Vánoční svátky jsou každoročně využívány jako reklama k jakési povinné charitě, jíž se máme dopouštět jednoduše proto, že jsou Vánoce a lidé si přece mají pomáhat.
Bez ohledu na morální masáž ze strany všemožných věrozvěstů altruismu, etiky sebeobětování, Vánoce jsou ve své pravé podstatě sobecké svátky. Přejeme-li si navzájem šťastné a veselé Vánoce, máme na mysli osobní štěstí a radost, něco, co je niterné a nesdělitené. Přejeme si prožitek a pocit, k němuž známe cestu pouze my sami a pouze my sami jsme za něj odpovědni. Jestliže pokládáme Vánoce za jakési uzavření celého předchozího roku, kdy hodnotíme, co se nám povedlo, bilancujeme, a vyhlížíme nový rok s přáním, aby byl alespoň stejně dobrý, jako ten uplynulý, bilancujeme něco, co je v konečném důsledku závislé na našem vlastním jednání, na našich osobních hodnotách a na naší morálce.

Ve své podstatě je toto pojetí vánočních svátků mnohem bližší starým pohanským kultům, které, ač primitivní a mystické, přesto byly svým duchovním životem mnohem více spjati s touto realitou a nevzhlíželi k jakýmsi nepoznatelným, vše přesahujícím a morálně jaksi „dokonalejším“ silám mimo tento svět. Zatímco pohanský svět se odehrával zde na Zemi a sem náležela i pohanská božstva, křesťanství mu násilím vnutilo vizi dokonalé božské jednoty, jíž je naše realita pouhým nedokonalým a mihotavým odrazem. Všechny naše pozemské hodnoty, cíle i radosti jsou ve srovnání s ní nicotné, nepodstatné a svoji podstatou zkažené.

Jestliže dnes žijeme ve společnosti, která křesťanství víceméně odvrhla, a pokud v něj věří, tak jen velice vlažně a nedůsledně, uvědomujeme si, že jediný skutečný život žijeme zde na Zemi, snažíme se žít naplno a ze světa, který nás obklopuje získat maximum. Zatímco křesťanské pojetí Vánoc nás nabádá pokorně hledět k nebi a obětovat mu všechno, pohanské svátky slunovratu jsou oslavou uzavření přirozeného pozemského cyklu a pokračujícího života. I když dnes už v noci zimního slunovratu neočekáváme útok nočních běsů, které mohou ohrozit zrození nového sluneční cyklu, i pro nás jsou vánoční svátky uzavřením jedné etapy našeho vlastního života. Přejeme si být o Vánocích štastní. A v tomto našem přáním jsme tak sobečtí, jak jen dokážeme být. A myslíme to upřímně.

Pojem egoismu či sobectví je však po staletí ničen zastánci altruismu. V pojetí altruistů je sobec ničemným barbarem, který bez sebemenších skrupulí využívá a zneužívá všechny kolem sebe k jakémukoliv okamžitému prospěchu. Představíme-li si sobce, vytane většině lidí mysli podvodník a lhář, nikoliv čestný a racionální člověk, který se snaží žít jako nezávislá bytost, která neobětuje ostatní lidi sobě, ani sebe ostatním.

Sobec je však především člověkem, jemuž jde o jeho prospěch v dlouhodobém horizontu. Jedná ve svém vlastním zájmu – a poznal, že klíčem k tomu, aby byl vůbec schopný svůj zájem definovat, je jeho vlastní rozum. A ví, že chce-li jednat na základě rozumu, nesmí rozum jako princip nijak negovat. Nesmí se dopouštět žádného přímého ani nepřímého násilí.

Světu však vládne morálka sebeobětování, altruismus. Podle této morálky je nejvyšším dobrem vzdání se vlastních hodnot, včetně těch nejvyšších. Jednání ve svůj prospěch je podle altruistických moralistů přinejmenším něčím neutrálním, spíše však zlým. Vzdejte se vlastního prospěchu, vlastních hodnot, vlastního rozumu, a nakonec vlastního života – to je nejstručněji vyjádřený morální apel altruismu. Altruistickou etiku nelze žádným způsobem obhájit – závisí pouze na víře v něco, co má být příjemcem oběti. Po staletí byla nejsilnější autoritou altruismu v západní kultuře křesťanská církev. Dnes, v sekulární společnosti je namísto mystického božstva příjemcem našich obětí podobně mystická entita: společnost.

Člověk není schopný sledovat altruistickou etiku do důsledků. Musel by se okamžitě vědomě zbavit svého života, tedy nejvyšší hodnoty, kterou má a která je cílem všech dalších jeho hodnot. Necháme-li si vnutit altruistickou etiku jako dobrou, nezbývá nám, než neustále žít s vědomím vlastní morální nedokonalosti a nenapravitelné zkaženosti. Jsou-li vánoční svátky obdobím, kdy si víc než kdy jindy uvědomujeme, že si přejeme žít šťastným životem, potom se právě v tuto dobu stává konflikt přirozeného lidského egoismu s mystickým a nepochopitelným altruismem nejvážnějším.

Kazíme si vánoční svátky jakýmsi vtíravým pocitem viny za naše štěstí a materiální blahobyt, a pocitem povinnosti – vůči všem, kteří od nás něco očekávají. Pocit povinnosti vůči příbuzným, vůči známým, i vůči trpícím nebo chudým, bez ohledu na to, co bychom si přáli my sami. Soudím, že nervozita a stres, který před vánočními svátky postihne tak mnoho lidí, a který je jaksi cítit ve vzduchu na každém vánočním trhu, v davech v nákupních centrech nebo v přeplněných dopravních prostředcích, je ve své podstatě projevem konfliktu – povinnosti a viny proti osobnímu štěstí. Je to důsledek konfliktu mezi přirozeným a nutným egoismem, a nemožným, nemorálním altruismem.

Altruisté tento konflikt živí a na šťastné podstatě Vánoc parazitují. Vědomě se tuto podstatu snaží ničit, s nenávistí vůči dobru právě za to, že je dobrem. A nabízejí vykoupení z tohoto konfliktu: důslednější altruismus, popření principu vlastního štěstí.

Jeden příklad za všechny? Společnost Člověk v tísni již po několik let během Vánoc propaguje svoji akci s názvem Skutečný dárek. Zájemce může přes e-shop pořídit všemožné potřebné věci pro obyvatele afrických vesnic, například osla, nebo může přispět na snadnější přístup k základnímu vzdělání. Za tuto svoji dobročinnost obdrží certifikát, který pak může věnovat někomu druhému, svému blízkému, jako vánoční dárek: jeho jménem bylo přispěno na dobrou věc! Namísto přízemního konzumerismu a materialismu obsaženém v tradičním obdarovávání, právě toto je ten Skutečný dárek! Co to znamená? Altruisté z Člověka tísni dobře vědí, že obdarovávání svých blízkých je ve své pravé podstatě sobeckým činem, není-li samozřejmě učiněno z povinnosti. Obdarování je vyjádřením hodnoty. Lidem, kteří pro nás nic neznamenají, dárky nedáváme.

Co s tím? Není nic snazšího, než z pozice morální autority, jakou Člověk v tísni bohužel v naší společnosti je, zatížit obdarování svých blízkých pocitem viny – za to, že peníze, které byly vynaloženy na „přízemní“, materiální dary, byly vlastně vyplýtvány, vyšly nazmar, protože někde jinde, ve vesnici kdesi v Africe, by mohly být prospěšnější. Protože osel nebo kráva má pro chudého Afričana žijícího neustále na pokraji hladomoru, tisícinásobně vyšší hodnotu, než dar z lásky pro blízkou osobu.
Opravdu tisícinásobně? Užitek různých jednotlivců je vzájemně neporovnatelný a všechny hodnoty v našem životě stojí ve vzájemném hierarchii, tvoří systém. Naše společnost je blahobytná, bohatá, protože náš systém hodnot umožňuje tvorbu bohatství – tedy alespoň zatím. Nejchudším africkým regionům je však vlastní jiná kultura a jiný systém hodnot, který v konečném důsledku způsobuje jejich materiální bídu. Západní společnost na tom nemá žádnou vinu a nic za to chudým africkým zemím nedluží. My produkujeme. Oni ne.

Vlastně i ten osel nebo vozík pro africkou vesnici zakoupený jako dárek prostřednictvím Člověka v tísni je něčím veskrze materiálním, patří do této reality, nikoliv do nějakého vnějšího, abstraktního světa forem. O to však altruistům nejde. Hlavním cílem je naše vykoupení z egoismu vánočních svátků. Certifikát, který bychom pak měli darovat někomu blízkému, je pak jakousi obdobou středověkého církevního odpustku.

Nikdo neříká, že charita je automaticky něco nemorálního. Aby však byla morální, nesmí být sebeobětující a musí vyjadřovat potřebu dárce, nikoliv potřebu obdarovaného. A příjemce charity si ji musí zasloužit. Ve skutečnosti je i správně chápaná charita egoistickým aktem, třebaže velmi nedůležitým. Na žebříčku hodnot leží někde velmi nízko. Charita nezvyšuje morální kredit dárce, ale vzdá-li se něčeho zbytného ve prospěch někoho, kdo si pomoc zaslouží, jedná takový člověk morálně, v souladu s egoistickou etikou. Člověk v tísni se však, jakožto altruistická organizace, i tento princip snaží popřít: pomoc skrze projekt Skutečný dárek jde naprosto neznámým, anonymním osobám, k nimž nemáme vůbec žádný vztah, neznáme jejich hodnoty, neznáme jejich postoje, a nemůžeme si být vědomi toho, zda si pomoc skutečně zaslouží. Nezajímají nás – stejně jako my nezajímáme je. Cílem je zde sebeobětující pomoc sama o sobě, automatická pomoc, jejíž morálnost se v současné společnosti nezpochybňuje.

Věřím, že každý z nás občas potká ve svém okolí někoho, kdo potřebuje pomoc, a mnozí z nich si takovou pomoc i zaslouží a byli by za ni vděčni. Pokud se někdo sám, racionálně, a egoisticky rozhodne jim pomoci, je to v pořádku. Člověk v tísni a jemu podobné organizace však toto jako tu správnou formu charity neuznávají – musíme pomáhat tam, kam nevidíme, protože pomoc je mystickým aktem, jakýmsi altruistickým rituálem.

A nikdy jindy není tento rituál odpornější, než právě v době Vánoc.

Nenechme si tedy tento altruistický rituál vnucovat, a přejeme-li si navzájem k Vánocům hodně štěstí a radosti, řiďme se podle toho a mějme vlastní štěstí na paměti jako hodnotu, jejíž dosahování je základním životním cílem racionální lidské bytosti. Šťastné a veselé!