebitelský přebytek a způsobují „mrtvou ztrátu“ (deadweight loss). Jakýkoli
úbytek „spotřebitelského přebytku“ je označován jako „společenský náklad“
monopolu.

Celá tato koncepce je mylná, a to z několika důvodů. Zaprvé, samotné
porovnávání reálného světa s uvedeným modelem „dokonalé konkurence“ je
nesmyslné, protože samotný model je absurdní, jak jsem již výše uvedl. Tudíž o
žádném „snížení spotřebitelského přebytku“ nemůže být řeč (snížení oproti
čemu?, mrtvá ztráta oproti čemu?). Za druhé, i kdybychom na chvíli přijali
model ukazující „snížení spotřebitelského přebytku“, dochází na druhé straně ke
zvýšení výrobcova přebytku (producer surplus) a obě veličiny přitom
nelze porovnávat, protože interpersonální porovnání prospěchu (užitku) postrádá
smysl. O výsledném dopadu nelze tedy říci vůbec nic. Zatřetí, žádné
„společenské náklady“ neexistují, protože náklady vznikají použitím (alokací)
zdrojů jednotlivce nebo firmy, společnost žádné zdroje nemá a mít
nemůže. Tvrdit opak znamená implicitně přijímat absurdní kolektivistickou vizi
jednotlivce a společnosti, vizi, která se příčí všemu, co v realitě
pozorujeme.

Chybné pojetí „monopolu“ jako porušení principu
podstatného znaku

Deformace pojmu monopol je důsledkem porušení principu podstatného znaku při tvorbě pojmu.
Mají-li objekty reality některé znaky společné, ale v některém jiném relevantním znaku (či znacích) se
fundamentálně odlišují, nelze je shrnout pod jeden pojem a ignorovat přitom
jejich zásadní odlišnosti. Podstatný znak objektu je přitom takový, z něhož
vyplývá řada ostatních znaků nebo chování objektu. Ze samotného faktu, že firma
je v krátkém období jediná na trhu, nic dlouhodobě nevyplývá. Důvod, proč
je firma jediná či dominantní, však implikuje zásadní důsledky v dlouhém
období. Je-li jediná proto, protože si svým vynikajícím produktem a/nebo
marketingem a cenami získala přízeň všech zákazníků a ostatní firmy tak
neuspěly, nebo proto, že ostatní firmy na trh ještě nevstoupily, určitě si
nebude moci dovolit omezovat produkci a zvyšovat ceny, jako tomu pravděpodobně
bude u firmy, které stát udělí
výsadu výlučného působení v daném odvětví.

Monopol je výsada udělená státem
výlučnému subjektu k podnikání v daném odvětví. Kdo tuto výsadu nemá, nesmí v
odvětví provozovat své aktivity. Podstatné v pojmu monopol není to, že v daném
odvětví podniká jeden subjekt, nýbrž to, že stát pod hrozbou sankcí či likvidace zakazuje
jiným subjektům do odvětví vstupovat a konkurovat mu.

Je nesmírně důležité uvědomit si, že pojem integruje jednotlivé objekty reality
právě na základě jejich podstatného
společného znaku, nikoli libovolného společného znaku. Vytvoříme-li pojem na
základě společného znaku, který však není podstatnou podobností
zahrnutých entit, dopouštíme se vážného omylu v poznání a chápání jevů
kolem nás. Například Microsoft nebo kabelový operátor UPC na jedné straně a
Český telecom před liberalizací telekomunikačního trhu na druhé straně mají
kromě nepodstatného společného znaku (jsou dominantními subjekty v daném
odvětví) i znak, v němž se vzájemně fundamentálně odlišují. Nelze je
tudíž všechny shrnout pod jeden klíčový politicko-ekonomický pojem monopol na
základě nepodstatného znaku a ignorovat podstatný znak, v němž se zásadně
odlišují. Vše, co je příčinou jevu, že jeden subjekt (Český telecom) je jediný
v daném odvětví, a co z této situace vyplývá (ekonomické chování i
politické implikace), se nevztahuje na jiný subjekt (Microsoft), který
žádnou státní licenci a protekci nemá
a důvodem, proč danému odvětví dominuje, je zcela něco jiného. Jinými
slovy: to, co platí o jednom objektu nesprávně definovaného a používaného pojmu
monopol, nelze aplikovat na další objekty tohoto pojmu. Takto
chybně vytvořený pojem neplní základní funkci pojmu – funkci úspory poznávací
práce. Vytvoření pojmu totiž umožňuje, abychom pod něj shrnovali objekty či
jevy s podobnými vlastnostmi a chováním a zacházeli tak při našem myšlení,
hodnocení a jednání se skupinou jako celkem. Jak ale můžeme zacházet jako
s celkem se skupinou firem či jevů, které mají zcela jinou podstatu?
Microsoft je zcela jiným ekonomickým jevem než Český telecom. Jak může někdo
napadat Microsoft z monopolního chování, když Microsoft nemá žádnou státem
udělenou a vynucovanou výsadu? Monopol je výsledkem státního zásahu. Pokud
Microsoft díky svému tržnímu podílu má silnou vyjednávací pozici, nemá to nic
společného s monopolem.

Pokud
se cenové chování dominantní firmy podobá cenovému chování monopolu, jde o nepodstatnou
podobnost ve velmi krátkém období, protože právě proces konkurence
nutně dominantní firmy vede ke snižování cen. Žádné empirické studie
nepotvrdily, že dominantní firmy omezují produkci a zvyšují ceny. Naopak práce
zkoumající chování dominantních amerických firem v odvětvích, v nichž
došlo k významné míře koncentrace, jasně prokázaly, že v těchto odvětvích
došlo k expanzi produkce a snížení
cen, a to ve výraznější míře než ve zbytku ekonomiky (Brozen, 1979).

Mýtus „přirozeného monopolu“

Čtenář může namítnout, že i bez státního
zásahu může existovat „monopolní chování“ subjektů v těch odvětvích, které
tradiční ekonomie charakterizuje jako „přirozený monopol“. Jde o odvětví, kde
rigidní statické modely předpokládají, že průměrné náklady klesají v celém
relevantním rozsahu produkce a tudíž pouze jediná firma může dosahovat úspor
z rozsahu a být „společensky efektivní“[2],
zatímco více konkurenčních firem by těchto úspor dosahovat nemohlo, byly by
„společensky neefektivní“ a jejich nutně vyšší průměrné náklady by vedly
k tomu, že by musely svůj produkt nabízet za vyšší cenu, než za jakou by
jej nabízel „přirozený monopolista“, a ztratily by všechny zákazníky

Žádné empirické studie tuto teorii
nepotvrzují. Naopak autoři, kteří shromáždili data ze sektorů energetiky,
kabelové televize, distribuce plynu a pevné telefonie, v nichž by se firmy
měly chovat podle teorie „přirozeného monopolu“, zjistili, že v daném
odvětví vůbec nedochází k postupnému odumírání malých firem a konečnému
definitivnímu vítězství jediné firmy, která by poté začala účtovat „monopolní ceny“. Kdykoli bylo dané odvětví
deregulováno a konkurenční firmy mohly na trh svobodně vstupovat, ceny začaly
klesat, zatímco v případech, kde se v původně konkurenčním prostředí
lobbyistům podařilo zkorumpovat politiky mýtem o nutnosti státní regulace
odvětví přirozeného monopolu a konkurenci tak eliminovat, došlo
k zásadnímu zvýšení cen na daném trhu (DiLorenzo, 1996). Argument
klesajících průměrných nákladů, na němž je postavena predikce přirozeného
vítězství jediné „monopolní“ firmy, správně identifikuje fakt, že s růstem
produkce se ceteris paribus zvyšuje efektivnost a ziskovost firmy a firma bude tudíž mít tendenci
expandovat. Nic dalšího však z toho neplyne. V procesu
konkurence současně totiž působí řada dalších klíčových necenových faktorů. Ty
však teorie „přirozeného monopolu“ ignoruje, protože je postavena na zmíněném
nesmyslném pojetí konkurence jako okamžikovém snímku tržní průmyslové struktury
a nikoli na správném pojetí konkurence jako procesu neustálých změn,
technologických inovací, hledání a
přizpůsobování, kde necenové formy soutěže o zákazníky (diferenciace
produktu, kvalita, reklama, rychlost a včasnost dodávek, péče o zákazníka,
poprodejní záruky, atd.) hrají obrovskou roli.

Kromě toho je zajímavé, že „přirozený
monopol“ má údajně vzniknout snížením ceny dominantní firmou na úroveň, kterou
menší firmy nejsou schopny docílit a zaniknou a na druhé straně však teorie
monopolu předpovídá, že jakákoli dominantní firma bude ceny zvyšovat a nikoli
snižovat. Z tohoto zjevného rozporu se teoretik „dokonalé konkurence“ a
„přirozeného monopolu“ může marně pokusit uniknout tvrzením, že v krátkém
období monopolista ceny sníží, aby konkurenci eliminoval, a poté cenu zase
zvýší, jako správný „monopolista“. Na svobodném trhu by však ve středním
a dlouhém období nic takového udělat nemohl, protože by tím okamžitě
ztrácel část svého tržního podílu ve prospěch konkurentů. Teorie „přirozeného
monopolu“ stejně jako doktrína „dokonalé konkurence“ zarputile odmítají chápat
fakt, že společenské a ekonomické kauzální zákonitosti se prosazují v dlouhém
období a nikoli v horizontu okamžiku, jako je tomu u jevů fyzikálních.
Budiž na tomto místě znovu zdůrazněno, že Keynesův apel na krátkodobé
uvažování vyjádřený elegantním sloganem „v dlouhém období jsme všichni mrtvi“
(in the long run we are all dead), je jedním z nejiracionálnějších a
nejhorších metodologických dědictví, jimiž Keynes rozvrátil ekonomii.

Nekalé jednání?

Antimonopolní zákony dnes označují mnoho
typů jednání firem za „nekalé“ a postihují je sankcemi. Desetimiliónovými
pokutami jsou firmy trestány za to, že se nechovají podle absurdního ekonomického modelu. Nekalé
logicky není a nemůže být takové chování, kdy firma dobrovolně na smluvním
základě prodává zboží za cenu, na které se s protistranou dohodla. Podstatné a
rozhodující je to, že jde o dobrovolný kontrakt, nikdo nepoužívá násilí, nikdo
nikoho neklame ani nenutí. Naopak
jakákoli dohoda je dokladem oboustranné prospěšnosti.

Prohlašovat jakékoli dobrovolné jednání či
smlouvy za nekalé či nefér chování, znamená nechápat, co je konkurence a popírat
základní právo soukromých osob vstupovat do dobrovolných obchodních kontraktů a
určovat si jejich podmínky. Za
„fér hru“ se dnes nepovažuje dobrovolné, svobodné a vzájemně prospěšné jednání,
nýbrž chování v rámci tzv. pravidel hospodářské soutěže, jimiž stát pod hrozbou
násilí diktuje, kdo a za kolik může prodávat a s kým může či nemůže fúzovat,
jaké dohody může či nemůže uzavírat. Právě ten proces, který je opravdovou
konkurencí a na kterém je založena produkce hodnot a bohatství, stát takto
násilím potlačuje.

Typickým
projevem nesprávného chápání trhu antimonopolními aktivisty je tvrzení, že
firma má příliš velký „tržní podíl“ a hrozí „monopolizace trhu“. Vycházejí
z premisy, že nejprve existuje nějaký trh, na který přicházejí firmy a
rozdělují si ho. Jakoby existoval „koláč“, z něhož si jednotlivé firmy
ukrajují, přičemž je třeba dohlížet na to, aby si jednotlivá firma neukrojila
příliš. Stát jí v tom musí zabránit. Takové vidění zcela zkresluje
podstatu trhu. Trh neexistuje apriori. Trh je tím, co každá firma vytváří svou
produktivní schopností, svým aktivním hledáním a přesvědčováním zákazníků, svou
schopností prodat. Není logicky možné, aby si firma „ukrojila příliš“, protože
si svůj trh vytváří, vytváří ho tam, kde neexistoval. Přitom nikoho neomezuje, aby činil totéž.
Každý její zákazník a každý její prodej je výsledkem oboustranné vůle, zájmu a
prospěchu zákazníka a firmy. Bránit firmě, aby si
„ukrojila příliš“, znamená zároveň bránit zákazníkovi, aby si volil mezi
dodavateli podle své preference a volby. O tom, že na trhu získala dominantní postavení nějaká firma,
nakonec rozhodují zákazníci, nikoli fyzické donucení státu. Nikdo jiným firmám
nebrání, aby v daném odvětví podnikaly, a přesvědčily zákazníky, že jejich
produkty jsou lepší. Už z tohoto vyplývá nesmyslnost antimonopolních zákonů,
jejichž cílem je omezovat dobrovolné a vzájemně prospěšné jednání firem a
spotřebitelů.

V rámci
antimonopolní regulace se firmy dostávají do bezvýchodného postavení. Mají
v podstatě tyto možnosti: Pokud si budou získávat trhy a vítězit nad svými
konkurenty velmi nízkými cenami, mohou být obviněny z „predátorského cenového
chování“ (predatory pricing), protože konkurenti mohou své trhy ztratit a
případně i zbankrotovat. Pokud si budou účtovat naopak příliš vysoké ceny,
vystavují se nebezpečí obvinění z „monopolizace“ trhu a jednání
v neprospěch zákazníků. A pokud se budou snažit těmto obviněním vyhnout a
stanovit ceny zhruba na úrovni konkurenčních firem, vystavují se hrozbě
obvinění z kartelových dohod a potlačování konkurence, jehož klasickou
ukázkou je nedávné obvinění distributorů pohonných hmot. I kdyby nějaká cenová
dohoda mezi distributory existovala, bylo by jakékoli jejich pronásledování
antimonopolním úřadem pošlapáním práva na svobodu. Antimonopolní úřady však
žádné důkazy nepotřebují, stačí jejich zvůle. Stačí jim arbitrární tvrzení, že
cenová dohoda určitě musela být uzavřena, protože jinak by ceny nemohly být tak
podobné.

Antimonopolní zákony původně vznikly z
popudu zbabělých konkurenčních firem a jejich zkorumpovaných politických
spojenců. Pomocí fyzického donucení státem si méně úspěšní podnikatelé
kompenzují svůj neúspěch ve spravedlivé soutěži invence a podnikatelského
umění. Tímto svým pravým motivem by však nikoho nepřesvědčili, naopak by si
vysloužili opovržení. Antimonopolní zákony měly šanci na politické prosazení
teprve tehdy, až se začal více a více zneužívat pojem monopol, čemuž později
podstatně přispěla teorie „dokonalé konkurence“. Z ní vycházející myšlenka, že
svobodný trh „selhává“, se stala samozřejmostí. A veřejnost o ní nepochybuje
ani desítky let poté, co byla její nesmyslnost nesčetněkrát prokázána a
vysvětlena ekonomy individualistické tradice (v poslední době např. Salsman,
2000, Rothbard, 1993).

Jestliže antimonopolní zákony jsou
absurdní a ekonomická teorie, která je podporuje, je mylná, musíme si položit
otázku, proč nebyly už dávno zrušeny a proč se drtivá většina ekonomů,
intelektuálů a politiků nenechá o svém doočíbijícím omylu přesvědčit. K čemu
tyto zákony vlastně slouží? Jaký je hlubší motiv jejich existence? Proč pro
politiky a intelektuály není podstatné, že tyto zákony porušují individuální
práva? Odpověď je velmi jednoduchá: pokud je právo v rozporu
s morálkou, právo vždy nakonec ustoupí. Ustoupí tomu, co veřejnost
považuje za správné. A všeobecně uznávanou morálkou, která je v rozporu
s principem individuálních práv, je morálka sebeobětování, morálka
altruismu. Na ni se politici tiše odvolávají. Od
podnikatelů se žádá, aby sledovali prospěch zákazníků. Aby sledovali svůj
vlastní prospěch se považuje za nemorální či dokonce podlé. Sobectví je údajně
zlem. A proto je třeba podnikání omezovat a regulovat, bez ohledu na práva, bez
ohledu na svobodu. Osobní prospěch je zlem, sebeobětování je dobrem. Jak může
mít nějaká práva někdo, kdo se má obětovat? K čemu je potřebuje? Práva
totiž potřebujeme, abychom žili život na základě vlastní rozumové úvahy a
abychom se těšili a měli vlastní prospěch z hodnot, jichž zaslouženě dosáhneme,
nikoli proto abychom svůj majetek a hodnoty obětovali.

Antimonopolní zákony jsou zrcadlem
morálky sebeobětování ovládající naší civilizaci. Dlouhodobě pozorovaná a
evidentní skutečnost, že velké a dominantní firmy mají tendenci zvyšovat
produkci a snižovat ceny a nikoli naopak, jen dokládá, že pravým cílem
antimonopolních zákonů není ani tak sledování prospěchu zákazníků ani
nesmyslného „veřejného prospěchu“, nýbrž zejména trestání úspěchu, zabránění
kumulaci bohatství, protože to je sobecké.

Za to, že jste svou invencí a tvrdou prací získali přízeň
příliš mnoha zákazníků a vydělali mnoho peněz, říká stát podnikatelům, vás
donutíme odevzdat část svého úspěchu ostatním, obětovat jim svůj majetek.
Budeme vás pronásledovat za to, že jste prováděli strategicky správná a
racionální podnikatelská rozhodnutí (viz fúze Plzeňského prazdroje s Radegastem
a Velkopopovickým kozlem). Za to, že zákazníci se rozhodli kupovat vaše
produkty, si zasloužíte morální odsouzení a trest (viz Microsoft). Budeme vás
jako zločince prověřovat za to, že jste si dovolili zvyšovat ceny, abyste byli
úspěšní či abyste vůbec přežili (viz distributoři pohonných hmot nebo kabelová
televize UPC- dříve Kabel Plus).

Stejná morálka, která je v pozadí antimonopolních
zákonů, motivuje veškeré absurdní a ničivé státní regulace ekonomiky.
Antimonopolní zákony nejsou žádnou „kultivací nespoutaného kapitalismu“ jak je
zobrazuje tradiční falešná ekonomie. Spoutat kapitalismus znamená spoutat
člověka. Spoutat v něm nikoli něco špatného, co ostatním škodí, nýbrž to
nejlepší, co v něm je. To, na čem spočívá jeho život a co jemu i ostatním
přináší jen a jen prospěch. Spoutat kapitalismus a svobodu podnikání znamená
spoutat tvořivou schopnost jeho rozumu, která jej vyvedla z jeskyně.

Zla se nedopouštějí firmy, které nutně –
aby dosáhly úspěchu – často musejí porušovat antimonopolní zákony. Křiklavou nespravedlností a zlem jsou samotné tyto zákony a absurdní úřady, které je vynucují. Díky nim se bezpočet prospěšných ekonomických transakcí vůbec neuskuteční, nebo se o měsíce či dokonce o léta pozdrží, o obrovském bohatství vyplýtvaném jen na firemní administrativu spojenou s požadavky antimonopolních zákonů ani nemluvě. Antimonopolní zákony a úřady budou i nadále ničit ty nejschopnější a nejlepší, dokud si lidé neuvědomí, že sobecký osobní prospěch, na němž je kapitalismus postaven, je dobrem, že racionálně pojímaný egoismus je
jedinou morálkou, která umožňuje člověku žít jako člověk a nikoli jako otrok,
který se má systematicky obětovat.

Friedrich Hayek, falešný
apologetik kapitalismu a svobody, říká:

„…svobodné podnikání a konkurenční uspořádání … tyto dva
názvy neoznačují nezbytně stejný systém a jde právě o ten druhý, který chceme.“ (Hayek 1948, s. 111)

Ve skutečnosti je to
naopak „ten první“ systém, který musíme chtít, protože svoboda je primární a
konkurence odvozená. Právě svoboda podnikání je tím klíčovým rámcem, který musí
pro konkurenci existovat. Bez svobody ztrácí pojem konkurence svůj pravý obsah.
Na chování podniků, které v zajetí „protimonopolních“ zákonů a dalších
absurdních a nemravných státních regulací hledají skuliny, jak soutěžit o
zákazníky, lze pojem „konkurence“ použít jen s velkou nadsázkou.

I kdybychom hypoteticky
předpokládali, že svobodné jednání podnikatelů nevede ke vzniku konkurenčních
podniků (čímž bychom popírali stovky let pozorovaná fakta reálných tržních
procesů), bylo by svobodné podnikání stále jediným morálním a racionálním
systémem. Podnikatel má právo na svobodu, právo zvolit si, zda a v jakém oboru
bude podnikat bez ohledu na arbitrární přání někoho, kdo by „prostě rád v daném
odvětví viděl v dané chvíli mnoho firem.“

Konkurence je přirozeným
vedlejším efektem, nikoli cílem.
Cílem (z hlediska politického uspořádání) je svobodná společnost včetně
svobody podnikání (Kinkor, 2001,
s. 70).