Předseda správní rady společnosti Google Eric Schmidt řádně hnul žlučí daňovým parazitům usazeným v britské vládě, když se vyjádřil, že jeho firma se hodlá vyhýbat placení většiny daní, jež jsou uvaleny na firmy působící v Británii. Projevil hrdost a uspokojení nad tím, kolik peněz dokáže Google ukrýt před britskou vládou do daňových rájů.

Je zřejmé, že naprostá většina firem, které si to mohou dovolit, se snaží více či méně úspěšně přesouvat své zisky do zemí označovaných souhrnně jako daňové ráje. Svědčí o tom hysterie, s jakou se politické struktury mnoha zemí snaží společně si na tyto firmy došlápnout.

"Firma Google," prohlásila předsedkyně Výboru pro veřejné finance Dolní sněmovny Margaret Hodgeová, "by měla přiznat svou odpovědnost vůči zemím jako je Velká Británie, odkud si odnáší tolik zisků, a platit řádné podnikatelské daně ze zisků, které tady vydělává." Ve skutečnosti Google ani žádná jiná firma pohybující se v tržním prostředí nikomu nic nedluží – vládě ani obyčejným Britům. Jediné, co zde hraje roli, je vztah firmy a zákazníka – zákazník dostal svou službu a Google za ni obdržel platbu. Tečka. Obě strany získaly, žádná nic neztratila a vzájemně si nic nedluží. Tu náhle do tohoto oboustranně výhodného svazku vstoupí parazit a začne se drze ptát, kde je jeho podíl.

Etatisté se všemožně pokoušejí budit dojem, že firmy za svůj zisk vděčí společnosti – nebo vlastně státu, jenž je podle nich jejím ztělesněním. Je to zoufalá obhajoba neobhajitelného. Všichni žijeme svůj život, sami pro sebe, a jsme za něj odpovědní nikomu jinému než sami sobě. Odměnou za tuto odpovědnost je, že jednáme-li správně, můžeme plně vychutnávat ovoce svých úspěchů. To je životní krédo každého poctivého a racionálního individualisty. Proti němu stojí kolektivistický pohled na hodnoty: v realitě existuje jeden společný koláč hodnot, z něhož se musí spravedlivě dostat na všechny. Je-li někdo úspěšnější, neznamená to pak nic jiného, že měl ostřejší lokty a dravě se zakousl do většího dílu, než jaký mu náleží, čímž zákonitě umenšil díl ostatních lidí. A proto prý máme vládu, aby tuto nerovnost soustavně napravovala.

Neexistuje žádná smlouva, kterou by jednotlivec uzavřel se státem a domluvil se s ním, že stát mu pomůže dosahovat úspěchů a jednotlivec, bude-li skutečně úspěšný, mu pak vrátí část svých zisků, jichž by jinak bez pomoci státu nikdy nedosáhl. A neexistuje nic jako smlouva, kterou by uzavřel jednotlivec se státem a domluvil se s ním, že jeho zisky smějí být konfiskovány a použity pro napravování neúspěchů druhých lidí, údajných křivd, které byly spáchány těmi dravějšími a schopnějšími.

Podle předsedkyně Výboru pro veřejné finance se prý Eric Schmidt zachoval arogantně vůči obyčejným lidem, kteří platí své daně bez reptání, zatímco se musejí bezmocně dívat, jak velké firmy vyvádějí své zisky do daňových rájů. Skutečně je to postoj ředitele Googlu arogantní? Občané přece nemají na výběr, zda daně platit nebo neplatit. Možnosti fyzických osob ochránit svoje zisky před daňovou krádeží jsou samozřejmě ve srovnání s možnostmi velkých firem výrazně omezené – stát jim prostě jejich peníze ukradne, a je mu jedno, zda poplatník reptá nebo nereptá. Při pohledu na výplatní pásku to nejsou velké firmy jako Google, koho mají občané plné zuby. Je to jejich loupeživá vláda.

Ano, skutečně je poněkud nespravedlivé, že zaměstnance nebo osoby samostatně výdělečně činné může vláda tak snadno okrádat, zatímco globálně fungující firmy se mohou před tímto zločinem bránit. Tuto nespravedlnost je třeba odstranit – ovšem nikoliv tím, že se budou hledat lstivější a rafinovanější cesty, jak uchvátit víc peněz, jež firmy právoplatně vydělaly, ale naopak postupným omezováním daňové konfiskace jako takové, pro všechny. Bez vůle občanů, daňových poplatníků, to však nepůjde.

Zatím se však zdá, že veřejnost je dokonale masírována etatistickou propagandou, jež hlásá, že daně jsou vlastně něčím dobrým, díky čemuž nám stát může poskytnout plnou náruč tzv. veřejných služeb. Málokdo se zamýšlí nad tím, zda jsou tyto služby ve formě, v jaké je poskytuje stát, skutečně potřebné, a nebo zda jejich existence, není jen důsledkem toho, že z těchto služeb byl zcela vytlačen soukromý sektor a zničena individuální iniciativa jednotlivců. Státní regulace včetně daní pouze odčerpávají produkční faktory z rukou produktivních podnikatelů do rukou neproduktivních byrokratů a lidí parazitujících na dotacích nebo tzv. sociálních transferech. Nebyla by nakonec sféra služeb a statků, které dnes pokládáme za veřejné, a které bychom si už bez ruky státu snad ani nedokázali představit, a nejenom tato ale vlastně celý trh, daleko pestřejší a zajímavější, kdybychom vykázali stát do jeho přirozených mezí: do role ochránce občanů před násilím?

Postavení občanů, jež stát každý měsíc okrádá o jejich poctivě vydělané peníze, však není tak beznadějné, jak se na první pohled zdá. Známý bonmot, sice říká, že na světě jsou jen dvě jistoty, tedy smrt a daně, přinejmenším jednu tuto jistotu však lze poměrně snadno rozbořit. Žádná politika, třeba sebevíc ničemná, totiž nemůže obstát před vůli veřejnosti. Leonard Peikoff jednou prohlásil, že zachránit svět je tou nejsnazší věcí – stačí jen začít přemýšlet. Dalo by se říct, že stejně snadné je ochránit své peněženky před loupeživým státem – stačí jen začít konečně přemýšlet: o právech, o hodnotách, o nezávislosti a svobodě.

Přestože lze předpokládat, že každý, kdo má možnost své zisky před státem zachránit, tak učiní, nikdo se k tomu z pochopitelných důvodů příliš nehlásí. Lze doufat, že postoj ředitele Googlu je jakousi první vlaštovkou? Jak postupně narůstá zoufalá snaha sociálních států naplnit děravé státní pokladny jak se dá, třeba zvyšováním daní pro vysoce majetné a tedy vysoce produktivní občany, bude zákonitě stále více lidí, které stát takto staví do role obětních zvířat, vyjadřovat nespokojenost, tak hlasitě, jak jim to situace dovolí. Kromě Schmidta se podobně ohradil proti vládním loupežníkům oblíbený francouzský herec Gérard Depardieu, který vyjádřil svůj úmysl raději opustit Francii, než platit daň ve výši 75 % svých příjmů, kterou Francie uvalila na vysoce příjmové občany. Francouzský premiér zareagoval neuvěřitelně drzým výrokem, že Depardieův odchod je ubohý, protože platit daně je aktem solidarity a vlastenectví.

Nabízí se otázka, co je vlasteneckého na tom, nechat se připravit o 75 % svých právoplatně získaných příjmů, a hlavně, jaký smysl má vlastenectví vůči zemi, která se chová jako nejhorší lupič, jako bezskrupulózní mafián vybírající výpalné. Není naopak ve skutečnosti aktem vlastenectví proti takové zvůli se postavit? Uvidíme – snad postupně povstanou další podnikatelé, herci, režiséři nebo sportovci, a hrdě vyjádří jednoduchý a naprosto zásadní princip: co jsem vyprodukoval, patří mně a nikomu jinému. Bude-li jejich postoj principiální, postavený alespoň implicitně na egoismu a racionalitě, mohou zvítězit a s nimi i všichni ti, kteří se snaží veřejnosti vysvětlit, že daně nejsou nic jiného, než legalizovaná loupež.