Peter Schwartz, autor knihy The Foreign Policy of Self-Interest, je významným spolupracovníkem Ayn Rand Institute v Irvine v Kalifornii. Institut šíří filozofii Ayn Randové, autorky knih Atlas Shrugged a The Fountainhead (Zdroj).

Přestože feministky prohlašují, že bojují za spravedlnost pro ženy, vychází stále víc najevo, že jejich skutečným cílem je zničení spravedlnosti. Přesněji řečeno, jejich úmyslem je zlikvidovat to, co činí spravedlnost možnou: objektivní měřítka.

Například místo naléhání na zaměstnavatele, aby při najímání pracovníků přijali objektivní měřítko schopnosti a aby je konzistentně uplatnili na všechny kandidáty, bez ohledu na (irelevantní) fakt pohlaví, volají feministky po naprostém opaku. Požadují snížení nebo změkčení měřítek, aby vyhovovaly určitým ženám. Už neargumentují, že žena, která splňuje objektivní kvalifikační požadavky, by neměla být odmítnuta pouze kvůli svému pohlaví (argument, který by vycházel z morálního, byť ne legislativního pozadí věci); raději prohlašují, že ženy, které nevyhovují požadavkům, by měly být přijaty jen na základě svého pohlaví.

Když feministky čelily faktu, že většina ženských uchazeček nebyla schopna splnit tělesné požadavky pro práci v New Yorkském hasičském sboru, podaly úspěšnou žalobu, aby byla kritéria výběru změněna a mohlo jím projít „dostatečné“ množství žen. Nezajímalo je, že přísná tělesná kritéria pro práci hasiče jsou objektivně nutná. Podle feministek otázka pohlaví převyšuje všechno ostatní, včetně reality a logiky.

Přístup ženských hnutí je patrný i v tom, jak reagovala na dvě nedávné události.

Feministky bojovaly za nedávno schválený Zákon o občanských právech z roku 1991. Tento zákon vytváří právní presumpci viny, kdykoliv nějaká firma, například v testech pro uchazeče, volí svůj postup podle pohlaví (nebo rasy nebo jiného kolektivistického kritéria). Pokud tedy méně žen než mužů složí zkoušku z řízení kamionu (nebo jestliže méně Eskymáků než ne-Eskymáků splní požadavky pro získání středoškolského diplomu), může být zaměstnavatel obviněn z „diskriminace.“ A ačkoliv jsou ze zákona jmenovitě vyňaty aktivity, které se profese týkají, je to pouze pokrytecký ústupek. Protože kolik zaměstnavatelů by riskovalo čas a peníze vynaložené na obhajobu, když na nich leží právní povinnost dokázat, že k diskriminaci nedošlo – totiž dokázat to těm, kteří pokládají za nespravedlivou diskriminaci zjišťovat u potenciálních hasičů schopnost zdvihat těžká břemena.

Podobné pohrdání objektivními měřítky se ukázalo během sporu Anita Hillová vs. Clarence Thomas. Zde se feministky okamžitě přidaly na stranu Hillové a přijaly její svědectví jako nesporně pravdivé, a odsuzovaly ty, kteří ji pro prokázání faktů podrobili křížovému výslechu. Feministky si nestěžovaly na to, že by Hillová byla souzena podle odlišných standardů než muži, ale naopak na to, že nebyla – jinak řečeno, protože šlo o ženu, která obvinila muže z typického „sexistického“ zločinu, měla by být její věrohodnost pokládána za nepopiratelnou.

Tyto feministky zcela přehlížejí princip, že soudní proces vyžaduje objektivní právní měřítka; už před svoláním slyšení nebo přelíčení musí existovat pozitivní důkazy podporující soudní řízení; důkazní břemeno musí spočívat na žalující straně, protože dokazovat lze jen to, co se stalo, nikoli to, co se nestalo; obviněného je třeba považovat za nevinného, dokud mu není vina prokázána, a argumenty žalující strany musí být tedy podrobně prozkoumány, oponovány a pochyby rozptýleny . Ale feministky zastávají názor, že objektivní měřítka jsou nepodstatná a objektivní fakta neexistují. Pro ně je při posouzení, kdo je viníkem a kdo obětí, rozhodující pohlaví žalující a obviněné strany.

Takový přístup neznamená hledání „lepších“ měřítek, ale naopak upuštění od měřítek jako takových – a od objektivity. Podle marxistické ideologie neexistuje v lidském uvažování žádná objektivita, ale pouze „proletářská logika“ a „buržoazní logika,“ přičemž příslušnost ke společenské třídě určuje obsah myšlení jednotlivce. Podobně i feminismus tvrdí, že objektivita je nemožná. Feministky věří, že měřítka – v právní vědě, v pracovních vztazích, v jakékoliv jiné oblasti – jsou produktem „mužských mocenských struktur.“ Obhajují myšlenku, že „třídní zájem“ mužů je nutí vnímat realitu z pokřiveného, zaujatého hlediska, a že muži, ze své biologické podstaty, „to prostě nechápou.“

Jestliže neexistuje žádná objektivita, pak základem pro rozhodování, kdo má na co právo, není kriterium spravedlnosti, ale rozmary kolektivu (prosazované metodou boje nátlakových skupin). Proto feministky netrvají na tom, aby zaměstnání získávaly ženy, které si danou práci zaslouží, ani na tom, aby se věřilo těm svědčícím ženám, které si důvěru oprávněně získají, ani na tom, aby do učebních osnov byly zahrnuty autorky, jejichž práce si zaslouží být studovány. Základním poselstvím feministek – poselstvím ponižujícím všechny racionální a sebevědomé ženy – totiž je, že ženy mají mít nárok i na to, co si nezaslouží.

Spravedlnost znamená objektivní posuzování jednotlivců. Feministky však, tím, že přijímají a prosazují neobjektivitu, nesledují nic jiného než nespravedlnost.

Přeložil Luboš Zálom
listopad 2007