V neděli ráno jsem jel autobusem do Plzně. Neváhal jsem využít nabídku žlutých autobusů na denní tisk zdarma a vybral si klasicky Mladou Frontu DNES, abych se zase jednou pokochal, co se tam píše. Byla tam víkendová příloha a v ní velký rozhovor s monsignorem Tomášem Halíkem. Na tohoto pána mám už dlouho svůj dost negativní názor, tak jsem si řekl, že ho konfrontuji s tím, co prezentuje do médií.

Myslel jsem, že bude třeba číst opravdu pozorně, abych dokázal najít, co mi na jeho názorech vadí. Nebylo tomu tak, klíčový výrok na mě z papíru přímo křičel. Tomáš Halík totiž tvrdí:

„Myslím, že největším hříchem člověka je sobectví, že je často víc koncentrován na sebe než na Boha a na druhé.“ [1]

Zdánlivě nevinné prohlášení, někdo by snad dokonce řekl, že je to přeci v pořádku. Jenže právě v této větě je ukryt klíč k pochopení „ctihodných“ manipulátorů veřejného mínění, mezi které Halíka řadím.

Žádná individualita, žádná svoboda, nýbrž šeď, ideová prázdnota, rezignace na vlastní názor a vlastní osobnost a oddaná služba ku prospěchu celku, který je mnohem víc než já sám. To jsou požadavky na lepšího člověka budoucnosti, kterými se máme všichni po vzoru samozvaných intelektuálních a mravních elit stát. Člověka chtěl převychovat komunistický socialismus a měl na to rozsáhlý silový aparát, proti kterému šlo se vymezit a mít vůči němu odpor. Manipulátoři však šíří pravdu a lásku mnohem nenásilněji, o to však nebezpečněji. Je špatné být sám sebou a myslet na sebe. Druzí nás přece potřebují víc. Kdo by nesouhlasil?

A proč je v titulku mého dnešního blogu „Elsworth“? Elsworth Toohey je totiž jméno dalo by se říct hlavního „padoucha“ knihy Zdroj od Ayn Rand [2]. Obávám se, že budu muset pro účely pochopení tohoto textu objasnit jednu z dějových rovin knihy, proto ti, kteří ji ještě nečetli a nechtějí přijít o překvapení, raději přestaňte číst.

Ctihodný a na venek veskrze skromný mediální kritik architektury Toohey je totiž ve skrytu duše megaloman s ďábelským plánem na ovládnutí společnosti. Ne však skrze vulgární metody brutální despocie, nýbrž pěkně z ústraní psaním vhodných článků ve vhodnou chvíli, využíváním své dlouho budované přirozené autority k obsazování klíčových postů v tisku „svými“ zmanipulovanými sympatizanty. Cílem je skrz média pomalu uhníst lid k obrazu svému, vymýtit zlo individualismu, ubít jakékoliv projevy samostatnosti, vytvořit stádo tupě následujícího svého osvíceného pastýře v pozadí.

Zdroj má celou řadu geniálních a nesmírně silných momentů, ale v paměti mi náhodou velmi utkvěl obraz, kdy Elsworth Toohey naslouchá nářkům své neteře Kate Halseyové, která si vyčítá, že ve svém zaměstnání sociální pracovnice začíná nenávidět lidi, kterým má pomáhat. Když jí následně „vysvětluje“, v čem je potíž, říká:

„Musíš přestat chtít cokoli. Musíš zapomenout, jak je slečna Kateřina Halseyová hrozně důležitá. Protože ona není, víš? Lidé jsou důležití jen ve vztahu k jiným lidem, ve své užitečnosti, ve službě, kterou prokazují.“

A o kus dále:

„Musíš odhodlaně trpět, být krutá, neupřímná, nečistá – cokoli, má milá, cokoli, abys vymýtila ten nejzatvrzelejší ze všech kořenů, své ego. A jen tehdy, když je skutečně mrtvé, když už ti na něm vůbec nezáleží, když úplně ztratíš svou identitu a zapomeneš jméno své duše – jen tehdy poznáš to štěstí, o kterém jsem ti vyprávěl, a brány duchovních výšin se ti otevřou dokořán.“

Klíč k úplnému pochopení této scény leží až v závěru dlouhého románu, kdy Ellsworth Monkton Toohey odhalí své cíle, plány a tužby Peteru Keatingovi, mladému ctižádostivému architektovi, který je na něm k uzoufaní závislý:

„Když se naučíš ovládat duši jednoho člověka, můžeš ovládnout zbytek lidstva. Jde o duši, Petře, o duši. … Použij ho [člověka] tak, aby šel sám proti sobě. Zajímá tě, jak se to dělá? … Existuje spousta způsobů, tady je jeden. Namluv člověku, že nic neznamená. Vzbuď v něm pocit viny. Potlač jeho ctižádost a poctivost. … Hlásej nesobeckost. Vtloukej člověku do hlavy, že musí myslet na druhé. Přesvědč lidi, že ten ideál, který hledají, je láska k bližnímu.“

Proč to všechno?

„Zabij v člověku smysl pro hodnoty. Zabij jeho schopnost rozpoznat, co je velké, a přestane o to usilovat. Silným lidem se nedá vládnout. Nechceme silné lidi. Nesnaž se pojem velikosti popřít. Znič ho zevnitř.“

Co je však pro účely všemožných Elsworthů ještě zásadnější:

„Nedovol lidem, aby byli šťastní. Štěstí je soběstačné a samostatné. Šťastní lidé nemají čas a nejsou ti k ničemu. Šťastní lidé jsou svobodní. Zabij tedy jejich radost ze života. Vezmi jim všechno, co je jim drahé a vzácné. Vzbuď v nich pocit, že už jen pouhý fakt, že touží po něčem osobním, je špatnost. Uveď je do stavu, v němž vyslovení věty ‘Já chci‘ není přirozeným právem člověka, ale ostudným přiznáním.“

Mohl bych citovat dál a dál, celou kapitolu slovo od slova, všechno by stálo za to a dokonale do sebe zapadlo. Je to však zbytečné, přečtěte si raději celou knihu, je fantastická!

Nevěřím, že je souvislost s „největším hříchem“ pátera Halíka a manipulačním technikám mediální hvězdy Tooheyho pouhou shodou náhod. Ne ve světle toho, co o něm vím. Dumám jenom nad tím, zda Ayn Randová v roce 1943 Tomáše Halíka předpověděla, nebo měla už tenkrát k dispozici dostatek věrných předloh v osobách svých současníků.

 

[1] Magazín Víkend, pravidelná příloha deníku MF DNES, 3.-4. května 2014, s. 13
[2] Román „The Fountainhead“ z roku 1943, česky v r. 2000 nakladatelství Berlet